autor: elvisfan
„Kde, kurva, jsou, Bille?“
Bill na svého kamaráda zazíral. „Kdybych to věděl, Gustave, tak by nebyli ztraceni, nebo ne?“ Odbočil vpravo a našel sám sebe v další neznámé chodbě. „Ježíši, tohle je zatracený hrad! Můžou být sakra kdekoliv!“
„Já myslel, že to tady znáš,“ ušklíbnul se Gustav.
„Byl jsem tady přesně třikrát, Gustave.“ Bill nahlížel do tmavé chodby a potřásl hlavou, než pokračovali rovnou za nosem. „Jsem jen sotva nějaký expert.
„No, musíme sehnat nějakého průvodce a najít Andyho dřív, než udělá nějakou pitomost.“
Bill zamrzl na místě. „Co myslíš, že by udělal?“
„Bille, tihle dva na sebe dělají oči už celé dva dny,“ připomněl mu Gustav. „Navíc… no…“ Pokrčil rameny. „Je to Andy.“
„Sakra, máš pravdu.“ Bill si pomyslel, že tu malbu na zdi poznává a odbočil vpravo. „Musíme je najít, Gusi.“
„Najít koho?“
Bill vyjekl a připlácl si ruku na pusu, než se otočil. Oči se mu rozšířily a Gustav zamumlal „a kurva“ při pohledu na Georga přicházejícího směrem k nim.
„Ehm, Andyho!“
„Přesně tak,“ přikývl Gustav. „Natálie nás prováděla po hradě a…“
„Nějak jsme se rozdělili,“ dokončil za něj Bill.
„Zkontrolovali jsme trůnní sál…“
„A taneční sál…“
„A jednu z jídelen.“
„A teď jste se ztratili i vy?“ Georg se zazubil. „Tak pojďte, pátrací akci by měl vést někdo, kdo to tady zná.“
Bill s Gustavem na sebe hleděli, zatímco se Georg rozešel.
„Nemusíš si s tím dělat žádné starosti,“ naléhal Gustav.
„Musíš mít plné ruce práce se… všemi těmi královskými věcmi,“ souhlasil Bill, jak pospíchali, aby ho dohonili.
„Stejně jsem si zrovna dělal přestávku na oběd.“ Georg odbočil vpravo a sešel po schodech. „Jakmile je najdeme, můžeme si všichni dát něco k jídlu.“
„Měl jsem obrovskou snídani,“ protestoval Gustav. „Vy Evropané vážně víte, jak jíst.“
„Natálie má ráda zimní zahradu skoro stejně tak moc jako naše matka.“ Georg je vedl po dalším schodišti. „Tam je taky pravděpodobně najdeme.“
A přesně tam je taky našli, v náruči toho druhého, s ústy přitisknutými k sobě ve žhavém polibku. Billovi před očima přejel celý Andyho život, a on i Gustav se pomalu točili ke Georgovi a dívali se, jak mu zaplály oči, než je přimhouřil.
„Co to, kčertu, provádíš s mou sestrou?“
***
Georg zíral na oba blonďáky usazené u stolu naproti němu; jeden pár očí se na něj neústupně odmítal podívat, druhý pár na něj zíral se shodným pohledem.
„Georgu, tohle je jen sotva nějaký významný incident a ty se chováš, jako by byl,“ dohadovala se Natálie.
„A není?“ Georg zaměřil svůj tvrdý pohled na Andyho. „Kdyby byl můj otec stále na živu, Andreasi, nechal by znovu otevřít hladomornu, jen aby tě tam mohl hodit.“
„Kdyby byl papá na živu, neseděl bys právě teď v tom křesle,“ odpověděla Natálie.
„Ty můžeš jít,“ řekl Georg své sestře.
Natálie vyskočila ze židle, vypochodovala z bratrovy kanceláře a práskla za sebou dveřmi.
„Ehm… Georgu… Vaše výsosti, pane,“ koktal Andy. „Mohl bys mě prosím… ehm… nezabít nebo tak něco?“
„Před dvěma sty lety už bys byl mrtvý!“ Zahřměl Georg. „Moje sestra je královská princezna, Andreasi! Není tady pro tvou zábavu!“
Andymu se rozšířily oči. „Ale ne! Ne! Totiž… my jsme nedělali nic… já jsem ji jen líbal!“ naléhal. „Chci říct, mám Natálii opravdu rád… totiž, Její výsost… Je opravdu krásná, a je vtipná a je s ní zábava… Totiž, není to takovýhle druh zábavy… ale…“
„Už přestaň!“
Andy nervózně polkl, cítil, jak se mu zkroutil žaludek a byl si naprosto jistý, že jeho smrt je nevyhnutelná. Když se na Georgově tváři objevil úsměv, byl přesvědčený, že má halucinace.
„Andy, uklidni se,“ pověděl mu Georg. „V nejbližší době neumřeš.“ Vstal a nalil drink, který vtiskl do Andyho zpocené ruky. „Vypij to, a uklidni se, než mě moje sestra seřve za to, že jsem odehnal dalšího muže, který se jí líbí.“ Zpátky se posadil a ušklíbnul se, zatímco se Andy uklidňoval. „Nejsem idiot, Andy,“ začal. A ty a Natálie nejste tak úplně nenápadní. Váš… zájem o toho druhého je celkem zřejmý.“
Andy znovu zbledl. „Je?“
„Mojí sestře je osmnáct let,“ odpověděl Georg. „Pokud chce… rozsévat své královské sémě, zatímco jsi tady, tak ji v tom jen sotva můžu bránit, že?“ Pohodlně se ve svém křesle uvelebil. „Líbíš se mi, Andy.“ Přikývl nad překvapením druhého muže. „Vážně. Význačně jsi vystupoval v Tomových zábavných historkách ze života v New Yorku,“ zazubil se. „A teď když jsem tě poznal, zdáš se být dobrý člověk. To a skutečnost, že se mě upřímně bojíš, mě vede k víře, že se nebudu muset zabývat princeznou se zlomeným srdcem, jakmile odjedeš.“
„Ehm… děkuju?“ Odpověděl Andy.
„Ačkoliv, až odsud odjedeš.“ Úsměv z Georgovy tváře rychle zmizel. „Pokud se vy dva rozhodnete zůstat v kontaktu, možná budeme muset vést daleko vážnější rozhovor.“ Pozvedl obočí. „A to i společně s jejím druhým starším bratrem. Vyjádřil jsem se jasně, Andreasi?“
Andy polkl. „A-ano, pane.“
Georg přikývl. „Dobře.“ Rukou pokynul ke dveřím. „Teď můžeš jít.“
***
Ve chvíli, kdy si Bill uvědomil, že někdo klepe, Tom už byl venku z postele a napůl cesty ke dveřím. Pomalu se posadil a s mrkáním zaostřil na svět kolem sebe, zatímco se neúspěšně pokoušel naslouchat rozhovoru, který Tom vedl ve…
Bill zíral na hodiny.
Nebylo opravdu teprve čtyři hodiny ráno, nebo ano?
„Tome, prosím tě, řekni mi, že hrad hoří.“ Bill se pokoušel dostat spánek z očí. „Protože mě opravdu nenapadá žádný jiný důvod, proč bychom měli být v tuhle hodinu vzhůru.“ Několikrát zamrkal a pomalu si uvědomil, že Tom se po cestě zpátky k posteli usmívá. „Co?“
„Georg a Johanna jsou na cestě do porodnice.“ Tom se zapřel rukama o postel a ušklíbnul se, když mu Bill odhrnul rozcuchané vlasy z očí. „Anis má pro mě připravené auto.“ Nahnul se pro rychlý polibek. „Jdi zase spát.“
„Zbláznil ses?“ Bill byl okamžitě čilý a odhodil ze sebe přikrývku, která mu jen před chvílí připadala tak moc pohodlná. „Jedu taky.“
***
„Georgu, je nádherná!“
Bill se rozzářil přes rameno svého přítele na maličkou holčičku s hlavou plnou kaštanových vlasů spící pohodlně v Tomově náruči.
Tom se uchechtl. „Protože vůbec nevypadá jako její otec.“
„Jak se jmenuje?“ Bill prakticky zašeptal a zíral na drobounké rysy holčičky. S úšklebkem vzhlédl ke Georgovi. „Její celé jméno.“
Georg mu úsměv opětoval. „Její Královská Výsost Princezna Catherine Madeleine Johanna ze Stennheimu,“ oznámil pyšně.
„Krásné,“ vzdychl Bill.
„A já bych si nedělal velké starosti, Georgu.“ Tom si poupravil držení své neteře, když se začala vrtět. „Máte spoustu času udělat ještě jednoho nebo dva kluky.“
Georg se svým bratrem sdílel pohled. „To vlastně ani nebude nutné.“
Tom zvědavě pozvedl obočí. „Tys to udělal?“
„Udělal.“ Přikývl Georg, palcem pohladil svou dceru po hlavičce. „Zrovna před pár dny. Tahle malá holčička bude jednoho dne královnou.“
„To není fér,“ protestoval Tom se zazubením. „Já jsem měl být tím, kdo vytáhne tuto zemi z temného středověku.“
Georg se zasmál. „Hej, měl jsi svou šanci.“
Bill zvědavě skákal pohledem mezi oběma bratry. „O čem to mluvíte?“
„Stennheim měl na trůně vždy jen krále,“ vysvětloval Georg. „Dcery trůn nedědily. Já jsem se to rozhodl změnit.“
„Mluvili jsme o tom spolu roky,“ dodal Tom. „Náš otec té myšlence ale nebyl nikdy příliš otevřený. Byla to jedna z prvních věcí, kterou jsem chtěl změnit, jakmile budu králem.“
Bill se uchechtl. „Namísto toho dostane všechny zásluhy Georg?“
„Vypadá to tak.“ Georg viděl, jak Bill nedokáže spustit pohled z miminka v Tomově náruči. „Chceš si ji podržet, Bille?“
„Opravdu?“ Bill se podíval na Johannu, která vypadala až příliš unaveně, aby se v tu chvíli o cokoliv starala, a pak zpátky na Georga. „Můžu?“
„Někdo ji musí vzít,“ odpověděl Tom. „Je malá, ale po chvíli se docela pronese.“
Bill téměř zadržel dech, když mu Tom položil do náruče malý uzlíček. Catherine se trochu zavrtěla, než se znovu uvelebila, aniž by přitom otevřela oči. Bill jemně přejel prstem po její naducané tvářičce a sklonil hlavu, aby jí přitiskl rty na čelo.
„Není úžasná, Tome?“
Tom hned neodpověděl. Místo toho byl zcela uchvácený pohledem na Billa s Catherine. Bill nedokázal spustit pohled z ní, stejně jako Tom nedokázal spustit pohled z něj. Bill si jen sotva všiml toho, když mu Tom omotal ruku kolem pasu a vtiskl mu polibek na spánek.
„Úžasná.“
***
„Prošvihnul jsem to, Tome.“
Tom Billa pevně držel v náruči s nosem přitisknutým k jeho vlasům, jak Bill trucovitě seděl vedle něj.
„Miminka občas přijdou na svět dřív,“ připomněl mu. „A my zamíříme do New Yorku hned brzy ráno.“
„Já vím,“ vzdychl Bill a hleděl do ohně. „Jen jsem tam chtěl být.“
Tom se ušklíbl. „Byl jsi u toho, když se narodila princezna.“
Bill se zahihňal a usmíval se na něj. „Okay, to bylo pěkně cool.“
„A budeš ten nejlepší velký bratr, jakého by si Caleb jen mohl přát.“
„Mám v plánu ho pořádně rozmazlovat.“ Přepínal mezi jednotlivými fotkami, které už mu Gordon poslal. „Myslel jsem, že první miminka trvají dlouho. Gordon říkal, že to celé trvalo jen čtyři hodiny.“
„Miminka se narodí, kdy chtějí,“ odpověděl Tom moudře. „U mě to byly tři hodiny, u Georga sedm, a Natálie… s Natálií to málem ani nestihli do porodnice.“ Konejšivě Billovi stiskl rameno. „Budeš kolem po celý Calebův život,“ řekl. „Nebude mu vadit, že jsi u toho nebyl, když se narodil.“
„Já vím.“
Odhodil telefon stranou a schoulil se do ještě pevnějšího klubíčka v Tomově náruči. S hlavou na jeho hrudi se nechal konejšit tlukotem Tomova srdce a pocitem jeho dlouhých prstů hladících jej po vlasech. Oči se mu zavřely a vzdychl.
„Miluju tě.“
Tom se usmál a vtiskl mu dlouhotrvající polibek na vrcholek hlavy. „Taky tě miluju.“
„Tome, já chci miminko.“
Tomovy prsty se přestaly pohybovat a Bill se kousnul do rtu, uvažoval, jestli se vůbec měl do tohoto rozhovoru pouštět.
„Nemyslím hned teď,“ vysvětlil. „Nebo dokonce za rok, ale… miluju tě, a miluju náš společný život a… chci miminko.“ Statečně zvedl hlavu a setkal se s Tomovým očividně překvapeným pohledem. „S tebou.“
Tom se ušklíbnul. „Chytil jsi miminkovskou horečku, jo?“
Bill nakrčil nos a Tom jej políbil na čelo. „Myslím to vážně.“
Tom jej vzal za ruku, palcem jej pohladil po hřbetu a Bill se znovu položil na jeho hruď. „Já vím.“
„Takže… co myslíš?“
„Já myslím…“ Tomovy prsty se vrátily zpátky do jeho vlasů. „Že tě miluju.“
Billovy rty se zkroutily do úsměvu. „Taky tě miluju.“
„A docela se mi líbilo vidět tě s miminkem v náručí.“
autor: elvisfan
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Andy chudák málem mněl smrt z Georga a Bill a miminko krásná představa.
Tak a dost, hele jako vážně – to už by snad stačilo neee 🤬??? Jim nakonec ještě začnu závidět nebo co 😜!!! Nejvyšší čas říct dětem pápááá 😂😂😂😂😂.
Ne, teď vážně 😉… tohle se prostě stejně nikdy neomrzí, že 🥰? Štěstí, láska, happy end, pohádkový příběh o osudovém souznění dvou duší žijících společně v harmonii a zamilovanosti šťastně až do smrti … v podstatě kýč jak bič a mě to bez tak nikdy nepřestane bavit číst pořád dokola jen s menšími či většími obměnami zápletek a charakterů postav podle jednotlivých autorů & pojetí povídek. Holt takhle se pozná beznadějný romantik a snílek 😊.
Už tu finishujem cooo? Budou mi kluci chybět. A spolu s nimi i celkově milá, poklidná, pohádková, sladká, zamilovaná, nevinná, místy snad až trošičku naivní atmosféra tohoto příběhu! Děkuju, Zuzu, za výběr a překlad téhle povídky. Obsahově je to takový evergreen, který nemůže omrzet.
Navíc si myslím, že stylem psaní musí vykouzlit pozitivní pocity všem čtenářům (tráva se zdá zelenější, budoucnost přívětivější a těžkost žití snesitelnější 🙂🙂🙂😇😇😇).
Nádhera. Bill by bol skvelá mamina, 😁. Andreas a Natália? Žeby ďalší budúci pár? Som zvedavá, čo nám tento príbeh ešte prinesie. Ďakujem za preklad.