And love is not a choice 6.

Moje první směna v kavárně plynule navázala na druhou, a než jsem se nadála, strávila jsem tam celý týden. Tak rychle jsem si na všechno zvykla, že mi za chvilku přišlo, jako bych tam dělala odjakživa. Zákazníků nebylo moc, ale prostředí působilo příjemným dojmem. Jediné, co mě štvalo, byla dost omezená nabídka. Byla jsem si téměř jistá, že kdyby Molly přidala pár druhů kávy, lidé by si tu začali podávat dveře.

Z myšlenek mě probralo vrznutí a já nahodila profesionální úsměv, kterým jsem vítala zákazníky. Ten mi ovšem zamrzl na rtech, protože si to ke mně vykračoval Bill. Na očích měl tmavé brýle a vypadal, že sem vešel proti vlastnímu přesvědčení.

„Ahoj,“ pozdravil a bylo znát, že pátrá v paměti po mém jméně.

„Abby,“ ušetřila jsem ho trápení.

„Jo, jasně. Abby. Promiň,“ svěsil ramena a sklopil kajícně hlavu.

„Co ti nabídnu?“

„Nepřišel jsem sem kvůli kafi,“ mávl rukou a zběžně přelétl pohledem přes tabuli s chatrnou nabídkou a zastavil na mém vlastním hrnku, kde jsem se pokoušela o latte-art.

„Co je tohle?“ nakrčil čelo.

„Ehm, to měla být labuť. Ještě mi to moc nejde,“ blekotala jsem a pokoušela se hrnek skrýt. „Našla jsem si nějaká videa na youtube, ale znáš to. Vypadá to jednoduše, ale ve skutečnosti je to docela těžké. Zvládla jsem jen srdíčko.“

„Máš málo hustou pěnu. Zkus mléko víc napěnit,“ poradil mi. Teda, nečekala jsem, že Bill Kaulitz je odborník na něco takového.

„Líbilo se mi, jak to vypadá, tak jsem to taky zkoušel. Tom mi dokonce zaplatil kurz,“ dodal na vysvětlenou, když viděl, jak se tvářím.

„Uh, aha,“ dostala jsem ze sebe. Na nic inteligentnějšího jsem se nevzmohla.

„Jsem tady kvůli tomu, co se stalo na té party,“ vrátil se Bill k původnímu tématu a rozhlédl se po okolí. V kavárně sedělo jen opravdu málo lidí a všichni si hleděli svého, takže jsem dost dobře nechápala, k čemu všechna ta obezřetnost.

„Já… neříkal jsem nic divného, že ne?“ vysoukal ze sebe.

„Divného?“ teď byla řada na mně, abych nechápavě naklonila hlavu na stranu.

„Jo, prostě… divného… o čemkoliv…“ dodal netrpělivě, jako bych byla úplně pitomá, že ty jeho náznaky nechápu. No sorry, kámo, tohle by nerozluštil nikdo. Možná snad jen opravdu dobrý čtenář myšlenek.

„Neříkal jsi nic divného. Většinou to bylo jen takové to opilecké blábolení, ale nikomu jsem o tom neřekla. Slíbila jsem to i Tomovi.“ Snad ho tahle odpověď uspokojí. Nechápu, proč jsou kluci tak hákliví na své soukromí. Pokud nechtějí, aby o nich někdo něco věděl, neměli by se v prvé řadě opíjet mezi lidma.

„Tomovi, jasně…“ pokýval hlavou, ale nevypadal, že by ho to nějak extra uklidnilo. Právě naopak. „A o Tomovi jsem nic neříkal?“

„O Tomovi?“ zopakovala jsem a začala vážně uvažovat o tom, jestli jsem opravdu tak natvrdlá, že nedokážu pochopit, o co mu jde. „Ne, o Tomovi nic. Mluvil jsi o někom, kdo tě trápí. Pokud jsem to dobře pochopila, nechce přiznat, že je gay, a tak nevíš, na čem u něj jsi.“

„Žádná jména?“ skočil mi do toho dychtivě, takže jsem to skoro nestihla doříct.

„Ne, žádná jména,“ potvrdila jsem a jemu se evidentně konečně ulevilo.

Tohle teda bylo opravdu zvláštní. S kým to ten Bill vlastně táhne, že se tak moc bojí prozrazení? Je to snad nějaká celebrita nebo co? Nebo snad někdo, koho znám? Už, už jsem sbírala odvahu, že se na to zeptám, když mě překvapil svou otázkou.

„Chceš s tím pomoct?“ ukázal bradou na mou zmršenou labuť.

„Ehm, to bys vážně udělal?“ vykoktala jsem. „Určitě máš na práci lepší věci.“

„Teď zrovna ani ne,“ pokrčil rameny a už si začal sundávat koženou bundu. Vyhrnul si rukávy a obešel pult. „Nevyběhne na ně mě nějaký šéf, že ne?“

„Ne,“ usmála jsem se na něj. „Vlastní to tu moje kmotra a momentálně tu není.“

„Dobře,“ přikývl Bill a přidal se ke mně. Rychle se zorientoval a začal s výkladem. Musím se přiznat, že z celého jeho povídání jsem byla schopná pobrat tak čtvrtinu, protože jsem na něj většinu času jen zírala. Byl stejně nádherný jako Tom, jen trochu jiným způsobem. Byl zranitelnější, to nepochybně, ale na druhou stranu v sobě měl takovou zvláštní jiskru. Ne jako Tom, flirtující. Ale jinou. Záhadnou. A když se začal smát, mé srdce tlouklo jako splašený kolibřík. Ještě nikdy jsem se necítila takhle šťastná.

Na tom blaženém obláčku jsem se vznášela celý den a nepřestala jsem se usmívat, ani když jsem za sebou zabouchla domovní dveře.

„Smrdíš jako hospoda,“ zpražila mě matka, jen co mě zahládla. No, pěkně děkuji.

„To je zvláštní, když se tam nekouří a nepodává alkohol,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe, protože mi bylo jasné, že na odpověď stejně nečeká.

„Já prostě nechápu, co to Molly napadlo. Kdybych věděla, že tě donutí vzít práci zrovna u ní, rezolutně bych to zamítla. Měla bys dělat ve svém oboru. Líp by tě to připravilo na návrat do školy. Takhle to učení přijde úplně nazmar. Na co do té školy vůbec chodíš, když se tomu vůbec nevěnuješ?“

Pouštěla jsem to jedním uchem tam a druhým ven, jako pokaždé. Ona se zkrátka potřebovala vymluvit a já se do toho nehodlala zaplést. Zběžně jsem nakoukla z kuchyňského okna, ale nic jsem neviděla. Kluci pravděpodobně nebyli doma, protože jsem nikde nezahlédla ani jejich auto.

„Abbigail, měla jsi tu návštěvu,“ prohodil otec jakoby mimochodem, když kolem procházel s očima zabodnutýma do novin.

„Já?“ podivila jsem se. Kdo by zrovna mě mohl shánět? „Koho?“

Můj drahý tatíček už očividně zapomněl, že spolu vedeme konverzaci, a odešel kuchyní až dozadu na verandu. Posadil se do ratanového křesla a věnoval se jen a pouze dennímu tisku. Skvělý.

„Tati, jakou návštěvu?“

„Hm?“ vzhlédl ke mně a tvářil se, jako bych právě přiletěla z jiné planety a vidí mě poprvé.

„Jakou návštěvu?“ přísahám, že v tuhle chvíli jsem už měla chuť ho opravdu praštit. Měl jediné štěstí, že mě takhle nenapínal schválně. (Jako by to třeba dělala moje drahá zploditelka.) Byl prostě takový. Věčně duchem nepřítomný. Není se co divit. Pokud takový nebyl před svatbou, moje matka by ho k tomu jistě brzo dohnala.

„Ten kluk od sousedů,“ hodil hlavou směrem ke Kaulitzům.

Tom? Hledal mě tu Tom? Jistěže to byl on, protože s Billem jsem strávila skoro celé odpoledne. Kupodivu jsme nakonec našli spoustu společných témat a nebylo to jenom o přípravě kávy.

„Řekl ti, co chce?“ vyptávala jsem se rychle, než můj otec opět opustí tento svět.

„Jen, že s tebou musí mluvit. Prý se tu staví později,“ zamumlal pod fousy. Bylo mi jasné, že teď už z něj nedostanu ani ťuk.

Staví se později. Takže to znamená, že bych se měla trochu zkulturnit. Já nevím, třeba si dát aspoň sprchu, abych nebyla úplně splavená z práce a z dusného počasí. Jasně, sprcha musí přijít jako první. V té sekundě, ve které jsem se rozhodla se umýt, na mě však moje drahá matička zavolala, ať jí jdu s něčím pomoct. To „něco“ se ukázalo jako ten největší kýbl okurek, jaký kdo na světě viděl.

„Vezmi si kartáček. Potřebuju tohle všechno očistit, než to začnu zavařovat,“ přikázala příkře, aniž by na mě pohlédla.

„Ty budeš zavařovat?“ dostala jsem ze sebe a hlas mi vyletěl do výšek. Pane bože, co nás ještě čeká? Když se pokoušela uvařit něco jednorázového, co se mohlo okamžitě vyhodit, to se ještě dalo, ale jak se u všech čertů budeme zbavovat takového množství zavařených okurek? A to ani nemluvím o tom, že na tohle jsem právě teď neměla čas. Co když Tom přijde právě teď? Nebo třeba když budu v polovině toho lavoru? Jak špatně budu vypadat? Do očí se mi draly slzy vzteku, ale nedalo se nic dělat. Polkla jsem knedlík zlosti v krku a popadla ze dřezu kartáček. Na moment jsem strnula, protože u Kaulitzů se něco dělo. Bill chodil po kuchyni a rozhazoval při tom rukama. Vypadalo to, jako že se s někým hádá. Ale kdo to mohl být? Že by Tom? Nebo ten jeho záhadný přítel? Billův obličej vypadal tak rozdílně. Jen před hodinou se smál, a teď se zdálo, že brzo začne brečet. Tak ráda bych tam vběhla a objala ho, jenže to se tak úplně nehodilo, že? Zas až takoví kamarádi nejsme.

„Abbigail!“ zakřičela moje matka znovu a já věděla, že představení je u konce. Hurá na okurky.

První půlhodinu se moje potyčka s okurkami podobala spíš boji. Dřela jsem je kartáčkem tak silně, že mi za nehty zůstávaly kousky slupek. Když jsem dostala přísné varování, ať se uklidním, začala jsem s holkami zacházet opatrněji. Konec konců, ony za to nemohly. Záda mě začínala bolet z toho, jak jsem seděla v předklonu, ale i to jsem za chvilku ani necítila. Nakonec jsem se dostala do rytmu a nevnímala nic okolo. Nadarmo se neříká, že práce je nejlepší psychoterapeut. Z mého zahloubání mě vytrhl až zvonek u hlavních dveří.

Věděla jsem to. Prostě jsem to věděla, že přijde, zrovna když vypadám jako houmelesačka. Co jsem komu udělala, že mě karma takhle trestá?

„Dobrý dne, Marto. Je Abbigail doma?“

Chtěla jsem umřít. Na místě se propadnout do země. Stát se okurkou. Cokoliv, abych mu nemusela čelit celá zpocená a uřícená.

„ABBIGAIL!“ zařvala moje matka hlasitěji, než bylo nezbytně nutné. Utřela jsem si zpocené čelo, zahodila kartáček do kýble s vodou a vydala se vstříc svému osudu. „Hledá tě tu Tom,“ oznámila mi matka s rozzářenýma očima, jako bych snad byla slepá a neviděla ho, jak stojí na naší přední verandě. Bože, a vypadal tak krásně. Vlasy měl stažené do volného culíku a tílko mu odhalovalo vypracovaný hrudník. Cítila jsem slabost v nohou. Došla jsem až ke dveřím a špitla tiché „ahoj“. Tom pohlédl na mou matku a zlehka si odkašlal. Dal jí tak jasně najevo, že rozhodně nechce, aby tam s námi zůstala a poslouchala, co si budeme povídat. Přísahám, že výraz na jejím obličeji mi okamžitě pozvedl náladu. Úplně jsem viděla, jak v sobě svádí vnitřní boj. Nakonec se přece jen rozhodla, že si před Tomem zachová tvář, a odešla pryč. Pro jistotu jsem vyšla ven na verandu a zavřela za sebou dveře. Byla schopná stát za rohem a poslouchat.

„Jak se máš?“ usmál se na mě Tom tak, že se mi dělalo mdlo.

„Fajn,“ broukla jsem. V tom denním světle vypadal naprosto k sežrání. I když on by vypadal dokonale jakkoliv.

„Máš na čele šmouhu od bláta,“ řekl se shovívavým výrazem. Asi jako když udělá dítě něco totálně blbě, ale je tak roztomilé, že se nad tím jen pousmějete.

„Oh, okurky,“ vyhrkla jsem hloupě a sáhla si na čelo, čímž jsem si jistojistě přidala na své špinavé čelo další nános bahna.

„Ukaž,“ udělal krok ke mně a mně se zastavilo srdce. Několika tahy palcem mi z čela sundal nános špíny, jenže já to sotva vnímala. Do nosu mě uhodila jeho kolínská a totálně mi zamotala hlavu. Srdce jsem cítila tepat až v krku. Jen díky poslednímu zbytku sebeovládání jsem se přinutila odtáhnout, protože jinak bych se k němu přimáčkla celým tělem a měla bych někde, kdo si co myslí. „Přišel jsem ti ještě jednou poděkovat, jak ses postarala o Billa,“ nadhodil a naštěstí si vůbec nevšiml, jak jsem z něj hotová.

„Není vůbec zač,“ vydechla jsem a sbírala zbytky svého vědomí.

„Ale je. Moc často se nestává, že Bill takhle odpadne, a jsem rád, že tam nezůstal ležet bez pomoci.“

V tu chvíli jsem měla chuť se zeptat, co to bylo před chvilkou za hádku, a jestli je Bill v pořádku. Jenže to bych přiznala své šmíráctví, takže jsem to spolkla a jen se usmála.

„Neříkal něco… něco divného?“ zeptal se mě a kdovíproč se zatvářil obezřetně.

„Jen samé bláboly. Ale víš, že se mě na to samé ptal před pár hodinama?“

„Ehm, vážně?“ zachechtal se nervózně a rukou si projel vlasy. Rozhlédl se po okolí, jako by kontroloval, jestli nás někdo neposlouchá, a pak vyhrknul. „Nešla bys se mnou někdy někam?“

Myslím, že se mi na chvilku zastavil svět. V jediné vteřině jsem zvládla vydechnout, několikrát zamrkat a pak se zhluboka nadechnout, abych nahnala do hlavy nějaký kyslík. Připadalo mi, že omdlít právě teď není úplně nejlepší.

„Jako na rande?“ zeptala jsem se hloupě a jen zadoufala, že se netvářím jako úplný kretén, když už se tak chovám.

Tom se však rozesmál sladkým smíchem a přikývl. „Ano, Abbs, jako na rande.“ Nečekal na mou odpověď a seběhl po schodech dolů. „Tak zítra, a to bláto nech tentokrát doma.“ Než jsem se stačila dát do kupy, už byl pryč. Opřela jsem se zadkem o domovní dveře a ještě pořád tak úplně nevěřila tomu, co se stalo.

V tu chvíli se mi zhoupnul svět a já dopadla zády na tvrdou dlažbu v chodbě.

„Au,“ vydechla jsem jako ve snách.

„Co se stalo? Co chtěl?“ sondovala matka a o život svého jediného dítěte se ani za mák nestarala. Čert vezmi otřes mozku, důležité jsou informace.

„Pozval mě na rande,“ zamumlala jsem a pak v duchu zakřičela z plných plic. POZVAL MĚ NA RANDE!!

autor: Becs