From the inside out 8.

„Dobře… takže… kdy ses rozhodl, že jsi bisexuál?“

Brandon položil na jídelní stůl kouřící talíře s rýží a hovězí smaženou zeleninou. Lisa stůl prostřela s pomocí Billa, který se vyjádřil, že by se cítil špatně, kdyby jedl, aniž by nějak pomohl. Všichni čtyři se usadili ke skleněnému stolu, přeli se o servírovací lžíci a podtácky pod nápoje a pokrčovali přitom v rozhovoru z dřívějška v méně napjatém duchu. Všichni se rozhodli pro čínské hůlky. Nyní se Brandon rozhodl otevřít diskuzi tou agresivnější otázkou.

„Jo, díky, moc hezké říct, že je to nějaké rozhodnutí,“ řekl Tom sarkasticky. „Není to výběr jedné z možností, ty pitomče.“

„Je to idiot,“ pronesla Lisa, pak si nacpala pusu jídlem a vyhýbala se pohledu svého přítele.

„Okay, tak kdy ses rozhodl to před námi tajit?“ Pokračoval Brandon s humorem a poslal jí pohled. Zpod stolu se ozvala tlumená rána.

„Mmmf,“ protestovala Lisa.

„Nezačínejte s tím zase,“ varoval je Tom. Jediná věc, ve které se stávali násilnější, než v kopání, bylo štípání, bylo až směšné, jak moc spolu takhle bojovali. „No tak, není to tak, jako bych se snad někdy rozhodl vám to neříct. Prostě jen… jsem vám to neřekl,“ pokrčil Tom nepohodlně rameny.

Brandon se na něj zadíval svým nejlepším vážným pohledem. „Je v tom něco víc. Znám tě až moc dlouho, abych přijal tohle.“

„No… okay.“ Tom si pohrával se svými hůlkami. „Nejdřív to bylo proto, že jsem tě neznal, ani jednoho z vás, no, ne dost dobře na to, abych prostě jen tak řekl něco takového. Totiž, většina lidí nebere bisexuály vážně, pokud zrovna v tu určitou chvíli chodí s jedním nebo s druhým pohlavím. Jako téměř všichni lidé.“

„Jako Jack,“ utrousila Lisa. „Ten soudící kretén.“

Tom přikývl. „Kromě toho se mi to zdálo zbytečné. Chodil jsem s holkama.“ Vědomě se přitom nepodíval na Billa, zatímco pokračoval. „Myslel jsem, až na pár odbočení, že jsem si jen procházel nějakým obdobím. Ta stará pověra.“

„Je to pravda,“ řekla Lisa zamyšleně. „Hodně lidí v bisexualitu nevěří.“

„Já myslím, že tomu tak úplně nerozumím, navzdory tomu, co jsem řekl Jackovi,“ přiznal Brandon. „Líbí se ti kluci… a holky. Ne jen jedno nebo druhé, ale… jo. Je to divné.“ Vrátil pozornost ke svému jídlu.

Lisa otočila hlavu. „Co je na tom tak těžkého k pochopení? Já musím přiznat, že jsem něco tušila, ale myslela jsem si, že se pletu, protože Tom býval s holkama, no, hodně.“

„Děkuju,“ přerušil ji Tom, chtěl se propadnout někam do země. „Prosím, nepomáhej.“

Bill zíral na své napůl snězené jídlo, jako by ztratil všechen apetit.

„Podívej,“ promluvil Tom trochu hlasitěji, než měl v úmyslu. „Já nerandím s hromadou lidí najednou, víš. Vždycky v danou chvíli jen s jedním člověkem.“

Bill vzhlédl a věnoval mu malý úsměv. „Kdy jsi poprvé věděl, že se ti líbí kluci?“ Zeptal se svým sladkým hlasem.

Tom se zašklebil. „Víš, ta odpověď je trochu komplikovanější, než by měla být…“

„Ach, povídej,“ zapředla Lisa a naklonila se kupředu. „Možná to Brandonovi pomůže to pochopit.“

Tom po ní přes stůl vrhnul pohled. „Ty jen máš ráda lechtivé detaily o klučičí lásce,“ obvinil ji. „Nesnaž se z toho dělat cokoliv jiného.“

„Jo, a nevyužívej jako výmluvu mě.“

Tom si povzdechl. Snědl trochu víc jídla a žvýkal, zatímco zvažoval svá slova, pak polkl a krátce na Billa kývl. Alespoň mu opravdu nevadilo odpovídat na Billovy otázky… byl si jistý, že dříve či později mu to poví. „Hádám, že na nějaké úrovni jsem to vždycky vnímal,“ odpověděl. „Dokonce ještě před pubertou jsem se někdy díval na kluky stejným způsobem jako na holky. Těžko se to popisuje.“

Nyní měl na sobě veškerou pozornost.

„Pak přišel druhý stupeň a střední škola… zatraceně,“ řekl Tom se slabým úšklebkem. „Pořád jsem si říkal znovu a znovu, že nemůžu být gay, protože se mi až moc líbí holky. A nějakou dobu mi to stačilo, abych s tím nic nedělal.“ Vynechal část o své první holce a o tom, jak jej monogamie uzamkla na místě během posledního roku na druhém stupni a prvního roku na střední. Zdálo se to být tak dávno, ale… ne.

„Takže…“ naléhala Lisa.

Tom po ní znovu vrhnul pohledem. „Žádné detaily ode mě nedostaneš, slečinko, na to se podívej na ty svoje yaoi manga,“ pověděl jí. „Během druháku na střední jsem byl na párty, a… byl tam jeden čtvrťák, kluk z basketbalového týmu. Všimnul jsem si ho už předtím. Hádám, že bych si dokonce všimnul i toho, jak mě už dřív okukoval, ale v té době jsem byl zvyklý se nad takové věci povznést.“

„Co se stalo pak?“ zeptal se Bill.

Tom si všiml detailů na jeho vzhledu: jak se nakláněl kupředu s intenzivním pohledem, možná dokonce i lehce zrudlý. Usmál se. Pomyslel si, že ten pohled už dokáže rozpoznat. „Šli jsme nahoru. Nakonec jsem mu pomáhal sundat mi kalhoty.“

Billův pohled se proměnil ve více než jen lehce spekulativní.

„Co se stalo potom?“ Zeptala se Lisa se zájmem.

„Hej, to už si domyslíš,“ řekl Tom znechuceně. „Perverzáku, já si myslel, že to bylo špatné. Pořád jsem měl potom ještě potíže, ale… ehm… někdo mi pomohl si hodně věcí o mně samotném urovnat ne moc dlouho poté.“ Nervózně si olíznul rty a hůlkou postrkoval zeleninu po talíři.

„Kdo?“ Zeptal se Bill.

Tentokrát se Tom jeho pohledu vyhnul. „Není to někdo, s kým se někdy setkáš,“ zamumlal. Pak trhnul hlavou vzhůru právě včas, aby zachytil Billův prázdný výraz. „Odstěhoval se ze země,“ dodal spěšně. Když se zdálo, že se to rozpačité ticho bude neurčitě dlouho protahovat, řekl: „Skončilo to… špatně.“ Tom měl nepohodlně stažený žaludek.

Ta tam byla jeho minulost a Stephen a konec toho všeho. Tady a teď byl Bill a nový začátek. Nechtěl, aby se tyto dvě věci jakýmkoliv způsobem překrývaly.

„Myslím, že jsme skončili,“ řekla Lisa takticky, vyskočila a začala sbírat talíře.

„Ukaž, pomůžu ti,“ nabídl se Bill.

„Ne, ne,“ pokárala ho Lisa a vzala mu talíř přímo pod nosem. „Zlobivý Bill, žádná sušenka. Posaď se, myslím, že to zvládnu, není to nic, u čeho bych se zlomila.“

Bill se zpátky usadil a vypadal trochu ztraceně.

„Hej.“ Tom se natáhl přes stůl pro jeho ruku. „Doufám, že jsem tě nenaštval.“

Bill zavrtěl hlavou. „Mmm.“ Schoulil své prsty do Tomovy ruky a palcem jej hladil po dlani. „Ne, čekal jsem, že už jsi měl… vztahy.“ Tvář se mu zachmuřila.

„Tak co je špatně?“ Dotíral Tom.

„No…“ začal Bill, pak zaťal zuby. „Já prostě nevím, jak ti můžu stačit, když jsem tak nezkušený.“

Tom se rozesmál. Naklonil se a vzal do dlaně Billovu tvář. „Bille,“ řekl, „stačí, když budeš sám sebou.“

***

Dvojice světel narušila říjnovou temnotu, když stříbrný Lexus vjel doprostřed bloku. Auto zastavilo u chodníku a tiše tam vrnělo, jeho světla rozlámala tmu kolem na kousíčky.

Uvnitř si Bill rozepnul pás a chvíli seděl, pak se otřásl a podíval se na Toma. „Mám pocit, že když tě pustím z dohledu, změníš názor,“ řekl smutně.

Tomovi se na čele objevily vrásky. „O čem to mluvíš?“

„O tomhle,“ odpověděl Bill, naklonil se přes prostor mezi nimi a zastihl Toma nepřipraveného. Tomova ústa chutnala tak, jak si je pamatoval, možná jen trochu více s příchutí smažené zeleniny od večeře, ale pořád stejně podmanivě. Pak pootevřel rty a čas zpomalil.

Když se Bill nakonec odtáhl, Tom mu svíral rameno.

„Mm,“ odpověděl Tom a otevřel oči. „Nemáš se vůbec čeho bát, víš.“ Zazubil se.

„Pak,“ řekl Bill, otevřel dveře a šátral po svém batohu, „se uvidíme zítra.“ Krátce po večeři přišli oba na to, že mají brzy ráno společnou směnu, ačkoliv ne otvírací jako dnes.

„Počkej,“ rozkázal Tom a rukou mu sjel z ramene do dlaně, když Bill začal vystupovat z auta.

„Hmm…?“

„Podívej…“ Tom se odmlčel. „Nemáš se čeho bát. Teď když dokážu ocenit to, co s tebou můžu mít, tak chci… chci s tebou být. Okay?“ Kousl se do rtu, jeho výraz byl něco mezi uvažujícím a ustaraným.

Bill si ho chvíli prohlížel, pak mu stiskl prsty a pustil jej. „Okay,“ odpověděl. Zabouchl za sebou dveře.

Tomova slova mu na tváři vykouzlila nevěřícný úsměv po celou cestu až do domu.

„Kde jsi byl!?“

Slova Claire Trümperové ostře a jasně zazvonila z kuchyně, jakmile Bill vešel dovnitř. Bill trhnul hlavou vzhůru. Nestávalo se často, že by jeho matka používala takový tón, nechávala si ho spíše na velké přestupky.

Bill zamrkal, jakmile rozsvítila v kuchyni velké světlo, které jej málem oslepilo. „Už jsem ti to říkal,“ řekl zmateně. „Byl jsem na večeři u kamaráda. Je mi dvacet jedna, a dokonce jsem ti zavolal, abych ti dal vědět…“

„S tímhle na mě nechoď,“ přerušila jej Claire. „Pokud jsi nebyl na večeři se Sloane, tak kde jsi byl?“

Chvíli trvalo, než to Billovi došlo, ale když se tak stalo, Bill se málem nahlas rozesmál. Takže takhle to bylo. Spárovala jej se Sloane, aniž by jí kdokoliv něco řekl, a když zjistila, že je na večeři s někým jiným, automaticky to znamenalo, že ji podvádí – to celé během jednoho týdne. „Byl jsem s kamarádem,“ řekl otráveně. „Myslíš, že nemám žádné jiné přátele?“

Claire otevřela pusu, nadechla se, a pak se viditelně stáhla.

Bill vešel do kuchyně, odložil svůj batoh a ostražitě se na ni znovu podíval. Jeho matka svírala kuchyňský stůl tak pevně, až jí zbělely klouby. „Proč jsi tak naštvaná?“

„Já… to nic. Tak kde jsi byl?“

„Venku,“ začal Bill a spatřil, jak nad tou výmluvou matce zablesklo v očích. Počkat, napomenul sám sebe, nebylo to žádné velké tajemství. „S někým z práce. S Tomem. Okay?“

Claire přikývla a odrhnula si vlasy, které se jí uvolnily z culíku. „Zavolej Sloane,“ řekla a zvedla se od stolu.

„Stejně ji uvidím zítra,“ řekl Bill nedbale.

Claire z nosu málem vyšlehly plameny. „Dívka má ráda, když jí kluk zavolá,“ řekla hrozivě, a pak odešla. V dálce se ozývalo mluvení a zvuk zapnuté televize zdůrazněný nahraným smíchem. Claire se zastavila ve dveřích obývacího pokoje, tvář měla nečitelnou.

„Jak myslíš, mami,“ vzdychl Bill a znovu popadl svůj batoh. Proč si bral do práce tolik knih? Jasně… měl v úmyslu se po směně učit.

Po tmavém domě jej pronásledovaly kroky a schody za ním zavrzaly. Bylo jasné, že je někým následován. Bill se zastavil u dveří do svého rohového pokoje, toho, který měl ráno nejvíce světla, a ohlédl se přes rameno. „Morgan,“ řekl podrážděně. „Ať to stojí za to.“

„Bude, bude!“ Morgan, čtrnáctiletá a zároveň nejmladší dívka Trümperová, byla čipernou a krásnou kopií Claire. Její dlouhé černé vlasy byly svázané v drdolu, až na pár volných pramenů lemujících její tvář. Její oči, stejně jako otcovy, byly bystré a hnědé. Ve čtrnácti letech měla dlouhé nohy, ale ještě stále se zcela nezbavila své dětské oplácanější postavy, ačkoliv to každý očekával, čím víc byly tréninky jejího běžeckého týmu náročnější.

Bill kopnutím otevřel dveře a odhodil batoh na podlahu. Nebyl tak úplně unavený, ale hlava se mu z celého toho dne točila. Měl přítele. Ten úsměv z jeho tváře snad nikdy nezmizí.

Morgan postávala na prahu a s nejistým pohledem svírala rám dveří. „Bille, co se děje?“

Bill si odhrnul vlasy z obličeje, po kapsách hledal gumičku a rychle se ohlédl na sestru. „Co tím myslíš, co se děje?“ Ze všech sester si byl nejblíže s Morgan. Vždy byla bystrá a kreativní, s více věcmi dotaženými do konce, než zvládal on sám. Cítil se ohledně ní ochranářsky. Kdyby se ji Claire pokoušela tlačit do účetnictví nebo obchodu, měl by k tomu hodně co říct.

„Ty a máma se teď hodně hádáte,“ řekla.

„Opravdu ne,“ odpověděl bezvýrazně. „Ne víc než obvykle.“

„A…“ Morgan zaváhala, jednu nohou kopala tam a zpátky do podlahy, pata, prsty-pata, prsty-pata. Jako ve stepu. „Zdáš se být jiný.“

Bill rozptýlený jejím kopáním zvedl pohled zpátky k jejímu obličeji. „Co?“ Našel gumičku a svázal si vlasy. „O čem to mluvíš, Morgan?“ Byl upřímně zmatený. Naklonil se a zapnul počítač, zatímco čekal na její odpověď.

„No… zrovna teď?“ Nakrčila obličej. „Vypadáš šťastnější, Bille. Alespoň dneska. Šťastnější, než jsem tě viděla za hodně dlouhou dobu.“

Bill sevřel rty a sklopil hlavu, aby Morgan nemohla vidět jeho výraz. Co jsi, jasnovidka? Chtěl se jí zeptat, ale držel jazyk za zuby. To odhalení, které měl, nebylo jedno z těch, u kterých by jeho rodiče schvalovali, že se o něj podělil.

„Mám hodně úkolů, prcku,“ řekl nakonec a napsal své heslo. „Co tam dole vůbec děláte, díváte se na film?“

„Ne… jen televize.“ Najednou Morgan nasadila výraz opuštěného štěněte.

Bill se rozesmál. „Ne, tohle ti nežeru, prcku. Já mám vážně úkoly.“ Zvláště, dodal si v duchu, pokud bude schopný vidět Toma tak moc, jak by chtěl zítra po práci. Měl spoustu úkolů, kterými se bude muset prokousat.

„Fajn,“ řekla Morgan, protáhla obličej, a pak dodala: „ale není s tebou žádná zábava!“ Naposledy dramaticky dupla, pak se otočila k odchodu a zabouchla za sebou dveře.

„Oh, o tom nic nevím…“ Bill se podíval na zavřené dveře a plakát Bon Joviho. Usmál se a zapnul internetové spojení, krátce přitom pomyslel na Sloane. Nejspíš by jí opravdu měl zavolat. Kdyby přišla, dokonce i teď, byl by asi desetkrát produktivnější, protože byla nelítostná, kdykoliv jen zaslechla cvakání jeho modemu.

Jak očekával, jakmile vytáhl esej do Psaní, tiché cinknutí mu dalo vědět, že má zprávu, na kterou čekal. Zčervenalý a s takovým druhem štěstí, které ani nedokázal popsat, se k ní vrhnul.

TruBishonen: Teda, opustil jsem tě před celými deseti minutami, a ty se na mě vykašleš kvůli internetu.

Bill si nemohl pomoct, nahlas se rozesmál.

Dawntreader: Nic osobního, ale však víš, vábení eseje do Univerzitního Psaní bylo až moc velké, abych mu odolal.

TruBishonen: Chybíš mi.

Bill zaváhal. Tohle byl ten druh upřímnosti, se kterým měl potíže, dokonce i s respektem ke svým vlastním odpovědím. Ale byla to pravda, nebo ne? Byli od sebe asi čtvrt hodiny, možná trochu více, a…

Dawntreader: Taky mi chybíš.

TruBishonen: Kdybys bydlel na koleji, mohl bys tady pořád ještě být. *šťouchnutí*

Dawntreader: Ha, jako Lisa.

TruBishonen: Jo, ona je, dá se říct, pátým členem naší party.

Jeho zavřená esej spolu s osnovou a poznámkami byla vedle jeho ruky a Bill ji neochotně otevřel. Tom byl jeho motivem, aby tu věc vážně dokončil, a ne aby ji odkládal a ignoroval.

Nejdříve tady však bylo něco, co chtěl Tomovi říct, a nevěděl, jestli má kuráž říct to nahlas. Bylo to jednodušší, když šlo jen o písmenka na obrazovce.

Dawntreader: Hele, jsem zbabělec.

TruBishonen: Huh. Co? Proč?

Dawntreader: Dneska odpoledne jsem chtěl zajít dál, víš.

TruBishonen: Nedělej si s tím starosti.

Dawntreader: Dělám. Nemůžu si pomoct. Bojím se… Totiž, chci ti stačit. Ve všem.

TruBishonen: Už jsem ti říkal, ty stojíš za to, abych počkal. *chlípný úšklebek*

Dawntreader: Ha, myslíš, že mě vyděsíš?

TruBishonen: To je přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout… Podívej, je lepší na to nespěchat.

TruBishonen: Sexuální chemie tam rozhodně je.

Bill se odvrátil od monitoru a lehce se usmíval. Věděl, že je Tom perverzní, koneckonců, Bill sám měl všechny druhy instinktivně nemravných myšlenek a potřeboval jen čas, příležitost a ochotného partnera, aby se podle nich choval. Ale Tom byl, alespoň, džentlmen.

*Děkuju,* napsal. *Džentlmenský perverzáku.*

*Budu si pamatovat, žes mě tak nazval,* odpověděl Tom. *Jak přesně by se člověk pro toto pojmenování měl obléknout na Halloween?*

autor: fyredancer