autor: elvisfan
Bill zíral z okna a nervózně polkl, vážně přemýšlel, že by vyskočil z auta a utekl zpátky na letiště. Neuvědomil si, že se mu klepe koleno, dokud mu na něj Tom nepřiložil dlaň, aby ho uklidnil.
„Slibuju, že nekoušou,“ řekl Tom vážně.
„Co když mě všichni nenávidí, Tome?“ Zanaříkal Bill, oči měl strachem rozšířené.
„Já tě budu mít pořád rád.“
„To mi nepomáhá.“
Tom vklouzl paží mezi Billova záda a sedadlo a Bill se zahihňal, když byl vtažen na klín svého přítele. Tom jej políbil na krk, přitáhl si jej blíž a Bill se konečně uvolnil. Trošku. Bill si užíval pocit Tomových prstů zaplétajících se mu do vlasů a vzdychl, jak jejich auto projíždělo rušnými ulicemi. Vrátil svou pozornost k ubíhající scenérii za oknem a všiml si, že opouští moderní město kolem letiště a projíždějí starší oblastí připomínající středověk.
„Rozptyluj mě,“ řekl Tomovi. „Pověz mi o Stennheimu.“
„Okay… ehm…“ Tom rychle přišel se zhuštěnou verzí historie jeho země. „Existuje od dvanáctého století,“ řekl. „Má rodina je na trůnu od patnáctého století.“
„Už se někdo předtím rozhodl nebýt králem?“ Zeptal se ho Bill.
Tom se zazubil. „Já jsem první.“ Vtiskl polibek na Billovu tvář. „Hrad je starý jen tři sta let,“ vysvětloval. „Původní verze byla zničena požárem.“ Vyhlédl z okna, jakmile odbočili doleva. „Už jsme skoro tam.“
„Panebože.“
Bill se napřímil zrovna ve chvíli, kdy jejich auto dokončilo odbočení a projelo sérií tepaných kovových bran a bylo to, jako by opustili město a vjeli do lesa. Projeli kolem vysokého živého plotu a stromů, skrz které Bill zahlédl záblesky okraje jezera, a jak auto odbočilo doprava, Bill zahlédl první záblesky Stennheimského paláce.
Auto zastavilo, a když vystoupili, Bill vzhlížel k chladné, impozantní šedé kamenné stavbě.
„Nejvyšší část hradu má osm podlaží.“ Tom vzal svého přítele za ruku a pokračoval ve své roli průvodce, zatímco se blížili k velkým dubovým dveřím. „Je tam více než stovka místností na sedmi podlažích, které jsou stále využívány, a původní první podlaží nebylo nikdy modernizováno a během léta je otevřené pro veřejnost.“
Dveře se otevřely zdánlivě samy od sebe a Tom Billa pobídl do svého rodinného domova. Bill nakrčil nos nad všemi těmi zvířecími hlavami namontovanými po obvodu velké vstupní haly. Očima sledoval Anise a jejich řidiče, kteří jim odnášeli zavazadla po schodišti po pravé straně.
„Nezabil jsi žádné z nich, že ne?“ Zeptal se Bill.
Tom vzhlédl k hlavě jelena na stěně nad schodištěm. „Bez komentáře.“
Bill na něj zděšeně zíral. „Tos neudělal!“
„Bille, lov je něco jako oficiální královská zábava,“ zazubil se Tom. „Ale slibuju, že to nebudu dělat, když tady budeš ty.“
„Vítejte doma, Vaše Výsosti.“
Bill se na místě otočil a zamrkal při pohledu na staršího muže ve smokingu. Tom se na muže, kterého znal po celý svůj život, láskyplně usmál.
„Děkuju, Phillipe,“ odpověděl. „Je dobré být doma.“
Phillip krátce pohlédl na Billa, jeho tvář neukazovala žádné emoce. „Mohu být nějak nápomocen, sire?“ Zeptal se Toma.
„Náhodou bys nevěděl, kde se nachází moje matka, že?“
„Věřím, že Její Výsost je v zimní zahradě,“ odpověděl starší muž.
S dalším ohlédnutím na Billa se Phillip otočil a nechal je o samotě. Bill vyprskl a okamžitě si připlácl dlaň na pusu. Tom se k němu pobaveně otočil.
„Něco legračního?“
„Tohle se vážně stalo,“ řekl Bill vzrušeně. „Chlápek ve smokingu mluvící o Její Výsosti, a říkající ti sire… tyhle věci se opravdu dějí.“
Tom se zasmál, než vzal Billa za ruku a vedl jej do schodů. „Myslel sis, že jsem si celou tu dobu dělal srandu?“
„Ne!“ Bill sebou trhnul, jak se jeho hlas odrazil od stěn. „To jen… že je to trošku surrealistické, to je všechno.“ Pohledem cestoval kolem dokola. „Takže ani nedostanu varování?“ Zeptal se. „Vedeš mě přímo do jámy lvové?“
Tom vyštěkl smíchy. „Co vůbec čekáš, Bille?“ Zeptal se ho. „Že se na tebe jen podívá a rovnou nařídí tvou popravu?“
„Ta myšlenka mi proběhla hlavou.“
„Slibuju, že má matka nebude nic jiného než zdvořilá,“ slíbil Tom. „A nikoho jsme nepřipravili o hlavu už několik století.“
Prošli dlouhou chodbou pokrytou koberci a vstoupili do velké, slunné místnosti plné něčeho, co vypadalo jako každý druh rostliny, který jen existoval. Bill pozoroval malého oranžového ptáčka poletujícího mezi větvemi stromu. Odbočili po vydlážděném chodníčku a Bill tiše zalapal po dechu nad ženou usazenou v obrovském proutěném křesle. Když je spatřila, vstala a natáhla ruce.
„Tome, drahoušku.“ Louisa natočila hlavu, aby ji Tom mohl políbit na tvář. „Je tak dobré mít tě zase doma.“
Tom svou matku zdvořile pozdravil, ale její oči byly pevně zaměřené na mladého muže po jeho boku. Bill se usmál a nutil se, aby se nervózně neodvrátil.
„Předpokládám, že tohle je Bill.“ Usmála se, ale v žádném případě se to neodráželo v jejích očích. Natáhla ruku plnou šperků a věnovala Billovi vlažné potřesení ruky, než ukázala k dalším dvěma křeslům. „Prosím, posaďte se. Dejte si něco k pití.“
Bill posrkával čaj a snažil se přitom nezírat na ženu naproti, zatímco mluvila s Tomem. Její tmavě hnědé vlasy byly staženy do pevného drdolu a její zelené oči, tak láskyplné, když mluvila se svým synem, ztratily všechen lesk, když se otočila k Billovi.
„Takže, Bille.“ Rty se jí zkroutily do pevného, staženého úsměvu. „Vyrozuměla jsem, že jste studoval v New Yorku módní návrhářství.“
„Ano, madam.“ Bill přikývl. „Ehm, tohle léto budu mít stáž u nového návrháře.“
Louisa kývla hlavou. „Jak příznivé.“
Zdvořilá nadřazenost. Tak by se ji Bill rozhodl popsat.
„A kdo je vaše rodina?“
Bill byl tou otázkou na chvíli zmaten. „No, moje matka zemřela, když mi bylo dvanáct,“ pověděl jí. „Můj nevlastní otec Gordon žije v Buffalu se svou snoubenkou Caroline. Na podzim se budou brát.“
Louisa se zamračila. „A co váš otec?“
„Svého otce jsem nikdy nepoznal,“ odpověděl Bill. „Zemřel dřív, než jsem se narodil.“
Královně se rozšířily oči. „A… prarodiče?“
„Žádného si opravdu moc nepamatuju,“ vysvětloval Bill. „Všichni zemřeli, když jsem byl malý.“
„Takže nemáte žádnou rodinu.“
„Nic takového neřekl, matko,“ opravil ji Tom. „Má Gordona, který ho vychovával od čtyř let, a s Caroline jsou si také blízcí.“
„Chápu.“ Louisa se napila svého čaje. „No, není to rodina, která může být vysledována zpátky po několik století, ale je dobré, že jste si všichni tak… blízcí.“
***
„Nenávidí mě.“ Bill ustaraně přecházel po místnosti. „Ta žena mě nenávidí. Tvoje matka mě nenávidí, Tome.“ Náhle se zastavil. „Královna!“ Zamával rukama ve vzduchu. „Nenávidí mě královna!“
„A princ z toho taky nemá velkou radost.“ Tom potřásl hlavou s rukama v bok. „Nemůžu uvěřit, že k tobě byla tak hrubá.“
„Samozřejmě, že byla,“ odfrkl si Bill. „Očividně jsem… pod tvou úroveň.“ Dosedl na Tomovu postel. „Nikdy jsem sem neměl přijít.“
Něco v Billově hlase Toma přitáhlo k posteli. Posadil se vedle něj a přitáhl si jej blíž, Billovu hlavu měl pohodlně usazenou pod bradou.
„Samozřejmě, že jsi měl přijít,“ pověděl mu Tom a jemně mu mnul zátylek. „Chci, aby má rodina potkala tu nejlepší věc, která se mi kdy přihodila.“
Bill protočil oči. „A jak to zatím funguje?“
Tom se zamračil. „Bille.“ Prstem pod bradou zvedl Billovu hlavu a všiml si, že se Bill vyhýbá očnímu kontaktu. „Chci, aby se s tebou setkali, protože jsi teď součástí mého života, ne proto, že čekám na jejich schválení.“
„No, od své matky schválení rozhodně nemáš.“
„A ani ho nepotřebuju.“ Tom přejel prsty po Billově tváři a Bill k němu pomalu zvedl pohled. „Bille, miluju tě,“ řekl. „To je vše, na čem mi záleží.“
Tom přejel palcem po Billově spodním rtu a sklonil hlavu pro polibek.
„Opravdu?“
Tom se zarazil, nakrčil přitom obočí. „Jestli tě opravdu miluju?“
„Ne, já vím, že mě miluješ,“ usmál se Bill. „Vzdal ses kvůli mně hradu.“
Tom se zasmál a přitulil se k Billovu krku. „Pokud to neříká, že tě miluju, pak nevím, co jiného ano.“
Bill se zachichotal a zavrtěl se pod péčí Tomových rtů. „Pořád bys občas mohl poslat kytky.“
Tom zvedl hlavu a Bill okamžitě zajal jeho rty. „Miluju tě,“ zašeptal.
Vzdychl, když jej Tom položil zády na postel, a tiše zasténal, jak jazykem vklouzl hluboko do úst. Tom se přesunul k jeho tváři, čelisti, a Bill vykulil oči, když jej Tom jemně kousl do krku.
„Tvoje ložnice je nádherná, Tome.“
„Vážně?“ Tom zíral nevěřícným pohledem, zatímco se Bill posadil. „Já tě kousnu do krku a ty mluvíš o vybavení ložnice?“
„No, líbí se mi.“ Bill se rozesmál, když mu Tomovo čelo přistálo na rameni. Pomalu si prohlížel celou místnost, tmavé dřevo položené na stěnách, jasně bílý strop a krémově zbarvený koberec, složitě vyřezávaný baldachýn nad postelí, mramorový krb. „Je to… tmavé,“ zkoumal Bill. „Ale… ne špatným způsobem. Víš?“
Tom sklonil hlavu a oždibnul Billův ušní lalůček. „Postel je taky pěkná.“
„Já vím!“ Bill přejel dlaní po jemném, krémovém povlečení. „Je to hedvábí?“
Tom padl zády na postel a zasténal, štípnul Billa do paže, když měl tu drzost se rozesmát. Krátce pocítil optimismus, když ucítil, jak se Bill položil vedle něj a naklonil se k jeho uchu.
„Máme celou noc, abychom se milovali na téhle krásné posteli, Tome,“ připomněl mu Bill jemně. Tom se pro něj natáhl, ale Bill byl až příliš rychlý. Zaslechl zavření dveří, poté někoho pohybujícího se obývacím pokojem a posadil se přesně ve chvíli, kdy se celkem nevesele vypadající osoba ženského pohlaví objevila ve dveřích ložnice.
„Vážně, Tome?“ Natálie našpulila rty. „Jsi na hradě už hodinu a ještě jsi za mnou nepřišel?“ Spěchala do místnosti a do bratrovy pevné náruče, aby jej objala nazpět stejně pevně. „Tak je to lepší.“ Pohled jí přistál na Billovi a ona se rozzářila. „Ty musíš být Bill!“
„Brilantní síla dedukce, Nathalio,“ utrousil Tom.
Natálie na bratra vyplázla jazyk. „Říká mi tak jen proto, že ví, že mě to rozčiluje,“ vysvětlila Billovi. Napřáhla k němu ruku. „Princezna Elizabeth Nathalia Alexandra ze Stennheimu,“ pronesla hrdě.
„Bill Trümper.“ Bill se usmíval, rozhodl se, že se mu líbí. „Rád tě poznávám.“
„Nemám z tebe moc velkou radost, Bille.“ Natálie se posadila na okraj Tomovy postele. „Můj bratr teď ode mě bydlí přes celý oceán.“ Ušklíbla se, a Bill spatřil rodinnou podobu. „Ale pak pomyslím na to, jak je to celé romantické.“ Natálie zamrkala a vzdychla. „Můj bratr se díky tobě hodně usmívá,“ pověděla Billovi. „A já jsem o tobě věděla dřív než kdokoliv jiný! Poslal mi zprávu hned ráno poté, co tě pozval na rande!“
„Čas k odchodu, Nathalio.“ Tom svou sestru nepříliš jemně vyvedl z místnosti. „Můžeš si s Billem popovídat zase u večeře.“
„Vidíš, Tome?“ Natálie se ohlédla přes rameno, zatímco je neochotně zanechávala o samotě. „Říkala jsem ti, že umím udržet tajemství!“
autor: elvisfan
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Ale no tak… To musí být královna vždycky ta, která je protivná? To snad mají v krvi nebo co…
Chudák Bill, vůbec se nedivím, že je tak nervózní. Jsem docela zvědavá na jeho shledání s Georgem a doufám, že Tomova matka přesedlá na příjemnější notu.
Billovi muselo byt nepříjemně z chování královny ještě že segra Toma to bere dobře.
Ako na jednej strane chápem, prečo sa Tomova matka správa tak, ako sa správa. Ale však Bill za to nemôže! Nemôže za to, že sa doňho Tom zamiloval. Ale snáď časom pochopí a prenesie sa cez to, keď uvidí, aký je Tom šťastný. Aspoň že jedno sestra to berie v pohode. Ale jej sa to dotklo najmenej. Uvidíme, čo Georg. On má jediný skutočne právo byť, povedzme, podráždený. Ďakujem za preklad.