autor: Darkness069
Další ráno, když se Bill probudil, bylo neskutečné. Cítil se trochu zmateně, dokud si neuvědomil, kde je a co se předchozí noc stalo. Věděl, že se hodně změnil, a musí být ke Georgovi upřímný, tak jako byl sám k sobě a jako k němu byl upřímný Tom.
Když mluvíme o… kde je, ksakru, Tom?
Rozhlédl se a všiml si pár věcí: zaprvé, Tom tu nebyl, a ani jeho oblečení, které měl na sobě včera. Cítil vůni čerstvé kávy a čerstvé snídaně a pokoj byl celkem osvětlený. Posadil se a všiml si ještě jedné věci. U jeho nohou na dece ležel elegantní, drahý oblek a byla na něm položena poznámka ‚pro tebe.‘
Než stihl cokoliv udělat, dveře do pokoje se otevřely a vešel Tom se dvěma hrníčky kávy. Usmál se na něj, došel k němu a políbil jej na čelo.
„Dobré ráno, krasavče. Doufám, že se ti líbí outfit, který dnes budeš mít. Myslím, že máme podobnou velikost, ale tvůj styl je trochu jiný než ten můj, tak jsem ti nechal dovézt tohle. Vypadáš víc na Dior oblečení než já.“ Řekl Tom a sedl si na postel vedle překvapení, které bylo pro Billa.
„To je… wow, tos nemusel.“ Řekl Bill a obdivoval outfit ležící blízko Toma. Nahnul se a políbil ho. „To je od tebe velmi pěné, miluju to.“
Tom se usmál. Dneska měl dobrou náladu, na ničem jiném nezáleželo než na tom, že Bill je s ním. „Vím, že jsem to nemusel dělat, ale chtěl jsem. Zasloužíš si to a chci, aby můj kluk vypadal dobře, takže každý v místnosti bude žárlit.“ Zavtipkoval a napil se kávy. Věděl, že se Billa ještě nemůže zeptat, jestli bude jeho přítel, nebo ho žádat, aby jej tak oslovoval na veřejnosti, aspoň do té doby, než vystuduje, protože věděl, že si to chce zasloužit sám. Pokud Bill bude chtít být jeho přítelem. Rozhodl se, že s tím oznámením ještě chvíli může počkat. „Tak pojď, dole je připravená velká snídaně. Nejdůležitější jídlo dne.“ Řekl, postavil se a nabídl Billovi ruku. Na rozdíl od předešlé noci Tom nebyl nahý, měl na sobě kalhoty, ale Bill si nestěžoval.
Stejně jako den předtím byli na chodbě přivítáni nadšeným pejskem, který následoval jejich kroky do kuchyně. Billovo srdce roztálo ještě víc. „Je tak roztomilý. Nikdy jsem se nedostal blízko ke psům kvůli Georgově alergii.“ Okomentoval a usadili se ke stolu. Stále bylo brzy, takže k soudu nemuseli spěchat.
„Přemýšlel jsi, co mu řekneš?“ Zeptal se Tom opatrně, zatímco servíroval Billovi na talíř palačinky. Byl to předmět, o kterém se bavit nechtěl, ale věděl, že musí. Zvlášť když si s Billem vyznali city.
Bill se napil kávy a povzdechl si, sledoval svůj šálek v rukách. „Nemám ponětí, hádám, že mu jen řeknu, že už necítím to, co dřív a tak.“ Řekl a trochu se zasekl. To byla konverzace, kterou vést nechtěl. „Budu se muset porozhlídnout po novém bytě.“
„Proč?“ Tomova otázka byla jasná a jednoduchá, ale Billovi chvilku trvalo, než vstřebal to slovo.
„Co tím myslíš proč? Nemůžu tam zůstat potom, co řeknu Georgovi, že už ho nemiluju a že se s ním rozcházím. Je to logické. On ten byt našel, tak bude ode mě férové, když si najdu svůj.“ Řekl Bill a sledoval Toma. V očích měl jasně čitelnou zmatenost.
„Myslím tím, že se můžeš nastěhovat sem. Ne že bych tě do něčeho nutil, ale myslím, že by to bylo fajn. Je tady hodně místa a mohl by sis vzít pokoj pro hosty nebo by ses mohl přestěhovat do mého.“ Začal Tom mluvit nesouvisle, spíše jako by mluvil sám pro sebe nebo ke svému toustu, protože se odmítal podívat Billovi do očí. Bylo jasné, že je nervózní, prozrazovalo to jeho chování. A jeho toust na sobě nemohl mít už víc marmelády, i kdyby chtěl.
Bill párkrát zamrkal a zíral na Toma. Měl problém s tím, aby rozuměl všemu, co bylo řečeno, ale ten nápad mu došel. Tom chtěl, aby se k němu přestěhoval. „Tome…“ Zkusil odpovědět, ale Tom mluvil tak rychle, že si ho nevšímal. Takže to zkusil znovu. „Tome.“
„A já rozumím, že potřebuješ svůj vlastní prostor, takže bych to respektoval a nechal tě být samotného, jak nejvíc chceš, ale pokud bychom byli pár, rád bych tě vídal a bylo by to tak jednodušší a co?“ Pokračoval Tom, ale tentokrát byl okřiknut, až konečně vzhlédl k usmívajícímu se Billovi a začervenal se. „Omlouvám se, můžeš to ignorovat.“
Bill si povzdechl a protočil očima. „Je docela sladké, jak jsi natěšený, ale co kdybychom počkali, pokud mě Georg nezabije, a potom se teprve dohodli, kam půjdu bydlet, hm?“ Nabídl Bill a usmíval se na Toma, sledoval ho, jak se uklidňuje a je potěšený. Tohle pravděpodobně nebyl ten Tom, kterého mohli všichni vidět v novinách, ale takhle ho miloval víc. I když ta jeho druhá strana… sakra… nemělo ho to tak rychle rozvášnit.
„Dobře, ale chci tě tady, ty to víš.“ Musel souhlasit Tom, i když si byl jistý, že by Georga zabil, pokud by na Billa vztáhl ruku. „Um… možná bychom si měli pohnout a dojíst snídani, abychom k soudu dojeli na čas. Doufejme, že dneska bude poslední den, kdy se budeme muset vypořádat s tímhle případem.“ Raději změnil téma.
A díky bohu Georg byl po zbytek jídla zapomenut a oni se mohli připravit na další den v práci. Tom si byl jistý, že vyhrají, tak jako vyhráli ostatní případy, a teď ještě víc, když ho Bill taky miloval. Tom už byl na vrcholu světa.
„Tome, jsi si jistý, že takhle vypadám dobře? Cítím se tak…“ Zeptal se Bill po desáté, zatímco se snažil uhladit neexistující pokrčená místa na svém oblečení. Bylo to poprvé za jeho studentský život, kdy měl na sobě tak drahé oblečení, a byl si jistý, že stálo víc, než co platí za svůj nájem. Byl paranoidní, že ho zničí nebo ušpiní.
„Vypadáš úžasně, přísahám. Klídek, okej? Nic se nestane. Chápu to, je to víc, než na co jsi zvyklý, ale vypadáš ohromně.“ Snažil se Tom Billa uklidnit. Možná mu měl vzít něco jednoduššího než Dior. Ale Bill toho byl hoden. V tuto chvíli už Tom parkoval auto blízko soudu, připraven tam jít a získat děti do péče jejich lesbické matky. Další pracovní den. „Tak pojď, nechceme přijít pozdě.“
Zanedlouho se setkal se svou klientkou, již se snažil uklidnit, a ujišťoval jí, že udělá, co bude v jeho silách, aby už brzy byla se svou rodinou. „Ujišťuju vás, že jsem si naprosto jistý, že tenhle soud vyhrajeme. Pracovnice z dětské ochrany nenašla nic špatného ve vašem domě nebo na tom, jak bydlíte, takže ji máme taky na své straně. Všechno bude v pořádku.“ Řekl a trochu si utáhl kravatu. Byl čas.
„Byly v domě nějaké nebezpečné zóny, nebo se někde odrážela nedbalost dospělého, když matka pečovala o obě děti?“ Zeptal se Tom sociální pracovnice, ačkoliv odpověď už dávno znal. Report měl na stole už včera.
„Byl tam trochu nepořádek, ale to se očekává, když návštěva nebyla ohlášena. Pár hraček na podlaze, ale to je normální, když jsou v domě děti. Topení a vybavení bylo v pořádku a správně fungovalo. Dům byl čistý, jídlo v dobré kondici a popravdě, nemyslím si, že bych mohla cokoliv vytknout.“ Řekla vše, co viděla v domě. „Nenašla jsem nic, co by děti jakkoliv ohrožovalo, přesně jak je psáno v mé zprávě.“
„Chápu. Děkuji vám moc za spolupráci.“ Přikývl Tom, byl potěšen odpovědí, kterou dostal. Všechno šlo podle plánu, a když oznámil, že už na svědky nemá další otázky, i druhá strana se přidala. Dovolil se ušklíbnout. Věděl, že ten případ už mají v kapse a budou moct oslavovat. A tentokrát měl konkrétní plány pouze s krasavcem vedle u sebe doma.
„Dospěla porota k rozhodnutí?“ Zeptal se soudce po půlhodině, kdy se porota vydala do vedlejší místnosti. Všichni netrpělivě čekali na výsledek, Tom ucítil jemný stisk ruky; záležela na něm budoucnost malé rodiny.
„Ano, Vaše Ctihodnosti.“ Řekl muž, kterému mohlo být tak pětatřicet a postavil se. Složený papír podal soudnímu zřízenci, aby jej mohl předat soudci. Všem se zatajil dech.
Celé osazenstvo soudní síně se postavilo, aby vyslechlo konečné rozhodnutí. Muž jen přikývl, aby dal souhlas k přečtení rozhodnutí, k němuž došli.
„V případu Groffová proti Reichové o svěření nezletilých dětí do péče zůstává opatrovnictví Franka a Hanse Reichových jejich matce Eleně Reichové. Dle zákona není žádný důvod pochybovat o matčiných rodičovských schopnostech.“ Oznámil soudce a sledoval, jak se pomalu formuje úsměv na ženině tváři, zatímco ostatní členové rodiny nadávají a vykřikují, že je to špatně rozhodnutí a přivede děti na špatnou cestu. „Prosím klid.“ Zvolal znovu soudce. „Ačkoliv chápu vaše obavy o dobro dětí, učinil jsem své konečné rozhodnutí a není o čem diskutovat, případ bude uzavřen, pokud někdo nevznese důkaz o tom, že by dětem bylo ubližováno.“ Řekl. Když viděl, že nikdo neřekl ani slovo, přikývl. „Tím pádem je případ uzavřen. Můžete odejít a hodně štěstí, paní Reichová.“
„Oh můj bože, je to pravda?! Moje zlatíčka!“ Začala žena brečet štěstí. Bill došel k Tomovi, v rukou měl mladší dítě, zatímco druhé už běželo ke své matce. Oba se usmívali a jejich srdce tála, když sledovali šťastnou rodinu, která už teď byla v bezpečí. Bylo to sladké znovu shledání, aniž by se kdokoliv staral o naštvaného člena rodiny, který nesouhlasil s rozhodnutím. Bill podal menšího chlapce matce a stoupl si vedle Toma, sledoval scénu před sebou a měl problém se udržet, aby Toma nechytil za ruku nebo jej nepolíbil. Nebyla na to ta správná chvíle ani místo, ale bylo to lákavé.
„Gratuluju vám oběma. Jsem si jistý, že budete mít klidný a šťastný život, paní Reichová.“ Řekl stážista jemně a byl hrdý i na sebe, protože na tom taky pracoval. A pocit vítězství byl úžasný.
Navíc vypadal dobře.
Po dojemném loučení a objetích se Tom s Billem konečně rozloučili s celou rodinou a doufali, že to bude naposledy, co se uvidí. Teď měli další vyhraný případ do sbírky, byl těžký a mohli se s ním všem pochlubit.
„Díky za svezení, chci říct, že jsi mě nemusel vozit, protože jsem si jistý, že tvůj otec očekává zprávu ohledně dnešního jednání.“ Řekl Bill, když Tom zaparkoval před jeho domem. Měl tam být Gustav, ale ten měl nějakou rodinou situací, která si vyžadovala jeho okamžitou účast. A Tom mu samozřejmě vždycky vyšel vstříc.
„Já moc dobře vím, že jsem nemusel jezdit až sem, ale stejně bych to udělal. Víš, mám o tebe zájem.“ Zavtipkoval Tom a usmál se trochu. Natočil se v sedadle, aby viděl Billovi do očí. „Chceš, abych tady na tebe počkal, nebo mám jít s tebou?“ Zeptal se a natáhl se pro Billovu ruku. Byl nervózní, že musí jít Bill domů a pravděpodobně čelit naštvanému brunetovi, ale nechtěl být až moc ochranářský nebo tak. A věděl, že jeho přítomnost by dostala Billa do ještě větších potíží. Doufal, že ho toho ušetří, jak jen mohl.
„Neměl bys. Pouze bůh ví, jak dlouho mi to bude trvat, jestli věci s Georgem půjdou těžce. Co kdybych ti zavolal, jakmile si sbalím něco k tobě na noc?“ Navrhl namísto toho Bill. V puse měl hořkou pachuť při představě, že se bude muset setkat s Georgem a všechno mu říct, opustit ho. Ale bylo třeba to udělat, takže v sobě musí najít odvahu.
„Moc mě neuklidňuješ, víš o tom?“ Tom si nemohl pomoct a nadzvedl obočí. Rty měl stisknuté v úzké lince, jako by se soustředil na těžký případ, a neměl rád pocit, že je v něm uvězněn. Aby se toho zbavil, jako právník musel dát do svých případů všechno. „Řeknu ti co. Zakouřím si a počkám tady pět minut; pokud mi nezavoláš nebo se neukážeš, půjdu tě nahoru zkontrolovat, okej?“ Nabídl něco, na co byl zvyklý z práce.
V jakémkoliv okamžiku by si Bill myslel, že je ten muž jen až moc ochranářský, ale pravda byla, že za vším se schovávala starost. Není možné, aby se teď na něj naštval. Namísto toho hravě protočil očima, nahnul se a jemně Toma políbil. „Pokud se budeš stresovat tak moc, brzy budeš mít vrásky, zlato. Neboj, uslyšíš o mně během těch pěti minut. Myslím, že tvé číslo mám ve svém telefonu.“ Řekl konečně. Miloval, jak si s Tomem mohl povídat o všem.
Tom si přitáhl odcházejícího mladšího chlapce a políbil ho na rozloučenou, jako by říkal, že se za chvíli zase uvidí. „Běž, počkám tady na tebe. Sbal si dostatek věcí, na jak dlouho chceš.“ Řekl a pustil Billovu ruku.
„Možná, pokud si necháš ten piercing.“ Poškádlil jej Bill a mrkl na Toma, věděl, že bude lepší, když odejde, protože ho ten piercing ve rtu nažhavoval. A popravdě u něj stejně zůstane na noc.
Když mladý stážista otevřel dveře auta a pokusil se vystoupit, zdánlivě náhodné „hej!“ ho zastavilo a přitáhlo jeho pozornost zpátky k vnitřku velkého SUV. Tom se tiše culil na sedadle řidiče. „Ujisti se, že se vy dva rozejdete, abych se tě mohl konečně zeptat, jestli bys chtěl být můj přítel,“ řekl, miloval překvapený úsměv na Billově tváři.
Tomovi zůstal na tváři úsměv i poté, co Bill odešel. Stál a kouřil vedle svého Escallade.
I když Tomova slova vykouzlila Billovi na tváři úsměv a způsobila, že mu srdce bilo rychleji, začal se cítit nervózní a vystrašený se strachem potícíma se rukama, zatímco se blížil ke svému bytu, kterému kdysi říkal domov. Párkrát přemýšlel, že se otočí a poběží zpátky k Tomovi. Věděl, že Tom by ho vzal hned k sobě bez jakýchkoliv otázek, ale to nebyl způsob, jakým to chtěl udělat. Bill lhal už dlouho a bylo na čase, aby byl upřímný. A popravdě se toho bál.
Ať je to jakkoliv, Bill neočekával, že zevnitř bytu uslyší smích, když se k němu přibližoval. Rozpoznal Georgův smích, i když to bylo dlouho, co jej slyšel, a ten druhý byl pro něj neznámý, což jej mátlo. Uvažoval, co se děje.
Bill neočekával, že najde Georga, jak sedí blízko krásné ženy s drinky v rukou. Nebyl si jistý, co si o tom myslet. „Umm, ahoj?“ Řekl zmateně, klíče stále v ruce a svíral je čím dál tím těsněji. Něco bylo cítit ve vzduchu a Bill hned rozpoznal, že Georg něco vaří. Něco v Billově hrudníku začalo pálit a bolet.
„Oh, Bille, rád tě zase jednou vidím.“ Řekl Georg, když si všiml mladšího muže, jak tam zmateně stojí. Tím tónem v hlase mohl někoho oklamat, ale ne Billa, protože pod tou hravou frází bylo něco hluboko uvnitř. Něco mezi zklamáním, naštvaností a odporem. Všem ostatním by to znělo nevinně, ale jemu ne. „Tohle je Eliza, je zdravotní sestra v nemocnici. Napadlo mě, že nebude problém pozvat ji na pár drinků, když tady skoro vůbec nejsi.“
„Umm… byl jsem v sousedství. Přišel jsem si pro nějaké věci, abych mohl zůstat na noc u Andyho,“ lhal Bill, když se vydal dovnitř bytu do ložnice. Doufal, že kdokoliv to byl, neuslyší, jak se jeho hlas láme, protože se nemohl soustředit na jméno, které slyšel, chtěl pouze vyběhnout z bytu, jak nejrychleji mohl. Stále měl šanci, protože teď se určitě nechystal mluvit se svým brzo již ex partnerem. „Neboj se o mě, na noc nezůstanu.“
„Oh, vážně?“ Zasmál se Georg a ruce měl založené na hrudníku, když došel do pokoje a sledoval, co Bill dělá. Chvíli tam stál, než znovu promluvil. „Je vtipné, že to říkáš, když vidím, jak tvůj kamarád nechává tunu zpráv na záznamníku, abys mu zavolal, a abych citoval: ‚Vrať se zpátky na zem a ukonči celou tu dohodu.‘ Chtěl bys mi to vysvětlit?“ Věděl, co to znamená.
Bill v tu chvíli dokončil svou práci. Nevěděl, co má říct, takže udělal tu nejlepší věc, co znal. Změnit téma hovoru a odvrátit problém. „Ty jsi kontroloval mé zprávy? To je…“ Bohužel nevěděl, jak dokončit větu, chopil se své tašky.
„Myslím si, že to je ten nejmenší problém. Ten přístroj mi neřekl, pro koho ty zprávy jsou, jestli pro tebe nebo pro mě.“ Odfrkl si Georg nevěřícně, zatímco chodil po pokoji. „Co kdybys mi konečně řekl, co se děje? Od kdy se ty a tvůj kamarád hádáte? Nebo ještě lépe, co se děje s tou kurvou, tvým šéfem, který parkuje před naším domem?“ S každou ostrou otázkou se víc a víc přibližoval k Billovi. Vypadal stále naštvaněji a Bill couval, až narazil na zeď. Cítil se v pasti, bál se jako už dlouho ne, protože tohle nebyl Georg, kterého znal. Ten muž před ním byl někdo jiný, někdo, kdo byl hrozný a děsivý, kdo by mu jistě neměl problém ublížit. Procházel každou otázku a obvinění a věděl, že už není cesty zpět. Konečně se zamotal do sítí lží a teď bude čelit největšímu strachu.
Chtěl zmizet.
„Já… on je…“ Bill se zakoktával svými vlastními slovy. Nepředstavoval si, že to bude probíhat takhle. Polkl a rozhodl se Georga odstrčit a vrátit se k tomu, co dělal. Potřeboval sebou hodit, protože teď si nepřál nic jiného, než být v bezpečí u Toma. Georg mu naháněl strach a nevěděl, čeho by mohl být schopný; byl o hodně silnější než on.
„Kurva, odpověz mi.“ Zanadával Georg a znovu se k Billovi přiblížil. Byl čím dál tím víc naštvanější. Bill si balil věci do malého kufru, ale Georg byl odhodlaný, že on bude ten, kdo bude mít poslední slovo. Byl na Billa naštvaný, a co ho nejvíc štvalo, bylo, že se Bill nedokáže přiznat k tomu, co už oba dva věděli. Chtěl ho praštit, jen aby dostal férovou reakci.
„Tohle není ten správný čas nebo místo, Georgu, jen mě nech odejít, ano?“ žádal Bill. Nebyl připravený, jak si myslel, že bude. Naštěstí už si zapínal tašku a Tom na něj stále bude čekat dole. Bill v to věřil. Nebo už možná bude na cestě zpátky domů. Pokud ano, byl si jistý, že začne třetí světová válka.
„Jak jako, že odcházíš. Ty mi, do prdele, přiznáš všechno, co se děje, a nikam nejdeš, slyšíš mě?“ vyhrožoval Georg, byl naštvanější víc a víc každou další vteřinou. Bill se lekl tónu v jeho hlase a podíval se na hodiny. Potřeboval se odtamtud co nejdříve dostat, protože už se začínal opravdu bát.
Rychlým pohybem, jehož byl schopen pravděpodobně jen z návalu adrenalinu, si hodil tašku přes rameno a couvl od Georga, překvapeného stejně, jako byl on sám. Na moment se mu podařilo vzdálit se od postele a Georga, ale ne na dlouho. Druhý muž byl silnější než on a neměl problém natáhnout ruku a uchopit do ní tu Billovu. Držel ho silně. „Řekl jsem, že, kurva, nikam nejdeš, ne s ním.“
Bill šokovaně zíral na do té doby hodného muže, vypadal hrozivěji, než jakého ho znal. Jeho jindy vlídná tvář se změnila v masku rozhněvaného agresivního muže. Zdálo se, jako by se Billovo srdce v šoku na chvíli zastavilo, když pochopil, že tuhle změnu způsobil on.
V Billovi se i přesto vzedmula vlna instinktu k přežití, protože se cítil uvězněn jako divoké zvíře, které čeká na svůj osud z rukou nemilosrdného lovce. Udělal něco, čeho by ho nenapadlo, že bude schopen. Přiblížil se ke svému příteli, v očích mu žhnul oheň a každou sekundou se jeho intenzita zvyšovala. „Pusť mě, ty zasraný barbare.“ Řekl a nohou ho nakopl do rozkroku. Když se menší muž odpotácel v bolesti, Bill mu vytrhl svou ruku. „Nemysli si, že máš právo mi ubližovat. To ti nedovolím.“ Řekl a cítil se odvážnější, když si muž držel bolestivý rozkrok. Znovu se sehnul pro tašky a byl připraven odejít. Ještě jednou se podíval na bruneta před sebou. „Běž zpátky za svou novou holkou, mezi námi je konec. Pro zbytek věcí si přijdu jindy.“ To byla poslední věc, kterou Bill řekl předtím, než odešel od svého teď už ex přítele a z místa, jemuž říkal domov.
Zatímco rychle pospíchal ze schodů, slzy se mu kutálely z očí kvůli tomu, jak se situace vyvinula, jak nad nimi zvítězily jejich emoce, bolest a naštvanost a oni tak nebyli schopní si promluvit nebo něco vyřešit. Bolelo ho v hrudi, ale jinak to nešlo. Tahle situace nemohla pokračovat déle. Naštěstí když došel ke dveřím, zjistil, že Tom dodržel své slovo a stále ještě čeká před domem. Cítil vděk, protože věděl, že celá situace trvala déle než pět minut a Tom na něj přesto počkal.
„Jsi okej?“ zeptal se ustrašený právník Billa chraplavým hlasem, když zašlápl právě dokouřenou cigaretu. Od Billa se dočkal jen popotáhnutí, a proto ho ihned objal. Bill cítil teplo a bezpečí, až se zdálo, že bolest pomalu ustupuje.
„Jen pojeďme, prosím? Nechci tu být už ani minutu.“ Požádal Bill, zatímco se odtáhl z Tomova objetí. Z rukou mu byl odebrán malý kufřík a za chvíli už seděl v luxusním autě, kde se cítil v bezpečí. „Hádám, že s tebou zůstanu déle, pokud ti to nevadí.“ Snažil se vtipkovat a odpovědí mu byl sladký polibek.
To opravdu nebude problém.
„Co to bylo?“ Zeptala se nervózně Eliza, která stále seděla nehybně na sedačce, kde celou dobu poslouchala, jak se ti dva hádají. Její sklenička už byla prázdná a vlasy rozcuchané, jak si je rukou z nervozity několikrát projela. Zvedla se, aby Georgovi pomohla se posadit, i když se snažil bolest zakrýt.
„Nic, s čím by sis měla dělat starosti.“ Řekl Georg a napil se svého teplého piva. Chutnalo hrozně, ale ignoroval to. Pohodlněji se usadil na sedačku. „Jen ztráta času, někdo hodně falešný, koho jsem myslel, že dobře znám. Zkurvený bastard. Skončil jsem s ním.“
autor: Darkness069
překlad: Danny
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 26
Moc jsem se bála o Billa.
No teda! Takový způsob rozchodu mezi Billem a Georgem bych nečekala. Celou dobu jsem chtěl, aby si to vyříkali a Bill mohl být s Tomem, a nejsem tak naivní, abych doufala, že to proběhne sluníčkově a s naprostým pochopením, ale tohle? Po celou dobu se Georg jevil jako truhlík, který si nechce přiznat, co se mu děje pod nosem a pak se z něj vyklube takový hulvát? Jasně, cítil se ublížený, ale stejně si myslím, že to pekelně přehnal. To nakopnutí si teda zasloužil.