autor: Emilia
Tadááá, děcka, tak jsem to zvládla 😀 mám nejspíš geny supermana 😀 ale dost už těch „skromných“ řečí o mně 😀 Ještě než začnete číst povídku, pusťte si píseň od Jamese Arthura – Train Wreck. Na začátku jsem použila jeho píseň, ale není to úplně doslovný překlad. Upravila jsem si ho tak, aby mi to sedělo do povídky. A přeji příjemné počteníčko 🙂
Užívejte, protože už se s povídkou chýlím ke konci.
Ležím v tichu,
čekám na sirény,
znamení, znamení,
že jsem stále naživu.
Nedostanu se přes to,
Měl bych se rvát?
Měl bych se modlit?
K sobě? K Bohu?
K zachránci, který může…
odvolat vyřčené,
najít naději v beznaději,
vytáhnout mě z vraku,
obnovit popel
rozpoutat reakci,
ještě nejsem připravený zemřít, ještě ne…
vytáhni mě z vraku,
vytáhni mě ven,
vytáhni mě ven,
vytáhni mě ven!
I přes zlou krev mezi námi,
máme stále svatyni, domov,
stále domov, stále tu máme domov.
Není pozdě postavit to zpátky,
protože jedna šance z milionu
je stále šance, stále šance.
A já bych tu šanci bral.
protože pro tebe klidně umřu,
klečím na kolenou a potřebuji,
abys byl mým Bohem,
mou pomocí, mým zachráncem, který může…
odvolat vyřčené,
najít naději v beznaději,
vytáhnout mě z vraku,
obnovit popel, rozpoutat reakci,
ještě nejsem připravený zemřít, ještě ne…
vytáhni mě z vraku,
vytáhni mě ven,
vytáhni mě ven,
vytáhni mě ven!
Mozolnaté prsty přejížděly po strunách kytary, a přestože se místností linula krásná melodie, rvala u srdce, kolik v ní bylo smutku, beznaděje a volání o pomoc. Od chvíle, kdy Tom utekl, se Bill pohroužil do svého světa, kde byl jen on a jeho kytara, tak, jako to dělával v děcáku. Tahle holka ho nikdy nezklamala. Jako jediné jí vždy mohl vylít upřímně své srdce do poslední kapky krve. Znala jeho nejtemnější a největší tajemství. Byla jediná, komu se Bill opravdu dokázal úplně svěřit.
Buldoček ležel na chodidlech svého páníčka s tragickým výrazem a občas zakňučel. Cítil, že není v pořádku, proto mu byl co nejvíce na blízku. Snažil se ho rozveselit. Přinesl mu míček, aby mu házel, ale nezafungovalo to. Na honěnou si hrát taky nechtěl, a tak s ním zůstal ležet a pozoroval ho při skládání písně. Ďábel se cítil jako ten největší kus odpadu. Přišel o nejlepšího kamaráda, Beatrice ztratila otce svého dítěte a ublížil Panence. Rozbil mu vztah, a ještě ke všemu ho teď bude nenávidět. Tak co to s ním, sakra, bylo? Proč kňoural jako malej harant nad svými pocity? Tam venku šlo o něco mnohem většího. Na něm nezáleželo, on tady byl jenom proto, aby udržel všechny v bezpečí poté, co spadli do těchhle sraček jeho vinou. Z myšlenek ho vytrhlo zazvonění mobilu. Trhnul sebou, protože to nečekal. Zalovil do kapsy a přijal hovor.
„Ahoj, Ďáble, dnes mě mají propouštět z psychiatrie a já nemám kam jít. K ségře nemůžu, mají příliš malý byt a už tak je jich tam plno, a domů…“ na chvíli se odmlčela a Ďábel slyšel, jak se ostře nadechla a snažila se potlačit pláč, „tam nemůžu.“
„To je v pohodě, zůstaneš u mě. Počkej tam, přijedu pro tebe.“ Ďábel odložil kytaru a v rychlosti přes sebe přehodil bundu. Kde jinde by byla Beatrice v bezpečí víc než s ním? A než zrealizuje svůj plán, bude nejlepší, když ji bude mít pod dohledem.
Při propouštění z léčebny dostala instrukce ohledně léků, které měla brát. Mohla sice jen ty nejšetrnější, aby to neublížilo dítěti, ale v současném psychickém stavu jí něco napsat museli. Navíc měla objednaná sezení u psychologa a musela chodit na pravidelné měsíční prohlídky. Při ztrátě, kterou prodělala, bylo potřeba udržet ji ve stabilizovaném stavu, aby nedocházelo k výkyvům, které by mohly vést k sebedestrukci nebo sebevraždě. Tím spíše, když byla v jiném stavu, šlo také o zdraví toho malého.
„Díky, že u tebe můžu zůstat.“ Začala Bí, jakmile je po hodině a půl konečně propustili z budovy. Bill se musel zaručit, že na ni bude po dobu léčby dohlížet. Samotnou by ji nikam nepustili.
„Jako by to nebylo úplně jasný.“ Řekl Ďábel se samozřejmostí. „Myslíš, že to s tím dárkem vepředu ještě zvládneš?“ Otočil se na Bí s otazníky v očích. Přeci jenom její břicho nebylo zrovna nejmenší a nebyl si jistý, jestli je motorka zrovna vhodný dopravní prostředek pro těhotnou ženu.
„Chceš říct, že jsem tak tlustá, že se přes břicho nenatáhnu, abych se tě chytila? Pffff.“ Odfrkla si Beatrice.
„Neřekl jsem…“ Bill chtěl říct něco na svou obranu, ale Beatrice mu skočila do řeči.
„To už nezakecáš. A neboj se, nebudu tě tlačit břichem do zad, frájo.“
Bill si povzdechl a radši už neříkal ani slovo. Pochopil, že kráčí po tenkém ledě, a nyní mu bylo jasné, co Fred myslel těmi těhotenskými výkyvy. Cokoli, co by v tuhle chvíli řekl, by si Beatrice nejspíš vyložila po svém. To, že se zajímal o její a prckovu bezpečnost, v tom úplně zaniklo.
„Fajn, tak vyskoč nahoru. Chceš se ještě zastavit v krámě pro ňákej dlabanec? Doma toho zas tolik nemám.“ Bill si ji chtěl usmířit, a jak lépe to mohl udělat než jídlem? Beatrice zamyšleně přiložila ukazováček ke rtům.
„Jo, dala bych si kýbl vanilkové zmrzliny, čokoládové sušenky a nachos se sýrovou omáčkou.“ Vychrlila a Bill šokovaně pootevřel rty. Měl tendenci je znechuceně zkroutit, ale udržel se.
„Eh, jasná páka. To bude určo topovka. Cokoli chceš.“ Pokrčil rameny, a konečně vyskočil na motorku. Nevěděl, jestli všechny těhotné ženy měly takové nechutné choutky, ale byl rád za to, že se řadil k mužskému pokolení. Nesnášel sladké a tyhle sýrové blivajzy s omáčkou nejvíc. Pomyslel si, že Tom by se po nich nejspíš utloukl a viděl živě před očima vzpomínku, jak se tetelil radostí nad sýrovými křupkami, které se mu snažil neúspěšně nacpat do pusy. Na krátkou chvíli se neznatelně pousmál. Hned na to mu ovšem úsměv spadl, protože si uvědomil, že tyhle chvíle s ním nikdy víc nezažije.
„Ty máš psa!“ Zvolala Bí překvapeně, když dorazili do Billova doupěte.
„Spíš malý prase, ale jo.“ Ušklíbnul se Bill, když kolem nich Pumba radostně lítal a chrochtal.
„Jak jsi k němu přišel?“ Podivila se Bí a hladila Pumbu po hlavě.
„Někdo se ho nejspíš zbavil.“
„Awwww, to je tak sladký. Nikdy jsi nebyl typ, co by si nechával zatoulaná zvířátka.“ Beatrice se rozplývala nad Pumpou a Bill se hořce ušklíbl, když si uvědomil, že Pumba nebylo jediné zatoulané stvoření, které by si rád nechal.
„Co na to říct, stárnu a měknu.“ Pokrčil Bill rameny a shodil ze sebe bundu.
„Je to tu moc hezký. O moc hezčí než ta díra, ve který jsi bydlel.“ Beatrice pochválila Billovi byt. Byl dokonce honosnější než ten, ve kterém bydlela s Fredem. Znenadání je přerušilo zvonění mobilu. Ovšem nebyl to mobil Billův ani Beatrice. Byl to ten, na který se mu měl ozvat kobrák. Byl čas.
„Jo?“ Zvedl telefon.
„Přijeď do hodiny k šéfovi do kanceláře. Je na čase probrat byznys. A buď tu včas, šéf nerad čeká, rozumíš?“ Vyštěkl na něj jeden z kobrákových kumpánů.
„Nejsem hluchej, ty opičí mozku.“ Sykl Ďábel nazpět a zavěsil. Napjal čelist a podíval se na Bí.
„Musím teď odjet něco zařídit. Buď tu jako doma. A hlavně žádný divočárny, jasný? Víš, co říkal doktor.“
„Ďáble, jsem jenom těhotná, neumírám. Nemusím ležet v posteli 24 hodin denně.“ Rozhodila Bí rukama.
„Nepokoušej štěstí, nebo tě k ní přivážu. A ty na ni dohlídneš, slyšíš?“ Mluvil k Pumbovi, který seděl a koukal na něj s nechápavým výrazem. „Bože, proč já nemůžu mít normálního psa.“ Zakroutil Bill hlavou a Pumba si na to odfrkl a otočil se k němu zadkem.
„Ale tomuhle rozumíš, co? To snad není možný, no podívej se na něj.“ Lamentoval Bill a Bí se musela zasmát.
„Psi jsou citliví na tón hlasu. A vůbec, možná nerozumí přesně slovům, který vyslovuješ, ale pozná to z řeči tvýho těla.“
„Zajímavý, že když po něm něco chci, tak jeho radar nefachčí. No nic, musím jet, kdyby něco, volej.“ Bill se rozloučil s Bí a otočil se k odchodu. Beatrice ho chytila za předloktí.
„Buď opatrnej, a hlavně se do ničeho nenamoč.“ V jejím tónu byla slyšet starostlivost a obavy.
„Na to už je pozdě, holka.“ Vydechl Bill rezignovaně a vyšel z bytu ven.
Tom už si potřetí převlékal outfit, který si vybral. Podíval se na sebe do zrcadla a nervózně stiskl hrany umyvadla. Možná to, co se chystal udělat, bylo naprosto scestné a nemělo to co dělat s pudem sebezáchovy, ale něco v něm mu napovídalo, že by měl. Po tom všem, co podstoupil, po vší té bolesti a prolitých slzách, si přeci zaslouží racionální slušné odpovědi. Ne, že by něco, co se týkalo Billa, mělo racionální nádech. Jak si to vůbec představoval? Po dvou letech se vrátit, jako by se nechumelilo, pomotat mu hlavu, rozvrátit fungující, dobře možná ne úplně 100% fungující vztah, ale přesto. A pak si prostě odkráčet se slovy „byla to sranda, už mě nebavíš, čau?“. Tak to se přepočítal, jestli si myslel, že se Toma tak snadno zbavil. Možná v té chvíli utržil šok, který s ním zacloumal. Ale jestli tohle mělo být sbohem, tak takové nechtěl přijmout. On nebude ten, který bude odcházet se skloněnou hlavou, ponížený a ublížený. Naposledy se zadíval na svůj odraz a poté popadl tašku a pospíchal ven.
Zavolal si taxík, nechtěl zbytečné otázky a neměl náladu na žádné zdlouhavé konverzace. Od doby, co přišel domů se zarudlýma očima, se zdržoval převážně ve svém pokoji. Nechtěl s nikým mluvit. Ani Adelaide neřekl, co se dělo. Tohle bylo mezi ním a Billem. Nemohl to za něj nikdo vyřešit, pomoct mu od bolesti, ani ho utěšit. Musel tomu čelit sám. A byl rozhodnutý Billovi ukázat, že není tak křehký, jak si o něm myslí. Celou cestu si v hlavě přemítal tisíc verzí toho, co řekne, co udělá, až se znovu podívá do těch uhlíkově temných očí, ačkoli věděl, že je to zcela zbytečné, protože s Billem to nešlo nikdy podle plánu. Většinou zapomněl i to, jak se jmenoval, když se na něj kytarista zadíval tím svým ďábelským pohledem. Než se nadál, byl na místě a nervózně přešlapoval před budovou. Přišlo na něj trochu nejistoty a do hlavy se mu vtíraly myšlenky typu, že to nebyl zase tak dobrý nápad.
„Seber se, Kaulitzi. Jsi tady, takže tam půjdeš a řekneš mu hezky od plic, co máš na srdci.“ Mumlal si Tom pod nosem a snažil sám sobě dodat kuráž. Hlasitě vydechl a rázným krokem vykročil ke schodišti. Vystoupal nahoru a zaklepal. Ozval se štěkot a kroky. Jaké překvapení ovšem nastalo, když Tom místo černých očí hleděl do čokoládově hnědých. Ve dveřích stála žena tmavé pleti. Velmi krásná, tipoval, že jí bude okolo 30. Shlédl ke svým nohám, kolem kterých mu obíhal nadšený Pumba. Zarazil se ovšem na břichu Beatrice, na kterém bylo jasně poznat, že rozhodně nemá jenom pár kilo navíc. Neuvědomil si to, ale zíral na ni s pootevřenou pusou.
„Ahoj, jdeš nejspíš za Ďáblem, viď?“ Usmála se na něj žena a Tom zalapal po dechu. Snažil se najít nějaká slova, ale připadal si jako kapr plácající se na suchu. Tak proto na něj byl Bill takový? Protože ta žena čekala jeho dítě? A teď s ním už dokonce i bydlela? Proboha. Tomovi se zatočila hlava a zatmělo se mu před očima. Podlomily se mu kolena a na místě omdlel. Beatrice ho stihla pohotově zachytit, ještě než dopadl na zem, takže se alespoň neuhodil do hlavy. Neměla ovšem sílu na to zvednout ho a odnést do bytu. Nechala ho ležet mezi otevřenými dveřmi a rychle pospíchala pro polštář, kterým mu podložila hlavu. Zvedla mu nohy a opřela je o futra. Zkusila Toma poplácat po tváři, ale nereagoval. Urychleně tedy běžela ke špajzu a hledala česnek. Nehty seškrábala slupku a přiložila stroužek Tomovi pod nos. Ten jej po chvíli nakrčil a pomalu otevřel víčka.
„Oh, díky bohu! Málem jsi mi přivodil infarkt.“ Přiložila si Beatrice ruku na hruď.
„Co se sta-lo?“ Zachraptěl Tom sekaně a pokoušel se pomalu zvednout.
„Opatrně. Natáhl ses mi tady před dveřma jak širokej tak dlouhej. Pomůžu ti vstát. Pojď se dovnitř posadit.“ Beatrice Toma chytila za ruku a dovedla ho k barové stoličce, kam se posadil. Postavila před něj sklenici vody.
„Zkus se trochu napít. Nebolí tě něco?“ Ptala se Toma starostlivě.
„Eh já… jsem v pořádku, děkuju.“ Tom byl pořád trochu v šoku. V hlavě si vybavoval všechny možné scénáře, ale tohle opravdu nečekal. „Měl bych jít.“
„Žádný takový. Teď jsi mi tady omdlel, kluku. Takže tady budeš sedět minimálně do té doby, dokud se ti nevrátí zdravá barva do tváří. Jsi bledý jako duch.“ Zavelela Beatrice přísným tónem. „Mimochodem, já jsem Beatrice.“ Natáhla k Tomovi ruku a ten ji váhavě přijal.
„Tom.“ Zamumlal potichu.
„Takže Tome, musíš být pěkně speciální, když víš, kde Ďábel bydlí.“ Začala Beatrice a sedla si vedle něj. Přitáhla si sýrové nachosky, které chroupala, než se Tom objevil.
„Proč myslíte?“
„Klidně mi tykej, nejsem tak stará.“ Mávla rukou Beatrice. „Dáš si?“ Přisunula k němu misku a Tom zakroutil hlavou. „Ale no ták, jen si dej. Udělá ti to dobře.“ Zatřepala Beatrice s miskou křupavých tortil a Tom se neodvážil téhle ženě odporovat. Natáhl ruku a jeden si vložil mezi rty.
„No vidíš.“ Usmála se a pokračovala. „Ďábel si nikdy nikoho nepustil k tělu. A nikdy žádná z jeho známostí nevěděla, kde bydlí.“
„A vám, tedy pardon… tobě nevadí, že tu teď jsem?“ Podíval se Tom bázlivě na Beatrice.
„Proč by mi to mělo vadit? Je to jeho byt.“ Odpověděla nechápavě Beatrice.
„Ale ty a on, když spolu teď čekáte dítě…“ Tom nestihl ani dopovědět větu a Beatrice se začala hystericky smát. Tak moc, až jí začaly téct slzy.
„Proboha, kluku, ty mi dáváš. Myslíš, že bych se nechala zbouchnout zrovna od Ďábla? Tak to se povedlo.“
„Takže vy dva nejste…?“
„Néé, blázníš? Co tě to napadlo. Je jako můj mladší brácha. I když se o mě stará, jako by byl starší. On a Fred bez sebe nedali ani ránu.“ Když Beatrice zmínila Fredovo jméno, roztřásla se jí brada a rozplakala se.
„Omlouvám se, jestli jsem řekl něco nevhodného.“
„Za to nemůžeš.“ Vydala ze sebe Beatrice mezi vzlyky uplakaně. Tomovi lámalo srdce vidět ji takhle smutnou, i když ji vůbec neznal. Většinou k cizím lidem nebyl tak přátelský, ale zvedl se ze židle a objal ji. Snažil se ji utěšit. Seděli tam takhle půl hodiny, když se Beatrice konečně uklidnila.
„Jsi moc hodnej.“ Beatrice si utírala slzy. Nebyla na tohle chování zvyklá. V jejich světě nikdy nikdo jen tak neutěšil někoho cizího. Každý si hleděl svého a snažil se do ničeho nezaplést.
„To by udělal každý.“ Usmál se Tom se samozřejmostí.
„Ne v našem světě. Ale ty nejsi z ghetta. Je to z tebe poznat na sto honů.“
„To tedy nejsem. Co mě prozradilo?“ Pousmál se Tom.
„Úplně všechno. Vzhled, mluva, chování. Navíc, kluci s tvářičkou, jako máš ty, se zdržujou v jiných rajónech.“ Poznamenala Beatrice a Tomovi okamžitě došlo, co tím myslela. Nedokázal si představit žít takový život a prodávat svoje tělo. Život v ghettu musel být nepředstavitelně těžký. Obzvlášť pro těhotné ženy. Nechtěl si vůbec domýšlet, jaké to musí být pro malé děti, vyrůstat v takovém prostředí.
Znenadání ve dveřích zarachotily klíče a do bytu vešel Bill. Čekal ho šok, když uviděl Toma a Beatrice sedět u barového stolku. Chvíli na sebe jen tak hleděli, než ticho přerušila Beatrice, která vycítila, že by bylo nejlepší vyklidit pole působnosti.
„Já vezmu Pumbu na procházku, celou dobu jsme nebyli venku.“
„Už se stmívá, nikam nepůjdeš sama.“ Řekl Ďábel, aniž by spustil oči z Toma krčícího se na židličce.
„Ale prosím tě, uděláme si menší kolečko okolo domu, to mi nic neudělá. Pohyb je pro těhule zdravej, abys věděl. A mám s sebou telefon. Jdeme, Pumbo!“ Tleskla Beatrice na buldočka, který nadšeně vítal svého páníčka. Ten mu ovšem nevěnoval pozornost, a tak přiběhl k Beatrice, se kterou to vypadalo na mnohem větší legraci. Když se za nimi zabouchly dveře, ani jeden z nich se nepohnul. Bill jako první dokráčel k Tomovi, který se postavil a poprvé se zadíval Billovi do očí. Ten je přimhouřil.
„Co tady chceš? Myslel jsem, že jsem ti jasně řekl…“ Prásk. Než stačil něco dopovědět, přistála mu na tváři facka.
„Co to sakra…“ Ďábel se šokovaně chytil za tvář.
„To máš za to, že jsem kvůli tobě celou noc brečel.“ Řekl Tom. Bill napjal čelist.
„Nemůžu za to, že jsi citlivka.“ Utrousil s hranou arogancí v hlase a přilítla mu z druhé strany další facka, což po té první rozhodně nečekal.
„Au, sakra.“ Zaklel.
„Tahle je za to, žes mi lhal.“ Tom se rozmáchl a chtěl mu vrazit další, ale Ďábel jeho ruku pohotově zachytil a silou ho přitáhl k sobě. Tomovi se zadrhnul dech, když ucítil Billovu vůni.
„Sakra, Panenko, neměl jsem tucha, že umíš dávat takovýhle facky, ale myslím, že to zvládnu pobrat i bez nich.“
„Fajn, protože mě začínala bolet ruka. A zasloužil sis je.“ Prskal Tom a snažil se Billovi vytrhnout. Ten ho s povzdechnutím pustil.
„O tom se s tebou přít nebudu. Takže jsi mě přišel profackovat a dál?“ Pozvedl Bill obočí.
„Taky jsem ti přišel říct, že jsi pěkný idiot.“ Pokračoval Tom a založil si ruce na hrudi.
„Díky, to jsem si vždycky přál slyšet.“ Ušklíbl se hořce Ďábel.
„A co sis, sakra, myslel? Po tom, co jsi mi řekl?“ Tom trochu zvýšil hlas a snažil se zakrýt roztřesené ruce.
„Vůbec nic, neměl ses vracet, Panenko.“
„Jo, jasně. Myslíš si, že jsem malá hloupá Panenka, které nedojde, o co se snažíš? Víš, nejsi tak záhadný, jak si myslíš. Možná o tobě nevím spoustu věcí, ale znám tě. Myslíš si, že nepoznám, když mi lžeš? Nikdy nelžeš, a najednou na mě přijdeš s takovým žvástem? Jsi dokonce horší lhář než já, a to je teda co říct.“
„Nemůžu za to, že si nechceš připustit pravdu.“
„Chceš hrát dál tuhle hru? Hodilo by se ti, abych ti to všechno sežral i s navijákem, odkráčel do háje zeleného a nechal tě udělat tuhle stupidní blbost?! Ale na to zapomeň, já se odsud nehnu!“ Řekl umíněně Tom, bojovně vysunul bradičku a byl připravený bránit se zuby nehty, i kdyby ho chtěl Ďábel násilím vyhodit.
„Co po mně, dohajzlu, vlastně chceš, Panenko, hm?“ Vyřkl Ďábel zoufale a prsty si projel vlasy.
„Pravdu. Nic víc. Chci jen pravdu. Žádné hry, žádné lži.“
„Co by sis představoval, abych ti řekl? Že jsou si naše duše souzené? Že můj yang patří k tvýmu yangu? Že tě miluju? Je to bezvýznamné, protože žádný z těch slov nejsou reálný. Nic neznamenaj. To, co cítím uvnitř, jak mě to pohlcuje jako zasraná sopka, která vybuchla
a sežehla všechno kolem. A já hořím, nechávám se spalovat tím zasraným pocitem, protože s tím nemůžu vůbec nic dělat. Bolí to jako svině, jak se mi to zarývá pod kůži a všechny ty zatracený myšlenky se mi serou neustále do hlavy. Naplňuje mě to až po okraj a někdy jediný, co chci udělat, je rozdrásat si hrudník do krve a vyrvat to, kurva, všechno ven, páč mám pocit, že mi z toho nejspíš úplně hrábne. Ať jsem jakkoli daleko, stačí zavřít oči a zase je to tu. Nejde před tím utéct, snažil jsem se. Je to ke mně přikovaný, a čím víc se to snažím potlačit, tím víc to ve mně běsní. Jako zkurvený monstrum utržený ze řetězu. Je to celý k posrání, protože když to jednou poznáš, ve srovnání s tím pocitem jsou ostatní věci úplný nic. Jako bych byl najednou mrtvý, prázdný. Nic nedokáže nahradit to, co cítím, když se dívám na tu tvou andělskou tvářičku, Panenko. Takže jestli se tohle dá shrnout do nějakýho posranýho miluju tě, tak fajn. Protože to je pravda. Teď to víš. To je to, proč jsem se vrátil. A absolutně nechápu, proč se tak cítíš ohledně takovýho kreténa, jako jsem já. Ty jsi ten nejlepší člověk, kterýho jsem kdy potkal, a já jsem nic…“
Ďábel to ze sebe konečně všechno dostal. Byla to ta nejděsivější věc, co kdy udělal, ale zároveň to pustil všechno ven, a konečně se od toho drásajícího pocitu uvnitř částečně osvobodil. Tom nebyl schopen slov. Jen ohromeně stál, po tváři mu stékala řeka slz, a v duchu si říkal, jestli je to realita. Jestli to, co právě slyšel z úst své lásky, se opravdu stalo, nebo si to jen představoval a ze zoufalství trpěl halucinacemi.
„Jak tohle můžeš říct? Jsi všechno. Vždycky jsi byl všechno. Celý můj zatracený svět! Do doby, než jsem tě potkal, jsem nežil, ale jenom přežíval v uzavřené zlaté kleci, kde jsem se dusil. Ale tys mě pustil ven. Ukázal jsi mi, jaké to je skutečně pocítit život. Jsi jediný člověk, který mě zná, který ví, co chci, který ví, kdo jsem. Když jsi odjel, bolelo to tak moc, že jsem si myslel, že si budu muset vyrvat svoje srdce z hrudi, jinak umřu. Co si myslíš, ty jeden ničemo? Že jsi sám, kdo trpěl? Běž do háje.“ Dostal ze sebe Tom mezi hlasitými vzlyky.
„Rád bych šel do háje, kdybys mě nechal.“
„Nikdy tě nenechám, a pokud tam půjdeš, tak tam půjdu s tebou.“ Řekl zatvrzele Tom a hřbetem dlaně si otřel slzy. Přistoupil k Ďáblovi, chytil se ho okolo krku a tisknul se k němu, jako by na tom závisel jeho život. Bill ho neodehnal. Obemknul své svalnaté paže kolem hubené siluety blonďatého chlapce a pevně ho stisknul.
„Skvělý, to je supr plán, a co dál?“ Ušklíbnul se kytarista. Nemohl potlačit hřejivý pocit, který se mu rozléval po těle, když se k němu to malé stvoření oddaně tisklo.
„Nevím, měl jsem to vymyšlený jenom sem.“ Mumlal Tom do Billova krku a nosem se lísal o jeho hřejivou kůži.
„Skončit ve sračkách se mnou není moc dobrý plán, Panenko.“ Povzdechl si starší muž.
„Spolu vše zvládneme. Jenom už mě prosím neodháněj pryč. Já bez tebe žít nechci.“ Tom se Billa křečovitě držel, jako by se bál, že mu každou chvíli někam zmizí.
„Nechápeš to, Panenko, nemůžeme být spolu.“ Řekl kytarista s těžkým srdcem.
„Ale můžeme. Jen mi řekni, co se děje. Budu při tobě stát ve všem.“ Tom uchopil do dlaní Billův obličej a zadíval se mu do očí.
„Ty nemáš ani tušení, o co kráčí, Panenko. Tohle není žádná sranda, jde tu vo kejhák, jasný? Nemáš ani šajna o tom, co všechno jsem udělal, do čeho jsem namočenej.“ Bill chytil Tomovy dlaně a stáhl si je z obličeje. S povzdechem dokráčel k barovému pultu, o který se opřel, a složil si hlavu do dlaní. Tom k němu přistoupil a začal ho jemně hladit po vypracovaném předloktí.
„Na tom nezáleží. Co bylo, bylo. To, co jsi udělal, nedefinuje to, jaký jsi člověk. Já tě miluju takového, jaký jsi, a jsem rozhodnutý přijmout i tvou temnou stránku. Je tvojí součástí.“ Tom mluvil odhodlaně. Věděl, že Bill není žádný svatoušek, ale taky věděl, že v jádru je hodný člověk se zlatým srdcem.
„Co když jsem někoho zabil?“ Bill zvedl hlavu a zadíval se Tomovi do očí.
„A zabil?“ Zeptal se Tom roztřeseně. Čekal cokoli, jen ne tohle.
„Možná…“
„Tomu nevěřím. Nejsi vrah.“ Ne, to nemohla být pravda. Tom tomu věřit nechtěl. Znal Billa, věděl, že by nebyl něčeho takového schopný.
„Nevěříš tomu, protože jsi tak naivní, Panenko. Vždycky se snažíš vidět v lidech to lepší. Ale někteří lidi jsou prostě špatní.“
„Ty ale ne. Jsi dobrý člověk, vím to.“
„Jo, mám rejstřík úplnýho svatouška.“ Utrousil kytarista sarkasticky a ušklíbnul se.
„Můžeš to napravit. Můžeš začít znovu a jinak.“
„Kéž by to šlo, Panenko. Ale jsem v hajzlu tak hluboko, odkud nevede cesta ven.“
„Vždycky je tu naděje. Stačí jenom věřit.“
„Některý věci prostě nejdou vrátit, jasný? Mrtvý nevzkřísíš.“ Utrhl se na Toma Ďábel víc, než měl v úmyslu.
Tom sklopil pohled a kytarista okamžitě zalitoval svého výbuchu. Přitáhl si Toma k sobě a opřel si svoje čelo o jeho.
„Promiň. Je to všechno tak posraný a já nevím, co mám dělat. Nechci tě ztratit.“
Tom vydechl blízko Billových rtů a jemně ho políbil.
„Nikdy mě neztratíš.“ Zamumlal potichu.
„Umřel mi kamarád.“ Řekl najednou Bill.
„Panebože, to je mi líto.“ V Tomových očích byl vepsaný soucit. Jemně Billovi svými prsty začal masírovat napjatý krk. Jen tak tam stáli v objetí. Tom si najednou vzpomněl na zmínku o Billovi a Fredovi, a jak se potom Beatrice rozplakala.
„Byl to Fred?“ Zkusil to opatrně.
„Jak o něm víš?“ Ďábel od Toma rychle odtáhl hlavu a zadíval se na něj se svraštěným obočím.
„Nevím. Já jen, než jsi přišel, Betatrice se zmínila o tom, že ty a Fred jste bez sebe nedali ani ránu. Tak mě napadlo, že šlo možná o něj.“ Tom vyřknul nahlas svoji úvahu a Ďábel uvolnil rysy v obličeji.
„Jo, jmenoval se tak. Byl to otec Beatricina děcka.“
„Oh, proboha.“ Tom si připlácl ruku na pusu. Nedokázal si ani představit, co musela Beatrice prožívat. Při pomyšlení na to, že by se něco stalo Billovi, šílel. „Co se mu stalo?“ Zeptal se Tom váhavě. Starší muž zakroutil hlavou. „Zkus to.“ Řekl Tom jemně. Nechtěl Billa nutit do toho, aby mluvil o něčem, o čem nechtěl. Jen potřeboval vědět, co se dělo, aby mu mohl pomoct.
„Umřel, páč jsem se zapletl s hroznejma sviněma.“ Bill si při pomyšlení na Pavouka
a Kobráka skoro odplivl.
„Jsou to ti špatní lidi, o kterých jsi předtím mluvil? Kvůli kterým jsi musel odjet?“
„Taky.“ Přitakal Bill.
„A teď chtějí ublížit tobě?“
„Drží mě v šachu přes lidi, na kterých mi záleží, chápeš? Nejsi se mnou v bezpečí. Proto jsem chtěl, aby ses ode mě držel co nejdál.“
„To ale nepůjde.“ Tom se k Billovi natiskl ještě pevněji, aby tím zdůraznil svá slova.
„To vidím taky.“ Ušklíbl se Bill a opřel si bradu o Tomovu hlavu.
„Musí tu být něco, co můžeme udělat. Nahlásíme to na policii.“ Ďábel se Tomovu nápadu štěkavě zasmál.
„Pokud hledáš nejrychlejší způsob, jak skončit pod drnem, tak jo.“
„Co budeš dělat?“ Zeptal se Tom. Sám v tom tápal a snažil se zpracovat všechno, co mu kytarista před chvílí řekl. Bylo to horší, než si představoval. Teď už chápal význam Billových slov, když říkal, že Tom nemá o životě v ghettu ani ponětí. Byla to pravda, neměl. Nedokázal si představit, jaké to bylo žít v neustálém nebezpečí a zaplést se se špatnými lidmi. Když se něco stalo v jeho světě, dostával se za to trest, nezabíjeli se lidi.
„Ještě nevím, ale něco vymyslím. Musíš mi v tomhle věřit.“ Odvětil Ďábel zadumaně.
„Věřím ti.“ Řekl Tom pevně. Věřil Ďáblovi celým svým srdcem. A ať už se chystal udělat cokoli, byl připravený ho podpořit.
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Tak to bylo to nejšílenější vyznáni lasky, jake jsem kdy četla 😂 ale zároveň asi taky jedno z nejupřímnějších, takové přesně Ďáblovské ❤
A Tom byl dneska úžasně statečný, ze se tam vydal zjistit pravdu. Já bych se asi v sebelítosti zahrabala do postele a hodně dlouho nevystrčila ani nos…
Tak to bylo parádní vyznaní jen jsem zvědavá co bude dal.
Dnešní návštěvu blogu bych mohla označit za jedno velké překvapení. Některá byla milá, zatímco jiná už méně (třeba jako náš smazaný pokec v knize návštěv 🤐)… Nicméně do první kategorie zcela jistě spadá najít tady Ďábla už v úterý místo obvyklé středy, notabene po předem ohlášené pauze je vlastně fakt, že ho tu tenhle týden vůbec vidím, naprosto úžasný! Toto zjištění mi zvýšilo tepovou frekvenci na maximum a na tváři vyvolalo úsměv veselého pitomce 😆… No, to druhé netrvalo moc dlouho, když po rozkliknutí článku hned v úvodním “překladu” songu stála zmínka o umírání – a ne jen jedna. Panikářka ve mě už viděla nejhorší možné scénáře, jak Ďábel v kobří přestřelce přijde o život a já o svůj happy ending. Obsah této kapitolky byl však na hony vzdálen mým očekáváním “co se v po-rozchodovém díle může dít”, jedna nula pro Tebe, Emilie 😊👍. Jako fakt by mě nenapadlo, že Tom projeví tolik kuráže! Až jsem se o něj jednu chvíli vážně bála – to když začal sázet políčky Billovi. Můj smysl pro drama v tu chvíli osnoval dvě alternativní reakce A) pan Pekelný se neovládne a bude bitka B) přemíra adrenalinu a rozbouřených emocí v klucích vyvolá touhu ke žhavé živočišné výměně tělesných tekutin 😂😂😂. Takže potlesk pro vzmuživší se Panenku a poklona pro Billa, že si nenechal rozhodit sandál (no v jeho podání spíš Kanadu) a zdržel se násilí. Nakonec jsem si nechala to vyznání lásky… Bylo to tak zatraceně Billovské a přesto tak dojemné. Dlouho jsem přemýšlela, jestli se tahle scéna v povídce objeví a pokud ano, jak to celé vyzní. Jedna má část ji tam potřebovala jako ujištění se o Billových citech, ale druhá se jí trochu bála, protože jsem si nechtěla pokazit můj dojem z Billa v téhle povídce (prostě takový drsňák si nemůže jen tak infantilně a kýčovitě použít obyčejné fráze běžných zamilovaných romantiků). Bez mučení přiznávám, že ani já sama neměla jasnou představu, jak nejlépe to uchopit. A tady jsi zaválela Ty, Em! Řekla bych to asi takhle … jsou tu autoři, a pak tu jsou Spisovatelé. Doufám, že cítíš ten rozdíl? Nechci Ti tu jen okatě pochlebovat (což, jak jsem se přistihla, stejně už dělám pod každým dílem 🙈), takže bych celý svůj koment zakončila menší výtkou – blížící se konec? Není to trochu brzy a uspěchané? Nééé vůbec v tom nehledej nevoli loučit se s Ďáblem, to je naprosto konstruktivní dovětek 😅😅😅😅😅😅😅😅😅😅!!!
Tak jsem si říkala, že jestli bůh dá, přibude zde díl až ve středu. Ani nevím, z jakého důvodu jsem se to vlastně rozhodla jít podívat o den dřív. Nejspíše je to ona pověstná ženská intuice, jež mě sem zavála. A ejhle! Nikdy v životě jsem snad na další díl nějakého příběhu neklikla!
Ale hned, jak jsem se pustila do čtení, čekala mě studená sprcha. I slza ukápla, když jsem ty odstavce četla a poslušně hltala každičké slovo. Poslední dva díly se mi ale chce brečet v podstatě z čehokoli, co Bill řekne, nebo co se mu zrovna honí hlavou. Protože má naprostou pravdu – Sr*čky spadly do větráku a neexistuje žádná cesta zpátky, jenom dopředu. A opravdu se obávám, kolik obětí a jakou cenu bude mít cesta ke svobodě. Pokud nějaká taková vůbec existuje… Prosím, řekni, že ano, jinak budu mít noc co noc příšerné noční můry a budu trpět spánkovou deprimací 😀
A v momentě, kdy se Tom setkal s Bí, jsem se maličko lekla, jakou bude mít reakci. A bylo přirozené, že si myslel, že Ďábel udělal něco tak nezodpovědného. Jsem ovšem moc ráda, že si s Bí tak parádně sedli ^^
Potom ta facka… zatraceně, já jsem normálně vystřelila ruce nad hlavu a triumfálně zakřičela "ANO!", přičemž jsem pravděpodobně vzbudila zbytek domu ':D Ale stálo to za to, protože přesně tohle si Ďábel zasloužil. Když od sebe pak Toma neodehnal, rozplakala jsem se napodruhé… Já tomu blond stvoření věřila, že to nenechá jen tak a bude mu jasné, že něco nehraje.
Teď se ovšem namočil do všech těch špatných věcí i on a já už opravdu nevím, jestli to moje psychika ustojí, protože mi dáváš opravdu značně zabrat.
Nevím, co dalšího bych řekla, snad jen, že se budu modlit ke všem svatým, k Poseidonovi nebo k nějakému špagetovému monstru, aby z toho všichni vyvázli v pořádku. Je mi jasné, že to bude něco stát, ale opravdu doufám, že žádný další život nevyhasne. V ohrožení být může (musí), to jo, ale žádné další umírání…
Mockrát ti děkuji za skvělou část, plnou emocí a naděje, stejně tak jako jsem vděčná za to, že sis našla na napsání další části čas ^^
Miláčci moc vám všem děkuji za krásné komentáře,dojaly mě :'( 🙂 <3 jsem ráda, že se dílek líbil. A to já nemám ve zvyku sepsat a posílat tak narychlo. Většinou to musím ještě nechávat pár dní odležet a zpětně se vracet, ale chtěla jsem vám udělat radost 🙂
Ještě teď se mi svírá srdce… tohle jsem nečekala. Bylo tak Ďáblovské, tak dojemné ❤️ Po dlouhé době jsem naplněna dávkou citů 😶😀
Doufám ale že se Tom nezapojí do nějaké lumpárny a pojede si hlídat Adušku domů…
Díky za díl 😍
[5]: Tak u mě se Ti to jednoznačně povedlo, klidně s tím děláním radosti pokračuj 🥰🥰🥰!!!
Lidičky omluvuju se, ale zítra Ďábel nebude. Jsem nemocná, nebylo mi moc dobře, takže ležím doma a v takovém stavu ze mě prostě nic kloudného nevyleze. Díl mám rozepsaný, takže se budu snažit ho dát dohromady co nejdřív. Nějakých extra pauz se nemusíte bát, povídka už stejně bude končit, jak jsem zmiňovala a před koncem vás nehodlám napínat, alespoň ne tím, že bych se na dlouhou dobu odmlčela. Jenom toho bylo teď nějak moc, takže potřebuju prostě teď prostor na to dát se dohromady. Děkuji všem za pochopení 🙂
[8]: Děkuju za info ♥️. Za mě je to úplně jasné, absolutně nemá smysl nutit psaní přes sílu, když je Ti blbě (to z Tebe totiž beztak nic kloudného nevyleze). Ráda si na kvalitku počkám, když by nemělo jít o nějak extra dlouhou pauzu, jak píšeš 😉. Takže kočko, přeji brzké uzdravení a papkej hodně vitamínků, ať toho bacila co nejdřív přemůžeš a my si tu zas co nejdřív můžem dát středeční dostaveníčko s jedním hříšně smyslným pánem z pekla 😁. Protože to, že máme pochopení, ještě nevyvrací to, že se na něj už mocinky těšíme haha.
PS: prozradíš prosím, klidně jen tak by voko, na cca kolik dílků do konce to ještě vidíš?
[9]: Neprozradím 😀 ale nejspíš míň, než všichni čekají.
[10]: Teda ale, Ty jsi na nás ale zlá, naprosto krutopřísná, styď se 😝! Čili 20 zcela jistě nepokoříme a teď ve mně vzklíčilo semínko pochybnosti, že příští díl bude poslední… néééééééééé 😥😥😥😥😥😰😰😰😰😰😪😪😪😪😪