autor: Emilia
Mladý detektiv si promnul prsty unavené oči od obrazovky počítače a zamžoural na hodiny. Bylo již něco málo po jedenácté hodině večer. Kromě něj a strážníků, kteří měli noční službu, už na stanici nikdo nebyl. Měl by se jít domů vyspat na zítřek. Čekal ho perný den v práci a také tajemná schůzka, o které si nebyl jistý, zda se na ni dostaví. Zvednul se ze židle a zamířil ven z budovy na parkoviště. Když jeho tvář ovál studený vítr, otřásl se zimou. Bylo sice léto, ale noci byly chladnější. Pořád musel myslet na ten telefonát a nepřestával hledat souvislosti. V databázi nepřišel na nic moc, většina případů byla nevyřešená nebo odložená pro nedostatek důkazního materiálu. Blok 24 byl jako začarovaný. Většina toho, co se tam stalo, zůstala záhadou, a pachatelé ukrytí v černočerné tmě. Nastoupil do auta, a když projížděl kolem vrátnice, pokynul hlídači, který ho pozdravil zpět a bez váhání mu otevřel závory. V duchu si říkal, že už do zítřka stejně nic lepšího nevymyslí, a proto se rozhodl držet rčení ‚ráno moudřejší večera.‘ Byl už opravdu unavený a tělo mu to dávalo velmi jasně najevo.
Detektiv Listing se převalil na posteli, zašmátral na nočním stolku po mobilním telefonu, aby se podíval na čas, a pokojně ho zase položil zpátky. Zavřel oči, když v tom je znovu dokořán rozevřel, vystřelil do sedu a opět zkontroloval na displeji čas. Bylo půl desáté ráno. Zaspal.
„Zatracenej krám, jak to, že nezvonil?“ Zanadával, protože si byl jistý, že si budík nastavoval. Byl tak unavený z předchozího dne, že jakmile se alarm rozezvonil v 7 ráno, úplně klidně ho přeslechl a spal dál. Urychleně se vyhrabal z postele a začal po pokoji hledat svršky oblečení, které si na sebe ve spěchu navlíkal. Nemohl najít žádný pár totožných ponožek, a tak si oblékl každou jinou. Přejel si zuby kartáčkem, vlasy sepnul do neupraveného culíku a tryskem vystřelil z bytu, málem zapomněl zamknout.
„Doháje.“ Rozčiloval se, protože ulice Berlína byly zaplněny kolonami aut. Touto dobou byl provoz v plném proudu. Rozhodl se využít houkačku, protože takhle by do práce jel nejméně hodinu. Cestou do své kanceláře si ještě stihl v automatu koupit kávu, kterou po včerejším ponocování zoufale potřeboval. Ovšem tu se mu podařilo na sebe nešťastnou náhodou rozlít, když do něj vrazil jeden z nových strážníků.
„Omlouvám se, pane, je mi to lí-líto.“ Koktal zelenáč, přičemž se díval do detektivova rozlíceného obličeje. Mladý detektiv zatnul zuby a ucedil: „To nic.“, než pokračoval dál v cestě. Zamířil na toalety, kde se snažil si politý rukáv alespoň trochu očistit.
„To je dneska den.“ Lamentoval. Od úspěšného dosednutí na židli za svůj stůl ho dělilo pouhých pár metrů, když ho po cestě zastavil jeden z jeho starších a zkušenějších nových kolegů.
„Vyspinkanej do růžova, Listingu?“
„J-já se omlouvám, pane…“ Začal ze sebe soukat Georg omluvu. To by mu ještě tak chybělo, aby se to dostalo ke kapitánovi. Byl tady teprve první týden a pozdní příchody nebyly dobrý způsob, jak si vybudovat solidní reputaci.
„To je fuk, jedeš se mnou k případu.“ Mávl starý detektiv rukou, neměl čas se zabývat malichernostmi.
„K jakému?“ Zeptal se Georg a srovnal se starším mužem krok.
„Blok 24.“ Odpověděl starší muž a neřekl k tomu nic víc.
Jakmile dorazili na místo činu, všude okolo se motala kupa lidí. Oblast už byla zajištěná žlutými páskami. Vstoupili do budovy, v níž byl odporný zápach. Mladý detektiv nakrčil nos. Vypadalo to na nějaké narkomanské párty doupě. Na zemi ležel mrtvý muž. Kolem nosu měl bílý prášek.
„Vypadá to na předávkování.“ Napadlo mladého detektiva a jeho zkušenější kolega s ním souhlasil. „Pitva nám ukáže.“ Řekl starší detektiv.
„Zajistěte tělo a pošlete ho k Frankovi na pitvu.“ Pokynul ostatním pracovníkům.
Obešli místo, odebrali důkazní materiál a zamířili zpět na stanici. V místě jako bylo toto smrt předávkováním nebyla nic neobvyklého.
„Nazdar, Geo, tyjo, vypadáš s těma kruhama pod očima jako panda.“ Zasmál se blonďatý mladík s pihami a přisednul si za stůl ke svému kamarádovi. Byla polední pauza na oběd a většina zaměstnanců ze stanice se scházela v místním bufetu.
„Ty umíš člověku udělit kompliment.“ Odfrknul si Georg a dál se hnípal ve svém Caesar salátu. Obvykle si dopřával něco lepšího než balený salát a bagety v místním bufetu, ale dnes neměl náladu ani chuť jezdit na oběd jinam.
„Těžká noc?“ Zeptal se blonďák a hladově se zakousl do své kuřecí bagety.
„Ani ne, jenom jsem projížděl nějaké staré záznamy. Co tvoje stáž, nemáš už dost pitvání mrtvol?“ Georg nakrčil znechuceně nos. Nedokázal si představit trávit celé dny na pitevně, a poté se klidně odebrat na obědovou pauzu, aniž by něco nevyvrhl.
„Není to tak strašný, člověk si zvykne.“ Pokrčil rameny pihatý mladík a dál nevzrušeně přežvykoval. „Jen ten chlápek Frank je vážně děsivej. Tuhle jsme pitvali jednoho chlápka, nějakýho narkomana. Nejdřív to vypadalo, že se předávkoval, spadl a uhodil se do hlavy. Jenže podle mě zemřel na zlomený vaz.“
„Počkej, nepřivezli ho před měsícem z bloku 24? Černoch s krátkým sestřihem.“ Vyhrkl Georg zaujatě. Byl to jeden z jeho prvních případů.
„Jo, přesně ten to byl. No a říkám to Frankovi a ten se na mě podíval fakt divně a řekl, že to bylo předávkování a pád. Povídal jsem mu, že vím, že se teprve učím, ale tohle bylo zcela evidentní. Jen slepý by to nepoznal. Řekl mi, že jsem se spletl a měl bych si hledět svého. Dál jsem se v tom radši nehrabal, ale vrtá mi to od té doby hlavou.“
„Řekl jsi to někomu dalšímu?“ Zajímal se mladý detektiv.
„Naznačil jsem to Sue, která se střídá s Frankem, ale byl to podobný scénář. Řekla, že Frank se nikdy neplete a že bych neměl zpochybňovat jeho práci, tak jsem to nechal být. Potřebuju přece jen dobré hodnocení a nehodlám se tu do ničeho zaplétat. Člověk si musí dávat pozor, před kým co řekne.“
„Jo, to je fakt divný. Dík, že jsi mi to řekl. Už musím jít.“ Georg odhodil plastovou vidličku do misky se salátem a vstal od stolu.
„Počkej, kam se ženeš, vždyť jsi nic nesnědl.“ Podivil se blonďák.
„Nemám hlad a musím ještě něco vyřídit. Tak jindy, kámo.“ Georg svému kamarádovi mávl a spěchal do své kanceláře.
Podíval se do složky na záznam z onoho případu. Byl v uzavřených, vyřešen jako smrt předávkováním a pádem. Nepřišlo by mu na tom nic divného, výsledky z pitvy mluvily jasně, ovšem co, jestli se opravdu mýlily? A co teprve potom, jestli se mýlily záměrně? Ale proč by někdo chtěl tutlat příčinu smrti nějakého narkomana? Že by s tím policie měla něco společného? Zatřepal hlavou, tato myšlenka mu přišla absurdní. Váhal, jestli se o tajemném telefonátu nezmínit někomu z nadřízených, mohla to být pouhá léčka, jak odlákat pozornost jinam od nějakých probíhajících nekalých kšeftů. Nicméně po tomto zjištění se začínal na celou situaci dívat jinak. Rozhodl se, že si to nechá pro sebe a na tajemnou schůzku se dostaví.
„Je to opravdu velký a krásný dům. Přijdu si v něm ale tak sama.“ Povzdechla si Bí do telefonu.
„Za chvíli vyprdneš toho malýho zlosyna a budeš mít vo srandu postaráno.“ Snažil se ji povzbudit Ďábel.
„To je pravda. Dnes se musím jít zapsat na místní kliniku, abych měla kam chodit na kontroly. Představ si, že včera tu byla sousedka se svým manželem a přinesli mi na uvítanou košík s ovocem. Chápeš to?“ Zasmála se Bí.
„Ne, ale viděl jsem to v jednom americkým sitcomu.“ Ušklíbl se Ďábel. Něco takového se v jejich světě stát nemohlo. Maximálně na vás soused vlítnul kvůli kraválu, nebo protože byl prostě kretén. Každý si chránil své teritorium a nikdo se s nikým moc nebratříčkoval.
„Opravdu se to děje. Nikdy jsem si nemyslela, že něco takovýho zažiju. Je to tu jak v nějaký pohádce.“ Básnila rozjařeně Bí.
„Jsem rád, že se ti tam líbí.“
„Kéž by tu se mnou mohl být Fred.“ Povzdechla si smutně.
„Vždycky bude. Máš ho nafurt v srdci. A nechal ti tu malej dáreček, co ti ho bude dost připomínat. A když budeš moc smutná, vzpomeň si na to, jakej to byl věčně zhulenej kretén a přejde tě to.“ Řekl Ďábel a Beatrice se musela zasmát.
„Díky, Ďáble, jsem ráda, že tě mám.“
„Kdykoli.“
„A co Tom? Pozdravuj ho, byl to milý kluk.“ Zmínila se najednou.
„Ehm… myslíš tu drzou vopici?“ Ďábel si pročistil krk. Od Tomovy návštěvy se toho spoustu událo. Fredův pohřeb, zařizování bezpečného odjezdu pro Beatrice. Nebyl prostor a čas mluvit o Tomovi, a Beatrice se nevyptávala.
„Na mě byl milej.“
„To se nedivím. Je drzej jenom na mě.“ Ušklíbnul se Ďábel.
„Musí být speciální.“
„Jo… to je.“ Odpověděl zdrženlivě Ďábel. Nerad se bavil o těchhle věcech.
„Jsem za tebe moc šťastná, víš? Že jsi našel někoho, kdo na tebe bude dávat pozor.“
„Jako bych to potřeboval.“ Odfrkl si Ďábel.
„Měli jste s Fredem oba stejně blbý nápady. Někdo vám musel krýt zadky. A teď na to konečně nebudu sama.“
„Z mý hlavy lezou jenom geniální myšlenky.“
„Jo, takový, za který ti hrozí flastr.“ Argumentovala Beatrice a dala si ruku v bok.
„V čem by pak byla pointa.“ Odpověděl Ďábel s nadhledem, ale v duchu jí dal za pravdu.
„Hlavně se do ničeho nenamoč.“
„Na to už je pozdě.“
„Kdy tě zase uslyším?“ Zeptala se s obavami.
„Nemám tucha. Ale dám ti brzo echo, žádný strachy.“ Uklidňoval ji mladík s havraními vlasy.
„Budu čekat. A chraň tě ruka páně, jestli o tobě neuslyším, rozumíš?!“ Řekla Beatrice přísným tónem.
„To bych si nedovolil. Na to z tebe mám až moc velkej respekt, ty bouchači.“ Zasmál se Ďábel.
„Dávej na sebe pozor. Mám tě ráda, Ďáble.“
„Kdo ne.“ Poškádlil ji. „Měj se, Bí.“ Poté už ukončil hovor. Nechtěl to prodlužovat a nerad se loučil. Zvlášť pokud si nebyl jistý, že to nebylo naposled.
Blížila se půlnoc. Mladý detektiv byl na místě již půl hodiny předem a netrpělivě přešlapoval sem a tam. V dohlednu nebyl nikdo. Za pár sekund měla být půlnoc, ale nevypadalo to, že by se k němu někdo blížil. Najednou uslyšel zvonění telefonu. Nebyl to ovšem jeho telefon, který by zvonil. Chvíli se rozhlížel kolem, a potom na lavičce uviděl malý černý mobil. Přísahal by, že když tudy procházel ještě před chvílí, žádný tu neležel. Rozhodl se ho zvednout.
„Vidím, že jsi muž svého slova, detektive.“ Ozvala se do telefonu znovu Georgovi již známá mutace hlasu.
„Jestli tohle má být nějaká hra na schovávanou, tak nehraju.“ Zamračil se Georg.
„Proč tak zhurta, detektive. Mám pro tebe pěkně šťavnatou roštěnku. Na dvou hodinách asi 500 metrů od tebe je modrá schránka. Běž k ní.“ Instruoval ho hlas a Georg se rozešel ke zmiňované schránce. „Uvnitř najdeš obálku. Je tam datum, čas a souřadnice. Přesně v ten den bude v rybníku ryba, kterou chceš chytit, a být tebou, zajistil bych si na ni pořádnou skvadru, protože tenhle macek ti dá pěkně zabrat.“
„Nerozumím tomu, co se ten den stane? Proč to říkáš zrovna mně a jak to souvisí s blokem 24?“ Mladý detektiv těmto neurčitým informacím zcela nerozuměl.
„Myslel jsem, že touhle dobou už budeš vědět, kterýma červama je jablko prožrané.“ Mluvil hlas dál v hádankách.
„Mluvíš o tom zfalšovaném případu z bloku 24?“ Napadlo Georga. Byla to jediná věc, která mu dávala smysl po tom, co dnes náhodou slyšel od svého kamaráda z pitevny.
„Konečně ti to začíná pálit, detektive. Ale nejsi doufám tak naivní, abys věřil, že jde o jeden případ?!“
„Takže chceš říct, že někdo brání hromadnému rozuzlení případů z bloku 24? Proč by to dělal a jaktože si toho kapitán ještě nevšiml?“
„Všichni pěšáci mají svého velitele, detektive, a tohle jablko je prožrané skrz na skrz. Proč si myslíš, že tady stojíš sám?“
„Chceš, abych věřil, že o tom kapitán ví a všichni v tom jedou s ním? Tomu nevěřím.“ Georgovi nedávalo nic z toho smysl. Co by z toho kapitán a ostatní měli?
„Myslíš, že tu obří vilu a bourák si pořídil ze státního platu?“ Uslyšel štěkavý smích. Kapitán a zkorumpovanec? To by byl skandál.
„A co si myslíš, že s tím udělám já? Jsem tam měsíc, a pokud je pravda to, co říkáš, nemůžu tam nikomu věřit. Jak mám tohle asi vyřešit?“
„Nechceš snad, abych odvedl všechnu špinavou práci za tebe, detektive, že ne? A pokud vím, máš bratříčka na docela vysokým postu. Teď je to na tobě. Já svoji část dohody splnil a tím to končí.“
„Počkej, kdo vůbec jsi? Jak tohle všechno víš a co z toho vůbec máš?“ Vyptával se Georg horlivě svého anonymního informátora.
„Řekněme jen, že jsem tvůj osminohý přítel, který nemá rád šméčka. Sbohem, detektive.“ Poté byl telefon hluchý.
„Zatraceně.“ Zaklel Georg. Chtěl se pokusit na to číslo zavolat zpátky, ale nebylo to možné. Strčil mobil do kapsy, rozhlédl se okolo sebe a rychlým krokem zamířil do auta. Teprve tam se odhodlal rozlepit obálku a prohlédnout si údaje vevnitř. Bylo tam přesně to, co mu jeho tajemný informátor řekl. Datum, čas a souřadnice. Mělo to být už za dva dny. Ale jak měl za pouhé dva dny vyhrabat důkazy, které by prokázaly, že kapitán a nejspíš celé oddělení jsou zkorumpovaní, a zajistit důvěryhodný tým na tenhle zátah? Třešnička na dortu byla, že ani nevěděl, na jaký, a koho že to měl dostat.
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 18
Jůůů, to je lepší, než nějaká detektivka v telce! ;D
Jen mi tam dneska chyběla Panenka…
Vážně doufám, ze to má Bill všechno pořádné promyšlené a dobře to dopadne, protoze jestli se mu přitom něco stane, tak mu osobně přijedu zakroutit krkem!!!!!!
Půjdu ti z tím pomoct Zuzu jen jsem zvědavá jak to Georg zvládne.
Hmmm … Sherlock 🔎 a Poirot 🧐 teď proti mě budou žabaři, jaké já tu rozvinu teorie a pátrání 😅!!! Že by tím práskačem byl Pavouk 🕷🕸? A nebo přeci jen Bill 🏍🎸, který se pouze snaží svalit podezření na Pavouka pro případ, ze by se o dalším podrazu domakla kobri mafie 🐍🤔?? Ačkoli k nemu mi od zacatku nesedí, ze by se obrátil na policii 🚓🚨! Pravda ale je, ze clovek muze sve zvyklosti a obyčeje změnit, principy a nazory se vyvíjí podle situaci, které osobne prožívame … a pokud má jit o záchranu happy endu, hledání pomoci prakticky kdekoli jedine uvítám! Ne nadarmo se rika “tonouci se stébla chytá” a zoufalý clovek dela zoufale činy 🤷♀️.
PS: Zuzu, Em asi nastoupila s odvykací kůrou Ďábel & Panenka, aby pro nas ten konec nebyl tolik drsný 😆 neboj se vsak vlka nic, drzim s Tebou basu a taky uz mam abstinencni příznaky 😂😂😂
[1]:[3]:Holky, vždyť tam Panenka nebyla jen jeden díl a už vám chybí 😂😂😂 to jsem tu odvykačku měla začít asi dřív, aby vám nezůstaly oči pro pláč 😆🤔 no pozdě bycha honit. Jak můj chlap obvykle rád říkává "Nějak to dopadne, nějak to bude, tak se nestresuj." No taky bych ráda byla takovej flegmouš 😂😂😂 Ale je to fakt, teď už nezbývá, než čekat, jak se s tím všichni poperou, co z toho nakonec vyleze a kdo bude nakonec odhalen jako tajný informátor. Kostky jsou už vrženy. Pro některé to dopadne dobře, pro jiné už tolik ne. Víc vám nemůžu prozradit ani slíbit 3:) O:)
[4]: Tudíž díl číslo 19. za sebou ponese ten tolik nenáviděný konec v závorce? OMG !!! To nam vazne nedoprejes ani žhavě romantické rozloučení našeho tolik zbožňovaného ústředního kontroverzního parecku?? Ja fakt budu brecet frustraci 💦 … No tak Em, Ty takova citlivá duse, nech se obmekcit 😂❤️.
[5]: To jsi napsala ty, ne já 😁 vyčkej a nech se překvapit. Co ty víš, co v dalším díle bude a nebude 😁 A sice jsem citlivá duše, ale pláčeš na špatném hrobě kočko, na mě to neplatí 😁 co je již psáno, to je dáno ✌️😈
[6]: Tyranko 😂😂😂 By the way ja se ptala, nic jsem neprohlasovala 😁 ale mas pravdu, pockam si, preci bych se neochudila o překvapeni od Tebe 🙂🙈😘!