autor: SunlovestheMoon
Gustav ukončil hovor na svém mobilním telefonu a stejně jako to bylo u předchozích dvou telefonátů, Bill pokračoval ve hře na klavír od místa, kde přestal, když se telefon rozezvonil.
Bill samozřejmě naslouchal Gustavovým aktualizacím od Georga, který nadále sledoval Tomův pohyb mimo jeho byt. Předstíral, že ho to nezajímá a Gustav si zvykl nahlas opakovat vše, co mu Georg po telefonu řekl, v Billův prospěch. Dokonce i ten tichý smích, který zaslechl z Billova studia, když Georg zřejmě vyjádřil své obavy o Gustavův sluch, za to stál.
A tak se to zdálo být jako dobrá, a zároveň i špatná věc, že nebylo nic, co by stálo za povšimnutí na Tomových aktivitách. Před týdnem navštívil advokátní kancelář, a po nějaké době několik míst, povětšinou barů, kde hrála živá hudba. Na některých z těchto vycházek se Tom setkal se starším džentlmenem, usmíval se a zjevně si jeho společnost užíval. Gustav nechtěl, aby tohle Bill slyšel, ale přesto to zaslechl. Když se to stalo poprvé, Bill se na celé dva dny zabarikádoval ve studiu.
Gustavovo pole zájmu obvykle nedosahovalo až k alternativní medicíně, ačkoliv byl s jejím použitím obeznámen. Daleko přijatelnější pro něj bylo téma abstraktních věd, skládající se z techniky pozorování a experimentů s interními věcmi, které jsou známy, ale nemůžou být racionálně vysvětleny. Pokud by jakákoliv situace mohla být přirovnána k tomuto, byl by to ten druh spojení mezi Billem a Tomem. Něco se stalo – Bill to popsal jako jakýsi posun ve vzduchu. Gustav to cítil, ale bylo to jako cokoliv, co tam venku bylo, mělo pro ty dva specifický plán, a Gustav si suše pomyslel, že po letech už bylo sakra na čase.
Gustav Billa znal víc než 300 let.
Tenkrát byli Günter a Konrad.
Od chvíle, kdy malý Konrad statečně zahnal děti házející kameny na Güntera a posmívající se mu, a pak jej ještě statečněji vyhledal v okamžiku, kdy to bylo nebezpečné, jejich přátelství bylo zpečetěno.
Günter se učil ranhojičem, když jej náhle jedné noci napadl pacient s tajuplnou krevní nemocí. Kousance a škrábance se nejprve nezdály být tak hrozné, dokud Günter nepodlehl spánkové horečce, která se přeměnila v koma. Považován za mrtvého byl Günter zabalen a připraven na pohřeb. Ale když padla noc, Günter se probudil a s palčivou žízní provedl své první zabití. Jakmile žízeň uhasil, byl zděšený, bylo to proti všem principům, ke kterým se zavázal. Ale instinkt přežít byl silnější a Günter položil oběť do vlastního hrobu a schoval se v malé jeskyni nedaleko hor.
Jako by tomu chtěl osud, Konrad se vyplížil ven, aby se s kamarádem naposledy rozloučil, a viděl ho.
„Güntere?“ Konrad byl v šoku.
„Nechoď ke mně blíž!“ Prosil Günter. „Musíš se držet dál. Já – já jsem… zrůda.“
Konrad tomu odmítal uvěřit. Několikrát za týden se vždy vyplížil, aby Güntera navštívil, a pro dobro jich obou si držel odstup. Seděl tam a zpíval svým nádherným hlasem a vymýšlel různé hry, aby zabil čas. Jelikož Konrad často trávil svůj čas někde venku, nikomu na tom nepřišlo nic divného.
„Budeme ti muset změnit jméno.“
„Pak si budeš muset to svoje změnit i ty.“
Takhle pokračovali dva roky, aniž by byli o cokoliv moudřejší, a Güntera to udržovalo při smyslech. A nejspíš díky svému výcviku ranhojiče se naučil, jak kontrolovat svá nutkání. Konrad Günterovi zachránil život a o několik let později Günter zachrání zase ten Konradův.
Bill byl v Tomově mysli neustále přítomen, doslova.
Během dne, ale ne vždy, když se dostal ven, si Tom všímal koutkem oka nebo v odrazu výlohy toho řidiče taxíku, který jej vezl zpátky domů, pouze nyní byl ten brunet v takovém druhu auta, který měl být nenápadný. Ten chlápek Tomovi vůbec nepřipadal jako nějaký pochybný typ, takže zbývalo jen jedno jediné vysvětlení: policejní auto, pomyslel si Tom.
Mužovy dlouhé, rovné vlasy svázané do culíku a odhalující tak přitažlivou tvář byly hlavním důvodem, proč jej Tom poznal, a kdyby nebylo Billa, možná by jej i zaujal. Lhostejně, však přesto diskrétně, si poznamenal poznávací značku a později si tak potvrdil své podezření, že to má co dočinění s Billem a doktorem. Lehce podivnější byl chlápek s tvídovou čapkou, který jej, jak by Tom přísahal, jednou či dvakrát sledoval, ale přičetl to k následkům stresu z přepadení.
Bylo to ale hlavně v noci, kdy se Bill téměř vždy nacházel v popředí Tomovy mysli, zvláště během spánku, vloupával se mu do snů, po pátém už to přestal počítat, a byly téměř vždy variací na tu samou svůdnou scénu. Billovy široké, medově zbarvené oči intenzivně jej pozorující, zatímco dlaněmi přejížděl po jeho kůži. Konejšivé doteky, které byly jako požár, ostře a těžce se mu šířily po těle, jen aby se nashromáždily v jeho rozkroku. Bill byl jako noční můra, tlačil Toma do postele, lapal po jeho tvrdé, horké kůži, aby jej zabalil do vlnícího se sametového těsného tepla, které pokaždé, pokaždé zmizelo, než dokončilo svou práci, a Tom zůstal lapající po dechu frustrovaně vzhůru a chtějící více.
Po několika týdnech, kdy byl neustále sledován, a snech, ze kterých byl jen roztoužený a ukňouraný, Tom věděl, že to takhle dál nemůže pokračovat.
Zaťukání na okno od Toma Kaulitze bylo to poslední, co by Georg očekával. Sledoval Toma už několik týdnů a na jeho pohybu nebylo nic výjimečného. Kromě jeho vlasů a oblečení vypadal jako další běžný obyvatel města, a kdyby jej o to Gustav nepožádal, on sám by se tím rozhodně neobtěžoval. Ale takhle to byly jedny z nejjednodušeji vydělaných peněz a on si nestěžoval.
Georg spustil okýnko s podezíravým zamračením, očima blýskl po taškách u Tomových nohou a zpátky vzhůru. „Ano?“
„Hej,“ kývl Tom krátce. „Můžeš mě vzít zpátky k Billovi – ehm, do bytu doktora Schäfera v Ottensenu?“ Požádal Tom a uvědomil si, že nezná Billovo příjmení.
Georg na něj vteřinu překvapené zíral, pak se rychle vzpamatoval a ukázal palcem kamsi za sebe. „Taxíky stojí tam, jsi slepý?“ Odfrkl si.
Tomovo zazubení nedosahovalo k jeho očím. „Ne, to nejsem. A proto jsem napsal číslo svého bytu na peníze, které jsem ti dal, když jsi mě sem přivezl. A vím, že mě sleduješ. Pro ně,“ dodal pro ujasnění.
Několik dlouhých chvil na sebe vzájemně hleděli, ani jeden z nich nemrknul. Georg si žvýkal vnitřek tváře, než pohled přerušil. Tiše zaklel a natáhl se, aby otevřel dveře spolujezdce. „Nastup,“ vzdychl.
Pokud byl Tom překvapený, nedal to na sobě znát. Georg se zřejmě rozhodl, že prozrazené krytí je prozrazené krytí.
„Jak jsi to věděl?“ Zabručel Georg.
Tentokrát se Tom široce zazubil. „Jeden můj kamarád v Americe byl soukromý detektiv. Při několika příležitostech jsem mu dělal společnost. Naučil mě pár triků, věcí, po kterých se má člověk dívat.“
Georg mu poslal pohled, potřásl hlavou, a pousmál se. Cesta do Ottensenu byla dost dlouhá, aby Tom lovil informace. Když dal Georg jasně najevo, že nic takového nepřichází v úvahu, Tom pokrčil rameny a jednoduše změnil téma.
„… Můj otec byl detektiv a stejně tak můj dědeček. Vlastně nejdřív policista a pak detektiv.“
„Baví tě to? Totiž, sledovat mě muselo být zatraceně nudné,“ ušklíbnul se Tom.
„Je to vážně nezajímavé v porovnání s dalším případem, který jsem dostal,“ souhlasil Georg s uchechtnutím.
Tomova zvědavost byla probuzena. „Ach, něco, o čem můžeš mluvit?“
Georg projížděl křižovatkou a na chvíli se odmlčel. „Něco z toho je v novinách, ale ne všechny detaily. Za poslední měsíce tady bylo několik vražd. Poslední jen před pár týdny, vlastně asi kilometr západně od Ottensenu.
Tom vytřeštil oči a byl rád, že se zrovna dívá z okna. Georg pojmenoval tu část, ve které byl Tom před pár týdny přepaden, a on otočil hlavu a trhnul sebou nad tím nečekaným otřesem, než zblednul.
„Hej, jsi v pohodě, člověče?“ Georg se na něj díval a obočí měl ustaraně nakrčené.
„Jo, to jen moje žebra,“ řekl Tom. „Já, ehm, nedávno jsem byl kolem toho místa přepaden…“
Georg po něm spekulativně pokukoval. „Vážně? Je to tam povětšinou prázdné, co jsi tam dělal?“
„Ztratil jsem se,“ řekl Tom popravdě.
„Tak to jsi měl štěstí, že tě Bill s Gustavem našli,“ přikývl Georg. „Nemohl bys být v lepších rukách.“
Tom mu oplatil chabý úsměv. Pak, jako by jej to právě napadlo, se zeptal, jak se vůbec s Gustavem a Billem zná.
„Ehm, Gustav a já máme svou historii. Můj otec a dědeček ho znali – totiž, znali jeho otce, jsem chtěl říct,“ vysvětloval Georg vágně, kdy odbočil na parkoviště a zastavil. „Jsme tady,“ řekl Georg a ukončil tak konverzaci.
S ujištěním, že Georg počká dole, se Tom vydal vzhůru, myšlenky na to, co mu právě pověděl, mu vířily hlavou. A přišlo mu divné, že Georga nijak netrápilo to, že se v té samé oblasti nacházeli i Bill s Gustavem. Do čeho přesně se to namočil?
Pro uklidnění se zhluboka nadechl, jakmile se dveře od výtahu otevřely do známé chodby před střešním apartmá, a Tom spoléhal na to, že se to všechno brzy dozví.
autor: SunlovestheMoon
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 18
Tom se vrací to jsem zvědavá jak se zachová Bill moc pěkná povídka.
moc pěkná povídka. děkuji
I kdyz jsem se rada dozvěděla neco ze střípků minulosti v zivote Billa a Gustava, presto jsem byla vetsi část kapitoly mírně, no inu – nebudu zastirat a kapnu božskou … opravdu hodne frustrovana vývojem události v tom ohledu, ze se kluci ani v tomto dilku ZASE nesejdou a pri představě dalsiho tydne, kdy na to budu cekat opet jako na smilovani Boží, me doslova a do písmene jímala hrůza (páni, to je ale mega dlouhá veta 😂). Autorka mela vazne nervy, takhle to znovu shledani ústřední dvojice porad protahovat 🤬. Zaplatpanbuh za ty dary, ze se nam blyska na lepsi časy a v pristi kapitolce uz doufejme budou ledy prolomeny 😊! Ted jeste přežít to týdenní cekani, odpočet zacina 😏.
Popravde, neviem, čo na to povedať. Som rada, že Bill na Toma nezabudol a niečo k nemu zrejme cíti. A že Tom je na tom podobne. Ale aj tak mu to celé príde také nemastné neslané. Dosť nuda. Snáď sa to postupne zlepší. Ale aj tak ďakujem za preklad, Zuzu. Držíš to tu nažive.
Noooo konečně se kluci zase uvidí 😊😊 to jsem zvědavá kdo na koho dřív skočí 😈😈
Každopádně… proč nejde link na original? 😡