autor: Emilia
EDIT: 19:10
Než se pustíte do čtení, všichni si povinně najděte písničku „Stay – Rihanna ft. Mikky Ekko“ a pusťte si ji při čtení! První verše před povídkou jsou právě z této písně a hrála mi celou dobu, když jsem psala první scénu. Musím říct, že mi oko suché nezůstalo (fňuk). Já jsem na tohle strašná cíťa a fakt mě to sebralo :'( Přeji pěkné počteníčko, Em 🙂
Nejsem si úplně jistý, jak bych se měl cítit,
něco ve způsobu, jakým se pohybuješ,
mě nutí cítit se, jako bych bez tebe nemohl žít.
Bere mě to všemi cestami,
chci, abys zůstal…
Ohhh, důvod, proč to nevzdávám,
ohhh, protože potřebuju, aby ta díra zmizela.
Legrační je, že ty jsi ten zlomený,
ale já jsem přitom ten, který potřeboval zachránit.
Protože když nevidíš ta světla,
je těžké poznat, kdo z nás se propadá.
Barvy… tisíce rozmazaných barev splývajících v jednu šmouhu. Tak Tomovi připadala cesta na nádraží. Ubíhala rychle a on nebyl schopen rozlišit žádné tvary. Bylo to, jako by někdo na videu zmáčknul přetáčení dopředu. Všichni a všechno okolo bylo tak zrychlené, jenom on seděl jako paralyzovaný, neschopen kloudné myšlenky, natož slova. Příliš to ubíhalo, ani se nenadál a dorazili na místo. Tim si všiml, že s Tomem není něco v pořádku, a tak se raději starostlivě zeptal, zda ho tu může opravdu vysadit samotného. Tom zakroutil hlavou a ujistil ho, že to zvládne, že bude v pořádku. Ačkoli Tim nevypadal moc přesvědčeně, nakonec otočil auto a ztratil se v provozu. Tom dýchal těžce, přerývavě, jak stoupal po schodech vedoucích do budovy nádraží. Vlastně tu nikdy nebyl. Ne opravdu vevnitř, znal ho jen zvenčí. Nikdy nepotřeboval jet nikam vlakem, měli osobního řidiče. Nejezdil ani autobusem. Nevěděl, jak měl mezi tím množstvím pohybujících se a štěbetajících lidí najít Thea. Chvíli se bezradně motal okolo a rozhlížel se.
„Jsi tady.“ Uslyšel za sebou najednou hlas. Jemu tak známý hlas. Přinášel mu vždy úlevu, pocit bezpečí, ale teď taky hodně bolesti. Zhluboka se nadechl, na vteřinu zavřel oči a s výdechem se konečně otočil čelem k Theovi. Jeho obličej nevypadal moc svěže a kruhy pod očima prozradily, že toho nejspíš také moc nenaspal. Teď se na jeho tváři skvěl ovšem úsměv tak široký, že mu ji málem zbořil.
„Myslel bys, že tě nechám jen tak odjet?“ Optal se potichu Tom. Sotva ho v tom šrumci mohl
Theo slyšet.
„Ani nevíš, jak jsem šťastný, že jsi přišel.“ Theo se k Tomovi přiblížil a pevně ho objal.
„Theo, počkej…“ Tom Theovi trošku zatlačil do ramen, čímž mu naznačil, že chce, aby se od něj vzdálil.
„Co se děje?“ Zamrkal překvapeně Theo, a až teď si všiml, že Tom kromě malé tašky přes rameno neměl s sebou žádné jiné zavazadlo. „Kde máš věci?“
„Žádné nemám.“ Řekl Tom a ztěžka polknul. „Jdu se rozloučit.“ Vysoukal ze sebe a byla to ta nejtěžší slova, jaká kdy musel někomu říkat. Nebyl si jistý, zda ho nezradí hlas. Theovi okamžitě poklesl úsměv a v očích se mu zatřpytil odlesk bolesti. Tom byl ten, který to způsobil, a bolelo ho kvůli tomu u srdce jednou tolik.
„Cože?!“ Vyhrkl Theo nevěřícně. „Nepojedeš se mnou?“
„Nepojedu. Nemůžu.“ Tom se díval do země na špičky svých bot.
„Já myslel, že mě miluješ.“
„Taky ano. Miluju! A právě proto tě musím nechat odjet samotného. Nemůžu ti takhle ubližovat. Nezasloužíš si to. Zasloužíš si být s někým, kdo ti dá 100%. A i když je to pro mě těžké tě nechat jít, musím. Bylo by ode mě sobecké tě u sebe držet a nemoct ti oplácet to, co dáváš ty mně.“ Tomovi se v očích začalo tvořit vlhko.
„To kvůli němu? Od chvíle, co se ukázal, jsme začali mít problémy. Dřív to bylo všechno v pořádku.“ V Theovi rostl vztek při pomyšlení na kytaristův drzý úšklebek.
„Tak to není. Není to jeho vina. Je to ve mně. Jsou to moje pocity. Už v době, kdy jsem začínal náš vztah, jsem věděl, že je v mém srdci pořád někdo jiný. Ale tolik to bolelo a já se to snažil uvnitř sebe všechno umlčet, zamknout a pohřbít, že jsem si to nechtěl připustit.“
„Takže jsem byl jenom chabá náhrada? Náplast na tvoje bolístky, které způsobil někdo jiný?“
„Tak to nebylo a není. Ne, nikdy jsem to tak nechtěl, i když to tak možná teď vypadá. Chtěl jsem věřit… věřil jsem, že můžu začít znovu, že to překonám. Jsi ten nejúžasnější člověk a přítel vůbec. A strašně jsi mi pomohl, už jenom tím, že jsi se mnou mluvil.“
„Ale nestačilo to.“ Dokončil za Toma Theo.
„Mrzí mě to.“ Řekl Tom nejupřímněji, jak dokázal.
„Takže sis zvolil jeho?“
„Zvolil jsem si své srdce. Nemůžu to změnit.“
V rozhlase ohlásili odjezd vlaku do Mnichova. Tom se k Theovi přiblížil, chytil ho daněmi
za tvář a přiložil svoje rty na jeho. Byl to jemný nevinný polibek. Tom se do něj snažil dát všechny city, co uvnitř sebe choval. „Sbohem, Theo.“ Zašeptal a z očí se mu začaly valit nové vodopády slz. Otočil se a kráčel pryč. Přes slzy viděl rozmazaně a vlastně ani pořádně nevnímal, kam jde. Theo tam stál jako socha a věděl, že prohrál. Prohrál všechno, co pro něj bylo důležité.
Tom se hodnou chvíli motal jenom tak poblíž nádraží. Pár lidí ho zastavilo a ptalo se ho, zda je v pořádku. Tváře měl smáčené od slz, oči zarudlé od pláče. Šel dlouho, pořádně ani nevnímal kam. Nohy ho nesly a myšlenky si létaly jeho hlavou jako splašení holubi. Udělal dobře? Co když dal sbohem jedinému člověku, který se o něj skutečně staral? Který ho miloval a kterému záleželo na jeho štěstí? Říká se přece, že bychom si kolem sebe měli držet lidi, kterým záleží na nás, protože především ty zajímá naše štěstí. Tak proč ve své mysli pořád viděl ty temné oči? Ty oči, které ho spalovaly každým svým pohledem. Ty oči, před kterými se cítil jako nahý. Úplně odhalený navenek i zevnitř. A jeho srdce se pokaždé rozbušilo jako splašené, když slyšel ten hluboký chraplavý hlas. I kdyby se nerozhodl správně, nemohl si pomoct… jeho duše byla ztracená… Zastavil se a rozhlédl se kolem sebe. Tady to přece znal. Jak mohl dojít až sem? Chodil nejmíň tři hodiny. Kousek odsud přece bylo Billovo přemýšlecí místo. Jejich přemýšlecí místo, protože Bill přece souhlasil s tím, že si ho může kdykoli půjčit. Zamířil k němu svižným krokem. Nohy už ho celkem bolely, ale celou dobu to nevnímal. Jakmile sáhl na jednu z prvních příček požárního schodiště, prolétla mu hlavou vzpomínka.
„Bille, p-proč jsme tady?“ Podíval se Tom s obavami na kytaristu právě si zapalujícího cigaretu.
„Jezdím sem přemýšlet.“ Pokrčil Bill rameny, motorku zapřel o stojan a pokynul hlavou Tomovi, aby ho následoval. Ten chvíli překvapeně mrkal a následně Billa rychle doběhnul.
„Sem?“ Zopakoval Billova slova. Bill na to nic neřekl, jen dlouze potáhl ze své cigaretové tyčinky.
„Bojíš se výšek, panenko?“ Zaskočil Toma úplně jinou otázkou.
„J-já vlastně nevím. Nikdy jsem neměl příležitost to zjistit. Na žádném vysokém místě jsem nebyl.“ Vyhrknul ze sebe Tom a zajímalo ho, z jakého důvodu to Bill chtěl vědět. Což se dozvěděl následně.
„No, dneska dostaneš šanci.“ Zastavil Bill u zadní části továrny.
„Snad nemyslíš, že… my… tam… nahoru?“ Zakoktal Tom a ukázal prstem na žebřík.
„Přesně to myslím.“ Potvrdil mu Bill s úšklebkem.
„Jenže j-já nikdy po žebříku nelezl. Určitě spadnu.“ Vyslovil Tom obavu zračící se mu v očích. Bill naposledy potáhnul z cigarety, již držel mezi ukazovákem a palcem, a následně odhodil špaček na zem, kde ho okamžitě rozmáznul podrážkou své boty. Dělal to vždycky, byl to takový jeho rituál. Kdyby dokouřenou doutnající cigaretu nezašlápnul, byl by z toho nervózní.
„No tak, panenko, myslíš, že bych tě nechal spadnout?“ Přišel Bill k Tomovi blíž a uchopil jeho tvář do dlaní. Měl mozolnaté ruce, pevné a hřejivé na dotek. Tom na nepostřehnutelný okamžik přivřel oči.
Kolikrát si tuhle vzpomínku vybavil, když sem chodil bez Billa? Nesčetněkrát a pokaždé se při ní musel tak hloupě usmívat. Pokaždé mu naskočila husí kůže při pomyšlení na kytaristův dotek. Vystoupal nahoru a nejmíň půl hodiny jen tak seděl a užíval si krásný výhled. Vytáhl z kapsy telefon a naťukal krátkou zprávu.
T: Přijeď na naše přemýšlecí místo. Nenech mě čekat dlouho.
Poté ho zasunul zpět a čekal. Kdysi by se k okraji střechy nejspíš ani neodvážil přiblížit.
A teď na něm seděl se spuštěnýma nohama dolů a houpal jimi ve vzduchu. Cítil se odvážně. Dost odvážně na to, aby udělal první krok, aby to dnes rozseknul. Už byl unavený z věčného kličkování a her. Potřeboval odpovědi a byl je odhodlaný z kytaristy dnes za každou cenu dostat.
Přišlo mu to jako věčnost, ale mohlo uběhnout maximálně 30 minut, když dole konečně uslyšel zvuk motoru. Ten zvuk, který ho uklidňoval, a zároveň v něm rozvířil vlnu vzrušení. Opatrně se odsunul od okraje a postavil se. Na žebříku se ozývaly zvuky, jak po něm Ďábel stoupal nahoru. Popravdě ho překvapilo, že se Tom ozval po takové době. Už několikrát ho svrběly prsty a chtěl se Tomovi ozvat, nebo se náhodně objevit, ale k čemu by to bylo?
Možná byl opravdu šťastný s tímhle Theem a on byl jako tornádo, co mu vtrhlo do spokojeného života a všechno přeházelo vzhůru nohama. Nikdy se nemusel rozhodovat mezi tím, co bylo správné a špatné. Dělal vždy jednoduše to, co chtěl a bylo mu úplně jedno, jestli to zapadá do morálního žebříčku společnosti. Jediný člověk, kterého stavěl na první místo, byl on sám. Žil takhle celý život. Žádné výčitky nebo ohlížení se zpět. A najednou byl uvězněný mezi tím, co chtěl, a mezi tím, co bylo správné udělat. Poprvé v životě váhal.
„Panenko?“ Oslovil Toma, když vystoupal nahoru a uviděl ho nehybně stát uprostřed střechy. V obličeji vypadal ztrhaně a měl stále trochu nateklé oči od pláče. Hrubé copy měl svázané
v culíku. Vypadal jako nevinný anděl, který spadl z nebe Billovi přímo do cesty. Nechápal, proč ze všech lidí na světě zrovna jemu. Proč tak dokonalé stvoření marnilo čas v jeho přítomnosti a snášelo jeho mrzutou povahu a drzé narážky. Avšak z jakéhokoli důvodu to tak bylo, byl zatraceně vděčný, ačkoli by to pravděpodobně nikdy nepřiznal nahlas.
„Stalo se něco, jsi v cajku?“ Starší muž k němu pomalými kroky došel. Jako by se mohl snad vyplašit, kdyby našlapoval rázněji. Působil tak křehce a jemně, přestože se snažil o opak, což ho dělalo na pohled ještě zranitelnějším.
„Proč ses vrátil?“ Vyrukoval na něj najednou Tom a zadíval se Ďáblovi do očí. Dnes se rozhodl, že se nechá spalovat žárem, který z nich vycházel o něco déle, protože se potřeboval dozvědět pravdu. „Tenkrát, když jsi mi dával svoji novou adresu, řekl jsi mi, že si mám přijít pro odpovědi, ve skutečnosti jsi mi ale žádné nedal. Proto je chci teď. Řekni to, řekni, proč ses vrátil…“ Naléhal na staršího muže Tom. Tak zoufale chtěl slyšet, že to on byl ten důvod, proč se objevil znovu v Berlíně.
„Já…“ Nestávalo se běžně, že by kytaristovi došla slova nebo byl zaskočený, ale teď nevěděl, jak odpovědět. Tom ho zastihl nepřipraveného a kompletně ho odzbrojil.
„Proč tě to zajímá? Máš svýho dokonalýho manžílka.“ Bill odpověděl protiotázkou. Když tenkrát kličkovali okolo tématu, proč se kytarista vrátil, Tom mu dal jasně najevo, že je zadaný, a že i kdyby snad zahrnoval důvod jeho návratu, nic by se na tom nezměnilo.
„Rozešli jsme se.“
„Cože?“ Nestávalo se často, že by Ďábla dokázal někdo šokovat tolikrát po sobě. Nemohl tvrdit, že si od začátku nebyl sám sebou jistý a že by nečekal na to, až se to stane, ale pravda byla, že to, jak Tom pořád vymezoval jejich vztah pouze do přátelských mezí a poslední týden se stáhnul úplně, začínal věřit tomu, že důvod, proč se skutečně vrátil do Berlína, již neexistoval, protože propásl svoji šanci a nechal svůj vlak s touhle příležitostí ujet.
„Rozešel jsem se s ním. Když mi dával na vybranou mezí tím jet s ním do Mnichova a zůstat tu, tak jsem si zvolil zůstat. Zvolil jsem si místo, kde zůstalo moje srdce. Zvolil jsem si tebe. Takže se tě ptám, jestli sis i ty zvolil mě, protože já už dál nemůžu hrát tuhle hru.“ Vyřkl zoufale Tom. Trochu se mu třásla brada, ale jeho hlas byl pevný. Přes to všechno, co se stalo, přes to všechno, jak se ho kytarista rozhodl opustit a zlomil mu tím srdce, se znovu odvážil mu ho otevřít. Znovu vsadil všechno, co měl, na stejnou kartu, ačkoli si nemohl být jistý tím, zda je výherní. Možná to bylo totálně šílené rozhodnutí na základě úplného pominutí smyslů, ale přesně taková byla definice lásky. Šílená, nevypočitatelná, nespoutaná, duši drásající.
„Panenko…“ Starší muž si povzdechl. Na jeho tváři nyní nebyl jeho vždy přítomný drzý úšklebek ani neprostupná maska. Tvářil se naprosto vážně.
„Ne, já už nemůžu. Já vím, že jsi mi nikdy nic nesliboval, vím, že naše životy jsou komplikované a že nejsi na vztahy ani na lásku, ale někdo tam nahoře zařídil, aby se naše cesty střetly, a i když ses o to nikdy neprosil, tak jsem se do tebe zamiloval. Jo, slyšíš dobře, miluju tě! A je to tak silný cit, že mě to zabíjí. Takže se tě ptám na rovinu, jestli mě chceš? Protože je to buď všechno, nebo nic.“ Tom nezabránil slzám, které se mu začaly řinout z očí. Nyní se mu netřásla už jen brada, nýbrž celé tělo.
„Myslíš, že se normálně kvůli každýmu nechávám jen tak mlátit a držím se zpátky?“ Ďáblova čelist byla napjatá. Očividně se necítil moc komfortně, když přišla řeč na city. Z pohledu na plačícího Toma ho píchlo u srdce. Došel k němu, uchopil jeho tvář do dlaní a palci mu otíral slzy. Tom se do toho doteku opřel, vzhlédl k obličeji staršího muže a znovu zašeptal otázku: „Chceš mě?“
„Chtěl jsem tě od první chvíle, kdy jsem tě uviděl.“ Zašeptal kytarista chraplavě do Tomova ucha.
„Dokaž to.“ Vybídl ho Tom. Již nic dalšího nemuselo být řečeno. Ďábel si Toma přitáhnul a přisál se mu na rty. Byl to dravý polibek plný chtíče, vášně a syrové touhy jednoho po druhém. Tom se k Billovi tisknul celým svým tělem, jako by se s ním chtěl propojit v jednu osobu. Musel stát mírně na špičkách, protože ho kytarista nejmíň o hlavu převyšoval. Připadal si jako Alenka v říši divů. Jeho černobílý svět se opět začal vyplňovat barvami. Spoustou barev. Takhle se cítil při polibku s kytaristou. Šíleně, nespoutaně, jako na horské dráze, kde ve vás koluje adrenalin, strach i vzrušení zároveň. Ďábel sjel dlaněmi na Tomův zadek a vyhoupl si ho na sebe. Ten mu nohy okamžitě omotal okolo pasu a paže mu obtočil kolem krku.
„Sakra… Panenko, měli bychom ubrat plyn, jinak udělám něco hodně špatného.“ Starší muž se bez dechu odtrhl od Toma. Ten cítil jeho vzrušení proti svému, jak nohama svíral pevně Ďáblovy boky. Tom se zadíval Billovi hluboce do očí a zašeptal.
„Okey.“
„Okey co?“ Nechápal Bill.
„Chci, abys to udělal.“ Zopakoval Tom. Tváře měl červené, jak se mu do nich při líbání nahrnula krev, takže už neřešil, že by byl odhalen jeho stud. Věděl, že před Billem nemusel nic skrývat, protože ho znal. Viděl skrz něj, a tak nemusel nic předstírat ani si hrát na silného. V Billově náručí si mohl dovolit být tím, kým opravdu je. Nevinným, křehkým, stydlivým klukem. A věděl, že starší muž ho chtěl přesně takového, jaký byl.
„Tady? Jsi si jistý?“ Zeptal se kytarista bez známky svého obvyklého drzého úšklebku nebo škádlivého tónu v hlase. Celé dva roky, kdy byli odloučeni, si nepřál nic jiného. Zezačátku se snažil přebít svoji touhu s jinými. Ale ať měli jakkoli hezkou tvář, tělo nebo značně viditelné zkušenosti, byly to jenom stíny. Stíny, místo nichž viděl vždy jediného člověka, jediný dokonalý obraz. Velké čokoládově hnědé oči plné nevinnosti, nezkaženosti a naprosté oddanosti. Dokonale rovný nos, plné rty s provokativním kroužkem v koutku. A všechna
ta dokonalost obklopená andělsky plavými vlasy. Chtěl to jediné, co nemohl mít. Co si nedovolil mít. Ale teď, když měl tu dokonalost ve svém náručí a sama se mu dobrovolně oddávala, nemohl se ubránit hříchu. Byl přeci Ďábel, pocházel z pekla plného hříchů. Nemohlo se od něj tedy očekávat, že by tohohle anděla nechal netknutého.
„To nevadí. Já ti věřím, pokud jsi si jistý, že tady není žádný důvod k pochybám.“ Bylo to poprvé, co tohle Tom vyslovil. Poprvé ve svém životě, co se rozhodl nechat někoho vstoupit do sebe bez ochrany. S Theem vždy použili kondom, ačkoli byli stálí partneři a věřili si. Spali spolu opravdu jen párkrát, dalo by se to spočítat na prstu jedné ruky. Nikdy dřív ho ani nenapadlo, že by tohle Theovi nabídl. Nepřemýšlel nad tím, ale teď a tady s Billem to bylo tak jasné, tak přirozené. Cítil potřebu být s ním opravdu spojený. Cítit jeho kůži proti svojí. Cítit, že mu opravdu patří, protože tak to bylo vždy. Nikdo to neměl sílu změnit, ani jeden z nich.
Bill pouze zavrtěl hlavou na znamení, že tady není žádný důvod k pochybám. Nejméně rok s nikým nebyl a po všech těch rozptýleních, která vystřídal, chodil na pravidelné testy. Byl čistý, protože byl v tomhle ohledu vždy velmi opatrný i přes množství lidí, se kterými něco měl. Nikdy s nikým nic nedělal bez ochrany. Tohle znamenalo poprvé pro oba dva. Bill zacouval s Tomem ke komínu, který se na střeše nacházel, a opřel se o něj. Byl teplý letní den, takže to ani jednomu z nich nevadilo. Zvedl dlaň k Tomově tváři a palcem mu přejel přes líčko. Tom se do toho doteku opřel, ačkoli měl Bill na rukou mozolnatou kůži. Pokračoval dál do jeho vlasů, zatahal za gumičku a uvolnil svázané copánky, které se spustily na Tomova ramena.
„Jsi tak krásný.“ Zachraptěl Bill potichu. Tom sklopil stydlivě pohled a skousnul si ret. V žaludku mu zavířilo. Ďábel nevyjadřoval často komplimenty tohohle typu, a vždy když to udělal, poslal tím Toma do kolen. Byl vděčný za to, že se držel kytaristy kolem krku. Přiložil čelo k tomu Billovu a chvíli jen otíral nos o jeho, než se znovu začali pomalu dráždivě líbat. Když starší muž vklouzl jazykem mezi Tomovy rty a tomu cinkla kulička v kytaristově jazyku o zuby, zavzdychal vzrušením. K Ďáblovu překvapení to byl Tom, kdo sjel rukama k jeho kalhotám a jal se je dychtivě rozepínat. Chtěl se Billa dotýkat úplně všude. Kytaristu svými ne tolik zkušenými doteky přiváděl k šílenství. Ďábel vjel Tomovi dlaněmi pod tričko a hladil ho na jemné kůži svými zdrsnělými prsty. Netrvalo dlouho a Tomovy kalhoty se válely někde na střeše bez povšimnutí. Bill si Toma za zadek vyhoupnul do náruče a otočil se s ním. Opřel ho o komín. Společně nenechavými prsty stáhli Tomovy boxerky, zatímco Bill si shrnul kalhoty jen ke kolenům. Neměli žádný gel, a tak kytarista strčil svoje prsty mezi Tomovy rty. Ten je začal sát a olizovat. Billovo vzrušení zacukalo. Tyhle Panenky byly vskutku ďábelská stvoření, ačkoli vypadaly jako andělé padlí z nebe.
Bill nedočkavě navlhčil Tomův vstup a za okamžik okolní ticho přerušované pouze vzdechy milostné dvojice prořízl Tomův hlasitý výkřik. Bylo to přesně jako poprvé, tak jak si to každičký kousek jeho těla a jeho mysli pamatoval. Projel jím žár. Nesnesitelný žár z prudkého divokého ohně, který se nedal uhasit ani zkrotit. Lapal po dechu a snažil se tlumit své hlasité projevy, ale nešlo to. Jeho hlava a tělo nespolupracovaly. Podíval se na obličej staršího muže. Vypadalo to, jako by pro něj neexistovalo nic jiného než to, co mezi nimi právě probíhalo. Tady a teď, jen oni dva, spojení v jedno tělo, v jednu duši. Nikdo jiný nemohl ani jednomu z nich dopřát tenhle pocit. A ačkoli Ďábel za svůj život prostřídal desítky sexuálních partnerů, to, co v něm probudilo tohle malé nevinné stvoření, s nikým jiným nepocítil. Probudila se v něm hladová bestie, prahnoucí každičkou buňkou v jeho těle po tom blonďatém andělovi s čokoládovýma očima, a nikdy neměla dost. Bylo to horší než jakákoli jiná závislost. Stačilo jednou okusit a byl navždy odsouzený k tomu toužit po další a další dávce. Bojovat s tím nebylo možné. Pokoušel se o to celé dva roky a vždy skončil na straně poražených. Už víc nechtěl bojovat. Jen se do toho pocitu nořil. Nemohl se držet zpátky, nemohl krotit svůj chtíč a Tom ani nechtěl, aby to udělal. Naplno prožíval vlny vzrušení, chtíče, ale také bolesti, když do něj starší muž prudce a tvrdě přirážel. Cítil se Ďáblovi naplno oddaný, v jeho moci a chtěl, aby to tak zůstalo. Prociťoval i bolest, kterou cítil na odřeném vstupu z divokých přírazů, protože přesně takhle bolelo jejich odloučení. Potřeboval cítit něco reálného, něco, co jen tak nezmizí. A věděl, že to, že byl kytarista uvnitř něj, se mu bude připomínat ještě nějakou dobu.
Jak se Tomovo vzrušení třelo mezi jejich těly, netrvalo dlouho a jeho výkřik společně se silným stiskem zubů se ztratil v kůži krku staršího muže. Ďábel tvrdě stisknul Tomovy boky a začal do něj intenzivně a krátce přirážet. Za okamžik Toma následoval a udělal se přímo do jeho horkého těla. Oba prudce vydechovali a spočívali u sebe přitisknutí. Ďábel se kousek odtáhnul a chystal se vyjít z Tomova těla, ale ten ho pevně chytil.
„Můžu to dělat třeba celou noc, Panenko, ale na pohodlnějším místě.“ Zašeptal chraplavě Bill s úšklebkem do Tomova ucha a ten stydlivě zabořil obličej do ohbí jeho krku a zakňučel. „A nedělej stydlivku, ty divoká šelmo, pokousal jsi mě.“
„To je tvoje vina, že jsem vůbec nemohl kontrolovat, co dělám.“ Mumlal Tom stále do kůže na Billově krku.
„Příště ti to udělám do bezvědomí.“ Škádlil ho Ďábel.
„Můj bože.“ Zaúpěl Tom.
„Ten nahoře určitě nepřipravuje o nevinnost mladé Panenky.“ Uchechtnul se Bill.
„To je pravda.“ Přitakal Tom a vypláznul na Billa špičku jazyka. „Takže co teď?“ Zeptal se Tom. Bill ho chytil pevně za boky, vyšel z něj a postavil ho na zem. Tom ještě omámený z právě prožitého orgasmu na vratkých nohou zakolísal.
„Teď se dáme trochu do cajku.“ Ďábel u sebe rozhodně nenosil věci jako papírové ubrousky. Naštěstí Tom byl vybaven a vytáhl ze své malé tašky přes rameno balíček kapesníčků.
„A teď? Pojedeme k tobě?“ Zeptal se bez jakýchkoli postranních úmyslů Tom, když si svazoval copy do hrubého culíku.
„Sotva jsme skončili a ty už jsi ready na další kolo? Teda Panenko.“ Hvízdl Ďábel a pokýval hlavou se svým typickým úšklebkem.
„Nemyslel jsem, aghrrr… proč musíš vždycky být tak perverzní.“ Durdil se Tom a zčervenala mu líčka.
„Páč miluju, jak se vztekáš a stydíš, jsi u toho k sežrání, měl by ses vidět.“ Zasmál se Ďábel. Byl to zvučný a upřímný smích. Ten smích, který Tom tolik miloval, protože byla taková rarita ho slyšet. Bill nedával často průchod svým emocím, ale jakmile to udělal, stálo to za to. Tom se zarazil a zadržel dech. Bál se, že poté, co se pokusí nadechnout, tenhle křehký okamžik zmizí. Ďábel si uvědomil, jak mu to uklouzlo, a pročistil si krk.
„Myslíš, že zvládneš slézt bez újmy dolů, nebo ze mě máš pořád rozklepaný kolena?“
„Myslíš, že to bylo tak moc dobrý?“ Rejpnul si do něho Tom, proběhl okolo něj ke schodům, přičemž ho šťouchl do hrudníku. Ďábel ho dvěma dlouhými kroky dohnal a chytil Toma zezadu kolem pasu.
„Nemyslím, vím, byl jsem u toho.“ Zašeptal chraptivě Ďábel do Tomova ucha a tomu se sevřel žaludek. Těžce polknul. Sjel svojí drobnou rukou opatrně ke kapse Billových kalhot a vyštrachal z ní klíčky jeho černé krasavice. Opřel se zády o kytaristu, zaklonil se a pohlédl nahoru.
„Budeš se dál chvástat, nebo pojedem? Mám snad řídit?“ Zazubil se Tom uličnicky.
„Myslím, že živí si užijeme víc srandy.“
„Pche, co tím chceš říct. Vždyť jsi říkal, že řídím hezky.“ Naježil se Tom a připomněl kytaristovi chvíli, kdy ho učil jezdit.
„Nic takovýho jsem nikdy neřekl.“ Oponoval Tomovi starší muž.
„Jsi pěkně sprostej.“ Nafoukl Tom tváře.
„A ty pěkná netykavka.“
„To na mně přece miluješ, nebo to jsi taky neřekl?“ Rejpnul si Tom a tajně doufal, že to od kytaristy ještě někdy uslyší.
„Mám tucha, že tady chce jít někdo po svejch.“ Pozvedl Bill obočí, vzal si od Toma klíčky
a lezl dolů. Tom ho vzápětí následoval, otřel si ruce do kalhot, když doskočil na zem, a jal se soukat za Billa na jeho černou krásku.
„A řekneš to ještě někdy? Už budu hodnej.“ Zavrněl mu Tom zezadu u ucha.
„Leda ve tvých snech, Panenko. A jestli nechceš hodit salto dozadu, tak se chyť.“ Ďábel se ušklíbnul a Tomovi se tak rozplynuly naděje na to, že by se z Billa snad mohl stát romantik.
„Tss…“ Odfrknul si Tom, ale přesto omotal paže kolem staršího muže, tak jak mu řekl. Přitulil se k jeho zádům a nasál vůni kůže, benzínu a Billovy kolínské. Slastně přivřel oči. Miloval tu vůni. Vůni domova. Tak si s Billem připadal. Jako někdo, kdo konečně někam patří, a všechno do sebe perfektně zapadalo.
„Stejně hezky voníš, ale to nemění nic na tom, že se s tebou nebavím.“
„Zajímavé, že u toho nebavení pořád používáš pusu.“ Popíchl Billa kytarista a nastartoval pekelnou mašinu. Ta pod nimi zaburácela a Tomovo bublání pod nosem se v jejím zvuku úplně ztratilo. Uháněli skrz temnotu k novým, a Tom doufal, že snad i společným zítřkům.
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 25
Já… postrádám slova. Bylo to dokonalé, vášnivé, bouřlivé, dechberoucí, poté sladké a rozkošné a ke konci hravé a typicky Billovské. A naprosto miluji, jak se Ďábel vždy dokáže snadno vrátit ke svému škádlivému já poté, co o Toma pečoval s takovou láskou a pozorností.
Ti dva k sobě prostě neodmyslitelně patří, avšak mám dojem, že všechno jde až moc hladce. Theo je možná pryč, ale dost možná se stane, že o něm ještě uslyšíme. A zajímalo by mě taky, jak bude Eric reagovat, co na to řekne Aduška (ta nejspíš bude Toma podporovat, jelikož šel za svým srdcem) a pak ještě Billovi staří známí. Komplikace už určitě číhají někde za rohem a vztah těch dvou dozajista nebude procházkou růžovou zahradou.
Přesto jim oběma budu velice fandit, jelikož do sebe zapadají jako dva kousky skládačky, které nikdy nemohou pasovat k někomu jinému.
A jelikož je můj mozek zcela na kaši a já se červenám až za ušima, mám vykřičené hlasivky z nadšení a ještě teď radostně poskakuju za židli, zmůžu se jen na pochválení bezchybného, překrásného dílu. Miluju tvůj příběh, jenž mě pokaždé vtáhne do Billova a Tomova světa a vyvolává ve mně všechny možné i nemožné pocity, což se mi u čtení povídek často nestává ^^
Jsi perfektní autorkou a já se velice těším na vše, co sis na nás připravila ^^
Omlouvám se, na začátku chybí docela podstatná část textu, ale může za to pravděpodobně blog, a než se do článku dostanu a doplním to, bude to chvilku trvat. Vraťte si to pak dočíst, napíšu tam "EDIT" a čas. J. :o)
Chybí tam celá první půlka 😔 prosím bez začátku vůbec nečtěte! Nebudete z toho dílu mít takový dojem, jaký byl mnou původně zamýšlen. Počkejte si prosím, až to Janule opraví. Zpětně to dočítat už bude na nic 😑 zrovna u jednoho z nejpodszatnějších dílů. Chjo, blog mi to dělá schválně 🤣😭
[3]: Já se tedy pokusím počkat, ale předem říkám, bude to těžká zkouška mé vůle 😅😅😅!!!!!!! Jdu si zatím pustit ten song.
[2]: Stane se 😉 to se prostě nedá nic dělat. Jen malinká nevinná otázečka, bude ten update dnes 😇??? Moc prosím smutně koukám 🙏…
Já na to neumím odpovědět. Snažím se, ale dostat se do článku je strašnej problém. Jsem sice na dobrý cestě, už stačí jen jeden krok, aby se mi článek otevřel, ale někdy čekám hodiny, než se to stane. Blog prostě stojí za prd, a já s tím nic neudělám. J.
Celý tenhle díl byl přesně to, co jsem čekala a v co jsem strašně moc doufala! Děkuju, děkuju, děkuju za vyslyšení mého přání, protože i když mi dneska bylo moc líto Thea, tak mám za Billa s Tomem strašnou radost a doufám, že ďábel si toho, co právě získal, bue opravdu vážit a už si Toma nenechá odejít! Ach. Asi si to půjdu přečíst ještě jednou!!!!
Tak jsou spolu určitě budou mít nějaké problémy ale spolu je zvládnou.
Yééééé 🥰🥰🥰 … no to byla NÁDHERA!!! V tomhle dílo bylo vše, jako v každém správném americkém filmu, tj. drama, slzy, láska, vášeň, vtip 😄. Jsem tak šťastná, že jsou konečně spolu ❤️❤️❤️!!! Mimochodem tak mě tak napadá – Bill ve vztahu, to je taky hodně neprobádané území, už teď se těším na popis jejich všedních dní a běžných situací, s Ďáblem se rozhodně nudit nebudeme, popravdě už se tak trochu děsím předem, jak k celé té záležitosti “být s někým” zaujme svůj svérázný postoj, který na něm, coby čtenáři, všichni tak milujeme, ovšem být jeho protějškem, jistě by nám tu a tam přivodil infarktový stav 😉. Jenom prosím, než se na scéně opět zjeví ti gangsteři, kteří ho budou chtít odkráhlovat, nech nás chvíli vydechnout a užít si prozatimní pocit klidu, lásky, harmonie a pohody mezi těmi dvěmi hrdličkami, po dvou letech trápení si to zaslouží 😇. A my, uchyláčci, bychom si jistě rádi přišli na své s druhým kolem v pekelníkově pelíšku 😈. Jen návrh haha 😂😂😂
Tak mme sa najprv zdalo ze je tam nejaky velky skok a chyba text. Ale aj bez toho to bolo nadherne.
Teraz som to docitala odznova aj s chybajucim textom a teraz rozumiem autorke. Ze presne takto to malo byt. 🙂 tom sa rozhodol spravne. Bolo to tazke rozhodnutie ale Dabel bude stale v jeho srdci a vztah s Theom by to ubijalo.
Dakujem za krasny diel a netrpezlivo cakam na pokracovanie