autor: Darkness069
Děkuju moc všem, kteří tu povídkou čtou. Jsem ráda, že se Vám Tom jako právník líbí a věřím tomu, že se Vám bude líbit ještě více. 🙂 Tohle byl pro mě docela těžký oříšek, protože opravdu práva a zákony neznám a věřím, že pro autora to taky nebylo jednoduché. 😀 Jinak už nezbývá moc dílů do konce. Užívejte si čtení. Ještě jednou děkuju. Danny 🙂
„Na chvilku si promluvíme, dobře? Zeptám se tě na pár otázek ohledně domova a potřebuju, abys byl upřímný. Nikdo se na tebe nebude zlobit, ať řekneš cokoliv. Jen potřebujeme vědět, jak ty a tvůj mladší bratr bydlíte.“ Začal Tom a snažil se být jemný, jak nejvíc dokázal, přesně jak mu Bill řekl. Potřeboval si získat důvěru toho chlapce a potřeboval, aby mluvil. Aspoň věděl, na co se ho má ptát, a Bill mu s tím pomohl. Byl rád, když viděl, jak se na něj dítě usmívá a ukazuje mu tak mezeru, kde měl být zub. Pravděpodobně jej vzala zubní víla a dala mu nějaké peníze. Na chvíli si představil sebe jako otce, jak dělá tyhle věci pro své dítě. Možná jednoho dne. Trochu si odkašlal, aby se zbavil myšlenek. „Můžeš nám říct, Frankie, jak to u vás doma chodí?“
Chlapec jen přikývl a přemýšlel, jak by měl odpovědět. Měl na sobě oblek, který měl na svatbě, když se vdávala jeho teta, takže se cítil důležitě a chtěl, aby na něj maminka byla pyšná. „Je to fajn. Jdeme do školy, a když se vrátíme, maminka tam je a oběd je nachystaný. Po obědě si musíme udělat úkoly, i když to nemám rád.“ Začal Frankie mluvit a díval se okolo sebe. Byl rád, že může vynechat den ve škole, ale tohle taky nevypadalo jako zábava. „Po úkolech se díváme na kreslené pohádky, a když mamka koupe brášku, já si maluju.“ Rozhodl se pokračovat. Navíc mu maminka slíbila speciální koláč, když bude hodný chlapec, a on ten koláč chtěl.
Tom přikývl a vstřebával informace. Zatím se všechno zdálo být nevinné. „A co když ty nebo tvůj bratr uděláte něco, co nemáte dovoleno? Co tvoje maminka udělá, když ji neposlechnete?“ Zeptal se opatrně a doufal, že dítě touhle otázkou nezastraší.
Frankie se zavrtěl na židli a podíval se na chvíli na svou maminku a pak zpět na Toma. „Maminka říká, že musíme být hodní. Protože pokud nejsme, nedovolí nám zákusek, nebo se nesmíme dívat na pohádky.“ Řekl a roztomile našpulil rty. Tom si nedokázal představit, že by to dítě mělo být odebráno matce, aby ho hodili do věřící rodiny. Ublížili by mu víc než kdokoliv jiný. Tom jen přikývl. Vypadá to, že život v rodině Reichových je celkem normální. Ale musel se zeptat i na ty riskantní věci, aby se ujistil, že má tu lepší pozici. „To je to, co maminky dělají, Frankie. Ale co teď, když už tu není tvůj tatínek? Změnila se maminka hodně?“ Zeptal se opatrně znovu a doufal, že to dítě nenaštve, když si uvědomí, že mluví o muži, který právě umřel.
„Víc pracuje. Říká, že tatínek nás hlídá z nebe, ale nemůže přijít na návštěvu, takže musí taky dělat věci jako on a my musíme být hodní, aby na nás byl pyšný.“ Řekl Frankie a byl hrdý sám na sebe, že si pamatuje celou tu řeč, kterou mu jeho matka řekla, když se to všechno stalo. „Máme chůvu, když maminka musí víc pracovat.“
„Chůvu? Můžeš nám o ní něco říct?“ Zeptal se Tom a snažil se svůj hlas udržet stejně příjemný, ale zároveň sebejistý, přesně jak ho to Bill učil. Zatím šlo všechno velmi dobře a on to nechtěl měnit.
„Je hodná. Dělá nám obědy. Minulý týden udělala zelené špagety.“ Řekl Frankie a rozzářil se ještě víc, když si vzpomněl na ten skvělý oběd. Zelená byla jeho oblíbená barva. „Přijde, když musí jít maminka do práce, a pomáhá nám s úkoly, dokud nemusí odejít. Je to maminčina kamarádka, občas k nám chodí.“
Tom trochu přikývl. Věděl, že se musí zeptat, a nezáleželo na tom, jak riskantní bude otázka. Bude lepší, když to udělá on, než právník protistrany. „To je dobře. Vypadá to, že ta chůva je hodná. Frankie, víš, jestli se tvoje maminka s někým vídá?“ Zeptal se.
Frankie se podíval na chvíli na maminku, aby mohl přemýšlet. Zíral na ni a viděl, jak se na něj dívá s láskou v očích a se strachem. „Její kamarádky k nám chodí ve čtvrtek.“ Řekl konečně. „Čtou si knížku a pijou čaj, ale nemám to rád. Dávají nám sušenky a jíme ty mini sendviče.“ Informoval ho a znovu přemýšlel. „Díváme se na pohádky nebo filmy, když tam jsou.“
Tom vstřebal odpověď a přemýšlel. Chtěl ho už jako svědka propustit, ale ještě mu přišla na mysl jedna otázka. „Víš, proč jsme tady? Proč se tě ptáme na všechny tyhle otázky? Vím, že je to věc pro dospělé, ale jsi velmi chytrý.“ Řekl a podíval se na Billa. Miloval ten pohled v jeho očích.
„Protože tady tatínek není a teta Margaret nás chce s sebou do Francie.“ Řekl chlapec a nakrčil nos, čímž ukazoval, že ji nemá rád a ten nápad se mu nelíbí. Tom se chtěl ještě na něco zeptat, ale Frankie ho předběhl. „Já nechci. Chci tady zůstat s maminkou a mými kamarády. Francie smrdí a ona taky.“ Řekl a rychle si zakryl pusu, protože si uvědomil, že by mohl dostat za to, co řekl.
Tom si nemohl pomoct, ale zasmál se jeho odpovědi. Opravdu byl dost chytrý a pomohl mu, aniž by si to uvědomil. „Ano, to je to důležité nakonec. Děkuju moc, že jsi nám tolik pomohl, Frankie.“ Řekl. Věděl, že už není důvod ho tu držet. Měl všechno, co potřeboval. „Můžeš jít zpátky a znovu si kreslit, dobře?“
Chlapec jen přikývl a zvedl se ze svého místa. Věděl, že udělal všechno správně a ten koláč si zaslouží. A chtěl čokoládový s extra polevou.
„Paní Schmidtová, co mi můžete říct o dětech, které jsou vychovávány rodiči stejného pohlaví?“ Zeptal se Tom po krátké pauze, kterou soud vyhlásil. Kráčel pomalu k malému podiu, kde byla jeho specialistka. Věděl, jak velmi je tahle drobná žena důležitá. Byla odborník.
„No, za prvé, pane Trümpere, věřím, že by nebylo vhodné rozlišovat lásku podle pohlaví, která tvoří rodinu. Hlavně v těchto časech moderního sociálního vývoje.“ Řekla a upravila si brýle na nose. Stále otravně sjížděly dolů. „Dokazuje to přímé svědectví mladých lidí, kteří vyrostli v takové rodině. Stejně jako ostatní studie.“
„A co role rodičů? Není třeba, aby dítě mělo otce, kterého může následovat či k němu vzhlížet?“ Zeptal se Tom a věděl, že mu žena dá sakra dobrou odpověď. Navíc tohle byl celý důvod, proč ji přivezli do Berlína. Podíval se na porotu a doufal, že se mu podaří dobře číst jejich řeč těla a jejich reakce. Mohl vidět nějaký zájem, ale taky nudu. Byl rád, že je právník a ne porotce. On byl ten, kdo měl ten nejlepší adrenalinový výstřel.
„Pane Trümpere , stačí, když se rozhlédneme kolem sebe. Každý den vidíme spousty rodin, které žijí bez matky nebo otce z jednoduchého důvodu, kterým je rozvod. Nepočítejme těch několik smutných důvodu, jako je třeba ztráta otce, nebo zbavení rodičovských práv, kdy jsou děti svěřeny do péče prarodičům.“ Začala znovu, byla si jistá svými slovy. Podívala se na právníka a osoby v místnosti. „Staráme se nebo se ptáme těchto dětí, jestli nepotřebují své rodiče? Pouze když jsou součástí peníze. Tyhle děti mají někoho, ke komu můžou vzhlížet a nepřítomnost nebo přítomnost osoby není jediná věc, která je v té rodině důležitá. Role modelů jsou založeny na hodnotách, které chceme děti naučit; aby byly dobrými lidmi pro tenhle svět, ve kterém žijeme. Dobří občané, můžete říct. Všechno se mohou naučit ve škole, od otce, matky nebo od kohokoliv.“
Tom jen přikyvoval, když poslouchal informace, které dostával. Všechno šlo zatím dobře, přesně jak očekával. Opravdu. I se všemi zatracenými postranními problémy. „Takže říkáte, že jeden chybějící rodič není tak důležitý jako celková rodinná situace?“ Zeptal se a věděl, že kdyby měl brýle, tlačil by je až moc k nosu jen proto, aby vypadal vážněji a zajímavěji. I když by mu zkazily image.
„Jak jsem dokázala svou prací za posledních pár desítek let, tak ne, není. Dokonce i stereotypní postavení nazývané „pán domu“ není nic jiného než jen role, která může být zastávána osobou jakéhokoliv pohlaví bez ohledu na sexuální orientaci. Tato formulace odkazuje do časů tradicionalismu a rolí, které určovaly, jací by lidé měli být; jakýkoliv psychoterapeut by vám řekl, jak strašné to bylo před revolucí v myšlení, a před svobodou, jakou si teď užíváme. Jít zpátky do těchto časů by bylo jako vracet se do doby represe a silných postojů zaměřených na potlačení jakékoliv individuality, kterou člověk může mít.“ Řekla Schmidtová a vypadala pozitivně pohoršená. Byla ohledně těchto věcí velice vášnivá. Kývla na Toma a ztichla, když viděla, že se právník vrátil na své místo, kde potřeboval najít důkaz, jenž tam měl, zatímco žena pokračovala v mluvení.
„Vezměme například případ Jeffa DeGroota a klasickou otázku chybějící matky a otce. Tomuto mladému muži je nyní 23 let a byl vychováván dvěma lesbickými matkami v Oregonu ve Spojených státech. Nepotvrzuje argument, že v jeho životě je kus prázdnoty, protože nikdy neměl otce, který by ho naučil baseball.“ Řekla a ukazovala na kufřík, který měla na stole před sebou. „Mám zde výpověď toho mladého muže, jenž vystudoval se samými jedničkami univerzitu v Berkeley, v níž říká: Moje matky se mnou mohly hrát baseball a brát mě na túry stejně tak dobře jako jakýkoliv muž. Vždycky jsem měl spoustu mužských vzorů. Ale nikdy jsem si nepřipadal ochuzený tím, že jsem neměl otce.“ Četla opatrně a ukazovala oficiální papíry, které dokazovaly, že si nic nevymýšlí. „To je popravdě celkem přesvědčující, a je to jen jeden z mnoha tisíců příkladů.“
„To zní dobře.“ Řekl Tom, podíval se na právníka protistrany a viděl jasně naštvanou klientku vedle něho. Jejich obličeje byly tak zábavné, že se musel trochu usmát. „A co ty opačné vlivy? Je něco víc, co může rodina gayů nabídnout, než obyčejná rodina?“¨
„No… pro začátek jim to dá tolerantnější pohled na lidi kolem sebe, aniž by se zajímali o jejich pohlaví, náboženské názory, národnost, rasu a podobně, což bývají nejčastější důvody při zločinech z nenávisti.“ Řekla a přesně věděla, o čem mluví. „V mnoha rozhovorech, které jsem s těmito dětmi z homosexuálních rodin vedla, se jako výsledek ukázalo, že ty, které mají tuto výchovu, mají tendenci být tolerantnější a nebojí se nepopulárních věcí, což není překvapivé, když například slyšíte, jak se homosexuální rodiče postavili za dítě, jež bylo ve třídě šikanováno, nebo se zastali někoho postiženého.“ Mluvila, přičemž si upravila brýle a znovu se podívala na soudce a porotu. „Nevím jak vy, ale mně se takoví lidé jeví jako slušní občané. Proč bychom se tedy nimi měli zabývat?“
Tom musel přikývnout na souhlas. „To zní skvěle. Takže nevidíte nic špatného na tom, že by tyto děti byly součástí homosexuální rodiny?“ Zeptal se jen, aby se ujistil. Tom neměl důvod klást víc otázek, protože už si byl v tuto chvíli případem jistý, a představoval si, jak je na něj jeho otec pyšný a gratuluje mu, a jak ho Bill líbá, a říká mu, že je na něj hrdý. Tom už cítil sladkou chuť vítězství.
„Samozřejmě. Tyhle děti mají matku, která je miluje, a to by měl být náš jediný zájem, protože tak dlouho, jak jim bude příkladem ve vzdělání a ostatních hodnotách, tak dlouho bude ochotná pro ně zajistit stabilní život a my bychom neměli pochybovat o jejích schopnostech být matkou. Nikdo se jí na nic neptal, dokud držela sovu homosexualitu potlačenou, pokud to dobře chápu.“ Řekla a ukončila svou řeč. Nebylo to pro nic za nic, že jí k tomu soudu pozvali, byla ta nejlepší.
„Děkuji. Nemám žádné další otázky, Vaše Ctihodnosti.“ Řekl Tom a kývl na ženu jako poděkování. Otočil se a šel si sednout zpět na své místo, aby svou klientku trochu uklidnil. Jen si představoval, jak těžké to pro ni musí být. Neočekával, že se právník druhé strany bude také dožadovat výslechu jím pozvané odbornice. Zamračil se a zmateně se posadil.
„Takže říkáte, že není nic špatného mít rodiče homosexuála? Že děti nebude jejich sexualita ovlivňovat?“ Zeptal se mírně obézní muž, který právě přicházel ke klidné ženě vedle soudce. Když přikývla, jen se arogantně ušklíbl, vypadal děsivěji než předtím. „A co jejich vrstevníci? Jak se na ně bude dívat společnost, když zjistí, že jejich matka je lesbička?“
Tom potichu zasténal, postavil se a rukou udeřil do stolu. Pozornost všech se obrátila k němu. „Námitka, Vaše ctihodnosti! Spekuluje a snaží se navádět mého svědka k odpovědi.“ Řekl naštvaně. Nedovolí, aby se to stalo, v tomhle případu bylo hodně rizik. Přikývnutí soudce a pohled právníka druhé strany byla první věc, které se mu dostalo. Cítil se trochu lépe, když dal soudce varování, a dokonce se ženy zeptal, zda chce odpovědět. Samozřejmě, že řekla ano.
„Neříkám, že budou mít dokonalý život, nikdo nemá. A každé dítě může být cílem šikany z jakéhokoliv důvodu. Může to být sexuální orientace rodičů, dokonce i jich samotných, jejich dědičnost, barva kůže, náboženství, škola… myslím, že všichni víme, jak to chodí, ale aby se tomu zabránilo, musíme začít se vzděláním doma. Každý rodič je příkladem pro své děti v každodenním životě. Rozdíl je v tom, že si rodiče myslí, že škola je jediná zodpovědná za vzdělání jejich dětí, často zapomínají na svou vlastní roli.“ Řekla odhodlaně.
„Proto nejsou osvobození od tohoto nespravedlivého zacházení. Mohli by být, kdyby měli normální rodiče, tak proč je vystavovat tomuto nebezpečí?“ Snažil se tlačit víc právník protistrany. „Mluvíme o tom, co je pro tyto děti nejlepší a vy navrhujete jen více problémů? Není to nelogické? Co se stane, až ty děti vyrostou a budou z nich gayové přesně jako jejich matka? Budou mít obtížnější život.“
Tentokrát si paní Schmidtová odfrkla a zvedla oči v sloup. „Slyšíte se? Tyhle děti vyrostou s matkou, která se o ně stará, a co se týká jejich orientace, tu nikdo v jejich věku nemůže znát, to je jisté. Podle americké psychologické asociace řada výzkumů ukazuje, že většina dětí, které vyrůstaly v domácnosti homosexuálů, se identifikují jako heterosexuálové ve zhruba stejném počtu jako ty, co vyrůstaly v konvenčních rodinách. Asociace taky říká, že homosexualita není abnormální chování, ale normální projev lidské sexuality. APA rovněž došla k závěru, že homosexuální rodiče jsou stejně schopní jako rodiče heterosexuální, a že zákony nezakazují rodičům stejného pohlaví adoptovat děti.“ Řekla a vypadala při tom jako jedna z těch slavných lidí, kteří hájí práva zvířat. „A ne, homosexualita není nemoc a není nakažlivá. APA ji také odmítla jako patologickou poruchu, takže všechny tyto komentáře nejsou nic jiného než předsudky založené na nedostatku správných informací.“ Dokončila a založila si ruce na hrudníku, aby ukázala svůj postoj. Peklo by zamrzlo, než by jí měl někdo říkat, jak dělat svou práci a jak se vyrovnávat se situací, se kterou se setkávala už několik let.
Její dokonale informovaná odpověď překvapila a šokovala právníka, který jen chvíli lapal po dechu a nasucho polkl. V duchu nadával, že musí stát proti Trümperovi, protože se zdálo, že má vždycky všechno tak dokonale připravené, že pro lidi jako on není možnost nad ním vyhrát. Zatímco si upravoval svou hnědou kravatu, snažil se uklidnit a vrátil se zpět. „Dobře, tohle je váš názor proti společnosti. Nemám žádné další otázky, Vaše Ctihodnosti.“
Po celou dobu byla v soudní síni napjatá atmosféra a jako by se nad ní vznášela vlna stresu. Dokonce i dýchání všem připadalo jako nepříjemná věc, a na rozdíl od jiných situací nastalo hrobové ticho, jako by nikdo nevěděl, jak dál postupovat a co dalšího dělat. Samozřejmě, že rozhodnutí bylo na soudci.
Starší muž se rozhlédl po lidech, kteří čekali na jeho rozhodnutí, a povzdechl si. Věděl, že je na tohle moc starý. „Přerušuji jednání, soud bude pokračovat ve čtvrtek v devět hodin ráno. Očekávám, že zde budete včas a připravení, abychom mohli začít.“ Rozhodl a ukončil dnešní stání. Potřeboval kafe a hodně silný prášek.
„No, nešlo to špatně.“ Řekl Tom s úlevným úsměvem, zatímco se protáhl, když odcházeli ze soudní budovy. Docela se bál, jak tenhle den půjde, ale postoj soudce to pomalu měnil. Cítil, že tenhle případ vyhrají, a věděl, že tohle vítězství donutí jeho otce být na něj pyšný. To bylo to, co nejvíce očekával. Nebylo to dlouho, co se rozloučili s paní Reichovou a snažili se jí uklidnit a přesvědčit, aby šla koupit ten koláč svému synovi, a pořádně poděkovali i paní Schmidtové, která poskytla dostatečnou pomoc. Tom si byl jistý, že její svědectví by mohlo být rozhodující a musel si udělat v hlavě poznámku, že jí musí něco pěkného koupit, až tenhle soud vyhrají.
„Myslím si, že vyhrajeme.“ Poznamenal Bill a nasadil si sluneční brýle. Tomova sebejistota byla nakažlivá a popravdě, líbil se mu ten pocit. Navíc se nemohl dočkat toho, co se stane příště, a jak Tom vyhraje tenhle soud. Čekali jen na Gustava, až přijede, a Tom se rozhodl, že už ví, kde Billa vysadí. „Líbí se mi způsob, jak jsi tu situaci zvládl. Ten druhý právník je idiot a tys ho nutil vypadat ještě víc jako idiot, kdyby to bylo možné.“ Řekl. Líbilo se mu, jak to mezi nimi teď vypadalo.
„To je část mé práce. Možná jednoho dne budeš stejně dobrý jako já.“ Zasmál se Tom a nasadil si sluneční brýle, všiml si, jak se černé SUV už přibližuje a zastavilo téměř před nimi. „Tak pojď, je na čase tohle místo opustit. Uvidíme jej znovu ve čtvrtek.“
Brzy už oba seděli v autě, vzdalovali se od soudu a vydali se do rušného Berlína. V pozadí hrála tichá hudba, rozhodně jedno z Tomových cd. Atmosféra byla klidná. Gustav byl dost chytrý na to, aby jel k nejbližšímu Starbucksu, aby jim oběma vzal jejich oblíbené pití.
„Takže Tome,“ začal Bill konverzaci, zatímco směřovali k jeho domu, a užíval si svoje mocca frapuccino. „Vypadá to, že Trümperova budova je v hnusné situaci s krysami, jak budeme pracovat? Máš kanceláře i na jiných místech nebo tak něco?“ zeptal se zvědavě. Potom všem jej tenhle případ zajímal ze všeho nejvíc.
Tom se pousmál a podíval se letmo na Gustava, svého řidiče a kamaráda, a ten už rozpoznal výraz na jeho tváři. Jen lehce přikývl. Tohle bude zábava. Už se blížili k Billově budově.
„Nemusíš se o to starat. Mám to už vymyšlené. Gustav tě zítra ráno vyzvedne a přiveze tě. Jen se ujisti, že budeš připravený na dlouhý den. Nemusíš se oblékat jako do kanceláře, stačí jen pohodlně.“ Řekl Tom a v duchu se usmíval. Tohle bylo perfektní.
Bill se zasekl. „Umm, okej…“ bylo jediné, co dokázal odpovědět, protože černé Escalade už zaparkovalo. Byli před vchodem do jeho budovy. „Dobře, tak zítra se uvidím s oběma. Mějte pěkný den.“ Řekl předtím, než stihl vystoupit z auta. Zamával jim a rozešel se pryč, hledal své klíče.
„Zítra bude docela zajímavý den.“ Dumal Tom a sám pro sebe se ušklíbl, Gustav jen protočil očima a rozjel se pryč.
autor: Darkness069
překlad: Danny
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 25
Přestože si opravdu cením, že se Tom tak vehementně snaží vyhrát soud, víc mě zajímá, kam to Billa vezme 😀 Fakt se mi líbí způsob, jakým Gustav němě přihrává Tomovi do karet.
Jen se mi pořád nezdá ta nevyřešená situace s Georgem. Je očividné, že Bill je do Toma naprosto zabouchnutej a i bych mu věřila, že má Georga pořád rád, ale už bych to potřebovala mít nějak vyřešený. Není to fér ani pro jednoho, i když se zdá, že Tomovi je to pro teď fuk.
Chudák Geo, vždycky ostrouhá 😀
Doufám že ten soud vyhrají dík za překlad.
[1]: Naprostý souhlas, sama bych to nevyjádřila lépe 🙂! Jinak díky za překlad, čtu tuhle povídku od samého začátku a mimo to, že banner skvěle ladí k designu stránek 😅, mě tahle hra na kočku a myš mezi Billem a Tomem opravdu baví 😁.