From the inside out 14. (2/2)

Mraky se roztrhaly. Námraza z dřívějška roztála stejně jako chomáče mlhy, a slunce znovu navrátilo babí léto. Ve Starbucks bylo ve tři čtvrtě na deset poloprázdno, ranní ruch pominul a na polední bylo ještě brzy. Bill dokončil uklízení nepořádku po svém posledním frappuchinovém debaklu, který zahrnoval konec služby mixéru číslo dvě, a hodil po svém trýzniteli ručník navlhlý kávou.

„Ach, sklapni, moc rád bych viděl tebe, jak něco takového zkoušíš!“ Řekl Bill, a kdyby to nebyla jeho vlastní situace, možná by taky byl schopen se smát. „Oba mí rodiče… a dvě nejstarší sestry…“

„Angie je ta, se kterou jsem se včera setkal, že?“ Řekl Tom a jedním pohybem ručník odhodil do umyvadla. „Ta, která vypadá hodně jako ty.“

„Jo,“ řekl Bill obezřetně. Lidé neustále říkali, že si jsou podobní, dokonce i když Bill to tak úplně neviděl.

„Myslel jsem si, že se na mě dívá s něčím extra speciálním v očích,“ řekl Tom poťouchle. „Teď už vím, co to bylo. Jsi prostě obklopen vnímavými ženami, Bille.“

„Až na mámu,“ odpověděl Bill polohlasně.

Ze zadních dveří vyšel Jason Hayashibara se znechuceným odfrknutím. Byl to malý, tmavý Japonec s krátce zastřiženými vlasy a přátelským buldočím obličejem. „Přeju vám s ním hodně štěstí, kluci. Dneska má hnusnou náladu.“

„A od kdy je to novinka?“ Zeptal se Tom řečnicky, opřel se zády o kasu a překřížil paže.

„Přinutil mě vzít si na pokladně spodní šuplík,“ zamumlal Bill a odhodil poslední nasáklý ručník do umyvadla. „Měl to udělat sám hned, když ráno přišel.“

„Tak zatím,“ řekl Jason s mávnutím.

„Zatím,“ zavolal za ním Tom.

Bill se opřel o pult vedle centrálních překapávačů. „Ještěže pořád čte toho svého Vonneguta,“ řekl a rozhlédl se po prázdném obchodě. „Máme tak trochu času pro sebe.“ Byla to ta chvíle v celém týdnu, kdy to obchod zvládnul s jen třemi lidmi ve službě, dokud nepřišla polední směna. Obvykle byl k tomu přidán ještě člen managementu, ale Michelle měla toho dne zavírací směnu.

„Zatracený postgraduální bezcílný dvacátník,“ řekl Tom a pozvedl na Billa obočí. „Copak, Bille, co jsi tím měl na mysli? V tomto hezkém, prázdném obchodě?“ Zazubil se a natáhl ruku, popadl tkaničky Billovy zástěry a zatáhl, přinutil jej tak postoupil o těch několik kroků, které je dělily.

Bill zvedl ruku v zastavovacím gestu. „Sex na prodejním pultu nepřichází v úvahu,“ řekl neústupně.

Tom mu věnoval ublížený pohled. „Řekl jsem snad něco takového? Ne, tys to řekl. Perverzáku.“ Zazubil se, ale pustil ho.

Bill potřásl hlavou a ustoupil. „Ty jsi neuvěřitelný,“ informoval svého zubícího se přítele, pak vystřízlivěl. „Ještě jsem ti to nedopověděl, ale když jsem pak mluvil s mámou, pozvala nás dnes večer na večeři. No, je to spíše příkaz z nejvyšších míst, ale chápeš.“

„Ehm, dneska?“ Tom překřížil paže a opřel se zády o pokladnu. Trhnul sebou, jak zavadil o roh, a posunul se k pultu, kde se zapřel zadkem. „Já… já nevím, pořád mám hodně úkolů, čtyřnásobnou pohromu, a zítra brzo ráno dvouhodinovou přednášku…“

„O čem to mluvíš?“ Bill naklonil hlavu, cítil se stísněně při pohledu na Tomův výraz.

Tom odvrátil pohled. „A dneska odpoledne mám přednášku, pozdní… nedostanu se z ní dřív než v pět patnáct,“ pokračoval rozpačitě.

„Odkdy ti něco takového brání dělat to, co chceš?“ Dožadoval se Bill. „Chci říct, že včera večer jsme šli do klubu, nebo ne?“

Nyní se na něj Tom podíval, a po tváři mu přejel zřetelný nepohodlný výraz. „To bylo jiné,“ řekl nepřesvědčivě.

„Jo… bylo to jiné, protože to bylo něco, co jsi chtěl ty,“ odvětil Bill. „Já jsem byl něco, cos chtěl. Ale setkání s mými rodiči, zatraceně, říkal jsi, že bys to taky udělal!“

Tom se k němu otočil zády, zdánlivě kontroloval košíky s pečivem pro prázdné drátěné podnosy, které potřebovaly být pootočeny. „No, ale neříkal jsem kdy,“ řekl přes rameno, zněl přitom tvrdohlavě.

Bill byl ztracený. Jen zíral a snažil se spojit tohoto Toma s tím, který se jen před chvilkou smál a vtipkoval. „Tome,“ utrousil a sevřel rty do úzké linky.

Vstupní dveře se s rámusem otevřely a shluk mužů a žen v oblecích se nahrnul dovnitř. „Díky bohu, Starbucks,“ zvolala jedna žena. „Kde je Starbucs, tam je civilizace, bez ohledu na zbytek venkovního vzhledu…“

„Tak rychle, musíme si pospíšit a vrátit se na cestu,“ řekl jeden z mužů, mnul si ruce a prohlížel si nabídku. „Přijedeme pozdě.“

Bill se tiše přesunul k baru a otočil se tak, aby se nemusel dívat na Toma. Tohle bylo směšné. Dokázal by to pochopit, kdyby šlo o Tomovy rodiče, a Tom jim ještě nic neřekl a ani nechtěl, dokonce s tím byl v pohodě. Ale setkání s jeho rodiči by neměl být tak velký problém, nebo ano?

„Můžu pro vás něco začít připravovat?“ Zavolal přes pult na mladou ženu v hnědém saku, která se přibližovala k pultu s nerozhodným pohledem.

Tvář se jí rozsvítila. „Likérové latté! Chci latté s vaječným likérem, dejte mi velké.“

Bill se natáhl pro kelímek, a nakonec jich vytahoval pět pro pět latté, a opět spustil mlýnek na espresso. K jeho nelibosti ten první muž, ten v kaštanovém obleku a lesknoucí se námořnické saténové kravatě, zaplatil za všechno najednou, což zanechalo Toma s nečinnýma rukama.

„Tady, pomůžu ti,“ řekl Tom a přisunul se blíž, aby napěnil další mléko.

„Já nechci tvou pomoc,“ vyštěkl Bill, zablokoval mu cestu, začal mléko pěnit sám a druhou rukou se natáhl pro hotová espressa. „Běž dělat, cokoliv chceš, jen nechoď do mé blízkosti.“

Tom odstoupil se zvednutými dlaněmi.

„Velké likérové latté. Dvojité latté.“ Zavolal Bill a připravil je do řady. Ještě tři. Nepodívá se na Toma. Dokončil mléko, vytáhl napěňovač, a začal s přípravou dalších espress, zatímco vytáhl další označené kelímky. Nepodívá se na Toma. „Venti mocha. Bezkofeinové mandlové light latté.“ Ještě jedno.

Když všechny obleky odešly, zaměřil se na utírání espreso baru a napěněného mléka, které mu přeteklo přes okraj nádoby.

„Bille-“ začal Tom.

Billovy oči střelily do nejvzdálenějšího pravého koutku jeho periferie. I když bylo bezkofeinové espresso skoro z poloviny plné, natáhl ruku a spustil mlýnek. Pak pro jistotu spustil i klasický. Výsledné bzučení bylo dostatečně ohlušující k utopení konverzace.

„Ach, proboha-“ zaslechl, a Tom se vydal směrem k němu. Za ním se rozezvonil alarm jednoho časovače na kávové urně. Koutkem oka viděl, jak se Tom nahrbil, a pak se otočil, aby se s tím vypořádal.

A co, jestli se chval dětinsky? Tom porušil své slovo, a pokud Bill jeho slovu nemohl věřit, co by si měl o nich dvou myslet? Co přijde příště? Nezáleželo na tom, jak dobrý byl v posteli… okay, no, záleželo na tom hodně, ale ne, pokud jej Bill nakonec bude podezřívat, že příště poruší svou samozvanou monogamii. K tomu Tom taky cosi povídal.

Jen se podívej na Tomův dosavadní seznam, připomněl sám sobě utrápeně. Za poslední roky, jak se zmínila Lisa, než byla umlčena, Tom pravděpodobně svedl více dívek, než by mohl jednoduše spočítat.

„Áááá zkurvená-nng!“ Rachot a cinkání kovu o kov bylo následováno těžkým zaduněním, které Bill mohl slyšet i přes mlýnky, a on se otočil s panikou procházející mu po páteři, vypnul mlýnky a spěchal kolem espresso baru.

„Tome!“ Doběhl k umyvadlu a narovnal velkou krychlovou urnu za její gumová madla. „Co to ksakru?“

Tom zasyčel, levou rukou pustil studenou vodu a druhou, rudě červenou, držel pod proudem vody. „Jako co to vypadá?“ Řekl přes zaťaté zuby.

„Jako že sis na ruku vylil horkou kávu,“ odpověděl Bill věcně, odnesl urnu pryč od Toma ke druhému umyvadlu, a podíval se na časovač. Budou muset dát vařit čerstvou bezkofeinovou kávu, ale až bude postaráno o Tomovu ruku.

„Máš to na první pokus.“

Bill ho odměnil soucitem smíchaným s podrážděností. A to si myslel, že on je ten, kdo spíše bude neopatrný a ublíží si, jakmile je rozrušený. „Přinesu lékárničku,“ řekl bezbarvě. Předpokládal, že i Aaron se o tom bude muset dozvědět, pokud bude Tomova spálenina dostatečně zlá.

„Ne… počkej…“ Tom po něm chmátl druhou, vlhkou rukou, a Bill mu z vlhkých prstů vyklouznul. „Sakra. Ach, k čertu…“

„Hned jsem zpátky,“ dodal Bill a spěchal dozadu. Tiše si pro sebe odfrkl, když vyhledal lékárničku za lednicí, téměř schovanou jakýmisi starými nerezovými dávkovači na mléko. „Idiot.“

Když se vrátil, Tom stále chladil ruku pod proudem vody a se soustředěným pohledem střídavě hýbal jednotlivými prsty. S nečitelným výrazem vzhlédl.

„Nemusel ses spálit, jen abys mi dokázal, že se chceš omluvit,“ podotkl Bill bodře, napřáhl ruku pro Tomovu a zvedl čistý ručník. Lehce raněnou ruku osušil a prohlížel si červenou kůži. „Nebo možná proto, aby ses s jistotou vyvlíknul z té večeře?“ Roztrhl balíček s gelem na spáleniny a začal ho štědře roztírat, pilně se přitom vyhýbal Tomovu pohledu.

Tom znovu sykl bolestí.

„Promiň,“ řekl Bill, a tentokrát se na něj podíval.

„Já na tu zatracenou večeři půjdu. A setkám se s tvými rodiči,“ řekl Tom zničehonic, tmavé oči měl ztrápené, ale upřímné. „Omlouvám se, že jsem byl blbec. Zase.“

Bill se ušklíbl a dokončil práci s gelem. „Jen dokud nejsi BlbJack,“ odpověděl. „Myslíš, že na to potřebuješ obvaz? Pohotovost?“

„Ne, sakra ne,“ řekl Tom s grimasou a jednou rukou jej objal, hned jej však pustil, když se Bill napjal. „Máš pravdu. Dělám si to, co chci. Takže dnes večer chci poznat tvé rodiče.“

Bill se úlevně usmál. „V šest hodin-“ začal, a zarazil se, když mu Tomovy oči zamířily přes rameno.

„Co se tady děje?“ Houknul Aaron, a pohled mu padl na lékárničku.

„Je to pod kontrolou,“ řekl Tom, ale ustoupil, pravou rukou si přitom podepřel svou levou, nezraněnou rukou.

Aaron přistoupil k obslužnému pultu, pohledem přejel všechny pulty, košíky s pečivem, Tomovu ztuhlou pozici a prázdný obchod. Namířil prstem na Billa. „Trümpere, zajdi si na přestávku.“

Bill s pokrčením ramen posbíral lékárničku a ústy přes Aaronovo rameno naznačil Tomovi „později“.

Tomův malý úsměv byl dostatečným povzbuzením.

autor: fyredancer