And love is not a choice 7.

Už zítra, pane bože. Už zítra.

Sakra, už dneska. Večer, ach pro boha.

Do prčic, už jen pár hodin. Co mám dělat? Co mám dělat? Co mám dělat?

Šmarjá, už jen půl hodiny. Omdlím. Pozvracím se. První se pozvracím a pak omdlím.

V tomto duchu se nesl celý můj den. V jednu chvíli jsem byla tak vystresovaná, že jsem si v hlavě vymýšlela výmluvy, proč nejít. Třeba náhlá nemoc nebo úmrtí v rodině. Jenže jsem na Toma neměla číslo, abych mu jen poslal vyhýbavou smsku. Musela bych za ním dojít osobně a já nikdy neuměla dost dobře lhát. Určitě by mě prokoukl a já bych byla za trubku. Ne, že bych za ní nebyla tak jako tak.

Nicméně jsem se nakonec odhodlala, že do toho půjdu. I kdyby to mělo být jen jedno jediné rande, při kterém se ztrapním, a tím to hasne. Stálo to za to. Toužila jsem vidět, jak se Tom Kaulitz chová na schůzce. A přiznejme si upřímně, pořád ještě jsem nemohla dostat z hlavy ty noční zvuky, které jsem zaslechla z jejich domu. Mohla bych taky být tou: „Ach bože, Tome, ošukej mě“ holkou? Snažila jsem se těmihle představami moc nezaobírat. Konec konců, mohlo to být jen přátelské setkání. Poděkování, že jsem byla hodná na Billa. Možná mě chtěl požádat o laskavost. Třeba darovat ledvinu nebo tak něco. Občas bych si přála, aby můj mozek nepřekypoval takovým množstvím fantazie.

Když už byl největší čas vypadnout, rychle jsem si v chodbě nazula sandály na klínku, přes holá ramena přehodila svetr a jako myška vyklouzla z domovních dveří. Záměrně jsem venku vypnula automatické osvětlení, aby si matka nevšimla, že odcházím. Nepochybně by mě zásobila hromadou užitečných rad a tipů, jak na schůzce postupovat. A zaručeně by mě donutila jít se převléct. Ne, ne… jen ať si hezky sedí doma a užírá se.

Dopřála jsem si ještě vteřinku v tichu a tmě, abych posbírala síly. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a už se chystala vykročit, když se na sousední verandě otevřely dveře. Ven vyšel Tom a oblíkal si nějaké sako. Bože, jak byl krásný. Vzápětí za ním vyrazil Bill a popadl ho za zápěstí, aby ho zastavil. Venkovní osvětlení neměli, takže jsem viděla jejich siluety v pruhu světla, které se linulo ze dveří.

„Proč mi tohle pořád děláš?“ zeptal se Bill plačtivým hlasem, při kterém se mi lámalo srdce. Pro jistotu jsem couvla, až jsem se zády dotkla domovních dveří, aby mě náhodou neviděli.

„Nebudu se o tom znovu bavit,“ odsekl mu Tom a dost hrubě se vytrhnul. Musela jsem několikrát zamrkat, jak mě to překvapilo.

„Tome, prosím,“ zafňukal Bill, ale už se nepokoušel ho znovu chytit. Bratr se teď zastavil a otočil se zpátky k němu.

„Ne, už jsem se rozhodl. Sere mě to už dlouho, a teď navíc ty tvoje opilecké kecy. Nebudu čekat, než se to někdo dozví. Říkej mi srabe, ale já na to nemám,“ hájil se.

„Ale proč zrovna ona?“ mávl Bill rukou směrem ke mně, jako by přesně věděl, kde stojím. „Jenom proto, že je zrovna po ruce? Protože to potřebuješ nutně hned teď uzavřít?“

Tom se nadechoval k nějakému dalšímu naštvanému proudu slov, když proti němu Bill vykročil a k mému naprostému překvapení ho popadl za zátylek a přitáhl si ho k sobě k polibku. Tom byl nejdříve tak zaskočený, že nijak nereagoval. Během těch několika vteřin jsem umřela a přišla přímo do nebe. Co to, sakra, mělo znamenat?

Pak se Tom vzpamatoval a prudce od sebe Billa odstrčil. Ten zavrávoral a vrazil do dřevěného obložení domu. Čekala jsem, že se na něj Tom rozeřve, že je to nevhodné, nebo že už neví, jak by ho udržel doma, jenže on udělal pravý opak. Vykročil dopředu a doslova přišpendlil Billa na zeď. Objal ho kolem pasu, až se mu vyhrnulo tričko, a pak ho začal líbat s neúprosnou zběsilostí. Bill ho opět chytil kolem krku a tiskl k sobě, jako by na tom záležel jeho život. Bylo to živočišné a divoké. Nikdy jsem neviděla nikoho se líbat s takovou náruživostí, natož abych to zažila. Jenže i tohle muselo jednou skončit. Nakonec to byl Tom, kdo tuhle intimní chvilku přerušil. Několik vteřin jen stál, upíral vzteklý pohled na Billa a zhluboka oddechoval. Pak jen řekl: „Sakra.“ Otočil se na patě a zamířil po zahradní cestičce pryč.

Do mé hlavy se vrátila realita, a tak jsem honem hmátla po klice a vklouzla zpátky domů. Párkrát jsem se nadechla, a pak dveře znovu otevřela. Tom už vybíhal schody na naší verandě. Když mě uviděl přicházet, obličej se mu rozzářil úsměvem.

„Ahoj, Abby,“ pozdravil mě vesele, jako by právě nepomuchloval svého bratra jen několik metrů ode mě.

„Ahoj,“ oplatila jsem mu. Nebyla jsem schopná v hlavě udržet jednu jedinou příčetnou myšlenku. Opravdu se to stalo? Nezdálo se mi to? Nejsem už vážně šílená? Co když mi to moje šmírovaní začalo lézt na mozek a já vidím věci, které se ve skutečnosti nedějí?

Mrkla jsem na Toma a viděla, že má rty ještě pořád naběhlé z toho zběsilého líbání. Takže se mi to nezdálo. Sakra.

Vůbec nechápu, jak jsem dokázala přežít celé rande, aniž bych vyhrkla: „Viděla jsem tě líbat tvého bratra.“ Nicméně se mi to nějak povedlo. Restaurace byla příjemná a já byla tak v šoku, že jsem ani nestihla plácat kraviny. Tom byl velmi okouzlující a jeho pozornost celou dobu patřila jen mně. Nechápala jsem to. Jak dokáže Billa takhle vytěsnit?

Ani jsem se nenadála a seděli jsme u nás na zahradě. Nepodařilo se nám tak úplně uniknout mé matce, takže nás nejdříve vtáhla do domu a zavalila hromadou otázek, na které jsme vlastně ani nestihli odpovědět, a pak nás vyhodila ven za dům, abychom si prý „ještě popovídali.“

Noc byla teplá a my chvilku jen mlčky seděli a dívali se na oblohu. Všechno by to bylo tak krásné, kdybych nevěděla svoje. A pak se ke mně Tom začal naklánět.

„Co to děláš?“ žduchla jsem do něj, když už byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech.

„No tak, Abbs. Líbím se ti, ne?“ podíval se na mě s tím svým frajerským úšklebkem, i když jsem zaznamenala nejistotu v jeho očích. „Házíš na mě pohledy už od střední.“

„Pane bože, nevěřím, že bys tohle vážně udělal,“ přitiskla jsme si konečky prstů na pusu. Na místo, kde by mi vtiskl polibek, kdybych ho nezarazila. Cítila jsem, jak mi celé rty brní. Okamžik, který jsem si v duchu přehrávala snad tisíckrát, a teď se to mělo stát. Jenže to bylo všechno špatně. Nedokázala jsem pochopit, jak mohl. Jak by něco takového mohl Billovi udělat? A pak mi to došlo.

„Ty jsi takové sobecké prase.“

„Co to do tebe, sakra, vjelo?“ zatvářil se pohoršeně, jako bych já byla ta, co dělá něco špatně.

„Víš, když o tobě ve škole říkali, že jsi namachrovaný frajírek, tak jsem jen vrtěla hlavou. Ne, Tom takový není. Jen to hraje, ale ve skutečnosti jsem byla já ten idiot. Jsi přesně takový, jaký se zdáš.“

„To protože jsem ti chtěl dát pusu?“ zatvářil se nechápavě.

„To protože si tady se mnou chceš dokázat, že nemiluješ Billa.“ Po mém prohlášení se kolem nás rozlilo dusivé ticho. I když byla až dosud teplá noc, najednou se vzduch zdál být ledový. Tom na mě hleděl s pootevřenou pusou a byl bledý jako mrtvola.

„Jak? Co? Jak?“ koktal a pak vstal. Na chvilku jsem si myslela, že chce odejít, ale sotvaže ušel pár kroků, otočil se a vrátil se zpátky. Několikrát udělal tohle kolečko, než si zoufale zajel rukama do vlasů.

„Kurva, Abby, jak to víš?“

Pokrčila jsem rameny a nic neřekla. Neměla jsem náladu se mu svěřovat nebo cokoliv vysvětlovat. Postavila jsem se a přitáhla si svetr na ramena.

„Neměl bys řešit, jak to vím, ale přemýšlet o tom, o co ses to tady vlastně pokoušel. Večeře? Víno? Vůbec ti nešlo o mě. Bylo to jenom o tom si něco dokázat, co? Nebo dokázat Billovi, že ti na něm zas až tak nezáleží? Je mi z tebe na zvracení,“ pronesla jsem dramaticky a byla na sebe hrdá, že mi hlas ani jednou nezakolísal. V krku jsem cítila knedlík velikostí pomeranče.

„Jak to všechno víš?“ volal za mnou, ale já ho ignorovala. Bez jediného ohlédnutí jsem za sebou práskla sítí proti hmyzu a následně i dveřmi. Tomu říkám teatrální odchod.

V kuchyni jsem narazila na oba rodiče, jak jako dvě surikaty natahují krky, aby zahlédli, co se děje na verandě.

„Nemáte nic lepšího na práci?“ obořila jsem se na ně. Měla jsem všeho dost. Toho, jak mi diktují, co mám dělat a s kým se mám stýkat. Jak mi předhazují moje neúspěchy a pošťuchují mě tam, kde mě chtějí mít.

„Abbigail, jak to s námi mluvíš?“ zeptala se matka pohoršeně a položila si dlaň na srdce. Aspoň už je jasné, po kom mám smysl pro drama. „Tys na Toma křičela? Proč? Chceš, aby se na tebe vykašlal? Už to začalo vypadat tak nadějně.“

„Sakra, mami. Jednou provždy se zbav té představy, že já a Tom budeme spolu. To se nikdy nestane, rozumíš? Kdybys věděla, co je zač, tak mi ho konečně přestaneš dohazovat.“ Ruply mi nervy, fakt že jo. Ale už jsem nemohla žít v tomhle kokonu lží.

„A co je na něm tak špatného?“ zamračila se a založila si ruce v bok.

Jako první jsem měla na jazyku: „Šuká svého bratra.“ Protože mi pomalu, ale jistě docházely všechny souvislosti. Vůbec jsem neviděla Toma s nějakou holkou. Celou dobu to byli jen oni dva. Ale samozřejmě jsem nechtěla ani jednomu takhle ublížit. Nehledě na to, že by mi matka stejně nevěřila. Takže jsem vyhrkla to první nejpřijatelnější. „Je to gay.“

Po mém prohlášení se po sobě rodiče nejdříve překvapeně podívali, a pak se začali nekontrolovatelně řehtat. Matce tekly po tvářích slzy jako hrachy.

„Abbigail, co ty si všechno nevymyslíš, abys obhájila, že s nikým nechodíš. To je neuvěřitelné,“ soukal ze sebe otec. V tomhle bodě jsem s nimi ztratila nervy. Já můžu říct naprosto cokoliv a oni mi nikdy neuvěří. Nikdy mě nebudou brát takovou, jaká jsem. Vždycky budu jen to zklamání.

Aniž bych řekla něco dalšího, vykročila jsem pryč. Připadala jsem si jako ve snu. Kladla jsem jednu nohu před druhou, aniž bych vnímala, kam jdu. Pod botami mi zaskřípal štěrk na příjezdové cestě. Čerstvý vzduch mi vnikal do plic a trochu ulevoval tomu tlaku, co jsem cítila na hrudníku. Bylo mi příšerně. V jakém okamžiku se můj život takhle nekontrolovatelně zvrtl?

Z myšlenek mě vytrhl tichý hlas. „Jaké bylo rande?“ Bill seděl na schodech před jejich domem a dlouhé paže měl ovinuté kolem těla, jako by se sám objímal. V očích jsem viděla jen bolest a neprolité slzy.

„Abych pravdu řekla, bylo to příšerné,“ vydechla jsem a nechala ramena klesnout. Obešla jsem plot, který nás odděloval, a přisedla si k němu. Bylo docela vtipné, že ani ne před deseti minutami jsem byla úplně ve stejné pozici, akorát že místo něj seděl jeho bratr.

„Vážně? Holky si většinou nestěžují,“ povytáhl překvapeně obočí, i když ten ublížený výraz mu z tváře nezmizel.

„Dělá tohle často?“ nadhodila jsem.

„Co myslíš?“ nakrčil čelo a dlouhým rukávem si utřel nos.

„Že se tahá s holkama, aby si dokázal, že tě nemiluje,“ řekla jsem přímo. Jestli Billa mé prohlášení překvapilo, nedal to na sobě znát. Několikrát zamrkal, a pak se zahleděl na hvězdy. Přitáhl si dlouhé nohy blíž k sobě a pak řekl: „Došlo ti to, co.“

„Nevěděla jsem to, dokud jsem nezaslechla váš dnešní rozhovor. Hodně jste křičeli. Nešlo to přeslechnout,“ kousla jsem se do rtu, než jsem dodala: „A ani přehlédnout. Ne že bych se o to snažila.“

„Jsi do něj zamilovaná? Do mého bratra?“ nadhodil otázku. Dnešek byl očividně dnem pravdy. Mohla jsem mlžit, nebo to zahrát do ztracena, ale nechtěla jsem mu lhát. Dlouze jsem zapřemýšlela, než jsem ze sebe začala sypat odpověď.

„Dlouhou dobu jsem si to myslela. Vždyť víš, je to Tom. Všechny holky po něm jely. Ale teď, když vím to, co vím, řekla bych, že to spíš byla fascinace vámi oběma. Ne, že bych ho chtěla mít pro sebe. Chtěla jsem být součástí toho, co je mezi vámi.“

Bill se zatvářil pobaveně a povytáhl obočí.

„Ne v tom sexuálním smyslu,“ dodala jsem rychle na vysvětlenou. „Budu znít jako ujetá puberťačka, ale chtěla jsem se s vámi spřátelit. O to pak víc, když bylo jasné, že si k sobě jen tak někoho nepustíte.“

„Tak proč jsi s ním teda šla na to rande?“ zeptal se a už zase vypadal smutně.

„Protože se ve mně probudila ta přehlížená holka, která se chtěla pochlubit tím, že se líbí Kaulitzovi, a upřímně, po tom, co jsem vás viděla v objetí, jsem nedokázala ani jít rovně, natož, abych zvládla jasně přemýšlet,“ přiznala jsem.

„Chápu,“ pokýval hlavou. „Asi to byl šok.“

„Ale na tobě mi taky záleží. Možná ještě víc než na něm…“ Bill naklonil pochybovačně hlavu a já jsem mu to nemoha zazlívat. „Je to tak. Věř mi. Jenže tys nikdy neskrýval svojí orientaci a já nevěděla, jak jinak se k tobě dostat. Chápeš, jinak než přes ženské zbraně.“ Vypnula jsem hrudník, abych demonstrovala, jak to myslím. Vzduch prořízl Billův smích a bylo to tak opojné, že mi srdce zaplesalo.

„Ty jsi vážně praštěná,“ zakroutil hlavou, ale úsměv mu na rtech už zůstal.

„Jo, to asi jo,“ souhlasila jsem. „Nemohla bych dneska přespat u vás? Rodiče nejsou nadšení, že nebudou mít Toma za zetě.“

„Vtipné. Zrovna jsem tě chtěl požádat o to samé. Moc se mi nechce domů.“ A už tu zase byl ten zasmušilý obličej.

„Jo,“ přikývla jsem a nevěděla, co dalšího říct. Co říct někomu, komu jste pravděpodobně právě zničili život?

„Budete v pohodě? Vy dva?“ zkusila jsem to opatrně.

„No, nechci tě zklamat, ale nebudeš první, s kým si takhle vyšel. Dělá to poměrně často,“ řekl, ale mě neoblbnul. Ničilo ho to.

„Jak to můžeš snášet?“

„Miluju ho,“ odpověděl prostě. „Nejsme úplně standartní. Nemůžu mu vyčítat, že ho to čas od času vyděsí.“

„Nezáleží na tom, že nejste standartní. Pokud někoho miluješ, takhle mu neubližuješ,“ začala jsem okamžitě protestovat. Očividně mi nedělá problém seřvat oba dva Kaulitze za jeden večer.

„Tebe to neznechucuje?“ podíval se na mě úkosem, a i když nahodil ledabylý tón, bylo znát, že mu na mé odpovědi ve skutečnosti opravdu záleží.

„Láska není volba. Nemůžeš si vybrat, do koho se zamiluješ,“ prohlásila jsem rozhodně. „A když se na vás dva podívám, prostě to dává smysl.“

„Jo, takže je to oficiální. Opravdu jsi praštěná.“

autor: Becs