And love is not a choice 4.

Tanečním krokem jsem dohopkala až do kuchyně a při tom si prozpěvovala nějakou stupidní písničku. Byla jsem až absurdně šťastná. Dnes ráno se mi povedlo zahlédnout Toma s ručníkem omotaným kolem pasu. Vlasy měl ještě mokré ze sprchy a já si dokázala živě představit, jak mu kapičky vody stékají po ramenou přes vypracovaný hrudník, po plochém břiše a vpíjejí se do bílého ručníku. Naprosto dokonalý začátek dne.

„Abbigail, je sobota,“ oznámila mi matka místo ranního pozdravu, když jsem rozrazila dveře do kuchyně.

„Ano, mami. Vím, jak jdou dny v týdnu za sebou,“ zazubila jsem se na ni. Dneska mě nemohla rozhodit ani ona.

„Přestaň šaškovat. Obvykle jezdíme s otcem na nákup, ale říkala jsem si, že když jsi teď tady a prakticky nic neděláš, mohla bys to dnes obstarat ty.“

Se zafuněním jsem svěsila ramena. Pokud po mně chce, abych obstarala tradiční měsíční nákup, znamená to několik dlouhých hodin mimo dům. Hodin, které nebudu moct strávit sledováním, co se děje u sousedů.

„Ale mami, nějak se najednou necítím dobře. Asi na mě něco leze. Neměla bych teď chodit mezi lidi,“ zkusila jsem se z toho vykroutit.

„Ještě před pěti vteřinami jsi tady poskakovala, takže tohle na mě nezkoušej,“ zpražila mě. „Po cestě zpátky se ještě stav za tetičkou Molly. Chce s tebou mluvit.“

„Fajn,“ podvolila jsem se a automaticky vyhlédla z okna ven. Bill právě se smíchem otevíral okno, takže jsem měla jako na dlani jejich kuchyň.

Najít všechny položky na matčině seznamu byl přímo nadlidský výkon. Nechápu, na co potřebuje dvacet balíčků vanilkového cukru, když nikdy nepeče. Buď jí tady obstarávám vánoční nákupy, nebo se chystá přivodit si cukrové kóma a chce to pojmout stylově. Otráveně jsem přidala do košíku další zbytečnost a s veškerým úsilím ho popostrčila dopředu. Jenže vysoké vypísknutí mě přinutilo udělat dva kroky zpátky a přikrčit se.

„Tomi, podívej se. Konečně je zase mají,“ vykřikl někdo radostně. A já moc dobře věděla, kdo se to za rohem skrývá a raduje se jako pětileté dítě. Popostrčila jsem nákupní vozík za sebe a rozhlédla se. Nikdo nikde. Většina lidí má v sobotu dopoledne lepší věci na práci, než se obtěžovat s nákupem. Tedy kromě mě a bratrů Kaulitzových. Vykoukla jsem zpoza rohu a doufala, že mě ti dva nenačapou.

„Dobře, nestrkej mi tu krabici pod nos,“ zabručel Tom a žduchnul do Billa, aby ho od sebe odehnal. „Jen ty můžeš být tak nadšený z toho, že se zase prodávají ovocné kroužky plné umělotin a sladidla.“

Bill jeho remcání ignoroval a ladným obloukem hodil cereálie do vozíku.

„Budeš jako koule, jestli budeš tohle jíst,“ zabrblal si Tom pod vousy. Bill se jen pobaveně podíval na své ploché břicho a pak na bratra.

„Odkdy jsi tak posedlý fitness životem?“ zakroutil Bill hlavou. Bylo na něm vidět, že má výbornou náladu, zatímco jeho bratr se jen stěží ovládá, aby nevybuchnul vzteky. „Ne, že bych si teda stěžoval,“ dodal Bill a polechtal Toma na žebrech. Chtěl se na něj pověsit nebo ho obejmout, ale Tom uskočil, jako by se snad popálil.

„Tady sakra ne,“ odseknul a prudce vyrazil směrem k pokladnám. Bill se za ním ploužil jako spráskaný pes. Měla jsem sto chutí se za ním rozběhnout a ze všech sil ho obejmout. A pak praštit Toma přímo do žaludku. Jak se mohl k bratrovi takhle chovat? Vždyť Bill byl jen veselý a prostě se bavil. Pravda, choval se trochu infantilně, ale na to už musí být Tom za ty roky zvyklý. Ještě jsem ho nezažila, že by byl takhle protivný.

Nad tou myšlenkou jsem se na okamžik pozastavila. Přemýšlím tady o něm, jako bych byla nějaká stará známá, a já je přitom jen pár dní šmíruju oknem. Povzdechla jsem si a vrátila se ke svému nákupu. Nebo lépe řečeno k ročnímu nákupu mé matky.

Na předzahrádce tety Molly všechno vypadalo jako obvykle. Jako by se tudy přehnala psychotická víla zahradnice. Květiny tu rostly v bujných trsech společně s rajčaty a jinou zeleninou. Zpod trsu trávy vykukovala čapka jakéhosi trpaslíka a kousek dál stála psí bouda, ačkoliv Molly žádného psa nikdy neměla. Molly ve skutečnosti nebyla moje teta, ale kmotra. Zastávala však funkci obojího. Mohla jsem k ní kdykoliv utéct, když toho na mě u nás doma bylo příliš. Moc dobře věděla, jak je moje matka někdy náročná, a že si potřebuju vydechnout.

Když přede mě postavila šálek s motivem růžiček, byla jsem ještě pořád myšlenkami u Billa a Toma, takže jsem pořádně nevnímala, co mi říká.

„Takže, co si o tom myslíš?“ zeptala se mě. „Abby?“

Vzhlédla jsem k ní a až teď jsem si uvědomila, kde jsem. „Promiň, jsem myšlenkami jinde.“

„To vidím. Co se děje? Vypadáš, jako bys byla zamilovaná. Netrápí tě nějaký kluk?“ schovala úsměv za svým hrnečkem a napila se.

„Kdyby jen jeden,“ odfrkla jsem si a také se napila. Nebyla jsem fanda čaje, ale Molly ho uměla udělat tak dobrý, že jsem se oblizovala.

„Takže tě nahánějí hned dva? No to se na to podívejme,“ podivila se. Zašklebila jsem se na ni, což měl být něco jako úsměv. Kdyby tak věděla…

„Cos mi to prve říkala?“ odvedla jsem rychle její pozornost jinam, než se v tom začne šťourat.

„Říkala jsem, že jdu příští týden na takový zákrok do nemocnice a chtěla jsem tě poprosit, jestli bys na tu dobu, co budu pryč, nezaskočila za mě v kavárně.“

„Molly, jsi v pořádku?“

„Ale to víš, že ano, zlatíčko. Nedělej si starosti,“ odmávla to, ale v jejich očích jsem zahlédla jakousi potlačenou emoci a vzdor. Nechtěla mi o tom říct nic víc a já jsem jí nechtěla šťourat v soukromí.

„To víš, že ti ráda pomůžu,“ přikývla jsem. Molly má otevřeno jen dopoledne a chvilku odpoledne. Už jsem vysledovala, že to kluci stejně nejsou doma, takže ten čas můžu využít nějak produktivněji.

„A nemusíš se bát. Než budeš potřebovat odjet do školy, určitě už budu zpátky,“ poplácala mě na uklidněnou po ruce. Nervózně jsem se zavrtěla na židli a sklopila pohled k zemi. „Děje se něco?“

„Ne,“ zaskřehotala jsem přiškrceným hlasem.

„Abbigail,“ pronesla výhružně tónem, při kterém se mi zježily vlasy v zátylku.

„Já nevím, jestli se vrátím do školy,“ zamumlala jsem tak potichu a tak rychle, že by mě matka pokárala, ať se nechovám jako malá a zřetelně jí zopakuju celou větu. Jenže Molly nic zopakovat nepotřebovala. Rozluštila, co jsem řekla.

„Jak to myslíš? Jak to, že to nevíš?“

„Chybělo mi pár kreditů, takže jsem nebyla připuštěná ke zkouškám. Pokud se vrátím, budu muset opakovat rok,“ přiznala jsem jí nakonec. Na jednu stranu to byla docela úleva, dostat tohle ze sebe ven. Mluvit o tom nahlas.

„Abby,“ zasténala teta a podívala se na mě útrpným pohledem. „Rodiče tě přetrhnou.“

„Já vím,“ pokývala jsem hlavou. Já vím.

Když se mi podařilo doploužit domů a vyložit veškerý nákup, vyhopla jsem si v kuchyni na linku a chvilku čučela z okna. U Kaulitzů se nepohnul ani lísteček, a tak jsem se odploužila do patra. I když mi Molly dokázala zvednout náladu, jakmile jsem se vrátila domů, ten velký dešťový mrak nad mou hlavou se zase objevil. Nenastoupím do školy a naši mě zabijou. Celá utahaná jsem se zhroutila do své postele. Ještě jsem pro jistotu zvedla hlavu, abych se ujistila, že u sousedů je mrtvo, a znovu padla tváří do polštáře.

Vzbudila jsem se o několik hodin později, když už v domě vládlo úplné ticho a byla hluboká noc. Skvělé, prospala jsem celé odpoledne. Co je to se mnou? V pokoji mě dusilo neuvěřitelné horko. Vysoukala jsem se ze sukně a zahodila ji někam stranou. Pak jsem otevřela okno dokořán, abych dovnitř vpustila chladný noční vzduch. U Kaulitzů opět tma. Mrskla jsem sebou na záda a doufala, že usnu ještě aspoň na chviličku. Aspoň na hodinku nebo dvě, o víc nežádám.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Staré dobré počítání oveček by mělo zabrat. Takže první ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka… sakra, co to je za zvuky? Čtvrtá ovečka, pátá ovečka… zní to jako čenichání nějakého psa. Šestá ovečka, sedmá ovečka, osmá ovečka… Asi se sem jen zatoulalo nějaké psisko. Kde jsem to skončila? Jo, jasně. U osmé ovečky. Takže devátá ovečka, desátá ovečka… možná je to ta Tomova kráva. Jenže to by bylo divný. Většinou nenechává psa na noc venku. Že by ho zapomněl zavřít? Jedenáctá ovečka, sakra, Abby, soustřeď se. Dvanáctá ovečka. Třináctá ovečka. Čtrnáctá ovečka.

Neměla bych tam jít? A říct jim, že zapomněli psa venku? Patnáctá ovečka. Ne, to by asi bylo divný. Možná to udělali schválně. Třeba jim počůral koberec, a teď je za trest venku. Šestnáctá ovečka, sedmnáctá ovečka, osmnáctá ovečka. Když to teď tak poslouchám, vůbec to nezní jako pes. Je to spíš, jako by někdo skučel. Devatenáctá ovečka. Dvacátá ovečka. Doufám, že se nikomu nic nestalo. Dvacátá první ovečka. To by tak bylo, aby se přihodil nějaký zločin tady u nás v ulici. Dvacátá druhá ovečka. Dvacátá třetí ovečka. Ne, že bych přála někomu něco zlého, ale aspoň by bylo nějaké vzrůšo. Jako z Kriminálky Miami. Přejeli by ti sexy detektivové, všechno by tady obtáhli policejní páskou a my bychom museli svědčit. Ne, pane kriminalisto, nikoho jsem neviděla, ale slyšela jsem funění a hekání. Jasně, Abby, takže zpátky do reality. Kde jsem to byla?

Sakra, dvacátá druhá nebo už třetí? No nevadí. Takže dvacátá druhá ovečka, dvacátá třetí ovečka, dvacátá čtvrtá ovečka. Tohle na někoho jako vážně zabírá? Protože já jsem bdělejší, než kdy dřív. Vlastně ani ve dne nikdy nejsem tak vzhůru jako teď.

Tričko se mi lepilo na zpocenou kůži. Dnešní noc byla opravdu horká. Povzdechla jsem si, zcela připravena se znovu ponořit do počítání oveček, když jsem zaslechla něco, při čem jsem doslova zkameněla a jen vytřeštila oči do stropu. Zcela jistě jsem neslyšela ani psa, ani oběť nějakého trestného činu. Bylo to totiž…

„Ach, Tome, jo. Přesně tam. Pokračuj…“

Mozek mi vypnul. Nezmohla jsem se vůbec na nic. Jen ležet ve tmě a poslouchat.

„Bože, jo. Zrychli, zrychli… Ano, kurva. Takhle… ošukej mě…“

Tom k tomu pravděpodobně neměl co dodat, protože jsem slyšela jen jeho hlasité oddechování a občasné zaklení. I kdybych byla schopná pohybu, rozhodně bych se nezvedla, abych si ke zvukům přidala i obraz. Nebyla jsem připravená něco takového vidět. Docela mi stačilo to, co mi běželo hlavou. Tomovo zpocené nahé tělo. Dotýkající se dalšího zpoceného těla. V těch představách samozřejmě bylo moje. Cítila jsem, jak se mi podbřišek stahuje a trochu jsem se zavrtěla. Netušila jsem, jak dlouho to mohlo trvat, zdálo se mi, že snad věčnost, a na druhou stranu to bylo jako vteřina. Chtěla jsem víc. I když jsem žárlila na tu holku a nejradši bych po ní hodila šutrem, stejně jsem nechtěla, aby to přestalo. Jenže potom…

„Kurva, už budu…“

Tohle byl určitě Tom. Tenhle hlas byl hlubší. I když ne zas o tolik hlubší jako ten předchozí. Zvláštní. Ještě chvilku jsem naslouchala zvukům sténání, a pokud se nepletu, i zvuku čela postele narážejícího do zdi, když se ozval poslední výkřik a všechno ztichlo.

Představovala jsem si, jak ti dva leží vedle sebe, hledí do stropu a zhluboka oddechují. Možná, že se Tom k dívce nakloní, aby jí věnoval poslední polibek, než ji pošle domů. Připadal mi jako ten typ, který nenechá holku přespat až do rána. Teda pokud by si to nechtěl ráno zopáknout.

Špicovala jsem uši, jak jen to šlo, ale nic dalšího už se neozvalo. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že je konec celého nočního představení, když vtom se mi po pokoji rozlila slabá záře. Někdo vedle rozsvítil.

„Ty, Bille, dones mi něco k pití,“ zavolal Tom.

Cože? Tom si to rozdává s nějakou buchtou, a pak si zavolá bráchu, aby ho obsloužil? Zdálo se mi, že je tu něco dost špatně. To si Tom z Billa dělá poskoka? Už v tom supermarketu na něj byl pěkně hnusný, a teď ještě tohle. Doufám, že je mezi nimi všechno v pořádku. Vždycky z nich vyzařovala taková láska. Snad se na tom nic nezměnilo.

Otočila jsem se na bok. V uších se mi zase ozývalo to sténání a já měla co dělat, abych ruce udržela nad úrovní pasu. S vytřeštěnýma očima jsem hleděla na zeď pokoje, dokud se nezačalo rozednívat a do pokoje mi nevtrhla matka.

autor: Becs