autor: Darkness069
Ve středu ráno byl Bill v divné náladě. Od předešlého dne se Georg choval divně a odešel do nemocnice až směšně brzy. Bill ani nebyl v náladě, aby s ním mluvil. Namísto toho zůstal v posteli, dokud jeho budík nezazvonil a nedonutil ho udělat svou ranní rutinu. Když přišel čas, aby se oblékl, zastavil se. Tom mu řekl, že není důvod oblíkat se jako ostatní dny, takže proč by se měl mučit s vybíráním věcí? Ne, dneska půjde tak, jak chce on: upnuté džíny, tričko s potiskem skupiny, opasek s lebkou, kozačky, jeho make-up bude těžký a vlasy bude mít rozpuštěny. A pro případ koženou bundu. A šperky.
Bohužel to Billovi zabralo víc času, než byl zvyklý po celém měsíci, kdy se takhle nepřipravoval. Nebyl schopný stihnout snídani, protože mu zvonek oznamoval, že Gustav už na něj dole čeká. Povzdechl si, vzal si tašku a utíkal ke dveřím, ignoroval světýlko ze záznamníku, které mu říkalo, že je tam zpráva z předchozího dne a čeká na něj, až si ji poslechne.
„Dobré ráno, Gustave.“ Zamával Bill, nasadil si své sluneční brýle a naskočil do teď už známého velkého auta. Popravdě si začínal zvykat na jistý druh zacházení, když byl ve společnosti Toma. Přál si, aby to mohlo být vždycky takhle, aspoň část toho.
„Ahoj, dneska vypadáš dobře, ten styl ti sluší.“ Usmál se na mladšího chlapce Gustav. Bylo to obtížné, ale po dlouhém rozhovoru s Dunjou došel k tomu, že na to, jak divná situace mezi jeho kamarádem a mladším chlapcem je, musel uznat, že má Billa rád. Věděl, že Bill je pro Toma dobrý, na čemž nejvíce záleželo. Jeho kamarád si zaslouží štěstí, a pokud to Bill dokáže zařídit, tak ať se to stane.
„Díky.“ Jednoduché slovo oběma stačilo. Bill se díval okolo, když Gustav řídil. „Takže kam jedeme? Tom včera nic neřekl.“ Zeptal se zvědavě. Věděl, že jedou daleko od jeho bytu, ale nic víc. Zasekl se, když viděl, jak se Gustav usmívá. Najednou měl pocit, že se mu odpověď líbit nebude.
„Teď jedeme do Starbucksu, protože potřebuju kofein, a potom jedeme k Tomovi domů.“ Odpověděl Gustav normálně, jako by to byla běžná věc. Mohl po straně vidět Billovu tvář a snažil se, jak nejlépe mohl, aby se mu nesmál.
Bill přísahal, že jeho srdce přestalo bít, a zbledl. To všechno jen z části té odpovědi. „K Tomovi domů? Jako… tam, k-kde bydlí?“ Musel se zeptat, jen aby se ujistil. Najednou nevěděl, jak mluvit.
„Jasně, co jiného by to mělo znamenat?“ Utahoval si z něj Gustav a zajížděl k okýnku. „Chceš kafe nebo něco? Platím.“ Nabídl a ignoroval šokovaný výraz na Billově tváři. Když na něj přišla řada, Bill mu odpověděl, že chce to samé jako minule. Brzy mu Gustav podával drink. „Stejně tam budeme mít snídani.“
Když Bill konečně přišel k rozumu a došlo mu, že by měl z auta vystoupit, bylo už pozdě, protože Gustav už byl na cestě. Nebyl idiot, aby vyskočil za jízdy z auta. Jeho naděje by byla utéct, až zaparkují, ale s těmahle botama? Neměl šanci.
Mezi nimi už neproběhla žádná další konverzace, ale Gustav se nebál. Viděl už to samé jako Dunja. Tom se opravdu o Billa zajímal jako o osobu, o rande a ne o šuk. Opravdu se o něj zajímal. Myslel si, že se to nikdy nestane kvůli minulosti, kterou Tom měl.
Trvalo asi 20 minut, než Gustav zaparkoval před moderní budovou. Bill věděl, že to je ta nejhezčí, nejdražší část města. Je jasné, že Tom Trümper bude bydlet v místě jako tohle. „No a jsme tady, tak pojďme.“ Řekl Gustav a vystoupil z auta. Šel k výtahu s nervózním Billem po boku, připravený na cestu do posledního patra.
Až teď si Bill všiml, že Gustav je taky oblečený neformálně. Džíny a obyčejné triko s teniskami a Nike bundou. Byla to hezká změna a Bill si nemohl pomoct a uvažoval, jestli ho takhle Dunja viděla, s těmi brýlemi, které měl na očích. Byl si jistý, že ti dva musí být spolu.
O pět minut později oba vystoupili ze skleněného výtahu a vstoupili do předsíně, jíž dominovaly dvoje bílé dveře. Nebylo pochyb, že dorazili na místo, hlavně když Gustav zaklepal. Bill přešlápl z nohy na nohu. Byl nervózní. Když na druhé straně uslyšel známý hlas a dveře se otevřely, přestal dýchat. Pravděpodobně proto, že Tom akorát vyšel ze sprchy; viděl kapky vody na jeho pažích, ramenou a krku. Nepomohlo mu ani to, že měl na sobě nízko posazené tepláky, k tomu bílé tílko, bandadu a byl bos. Billovo srdce se při tom pohledu zastavilo.
„Vítejte. Právě jsem vylezl ze sprchy, ale pojďte dovnitř. Věřím, že služebná pro nás akorát dokončuje snídani. Ano, to zahrnuje i tebe, Gusi.“ Tom je přivítal s úsměvem a ustoupil na stranu, aby je pustil dovnitř. „Hej, klídek, chlapče. Gustava znáš!“ Řekl Tom za sebe. Bill se otočil a všiml si, že Tom drží opatrně psa. Právě se na místě roztekl.
„Ty máš psa? To je úžasné, jak se jmenuje?“ Zeptal se Bill okamžitě s úsměvem na tváři. Zapomněl na svou vnitřní nervozitu a klekl si, aby ho pohladil. Odpovědí mu bylo olíznutí tváře, což jej donutilo se smát. Nevšiml si Toma a Gustava, kteří stáli poblíž a celou scénu s úsměvem sledovali. „Je tak rozkošný.“
„Vypadá to, že tě má Scotty rád.“ Komentoval Tom situaci a podrbal psa na hlavě a za ušima. „Gustav a Dunja by mohli žárlit, ale musím přiznat, že tohle je můj nejlepší kámoš nebo to, co nejvíc může být, aniž by to byl člověk.“ Řekl. V jeho hlase byla znát láska. „Pojď, než to Gustav všechno sní.“ Zasmál se, zvedl se a nabídl Billovi ruku, aby mu pomohl.
Chvíli to trvalo, než Bill ruku přijal, ale nebyla to jeho chyba. Fakt, že Tom miloval psy, byl jen další bod pro něj, protože od chvíle, co žil s Georgem, se ani k jednomu nemohl přiblížit. Stále s úsměvem šel s Tomem do kuchyně, ani si nevšiml, že se drží za ruce. Ale Gustav si toho všiml, jen si vybral to nekomentovat.
„Musíš mi říct, kde jsi sehnal tyhle bagety. Jsou úžasné.“ Řekl, když si kousl do bagety s máslem. Přesně jak Tom předpovídal, Gustav začal jíst bez nich. Pokrčil rameny a nechal Billa, ať se posadí před misku plnou čerstvých jahod, třešní a dalších druhů ovoce. Billovi věnoval jen známý úsměv a usedl na své místo.
„Takže, co dneska budeš dělat, Gustave, když máš volno?“ Zeptal se Tom, čímž změnil předmět jejich konverzace, a nahnul se pro tousty s marmeládou. Zasmál se Billovu výrazu. „Jsem celý den doma, takže tu nemusíš být. Mám Scottyho, takže můžeš jet za Dunjou a konečně ji pozvat na rande.“ Utahoval si z něj a začal se smát, když se jeho kamarád téměř zadusil pomerančovým džusem.
„J-já ne… jsme jen přátelé. Nechápu, co myslíš.“ Snažil se blonďák sám sebe zachránit a stále se vyhýbal pohledu na pár v místnosti. Měl pocit, že i ten pes jej sleduje pohledem ‚nevěřím ti ani slovo‘.
Bill si odfrkl. „Jen proto, žes nic neudělal. Básní o tobě a čeká, až něco uděláš, a ty nikdy nic neuděláš.“ Řekl a vzal si do pusy další třešeň, už se tu cítil líp. „Oba dva umíráte touhou po tom druhém, ale dokud něco neuděláš, může přijít někdo jiný a získat ji. To ty nechceš, že ne?“ Zkusil to znovu. Gustav a Dunja už pro něj byli blízkými přáteli a chtěl, aby byli šťastní. Všiml si, jak Gustav ztichl.
„Bill má pravdu, chlape. Musíš se chopit šance. Možná příště, až půjdeme do klubu? Pokud je dneska moc brzo?“ Tom se snažil mu domluvit a nabral si víc jídla. Věděl, jak jeho kamarád přemýšlí, ale doufal, že všechny tyhle myšlenky odstrčí stranou kvůli svému štěstí.
„Cokoliv, chlapi. Hele, budu o tom přemýšlet, dobře?“ Řekl Gustav a ukončil téma. Nikdo to jako neslušnost nebral, protože takový on byl, a oni oba to věděli. Raději začali mluvit o náhodných věcech, jako jsou filmy, které viděli, nebo jiné věci, dokud nebyli přejedení. Všechno bylo dokonalé.
„Nemám ponětí, jak po tomhle budete pracovat, ale hodně štěstí. Musím si něco zařídit, nestává se každý den, že můj nazi šéf mi dá den volna. Byl by beze mě ztracen.“ Zavtipkoval Gustav, ale byl rychlý, aby uhnul Tomově ruce. Stejně byl silnější než Tom. Zasmál se a odešel z místnosti a z budovy, cítil se jako doma, takže nepotřeboval žádné rozloučení nebo tak. Byli jako bratři.
Bill zasténal a trochu se protáhl, zatímco si hladil břicho. Postavil se. „Uh, opravdu musíme pracovat? Nemůžeme trochu počkat? Jedl jsem moc, a pokud se začnu zabývat papírama a počítačem, nejspíš rovnou usnu.“ Zakňoural a díval se prosebně na kožený gauč v obýváku.
„Uhm. Myslím, že bychom mohli trochu relaxovat, než začneme pracovat. Taky jsem toho hodně snědl.“ Tom musel souhlasit a vedl Billa pryč z kuchyně, věděl, že všechno bude řádně uklizeno. „Chceš se podívat na film? Pojďme se přesvědčit, že si zabereme gauč dřív než Scotty.“ Zavtipkoval. Věděl, že jeho pes je trošku rozmazlený. Ale na tom nezáleželo, protože toho zasrance miloval a vždycky bude.
O pár hodin později skončil první film a druhý už začal hrát, ale ani jeden tomu nevěnovali pozornost, protože sváděli bitvu se Skittles; hráli si jako malí kluci a kradli si navzájem polibky. Tom si nemohl vzpomenout, kdy naposledy se cítil tak… šťastný. Už dávno věděl, že s tímhle mladším mužem se dostává zpět do kontaktu se zapomenutou stránkou svého života, stejně tak jako věděl, že kvůli tomu, co se stalo v kanceláři, dostal zlatou příležitost, kterou by neměl plýtvat. Možná konečně dostane Billa všemi způsoby, jak chtěl. I Scotty vypadal, že ho má rád, což bylo velké plus. Normálně se ten pes nestaral o jeho známosti na jednu noc a bylo jedno, jestli je to holka nebo kluk.
„Neměl jsem ani ponětí! Chci říct, máš problém se svým chováním a všechno, ale dredy? Blond? Od deseti do osmnácti? Nevěřím tomu.“ Zasmál se Bill a nahnul se pro další sladkost. Už dávno neměl boty, vtipkoval o náhodných věcech, které zjistil. Popravdě to bylo poprvé po dlouhé době, co se cítil bezstarostně a smál se tak moc. Aspoň že druhá osoba nebyla Andreas. Stal se z něho opravdu ‚skvělý‘ kamarád. Bill si odfrkl, cítil se stále naštvaně, když si na to vzpomněl.
Samozřejmě, že si Tom ihned všiml změny. „Hej, jsi v pohodě? Já…“ neměl ani ponětí, co chce říct, ale věděl, že musí něco udělat a pomoct Billovi, aby se cítil lépe. Povzdechl si, když si všiml, jak Bill trochu zakroutil hlavou v negativním směru. Jediné, na co mohl myslet, bylo to, že si Billa přitáhl a jemně ho začal líbat. Rukou si přidržoval jeho hlavu a druhou omotal kolem jeho krku. Nepřestával, dokud necítil, že se Bill uklidnil, tál v jeho rukách a vracel mu polibky a držel ho za tričko.
Ani jeden si neuvědomili, jak dlouho se líbali, dokud jim nedošel kyslík. Tom byl první, kdo otevřel oči a díval se přímo do těch Billových, a rukou přejel na jeho líčko. „Lepší?“
Bill musel polknout, když se vrátil zpátky do reality. Díval se Tomovi do očí a viděl tu intenzitu, kterou dlouho neviděl. Začervenal se a opřel se o sedačku. Z nějakého důvodu se mu chtělo brečet, ale nemohl. Namísto toho se rozhodl mluvit, skoro šeptal. „Jak to děláš? Jak mě dokážeš tak rychle uklidnit, a přitom mě rozčiluješ jako nikdo jiný? Nikdo to předtím neudělal. Mateš mě.“
Tom neměl slov. Neočekával takové přiznání. „Upřímně? Nevím. Ale líbí se mi, že jsem ten, kdo tě dělá lepším. Nechci si s tebou zahrávat.“ Říkal pravdu, když se díval do hnědých očí zaplněných zranitelností.
Tenhle okamžik se zdál být tak vážný a byl to Bill, kdo se sehnul a spojil jejich rty dohromady. Usmál se na Toma. „Děkuju.“ Řekl a znovu ho políbil a odtáhl se. Tentokrát měl na tváři úsměv, což pro Toma bylo dostačující, aby se trochu uklidnil. Musí začít pracovat. Měl víc energie a o hodně lepší náladu.
S rukou na spodní části zad se Bill nechal zavést k Tomovi do kanceláře, která byla dole. Chvíli si myslel, že je vede do ložnice, ale tohle nebyl ten případ. Nebyl si jistý, jestli by ho neměl zastavit, ale jeho větší část se chtěla Tomovi poddat a zapomenout na všechno, jen si to užít. Bylo to tak lákavé.
I když pracovali, občas si vyměňovali polibky, které nebyly plné vášně, ale jen jako známky kontaktu, aby si užívali navzájem ten krásný pocit v těle. Bylo to pěkné, a tak… přirozené.
Aspoň do té doby, než se ozvalo klepání na dveře. Všichni věděli, že musí být opatrní, když jejich šéf pracuje. „Pane? Podává se jídlo.“ Řekl jemně ženský hlas, který přerušil jejich práci. Oba si povzdechli, nechali papíry, tužky a počítače stranou.
„Děkuju, Ido. Za minutu přijdeme. Můžeš si po zbytek dne vzít volno.“ Odpověděl Tom a otočil se znovu na Billa. „Máš hlad? Ida je vynikající kuchařka. Nutí mě to chodit víc do posilovny, ale stojí to za to.“ Komentoval a byl více než připravený opustit práci a jít na chvíli relaxovat, najíst se a užít si čas s Billem. Jasně, že věděl, že by měl využít šance a zkusit ho dostat do postele, ošukat ho a tak, ale Tom nějak věděl, že ještě může počkat. Už tak si ten čas užíval a věděl, že na konci dostane to, co chce. Nebyl důvod k uspěchání. Zvedl se ze svého místa a došel k Billovi, aby mu pomohl na nohy a ukradl si ještě jeden polibek. „Tak pojď, než to vystydne.“
Oba brzy stáli před stolem, který byl pro ně přichystaný. Velký talíř plný těstovin se salátem a nečekaně i lahví Tomova oblíbeného červeného vína. Vypadalo to, že Ida nevěděla víc než to, že Tom není sám, ale má velmi speciální společnost. Usadil Billa, naservíroval jim jídlo, nalil pití a sám si sedl. Pozvedl skleničku a podíval se na Billa. Čekal, až zopakuje jeho gesto. „I když vím, jak divně to může znít… tak na tebe, Bille, jsi vždycky tak úžasný, plný překvapení a krásný.“ Řekl Tom, podíval se Billovi do očí a užíval si ten pohled na růžovou barvu, jež zaplňovala jeho tvář. Bill nebyl schopný na to nic říct, takže jen přikývl a napil se. Jídlo bylo úžasné, a i když si stále povídali, teď nemuseli. Bylo občas dobré být zticha namísto mluvení. Nepotřebovali slova ke komunikaci, potřebovali si jen užít svou společnost.
Když se najedli víc, než bylo potřeba, Tom pomohl Billovi vstát, posbíral talíře a zbytek jídla odložil do lednice. „Vím, že to zní, jako bych tě tlačil a připadal ti líný, ale… nechceš si trochu odpočinout předtím, než se vrátíme k práci? Věřím, že sis to jídlo dost užil.“ Zavtipkoval a znovu si od Billa ukradl polibek. Jeho rty byly návykové.
Bill přikývl, musel souhlasit. Vždycky se cítil po jídle líný a trocha odpočinku bude víc než dokonalá, a pak se budou moct vrátit k právnickým věcem, aby případ vyhráli. „Mohl bych… nejdřív použít koupelnu?“ Zeptal se.
Tom se zasmál Billově náhlé stydlivosti, když se ptal na tak nevinnou otázku po všem, co se mezi nimi stalo. „Nemusíš se ptát. Tady ne, Bille. Udělej si pohodlí jako doma, když jsi tady se mnou.“ Odpověděl upřímně a dolil víno do dvou skleniček. Kývl na Billa, aby jej následoval. Tom ukázal do chodby. „Poslední dveře napravo, dojdi pro mě, až budeš, hm?“ Řekl, znovu si ukradl polibek a rozešel se opačným směrem.
Jediné, co Bill dokázal udělat, byl povzdech, a následovat směr, který mu byl ukázán. Došel do luxusní klasické koupelny. Podíval se na sebe do zrcadla, když si umýval ruce. Díval se na svůj odraz a měl pocit, že se dívá na jiného Billa. Uvědomil si, že se opravdu za poslední měsíc výrazně změnil. Tohle nebyl jeho vzhled, jasně že stále nosil makeup, jak byl zvyklý, jeho vlasy byly stále upravené, oblékal se, jak chtěl, ale něco tam bylo. Jeho oči vypadaly jinak, měly něco v sobě, co nemohl rozeznat. Líbilo se mu, co viděl, ta nová intenzita mu ukazovala, jako by dospěl. V očích měl záblesk, který tam dlouhodobě neviděl, a věděl, že je to jen kvůli Tomovi a nezáleželo na tom, jakým způsobem se to stalo.
Trvalo mu pár minut, než si uvědomil, že je u někoho jiného v domě, takže bude muset taky odejít. Trochu si omyl obličej a vydal se z koupelny. Jen mu Tom neřekl, kde bude. Bude se muset vydat ho hledat. Jak dokonalé. Naštěstí věnoval pozornost okolnostem, všiml si, že někde hraje hudba. Klasická klavírní skladba. Logicky musel Tom být tam, kde hrála hudba, rozhodl se ji následovat. Uvědomil si, že je to Beethovenova „Pro Elišku.“ Rozeznal by tu skladbu kdekoliv.
Ale nečekal, že najde to, co viděl, když vstoupil. Byl tam Tom, měl zavřené oči a byl skloněný nad klavírem. Dvě skleničky stály na vrchní desce, zatímco se jeho prsty pohybovaly po klávesách a vydávaly tu nejdokonalejší melodii. S tím, jak Tom vypadal, si Bill nedokázal představit, že by Tom hrál takovou hudbu, a zapomněl, jak se hýbat, a jen stál u dveří a sledoval tu scénu.
„To je moje oblíbená skladba.“ Okomentoval, když Tom přestal hrát a otevřel oči. Byl to dokonalý pohled. Nemohl si pomoct, ale trochu zatleskal a došel k němu. Sedl si vedle něj, jak nejblíže mohl, a nahnul se pro víno. „Nevěděl jsem, že umíš takhle hrát.“
Tom se napil z Billovy skleničky a položil ji pryč. Díval se na něj. „Když hraju, uklidňuje mě to. Ať je to tohle, nebo moje kytara. Taky je to moje oblíbená skladba, první, kterou jsem se naučil hrát díky mému dědovi. Byl jsem tehdy dítě a on si myslel, že bych mohl být jednoho dne slavný muzikant.“ Řekl a zasmál se při té vzpomínce. Jo, jeho dětství s dědou byla ta nejlepší část jeho života. Povzdychl si a podíval se na Billa, jak se na něj divně dívá. „Uh, jsi v pohodě?“
Bill byl překvapený, když poprvé slyšel tak mocného muže mluvit o něčem tak osobním. Bylo to dechberoucí. V očích měl nostalgický pocit, který přicházel od srdce. Předtím, než o tom začne přemýšlet, nahnul se a zajal Tomovy rty do vášnivého polibku.
„Vezmi mě do své postele.“ Řekl skoro šeptem, když se od sebe odtáhli.
Říct, že byl Tom v šoku, bylo málo. Právník si myslel, že si věci jen představuje, ale ten polibek byl tak reálný. Neočekával, že Bill řekne tahle slova, takže mu chvíli trvalo, než dokázal promluvit. Snažil se v Billových očích vyčíst zmatenost nebo nějakou neplechu, ale ani jedno z toho tam neviděl. Viděl důvěru a něco, co bylo těžko určitelné. „Co?“ jeho hlas se konečně vrátil.
Bill se uchechtl a užíval si efekt, který na muže měl. Políbil Toma ještě hlouběji než předtím. „Řekl jsem, vem mě do své postele. Nechceš? Chop se šance, než znovu vycouvám.“ Řekl a prsty hladil Toma po šíji.
Tomova odpověď bylo líbání Billa. Zvedl se ze svého místa a chytil Billa za ruku. Tohle byl ten moment, na který tak dlouho čekal, a nenechá si ho proklouznout mezi prsty. Bill pro něj znamenal tak moc a Tom věděl, že to bude více než jen obyčejný sex.
Čas od času si vyměňovali polibky, zatímco mířili do Tomovy soukromé ložnice, a nervózními prsty rozepínali jeden druhému knoflíky.
autor: Darkness069
překlad: Danny
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 35
A konečně se posouváme 😉
Líbí se mi směr, kterým se vyvíjí vztah mezi Tomem a Billem, i způsob, jakým se to děje. A přesto že mám osobně radši kočky než psi, chápu, že i tohle je pro Billa důvod, proč u něj Tom boduje.
Myslím, že Georg ví, co se mu děje pod nosem a přesto že si to nechce přiznat, měl by na Billa sám udeřit – ne doslovně 😀 a prostě ho konfrontovat. Tím, že je to mezi nimi takové divné a nevyřešené, si ubližují navzájem.
Předpokládám správně, že příští díl bude hambatý? 😀
Je vidět že Tomovi na Billovi záleží krásná kapitolka.
HURÁÁÁ PĚJME ÓDY NA RADOST 👏👏👏 KONEČNĚ bude ruka v rukávu 🤣!!! Ale teda, přijde to jen mě, nebo je Georg vážně takhle přehlížen? Chci říct, v téhle povídce má roli korunovaného vola a fakt si ho absolutně vůbec nedokážu představit vedla Billa v roli jeho životního partnera, ale … takovou nevěru si prostě nikdo nezaslouží, o to víc ne po 5ti letech vztahu, tady nejde o nějaký úlet. Jako ne, že bych nebyla ráda za skvělý, pozvolný vývoj správným směrem mezi Billem a Tomem, naopak to je všechno super, jen bych od obou, nebo alespoň určitě od Billa, čekala víc taktu a nejprve vyřešení situace doma, rozuměj rozchod s doktůrkem. Evidentně z mé strany chybný úsudek, ale pevně věřím, že kluci si jím nenechají kazit svou “hambatou” 😅 (jak jí trefně označila Vanity) chvilku. A my, čtenáři, si jí u 31. dílu skutečně zasloužíme a opravdu by měla stát za to, po tom nekonečném čekání 😈😇😁.