autor: fyredancer
Byt byl tichý a v pokoji Toma Kaulitze svítila jediná žárovka. Prsty se mu hbitě pohybovaly po klávesnici a jen občas se zastavily, zatímco s povystrčeným jazykem přemýšlel nad nějakou určitou frází. Černé dredy měl stáhnuté na temeni hlavy a na stole vedle laptopu měl rozevřenou knihu Marketingové strategie.
„Ťuk ťuk,“ zvolal Brandon zbytečně od prahu Tomových otevřených dveří. „Ještě se ti nezapařil mozek?“
Tom vzhlédl od svého počítače. „Měl ses přihlásit na Aplikovanou rétoriku,“ poradil mu. „Aby ses naučil nepoužívat klišé.“
„Ha ha,“ jsi vtipný jako mozkový nádor,“ řekl mu Brandon a vešel dovnitř nepozván. Stále byl znepokojený některými odhaleními z dřívějška toho dne. Teď když Lisa ležela schoulená na gauči a nevnímala okolní svět ve svém odhodlání dokončit Moliéra, dalo to Brandonovi možnost zahájit tolik potřebný mírový rozhovor. Alespoň měl pocit, že je to potřeba.
„Co se děje?“ Pronesl Tom. Brandon přešlápl z nohy na nohu. Tomův pokoj mu byl nepříjemný ze dvou důvodů. Zaprvé, pečlivé uspořádání jeho nevlastní matky nepočítalo s místy pro sezení pro případné návštěvníky. Druhým důvodem bylo do očí bijící drahost ladícího dekoru. Jeho vlastní rodina nebyla chudá, ale patřila do velmi těžce pracující čínské střední třídy. Tento pokoj, alespoň pro Brandona, byl až příliš nóbl, příliš snobský na to, aby se v něm posadil.
„Posaď se,“ řekl Tom a ukázal perem na postel.
„Fajn,“ řekl Brandon s povzdechem. Posadil se a Tom se k němu otočil. „Ohledně dneška…“
Tom přimhouřil oči. „Já to věděl. Věděl jsem, že je to až moc dobré, aby to byla pravda.“
Brandon zavrtěl hlavou. „C-cože?“
„Ty s tím nejsi opravdu v pohodě, že?“ Obvinil jej Tom. „Jen jsi byl zdvořilý, protože tam byl Bill a tys byl zaskočený.“
Brandon se rozesmál, až na něj Tom zazíral. „Ne, člověče, když už cokoliv, tak zaskočení mě obvykle naštve. Naštvaného už jsi mě viděl.“ Zastrčil si pod sebe nohu a potřásl hlavou. Tomova ústa byla stále sevřená v úzkou linku. „Proto jsem přišel, jen jsem se chtěl ujistit, že víš, že to vůbec nic nemění. Vole. Myslíš, že jsem tak špatný?“
Tom se viditelně uvolnil. „Myslel jsem si to,“ bylo vše, co řekl.
„Jasně, myslel,“ řekl Brandon suše, věděl, že vidí nevzrušeného, pohodového Toma, který má blízko k tomu, aby se rozčílil. „Byl to trochu šok, víš? Nejdřív to slyšet od spolubydlícího BlbJacka, a pak tě vidět vejít do kuchyně ruku v ruce s dalším klukem… i když je to stejný hezounek jako ty.“
„Je, že jo?“ Řekl Tom s náznakem úsměvu na rtech, pak potřásl hlavou. „Já vím. To je ten problém s tím být bisexuál. Jen sotva to někdo chápe, heteráci nebo gayové, oba tábory si myslí, že musíš být buď jedno, nebo druhé.“
„Bill je s tím v pohodě?“ Zeptal se Brandon bez okolků. Z toho, co viděl, to byl tichý typ, rozhodně ne to, co Tom obvykle vyhledával. Přesto na něm něco bylo, hloubka, která chyběla komukoliv, s kým Tom za poslední roky randil.
„Myslím, že jo,“ odpověděl Tom se zamračením. „Vypadá to tak.“
Brandon se odmlčel. „A co tví rodiče?“
Tom zavrtěl hlavou. „Jsou to katolíci. Víš, co to znamená.“ Vzdychl a natáhl se pro lahev s vodou na stole, napil se a otřel si pusu, než se podíval zpátky na Brandona s odevzdaným výrazem. „Není to tak, že by to nevěděli nebo netušili. Oni si ani nedovolí si něco takového uvědomit.“
„Nechtějí se s tím potýkat,“ shrnul to Brandon.
„Přesně tak.“
„Takže jsme v pohodě?“ Kontroloval Brandon. „Ty a já.“
Tom povytáhl obočí. „Já myslel, že to by měla být moje otázka.“
Brandon s uchechtnutím potřásl hlavou. „Do toho, s kým chodíš, mi vůbec nic není – ale to už jsi věděl,“ odpověděl. „To, že jsi s Billem, nijak nezmění naše přátelství, člověče. Vlastně, když už… tak si myslím, že by pro tebe měl být dobrý.“ Plácl se rukama do stehen a vstal. Nejspíš toho řekl až příliš.
Tom se opřel a na tváři se mu objevil spekulativní výraz. „Jo… doufám, že mi dá šanci to zjistit.“
Brandon se rozesmál a zamířil ke dveřím. „No, to už je na tobě.“
***
V prodlužujících se hodinách, kdy jediným zvukem v patře bylo klikání klávesnice, a jediným světlem byla malá stolní lampička, se ozvalo zaklepání na Billovy dveře. Vyrušilo jej to z vlny inspirace, díky které se blížil ke konci své eseje. Než měl vůbec čas zvednout hlavu, dveře se za ním s vrznutím otevřely.
„Mami,“ řekl Bill podrážděně. „Nemůžeš počkat na odpověď, než vejdeš?“
Claire otevřela dveře úplně a rozsvítila velké světlo. „Nebuď drzý, mladý muži.“ Rty měla stále sevřené, jako by jejich dřívější pře stále neskončila.
„Ne, já to myslím vážně,“ řekl Bill a otočil se na židli čelem k ní. Obtěžovalo jej to už dřív, ale nikdy nic neřekl. „Jediný důvod, proč jsem se neodstěhoval, je ten, že dávám tátovi všechny své peníze navíc na vysokou. Ocenil bych trochu soukromí… koneckonců, nikdy nevíš, na co tady narazíš.“ Zkřivil rty. Uvažoval, co by si myslela, kdyby měl za zavřenými dveřmi na návštěvě Toma. Nejspíš by si myslela, zvráceně, že se pilně učí. Na rozdíl se Sloane.
Claire si jej chvíli vážně prohlížela, pak přikývla. V tom okamžiku mohl v zářivém světle Bill vidět ustarané vrásky na její tváři a díky tomu směrem k ní trochu změknul. Prožíval s ní těžké chvíle, pomyslel si, ale ona s ním taky. „Zkusím si to zapamatovat,“ slíbila, pak ukázala k posteli. „Můžu se posadit?“
Bill koutkem oka pohlédl na počítač a na papír vedle něj. Před několika hodinami se konečně rozloučil s Tomem a dřel na své slohové práci, po které se vrhnul na esej Autoři moderní doby, kterou měl mít do pondělka. Už mu zbývala jen literatura, kterou právě dokončoval. „Asi jo,“ odpověděl.
Jeho matka se s povzdechem posadila. „Víš, když jsi byl na střední škole, povídali jsme si mnohem víc,“ řekla.
To vyvolalo na jeho tváři úsměv. „Na střední škole bylo všechno jiné,“ odvětil Bill, ne bez píchnutí někde uvnitř. Tenkrát to pro něj bývalo mnoha způsoby těžší a on se opíral o svou matku jako o protipól věcí, kterými se nechtěl zabývat.
„Přišla jsem se zeptat, jestli s námi chceš jet na rodinný výlet,“ řekla Claire a překřížila si nohy pod vzorovanými domácími šaty, než si ruce složila na koleno. „Bude to za dva týdny a tys nám pořád nedal svou odpověď.“
„Disneyland?“ Bill se snažil nezašklebit, ale jeho matka se na něj usmála, a tak věděl, že se mu to nepovedlo. „Víš jistě, že dokonce Ricky chce jet?“
„Ano,“ řekla Claire s předstíraným rozhořčením, „a myslím, že je to naše poslední šance vzít ho s sebou. Příští rok vyroste z pohádek a začne s… ach, já nevím, s monster trucky nebo s něčím podobným.“
„Někteří lidé z pohádek nikdy nevyrostou,“ řekl Bill a myslel přitom s úsměvem na Toma a na to, jak urputně protestoval proti tomu, když jeho japonské animované filmy nazval pohádkami. Lehce zavrtěl hlavou. „Ne, díky… myslel jsem, že zůstanu doma a doženu všechny úkoly. A myslím, že mě budou potřebovat v práci, skoro všichni ostatní jedou ve volnu pryč.“
„S tou báječnou pracovní morálkou se potřebuješ jen trochu soustředit,“ okomentovala Claire a naklonila hlavu s významným pohledem.
„Argh, mami, nezačínej,“ prosil Bill, „je pozdě a já pořád musím dokončit úkoly.“
Claire vzdychla. „Nemůžeš to pořád odkládat, Bille. Jen nad tím popřemýšlej, ano?“
„Popřemýšlím, už jsem ti to říkal,“ řekl Bill a ukázal na hromadu papírů rozložených po stole. Tady jsou letáky z kariérního centra. Je docela těžké najít si čas mezi školou, úkoly a prací, víš.“
„Jen to nepoužívej jako výmluvu, abys neuvažoval nad svou budoucností,“ napomenula ho Claire. „Tohle je důležité.“
Bill se rozhodl, že je čas na jiný směr hovoru. „Každopádně, stejně asi o prázdninách podniknu něco se svými přáteli.“
„Se Sloane?“ Vyzvídala, koutky se jí zvedly. Zdála se být tou vyhlídkou pozitivně nadšená.
Bill se nepohodlně zavrtěl. „Mám i jiné přátele…“ začal a promnul si zadní stranu krku.
„No, já jsem je neviděla,“ řekla Claire přísně. „To je další věc, Bille, která se od střední školy změnila… tenkrát jsi měl velký okruh přátel, nerada tě vidím tak osamělého.“
„Na vysoké je to jiné,“ řekl Bill pomalu, zvažoval, kolik jí toho zatím říct. Byl překvapený, že se jeho dřívější štěstí samo neoznámilo jako nějaký druh obklopující záře nebo něco podobně směšného. Zdálo se, že Morgan si toho rozhodně všimla. „Kromě toho…“ zaváhal. Tom byl vše, na co dokázal myslet. Nečekaný vývoj událostí. Bylo to neskutečné a úžasné.
„Bille?“ Pobídla jej Claire.
„Tom,“ začal Bill a polkl. S matkou si byli blízcí, tak blízcí, že už věděl, co si bude myslet, a to až tak, že věděl, co řekne. Jeho štěstí se stáhlo do hlubin, utíkalo před tou vyhlídkou. „Tom z práce… začíná být opravdu dobrý kamarád.“
Claire studovala jeho tvář. „To ráda slyším.“
autor: fyredancer
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Yo kdyby Claire tušila, jaký skutečný význam má synátorovo označení “opravdu dobrý kamarád”, zcela jistě by svou odpověď přehodnotila… něco mi říká, že nebude prototypem tolerantní matky, tím spíš, když už si ve svých představách spárovala Billa se Sloane 😏.
Nu jinak, od teď už se tu bude střídat jen tento překlad a Emiliino Back to hell, že? A až skončí i to, bude to tu dočista One woman show … jak se, Zuzu, připravuješ na tento tlak 🙂? Holt nastane čas oprášit archiv a konkrétně já budu mít příležitost dočíst všechna Tvá doporučení na povídky (snažím se na všem hledat jen to pozitivni ✌️). Nedá se svítit!
V neposlední řadě – převeliké vděčné děkuju za Tvou práci! Ještě to s námi chvilku vydrž prosím 🙏.
[1]: Musím říct, že já sama tím docela trpím, ale ne tím, že budu jediná, kdo tady bude přispívat, ale tím, že já sama nemám co číst!!! Kdybys věděla, kolikrát já už pročítala archiv a dokonce i své vlastní překlady, protože prostě nic nového už nikde nepřibývá. Na THF už se z toho taky pomalu stává One women show, protože pravidelně tam píše už jen Zarlina a zrovna ty její povídky, ač se zajímavým námětem, tak při jejím stylu psaní se příšerně až nudně táhnout. A dvě jiné povídky, které bych strašně ráda chtěla přeložit a nedočkavě čekám na každý nový díl, tak u nich už ztrácím víru, že vůbec budou kdy dokončené, protože interval mezi jednotlivými díly je 2-3 měsíce a čím dál víc se prodlužuje 🙁
Zrovna dneska v práci (měla jsem noční, takže spooousta času na přemýšlení) jsem vzpomínala na dva ze svých překladů, konkrétně na povídky Photographs of an American Summer a Look at me a říkala jsem si, že už jsem je dlouho nečetla a mohla bych se k nim zase po dlouhé době vrátit. Některé ty povídky jsou prostě tak úžasné, že bych je dokázala číst pořád dokola 😀
Já vydržím, ale pomalu není co překládat. Už teď se kvalita překládaných povídek o hodně snížila, protože ty nejlepší už jsou prostě všechny přeložené, takže pokud nechci překládat vyloženě nejakou slátaninu, tak už se vybírá opravdu těžko…
Také mám ten pocit že vidí Billa ze Sloane.
[2]:Zuzu, poklad, ja ťa obdivujem. Kedy to všetko stíhaš? Ako stíhaš aj čítať, aj písať? Ja buď robím jedno, alebo druhé. A vlastne väčšinou čítam, lebo na písanie nemám energiu. Si úžasná! 😘
Bill to so svojou matkou nebude mať vôbec ľahké. A to sa vyjadrujem ešte veľmi mierne. Ale ani Tom na tom nie je oveľa lepšie. Len on má to šťastie, že býva sám a tak nie je pod dohľadom. Nakoniec asi budú musieť byť oporou jeden druhému. Ďakujem za preklad.
[4]: Číst a překládat stíhám, ale vedle práce, dětí a brigády už opravdu nestíhám nic jiného. Kdyz nepočítám domácí úklid (nejsem zrovna člověk s nablýskanou domácností, ne, že by se mi to nelíbilo, ale nemám na to ani chuť to v takovem stavu udržovat), tak nekoukám ani na televizi, tu pouštějí jen děti na pohádky, a nemám čas ani na žádné jiné koníčky. Moc rada například háčkuju, už rok mám rozháčkovanou jednu věc a v plánu asi deset dalších, ale skutek utek. Ale pořád si říkám, že na to bude čas vždycky i v budoucnu, ale blog je tady jen jeden, teď a tady, a nechci mít na svědomí, že překládat přestanu a ono to tu definitivně skončí… 🙁 Dokud to tady bude někdo číst a komentovat, tak se budu snažit pokračovat!
[2]: Od kterého roku se tady vlastně vyskytuješ?
Mmch včera jsem četla interview s Tebou! A musim rict, ze je to super vec, mam najednou pocit, jako bych Te znala o kousek vic. Pritom je to nesmysl, vubec nemuzu přiřadit obličej a tak, ale bylo to zajímavé. Janule mela dobry napad tohle delat.
A ted takova odvážná myšlenka – co začít překládat ty nedokončené veci? Je tu spousta rozdelanych FF a co jsem koukala do minulosti, byly tu povidky, kde rozestup mezi díly byl i rok a presto to stalo za to! Chci rict, kdyz vis, ze je to klasa, proc do toho nejit? Jako pokud to nema pod 10 dílu a rozjede se to, tak si clovek rad počká a rozhodne nezapomene vlákno příběhu. Byla by skoda to tady, v takove kronice, nemít, ne?? Kvalita potřebuje svuj cas. A pri situaci nečinnosti, ktera, nejen zde, ted panuje … ja bych to udělala!
A naprosto s Tebou citim, ze nemas do ceho noveho sáhnout! Je mi to lito a rada bych pomohla, ale nevim jak. V tomhle se děsím, az nastane to same se mnou a jsem vdecna, ze jsem nastoupila do uz rozjeteho vlaku, takze mam materiál, kde se realizovat. Jenze, znám se, jak me neco pohltí, jsem schopna v tom ležet nonstop, takze je dost dobre mozne, ze az doctu seznam od Tebe, budu v knize návštěv žadonit o další náměty a bude to velmi brzy!!!
Look at me jsem uz cetla – ten konec si vyslovene rikal o pokračování. Ale Photographs … jsem neznala a prolog me zaujal, pujdu do nich s Tebou 😊!!!
Abych nezapomnela – moc dekuju, ze jsi tu uvedla dílka, kde nepřišel souhlas autora (pod změnou jmen tvůrců i příběhu. Tohle rebelanstvi má ode mne plnou podporu 😈!!!!!!!!
[6]: Ty jsi tak obětavá!!! O to víc mě vytáčí, když někdo, kdo se na Tvé snaze přiživuje a čte (a není to zanedbatelné číslo, kdyz mrknes na návštěvnost), se ani neobtěžuje napsat koment, byt stručný … to je srabactvi, ignorantsvi nebo co? Ceho tim ti lidé chtějí dosáhnout 🤔?!…
Ty Zuzu, napsala jsi nekdy neco svého?
Mně ta jeho máma neskutečně pije krev! 😀 ať už se konečně smíří s tím, že Sloane je jen kamarádka.
Jsem ráda, že si to Tom s Brandonem vyříkali, byla by škoda zahodit přátelství kvůli 'pitomosti'.
Děkuju za překlad 🙂
[7]: Vyskytuju se tady asi od roku 2007-8, už ani nevím přesně. Překládat jsem zacala v roce 2010, ale to už ses dočetla v tom rozhovoru 😉 A ne, nikdy jsem nic vlastního nenalsala, ani jen tak, doma do šuplíku. Nejsem žádný spisovatel, nemám na to buňky…
Do nedokončenych povidek se opravdubpouštět nebudu, protoze je velká šance, ze nikdy dokončené ani nebudou. Z nedostatku materiálu ke čtení jsem si tam spousty takovych nedokončených povídek přečetla, i několik let starých, a musím řícf, ze jich tam je spousta, kterých je taková strašná škoda, protože jsou vážně úžasné. Ale šance na dokončeni je mizivá, jsou to většinou autorky, ktere už tam ani nechodí a už před lety se posunuli někam dál a pryč z celého TH světa…
Ty dvě povídky, které tam sleduju právě teď, možná jestě nějakou šanci mají, ale nebudu riskovat, jen bych pak byla zklamaná…
Do těch Fotografů se určitě pusť, ta povídka stojí za všechny ty mejly, které jsem kvůli ní musela autorce poslat 😀 Sama jsem si dneska znovu přečetla první tři dily, abych se namlsala, ale teď musím jít překládat, Janule už mě nahání 😁
[10]: Noyo, to je vic jak 10 let … tak to se potom nedivim, ze to tu mas přečtené tam i zpet a nekdy i dvakrat 😆
Pilná jako vcelicka 🐝. At Ti to jde od ruky 👋!