pokračování
„Proboha, kde jsi vzal toho psa?!“ Zeptala se Konstantine překvapeně, když se Tom konečně dobelhal domů. Přes rameno měl přehozenou Billovu kytaru, odpoutal Pumpu z vodítka a ten okamžitě začal prozkoumávat nové okolí. V jídelně narazil na Konstantine a Alda.
„Jeden můj přítel ho potřebuje pohlídat, zatímco bude na cestách.“ Objasnil jí Tom a pozdravil Alda. Konstantine se zahleděla na Pumbovu smějící se tlamu, ze které mu odkapávaly sliny na drahý koberec.
„Eww, ale zůstane venku, podívej se na něj, slintá a je celý od hlíny.“ Řekla přísně.
„Né, mami, on je zvyklý být doma. Jenom si venku hrál, já ho očistím. Bude hodnej a nebude dělat žádný nepořádek.“ Tom se na Konstantine prosebně zadíval štěněčíma očima. Věděl, že to ji vždy obměkčí.
„No tak dobře, ale budeš se starat o to, aby byl čistý a nedělal doma nepořádek, jasné?“ Rezignovala Konstantine. Viděla Tomův zkroušený výraz. Měl toho teď za poslední dobu dost kvůli rozchodu s Theem, a tak nechtěla, aby byl ještě smutnější. Zvíře ho mohlo rozveselit. Kdyby jen tušila, že jeho smutek neměl s Theem co dělat.
„Naprosto. Děkuju, maminko. Pojď, Pumbí, půjdeme utřít tlapky.“ Zamlaskal Tom nadšeně na buldočka a pelášili spolu do koupelny v dolním patře.
„Je docela roztomilej.“ Podotkl Aldo a usmál se na Konstantine.
„Až na ty sliny.“ Otřepala se Konstantine a zavolala služebnou, aby očistila koberec.
…
„Co se děje?“ Zeptal se jeden z kobrákových chlapů. Byli zrovna uprostřed akce transportu zboží. Vše šlo jako na drátkách. Kobrák osobně komunikoval se šéfem jiné mafie. Byla to obrovská akce, jeden z největších kšeftů, co kdy měl. Jeden z chlapů, co hlídal venku vchod, se ovšem neozýval.
„Půjdu to zčeknout, vy pokračujte.“ Pokynul gorilám Bill a odkráčel z místnosti. Vylezl před budovu a rozhlédnul se kolem. „Kde sakra je ta opičí hlava?!“ Zanadával. Venku byla tma, protože akce probíhala v noci, takže toho moc neviděl. Botou o něco zavadil. Sehnul se
a zvednul daný předmět. Byla to vysílačka.
„Co to kruci…“ Najednou ucítil zezadu na krku hlaveň zbraně.
„Zahoď to a zvedni ruce nad hlavu. Žádné prudké pohyby. Jménem tajné služby jsi zatčen.“ Bill se prudce nadechl, zahodil vysílačku, pomalu zvedal ruce nad hlavu, ale vtom chytil chlápka z tajné služby za ruce a zkroutil mu zápěstí. Muž bolestivě zaúpěl a pustil zbraň. Bill si ho přehodil přes rameno na zem. Odkopl zbraň a utíkal zpět do budovy. Běžel přímo na místo, kde měl boss jednání.
„Chlupatí, nějaká krysa nás práskla!“ Zakřičel na halu a všude nastala panika. Všichni se hromadně snažili utéct, ale všechny cesty ven byly zahrazeny jednotkami tajné služby. Vyrojili se odnikud jako včely. Začala přestřelka. Někteří byli zabiti, jiní zraněni. Ztráty byly na obou stranách. Nikomu se však nepodařilo utéct.
„Dávej bacha, šefíku.“ Cuknul sebou Bill, když mu jeden z mužů nasazoval pouta a napevno je utáhl. Strkal ho k jednomu z připravených aut, které je mělo odvézt na základnu jednotky tajné služby. Místní okrsek z toho úplně vynechali. Spustilo se tam pátrání po jakýchkoli stopách korupce a úmyslného falšování záznamů. Celá stanice byla uzavřena.
Po dlouhé cestě byli odvedeni a rozděleni do cel po třech. Nikdo nevěděl, co se bude dít.
„Která krysa nás mohla takhle zradit?!“ Zanadával jeden z kobrákových mužů a kopl do mříží.
„Nemám tucha, ale až se mi dostane pod ruku, tak mu osobně vykuchám vnitřnosti.“ Prohlásil Ďábel s pomstychtivým výrazem ve tváři. Po šesti hodinách čekání pro ně přišli muži z jednotky a odvlekli je na výslech.
Bill seděl klidně ve tmavé místnosti a pobrukoval si melodii jedné písničky. Dovnitř vstoupil středně vysoký muž s dlouhými světle hnědými vlasy.
„Jsem detektiv Listing a povedu s vámi tento výslech. Identifikujte se.“ Začal mladý detektiv zostra.
„K čemu? Jsem si jistej, že už o mně máte vše našprtěný z těch svých urovnaných desek.“ Odvětil drze Bill.
„Na vašem místě bych spolupracoval, pane Trümpere. Protože jinak to pro vás může skončit hodně špatně.“ Detektiv Listing se snažil Billa usadit.
„Snad mi nevyhrožujete, detektive? Páč by to asi nebylo moc košér, co?“ Mrknul na mladého detektiva Bill.
„On vás ten humor přejde, až vám přišijou dobrých pár let.“
„Ale detektive, vy i já dobře víme, že mi je přišijou i tak.“ ¨
„Když budete spolupracovat, trest bude nižší…“ Začal detektiv, ale mladík s havraními vlasy ho nenechal domluvit.
„Jojo, poskytnete mi ochranu blábláblá… nechte si svoje samaritánství pro krysy. Ale ode mě nečekejte, že si pustím hubu na špacír.“ Ušklíbnul se prohnaně Bill a opřel se pohodlně o opěrku židle.
„Já mám času dost.“ Založil si detektiv ruce na prsou. Bill ho úmyslně napodobil.
„To já evidentně taky.“
„Tak co, nějaké pokroky? Koho jsi měl?“ Zeptal se bratra Johannes, když po dvou hodinách opustil výslechovou místnost. Georg si unaveně protřel oči a podal bratrovi složku.
„William Trümper přezdívaný také jako Ďábel. V minulosti seděl dva roky za menší vloupačky, krádeže a ublížení na zdraví, nic moc velkýho.“
„Dostal jsi z něj něco?“
„Kromě přidrzlých poznámek? Nic, ten chlap je neoblomnej jak skála. Podle toho, co zatím víme, se příliš nepohyboval v prostředí zadržených, takže si nejsem úplně jistý, jaké s nimi má pojítko.“ Podal Georg informace svému bratrovi.
„Však on promluví, a když ne, někdo určitě mluvit bude. Máme větší ryby, než je on, a to je podstatné. Nerad to říkám, bráško, ale tvoje intuice nelhala. Tohle je velké a bude se to muset držet pod pokličkou. Hlavně zadržení skoro celého místního oddělení. Kdyby se něco z toho dostalo na veřejnost, byl by to skandál. Vyvolalo by to v lidech paniku.“
„To je pravda, ale bude to hodně těžké utajit. Přijdou otázky, hlavně co se týče nejvyšších pozic a kapitána. Novináři jsou jako piraně. Šly by přes mrtvoly pro nejčerstvější kus masa!“ Podotkl Georg v obavách.
„Po dnešní akci máš velké šance na to být nejmladším jmenovaným kapitánem v historii.“
„Kvůli tomu jsem to nedělal.“ Zakroutil Georg hlavou.
„S úspěchem přichází sláva.“ Johannes poplácal mladšího bratra po rameni a odkráčel pokračovat v práci.
Ďábel kráčel s úšklebkem vězeňským dvorkem, zrovna měli vycházku. Když míjel Pavouka, naklonil se k němu a zašeptal: „To je za Freda, ty kryso. Shnij v pekle.“ Poté pokračoval dál. Když se na něj Pavouk nechápavě ohlédl, Bill ukazováčkem naznačil nůž a přejel si po krku. Neměl ve vězení žádný tablet, blok ani tužku, nemohl tak komunikovat jako dřív na svobodě. Ukázal Ďáblovi prostředníček a pokračoval v chůzi směrem k nářaďovně. Vzkázali mu, že ho tam budou čekat chlapi a předají mu instrukce, aby vykonal nějakou prácičku pro šéfa. Přestože mafiánský boss a jeho lidi skončili za mřížemi, spojenectví mezi nimi pokračovalo i ve vězení. Když vkročil do nářaďovny, pokynul chlapům hlavou na pozdrav. Jeden z kobrákových mužů za ním zavřel dveře, popadli ho za ruce a hodili ho na stůl, který v nářaďovně byl. Pavouk vyjekl a absolutně nechápal, co se to děje. Jeden z chlapů vzal kleště na plech a zlověstně se usmál. Narvali mu do pusy špinavý hadr, a tak jeho výkřiky zanikly v kusech látky.
„Kde jsou Fritz s Kurtem?“ Zeptal se starý Kobrák svých mužů. Byl oddělen od ostatních vězňů a jediná chvíle, kdy byl s ostatními v kontaktu, byly vycházky. Odděloval je pouze drátěný plot, takže se mohli procházet podél něj a předat si vždy krátké info.
„Na cestě sem. Prověřujou echo, co jim někdo dal.“ Odpověděl Kobrákovi jeden z jeho mužů.
„Doufám, že brzo přijdou na to, která krysa nedržela jazyk za zuby!“ Usykl rozlíceně mafiánský boss.
„Šéfe, vím, že už se to probíralo, ale nemohl to být Ďábel?“
„Sice se mu nedá věřit, ale v tomhle je z kola venku. Za prvý je všechno, jenom ne krysa. Jaktěživ nikoho neprásk a u výslechu, jak víme, držel jazyk za zuby. Navíc je na tom stejně jako my. Kdyby se to rozhodl prásknout, vsadím boty na to, že by tady s náma teď nebručel. Není blbej, a navíc jde po tom práskači on sám.“
„Asi máte pravdu.“
„Šéfe, tak tomuhle nebudete věřit.“ Přiřítili se Fritz s Kurtem celí zadýchaní nedaleko plotu
a usadili se na nejbližší lavičku, aby nevypadali podezřele.“
„Tak co máte?! Vysypte to!“ Nařídil jim okamžitě Kobrák.
„Jeden dozorce, kterýho jsme podmázli, nám zjistil, že se šušká o tom, že chlupatý dostali echo od osminohého přítele. Napadá vás, kdo si tak říká?“ Zeptali se zcela vážně a zamyšleně se na bosse podívali. Ten se plácl rukou do čela.
„Proboha, to je přece jasný, vy idioti! Je to Pavouk!“
„No jo, šéfe, teď když to říkáte…“ Pokývali Fritz s Kurtem hlavou.
„Běžte, vy tupci, a postarejte se o to, ať už ta krysa mlčí navždy!“
„Rozkaz, šéfe!“
Konec flashbacku
Tom se povaloval v peřinách a vedle něj vyspával Pumba. Byla zrovna sobota, a tak si mohl dovolit pospat déle. Uběhly dva měsíce od doby, kdy se s Billem v parku rozloučili, a nyní měl za sebou měsíc školy. Bylo to jediné rozptýlení, které měl, aby se nemusel soustředit na to, že mu kytarista tak moc chybí. Zabral se tedy do učení a start v tomto školním roce pro něj, co se známek týkalo, byl velmi úspěšný. S nikým se ale moc nebavil a stranil se ostatních spolužáků. Od doby, co tu nebyli Eric s Rinou, se neměl potřebu s někým družit. Občas si napsal s Benem, se kterým se nakonec začali pomalu usmiřovat. Kromě procházek s Pumbou však příliš nevytahoval paty z domu. Jednou se byl podívat na jeho a Billově přemýšlecím místě, avšak vzpomínky pro něj byly příliš bolestivé a smutek neúnosný, proto se mu rozhodl vyhýbat. Doufal, že je Bill v pořádku. Sám mu říkal, že může trvat pár měsíců, než se ozve.
A tak trpělivě čekal. Povzdechl si a podrbal Pumbu na bříšku. „Taky ti chybí že? Já vím.“ Vyhrabal se do sedu a zamířil do koupelny, když vtom zazvonil telefon. Pumba začal štěkat. Tom protočil oči a vrátil se do pokoje. „To je jenom mobil, ty ťuldo, neboj se.“ Chlácholil Pumbu a chmátnul na noční stolek. Na displeji bylo neznámé číslo. Urychleně zmáčkl zelené tlačítko.
„Máte hovor na účet volaného z berlínské věznice, chcete ho přijmout?“ Ozvalo se a Tom zmateně zamrkal.
„A-ano.“ Zakoktal a vyčkával na spojení.
„Hey, Panenko.“ Ozvalo se do telefonu a Tomovi se zastavilo srdce. Slyšet ten tolik očekávaný hlas po dvou měsících byla rajská hudba pro jeho uši.
„Bille?“ Pípl do telefonu.
„Jeden jediný.“ Starší muž uslyšel ve sluchátku štkaní. Tom nemohl zastavit slzy, které se mu vyřinuly z očí.
„Ani n-nevíš, jak jsem rád, že tě slyším.“ Koktal uvzlykaně Tom. Cítil se najednou roztřeseně a žaludek se mu stahoval nervozitou a úlevou zároveň.
„Žádný slzy, Panenko, víš, že to nemám rád.“ Pohrozil Tomovi kytarista.
„J-já vím. Jsi v pořádku?“ Tom se snažil uklidnit svůj dech, ale dost dobře se mu to nedařilo.
„Úplně v cajku.“
„Voláš mi z vězení, jsi…?“
„Jo, chvíli si posedím v lágru.“ Potvrdil Tomovi Bill.
„Takže to dopadlo špatně?“ Svěsil Tom poraženě hlavu. Doufal v něco lepšího, ale hlavní bylo, že byl Bill naživu a v pořádku.
„Dopadlo to přesně tak, jak mělo.“ Vyvrátil Tomovi kytarista jeho domnění.
„A co bude teď?“ Zajímal se Tom.
„Nic moc. Přišili mi čtyři roky. Za dobrý chování mi možná snížej trest.“ Bill Toma trochu zasvětil do aktuálního dění.
„A budeš volný? S tím ostatním je konec?“ Chtěl vědět Tom. Doufal, že už ho nečekala žádná další překvapení. Víc by jich asi nezvládl, už tohle na něj bylo dost silné kafe. Bill měl být zavřený na čtyři roky? Už dva měsíce bez něj mu připadaly jako věčnost, co teprve to, co je čekalo.
„Jako pták, Panenko.“ Řekl s malým pousmáním Bill.
„Můžu za tebou přijít?“ Optal se Tom s nadějí v hlase.
„Zatím bude lepší, když se ještě ňákou dobu budeš držet dál, než to všechno vychladne.“ To nebylo zrovna to, co chtěl Tom slyšet, ale bylo mu jasné, že to jinak nepůjde. Od začátku věděl, že to bude komplikované, na to ho Bill upozornil.
„A zavoláš mi aspoň zase?“
„Jasná páka.“
„Hejbni zadkem, Ďáble, nejseš jedinej, co si potřebuje zavolat!“ Uslyšel Tom v pozadí.
„Zavři hubu nebo ti do ní to sluchátko narvu a protáhnu ti ho střevama až do prdele, kapišto?“ Utrhl se Bill na spoluvězně a znovu si přiložil sluchátko k uchu.
„Musím už končit, Panenko.“
„Počkej…“ Křikl Tom. „Miluju tě, Bille.“ Dodal. Chtěl, aby kytarista věděl, že přesto všechno, co se stalo, se na jeho citech nic nezměnilo, a že při něm bude stát, ať se bude dít cokoli.
„Já vím. Ozvu se.“ Řekl Bill jemně a zavěsil telefon.
„No jo, já vím, že jsi natěšenej, já taky.“ Promluvil Tom k buldočkovi a musel ho brzdit na vodítku. Čekali před jednou z největších Berlínských věznic. Tom tady nebyl poprvé, takže se již neotřásal při pohledu na vysoké zdi omotané ostnatým drátem. Doufal však, že tu je naposledy. Velká brána se otevřela. Chvíli se nic nedělo, a poté z ní vyšel vysoký mladík v černé kožené bundě a zašmodrchaných kanadách. Pumba začal bláznit. Tom pustil vodítko a nechal buldoka uhánět směrem k mladíkovi s havraními vlasy. Sám se dal do běhu a vyskočil na něj. Pevně kolem něj omotal ruce i nohy a radostně vypískl.
„Wow wow klídek, není to, jako bys mě neviděl před týdnem.“ Zasmál se Bill, ale omotal ruce okolo Tomova trupu a přitáhl si ho blíž k sobě.
„Připadalo mi to jako věčnost.“ Tom vkládal kytaristovi na tvář posetou strništěm malé polibky. Malý buldok na sebe upozornil štěkotem.
„Máš smůlu, je jenom můj, já ho nedám.“ Prohodil Tom směrem k buldokovi a jen velmi nerad spustil nohy na zem.
„Tak se o mě nehádejte, je mě dost pro oba.“ Ušklíbl se Bill a pozvedl obočí.
„To si budu muset ještě rozmyslet.“ Vyplázl Tom na Pumbu jazyk, chytil Billa za ruku a rozešli se pryč od věznice.
„Kam to vůbec jdeme?“ Zeptal se Bill.
„K nám domů, měl bych tě konečně oficiálně představit mámě.“ Řekl naprosto klidně Tom.
„Panenko? Víš, že jsem právě vylezl z lágru? Nerad bych jel přímým exportem zpátky.“
„Nebuď tak dramatický, máme to zajištěný. Aduška napekla buchty, máma si dá na nervy vždycky ráda sladký. A pro případ, že by zavolala policii, ti nechám otevřený zadní vchod.“ Zavtipkoval Tom a sladce se na staršího muže culil.
„Tak teď už jsem o hodně klidnější.“ Ušklíbl se starší muž. Kráčeli spolu ruku v ruce vstříc novým dobrodružným zítřkům.
PS: Pokud Konstantine Billa nezabila, nebo ho přinejmenším nenechala hned zavřít za to, že jí zprznil syna, žili spolu v pekelném doupěti i s Pumpou hapilly ever after 3:)
Zazvonil zvonec a pekelné pohádce je nadobro konec 🙂 pro případ, že by to někoho napadlo, NE, třetí řada už nebude! Ani o Ďáblovi a Panence na stará kolena, ani o Pumbových potencionálních potomcích 😀 Už to, že jste ze mě vymámili druhou řadu, byl výkon 😀 všem vám děkuji za vtipné povzbuzující komentáře, kterými jste mě celou dobu častovali. Démonce a Zuzu za nekončící teorie rozvíjející diskuze na všemožná témata 😀 A Januli za betaread, bůh ví, že to se mnou neměla lehké, když jsem jí na poslední chvíli díly posílala. A kdo ví, možná se spolu ještě u nějaké té story potkáme 🙂 pac a pusu Em <3
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 37
Tak nejprve ze všeho mám malou přpomínku: To se jako vážně Ďábel dostal ven na půlku za dobré chování?!?! Nevěřím!!! :DDD
Díl jsem četla už včera, ale musela jsem si ho nechat pořádně projít hlavou a ani jsem do teď neměla čas na nějaký pořádný komentář. Je pravda, že mi ten poslední díl přijde maličko zrychlený, i přesto, že je tak dlouhý. Myslím, že by se to klidně dalo natáhnout i na tu dvacítku, vůbec bych se nezlobila. Ale já bych se nezlobila ani za třetí řadu plnou Ďábla s Panenkou na stará kolena a Pumbových potomků…
A ještě jsi nás ochudila o reakci Konstantine, na tu jsem se těšila snad od začátku 😀
Koukám, že to zatím vypadá, že jen kritizuju 😀 Ale naopak, tohle je jedna z povídek, na kterou budu opravdu vzpomínat a časem se k ní i vracet, a to myslím vážně. Jsou povídky, které byly fajn, ale stejně nemám ani po letech potřebu je číst znova, a pak jsou povídky, které bych mohla číst pořád dokola… A tohle je jedna z nich. Jen bych vážně, vážně moc moc chtěla alespoň malilinký náhled, třeba v podobě nějaké jednodílky, do jejich nadcházejícího života. Takový jeden den v životě Ďábla a Panenky o pět let později… A taky o tom, jak se mají ostatní, Ben, Erik, Serina, a i Theo. Teď, když už všechno dopadlo tak, jak mělo, tak bych ráda znala i jeho osud, a jestli se s Tomem ještě někdy setkal a odpustil mu…
No prostě je tam ještě tolik věcí, které bych se o nich ráda dozvěděla, ale chápu, že povídky nemůžou být nekonečné, a někdy je docela fajn jednu zdárně ukončit a pak se s chutí vrhnout na další. Tak jen doufám, že se té další brzo dočkáme 🙂
Ještě jednou díky, že jsi Ďábla přece jen po tolika letech celého dokončila!!!
[1]: Tak tomu věř 😁 proč by nemohl? Celá druhá řada byla o Ďáblově proměně a o tom, jak nás může pozitivně ovlivnit druhá osoba, na které nám záleží. A měl obrovskou motivaci se do ničeho nezaplést, aby mohl co nejdřív za svou Panenkou. Nějaké nesmyslné spory v lágru mu nestály za to, aby si prodloužil pobyt. Když má člověk důvod a vůli, může dokázat cokoli chce. To můžu potvrdit 😉 a určité scény tam nebyly rozepisovány záměrně. Uvést tam seznámení s Konstantine, tak bych mohla povídku prodloužit rovnou o dílů 20,to by na jeden díl nevydalo 😁 a to ještě s nejistým výsledkem, takže s tím se budou muset hoši poprat sami beze mě. Stejně jak píšeš s dalšími scénami. Mohla bych to rozepisovat donekonečna a o tom to nebylo. Ser s Ericem se mají fajn. Myslím, že z povídky hezky vyplývá, že si spolu pořídili privát, začali studovat a učit se společnému soužití, aniž by se zavraždili 😁 Theo Tomovi odpustil, ale už se rozhodně nesetkali ani nekamarádili. Skončilo to jejich posledním rozhovorem na nádraží. Bývalí do života nepatří a přes to nejede u mě vlak! Mám své důvody a bohaté zkušenosti, proč to tak vnímám. Ne nadarmo jsou bývalí, ať už se rozešli v dobrém nebo ve zlém to je jedno. Žádný 20 díl už holt nebude 😈😁 s Ďáblem je nadobro konec. Každý si může domyslet své podle fantazie 😁
Dobře to skončilo moc dík a doufám že ještě něco pěkného napíšeš.
Tak yo, dnes jsem se konecne odhodlala k sepsání posledního komentáře k Ďáblovi. Ani netusis, jak jsem to odkladala, kazda záminka byla vhodná k tomu – jeste nedat sbohem jak jemu, tak příběhu a v neposlední radě Tobe, Em. Popravde si ted ani nejsem jista, ze si tento muj prispevek tady vubec prectes… ale hanba by me fackovala po tom vsem, nerozloucit se… a v tom ja nejsem vubec dobra, v dávání “sbohem a satacek”. Vetsinou se tomuto aktu podle vyhýbám… dnes tedy pokořuji sve hranice!
Zacnu asi tim, ze jsi mi, moje draha Em (Tvoje milovaná Panenka mi jiste odpustí tento titul), nadělila opravdu prvotřídní dárek k narozeninám! Ano, 26.3. je muj den D a evidentne fakt vyborny, kdyz tu na me čekal posledni dil… Ja vlastne ani nevim, co chci psat, aby to nevyznelo sentimalne a tak, jenomze kdyz chci zabrousit vic pod povrch a dilek vic rozebrat, slzy se mi derou z oci, takze trochu bojuju sama se sebou! Bylo to jedním slovem “dechberouci”! Cela dvou série!!!!!!!!!! Jestli nekdo v budoucnu zabrousi sem, pak muzu pouze vřele doporučit – ČTĚTE!!! V teto povídce najdete vse, na cem v zivote opravdu záleží. Moc Ti dekuju, a jsem si jista, ze ne pouze za sebe, ze jsi se nechala přesvědčit k vytvoření pokračování. Jednička tohle potrebovala, konecne rozhřešení, za kterym lze udelat s klidným svědomím onu pomyslnou tečku. Presto je mi poněkud smutno, ale tak nejak správným zpusobem. Takhle to melo byt. Nebudu uz vic melodramaticka a posledni, co si pod náporem emocí dovolím zmínit je, ze jsem vazne uprimne dojata za prvni osobni věnování, ktere jsem tu od Tebe dostala. Dekuju, moc si toho vážím!!!
Pevne verim, ze váhu mym slovům dodá fakt, ze tohle je muj uplne prvni komentář bez smajlu a emogiikonek – jejichž ja jsem královnou. V nastalé situaci se mi sem absolutne nehodí.
Co napsat závěrem … bod 1) nemuzem zustat nejak v kontaktu i mimo Ďábla? Bod 2) co rikas na novy song od TH – When it rains, it pours? Co jsem prvne slysela písničku a následně viděla klip, myslim na Tvou reakci, ktera by me desne zajímala.
Nu, tak snad se tato ma slova k Tobe donesou a nějakým zpusobem na ne zareagujes. Budu to brát jako osud. Do te doby se opatruj a preju Ti, at Ti Tvuj veliký den, svatba s láskou Tveho zivota, vyjde jeste lepe nez podle očekávání! Nebudes tomu verit, ale mam Te rada a desne Vam fandím. Tak páčko, kočko!
[4]: Ahojky, děkuji za komentář, celkem jsem se divila, že zrovna ty by ses neozvala 😁 ale musím popravdě říct, že i tak mě počet komentářů pod finálním dílem trochu zklamal. Kor, když během povídky někteří komentovali a samozřejmě i na čísle nejčtenějších článků v anketě jsem to viděla. I kdyby někdo klikl víckrát myslím, že podle těch čísel to nejmíň 25 a možná i víc lidí četlo. O to víc si vážím těch, co nebyli líní nějaké to písmenko na rozloučení zanechat. Ale po tomhle mě to tak trochu odradilo od psaní další povídky sem. Člověk se nad tim nasedí hodin, dělá to pro ty čtenáře, aby jim udělal radost a něco pro ně vytvořil a oni pak nejsou schopní najít si ani 5 minut na krátký komentář. Jinak mimo Ďábla můžem zůstat v kontaktu. Můžeš mi napsat na mail e.emillia@gmail.com. Můžem tam klidně rozebrat nový song TH a spoustu dalšího 😁 budu ráda, když se ozveš 😊
Tak jsem se vrátila. A urcite ne naposledy 😁. K•R•Á•S•A ♥️. K příběhu netřeba vic dodávat, (konec konců myslim, ze jsem se vserikajicne vyjádřila temer pod kazdym jednotlivým dílem uz prve 😇). K cemu ale mam hodne co vysvětlovat je fakt, ze teprve az ted jsem si precetla Tvou odpoved s e-mailem 🙈🙈🙈. Tak to me tedy hodne mrzi! Chodíš sem jeste? Zkusim to napravit ………..
Ahojky, dlouho jsem tady na blogu nebyla. Byl pro mě celkem šok zjistit, že blog.cz ukončil svou činnost. Jsem neskutečně vděčná Januli, že nasadila všechny páky a blog nám zachránila ♥Když jsem dopsala druhou řadu Ďábla, potřebovala jsem přesunout svou energii jinam, na jiné projekty. Protože psaní je od mala moje velká vášeň a ráda bych to s ním někam dotáhla, takže jsem se potřebovala rozvíjet dál, začít makat na nových věcech. Ale twincestní dušička se ve mě ozvala a blog si mě zavolal zpátky 😀 myslela jsem si, že pan Ďábelský svůj příběh již dovyprávěl, ale normálně si to ke mě přifrčel zase pěkně zpátky na té svojí mašině a měl toho ještě spoustu na srdci :grin::grin: takže jsem se rozhodla, že během svého stávajícího projektu se budu sem tam zašívat s panem pekelným a splácáme spolu dokupy 3 řadu for old times sake. Nevím, jestli to bude ještě někdo číst, ale tentokrát budu psát hlavně pro sebe a pro čistou radost ze psaní. A možná tím udělám radost i nějaké twincestní dušičce, byť jedné jediné :blush: