autor: SunlovestheMoon
Když byl Tom v Gustavově pracovně naposledy, tak přes opuchlé oči jen sova viděl. Teď když opět seděl na ošetřovacím lehátku, Tom byl ohromen velikostí místnosti srovnatelné s velikostí celého jeho bytu v Schanzenviertelu. Drahé vybavení se lesklo a Tom si se zvědavostí prohlížel celou jednu zeď obloženou něčím, co vypadalo jako lékařské nástroje a mnohé z nich téměř muzejní kousky.
Gustavovy ruce byly chladné proti Tomově kůži, když svého pacienta prohlížel a spokojeně pokýval hlavou při pohledu na jeho hlavu a ret. „Neměl bys mít žádné jizvy. Vypadá to dobře.“
„Vlastně jsem o tom přemýšlel, všiml jsem si, že ty stehy zmizely.“
„Byly to vstřebatelné stehy, které se samy rozpustily,“ vysvětlil Gustav, jakmile skončil.
Tom slezl z lehátka a lehce sebou přitom trhnul. Bude to ještě chvíli trvat, než bude úplně v pořádku. „Děkuju, doktore. Ehm, co dlužím za léčbu?“ Promnul si zadní stranu krku a uvědomil si, že si s blonďatým mužem ještě nezačal tykat.
Gustav jen mávl rukou. „O to už bylo postaráno; Billem.“
Při zmínce Billova jména se Tomovy rty zkroutily vzhůru. O chvíli dříve Bill začal panikařit, když se ukázalo, že on a Gustav doma nemají žádné jídlo. Toma to nijak neobtěžovalo, jelikož často popadl jídlo až po cestě, stejně jako prvních pár dní, kdy měl neustále nějaké pochůzky.
Pak doktorova slova plně vstřebal.
„Co? Ne, ne. Můžu za to zaplatit sám,“ protestoval Tom.
Gustav se na Toma podíval se zvědavým výrazem. „Bez urážky, ale mé poplatky jsou velmi vysoké.“ Když viděl tvrdohlavé pozvednutí Tomovy brady, znovu to zvážil a s přikývnutím z počítače vytiskl účet.
„Děkuju,“ Tom papír zběžně prolétl pohledem, a ihned se podíval znovu, tentokrát důkladněji. Podle jeho odhadu to bylo skoro třikrát tolik, co by zaplatil v soukromé nemocnici. Vzhlédl, když k němu Gustav přistoupil.
„Měl bych tě varovat, že Bill tohle nepřijme,“ Gustav poklepal na papír.
Tom pokrčil rameny a rozhlédl se po místnosti. „Tady moc často pacienti nebývají, že?“ zeptal se.
Gustav následoval Tomův pohled a zavrtěl hlavou. „Ty jsi můj první pacient. To lehátko je tady spíše ze sentimentálních důvodů.“
Sentimentálních. Doktor nemohl být o více než jen pár let starší než Tom. Nechal si to slovo chvíli procházet hlavou, než ho přidal jako další otázku na svůj seznam.
Zaslechli otevírání dveří, a když se Tom pohnul, aby doktora následoval na chodbu, vzhlédl a spatřil cedulku se jménem na dveřích pracovny. „Dr. Franke Stein?“ Utrousil, zatímco dorazili za Billem do kuchyně.
„Jen takový malý Billův vtípek.“
„Ach?“ Zamumlal Tom, a v tom zahlédl Billa obklopeného několika nákupními taškami s jídlem, zády k němu, takže měl dobrý výhled na jeho dlouhé nohy v těsných, šedých džínách a malé, ale pevné pozadí povystrčené vzhůru, jak se Bill sklonil k otevřené lednici.
Bill se otočil a nakoukl přes rameno. „Gustavova práce,“ vysvětloval, zatímco uklidil několik dalších věcí, než se narovnal a zavřel lednici, „je genetika.“ Billovy rty se nad tím vtípkem zkroutily, ale jeho hnědé oči hřály hrdostí.
Mělo to tak blízko k úsměvu, jak jen kdy Tom na Billovi viděl, a že to ani nebylo nasměrováno na něj, to více než jen trochu bolelo. Ale pousmál se na něj na oplátku, zatímco u toho pozvedl obočí. „Nevypadáte o tolik starší než já, doktore,“ řekl lehce.
„Dokončil jsem školu dřív,“ odpověděl Gustav skromně, vytáhl z tašky krabičky s jídlem a Bill pro Toma připravil talíř a vidličku. „Kolik jsi toho jídla koupil, Bille?“
„No, nevěděl jsem, co má Tom rád… a tak jsem vzal různé věci.“ Bill se zapřel rukama o pult a skákal pohledem z jídla na Toma. „Je to příliš moc?“
Ta otázka byla upřímná, pomyslel si Tom, když se díval na různé nádoby s jídlem a na ten jediný připravený talíř. Bylo tam dost jídla na několik dní. Tom si také všiml, že jeho rozhovor s Gustavem byl chytře odvržen. „Je toho hodně, ale vy mi to pomůžete sníst, ne?“
„Možná později, mám nějakou práci, ale ty se do toho pusť.“ Bill po Tomovi blýskl dalším pohledem, než se otočil ke Gustavovi, který, jako by odpovídal na nějakou jeho neslyšitelnou otázku, odešel z kuchyně spolu s ním směrem ke Gustavově kanceláři.
Tom, zanechaný s jídlem o samotě, se cítil podivně nemístně. Oba přátelé od jeho návratu každou noc na hodinu zmizeli a vraceli se s lehce načervenalými tvářemi, občas i s tajuplnými úsměvy. Toma to nutilo uvažovat, jestli je v tom Billově a Gustavově přátelství něco víc, než viděl. Cosi mu říkalo, že jejich vztah není fyzický, ale na tom, jak spolu mluvili a jak se k sobě chovali, bylo něco, co vypovídalo o dlouhém společném životě. Tom věděl o lidech, jejichž přátelství trvalo přes čtyřicet let a kteří neměli blízko k tomu druhu blízkosti, kterého tady byl svědkem, a uvažoval, jaký asi byl jejich příběh.
Byla to ta hlavní věc, která mu bránila v tom, aby iracionálně žárlil – s vědomím, že na to ještě nemá žádné právo – a přesto to tak cítil. Nevrle se posadil ke stolu a jedl, aniž by cítil chuť jídla, a přemýšlel o svých otázkách, když se jeho mysl vrátila ke snu z předchozí noci. Byla to spíše noční můra: lidé krváceli, ale bez známek napadení. Byl tam i zloděj, ten, který jej napadl, s rozbitou lebkou a s kousky mozkové hmoty a krve prosakující ven.
Na rozdíl od ostatních snů si Tom tenhle pamatoval. Zloděj, který byl předtím přímo před ním, nyní ležel v dostatečné vzdálenosti a byla tam zeď se špinavou šmouhou, jako by ten muž do ní narazil, ačkoliv ta šmouha začínala daleko výš, než byla skutečná výška muže. Tom nad tím přemýšlel a přitom se rozhlížel po něčem k pití. Doufal, že si s nimi dnes večer promluví o tom, proč je tady, proč je tak důležité, aby byl sledován. Celá ta situace se zdála být mnohem zlověstnější, kdyby to zároveň nevypadalo, jako by jej chránili.
Otočil se k lednici, aby popadl pivo, které tam Bill uklidil, a chystal se ji zavřít, když něco upoutalo jeho pozornost. Těžký plastový štítek byl zachycen o okraj šuplíku na zeleninu a Toma zamrazilo v zádech při pohledu na stín matně červené barvy. Odložil pivo na kuchyňskou linku, natáhl ruku a otevřel šuplík, jen aby ho spatřil plný pytlíků s krví.
Tom jeden vytáhl, chladný pytlík byl v jeho ruce překvapivě těžký. Předpokládal, že to mělo co dočinění s doktorovou prací, ačkoliv Tom uvažoval, proč si doktor uchovává krev tady, když má ve své pracovně obrovskou lékařskou lednici. Tom na otevřenou lednici chvíli zíral a jeho mysl vstřebávala tu naprostou čistotu celého zařízení. Přejel prstem po prázdné polici a byl bez poskvrnky. Nemusí to nic znamenat, říkal si. Zavřel dveře lednice a nepřítomně odložil krevní vak na linku, přesto se však zdálo, jako by na něj to moderní zařízení mrklo ve vší své lesklé novotě. Nejasně si všiml, že jediné uskladněné potraviny v jednici byly ty, které tam Bill vložil před chvílí.
Toma v tu chvíli napadla šílená myšlenka, že Bill ani doktor nejedí.
Směšné, pomyslel si a ušklíbl se nad svou vlastní představivostí.
Pak, než stihl to nutkání zpracovat, se Tom náhle ohnul a úšklebek mu z obličeje opadl, jakmile začal otevírat skříňku za skříňkou, oči se mu s každou další čím dál více rozšiřovaly. Kromě obvyklého nádobí, skleniček a náčiní se tam nenacházela jediná plechovka, krabička nebo balíček.
Hleděl na otevřené skříňky a cítil po celém těle podivné chvění, jako by měl v sobě až příliš kofeinu. Otázky se mu v hlavě roztočily jako na kolotoči. Muselo existovat nějaké vysvětlení, pomyslel si, muselo. Jakoby silou vůle se mu jednotlivé otázky začaly v hlavě seřazovat jedna za druhou, následující pravidelný vzor, ale to, co mu z toho vycházelo, bylo stejně směšné jako myšlenka, že Bill a Gustav nejedí.
Tom zavřel oči a znovu je otevřel. Police zůstaly prázdné. Oči mu padly na krevní vak a on se zapotácel, promnul si zátylek a levou rukou přitom shodil láhev s pivem, která tak s hlasitou ránou dopadla na podlahu vedle jeho nohou.
Najednou se tam, na druhé straně místnosti, bez jediného zvuku objevili Bill s Gustavem, jako by byli přivoláni hlukem. Tom se až příliš rychle polekaně otočil a šlápl do piva. Pocítil záblesk paniky, že si opět poraní žebra, když uklouzl a klopýtnul, připravil se na bolest, ale nic jej nemohlo připravit na pár rukou kolem jeho těla. Tomovi se silně rozbušilo srdce, když se zadíval do Billových medově zbarvených očí.
Koutkem oka Tom mohl vidět Gustava, nehybně stojícího na druhé straně místnosti, kde sám Bill stál jen před několika vteřinami, a jeho tvář byla stejně neutrální jako Billova. Nikdo z nich se nepohnul, ta situace zasáhla všechny tři. Tomovi silně bušilo srdce a on si olízl rty.
„Tohle je už podruhé, co jsi mě zachránil.“
Bill Toma jemně odvedl pryč od rozlitého piva, než spustil ruce a poodstoupil. Vzájemně pozorovali jeden druhého, Bill se k Tomovi choval jako k plachému hříběti.
„Tohle už je podruhé, co jsi mě takhle zachránil,“ zopakoval Tom. Rychle se podíval na Gustava, pak znovu na Billa, jen mírně ujištěn, že žádný z nich neudělá nějaký nečekaný pohyb.
„Ano,“ odpověděl Bill.
„Jak jsi to udělal?“ Tom držel svůj hlas nízko, bylo to lepší pro potlačení paniky.
„Jen jsem se pohnul-„
„Ne,“ popřel to Tom. „Ne, to určitě ne, stál jsi přesně tam, kde stojí on,“ Tom zapíchl prst Gustavovým směrem, „a já jsem neviděl, že by ses pohnul. Tak proč to tak je?“
„Proč se neposadíš, Tome?“ Navrhl Bill klidným hlasem, jako by měl v úmyslu uklidnit i jeho.
Tom zavrtěl hlavou. „Jsem v pohodě tak, jak jsem. Kromě toho mám pocit, že by ti v cestě nestálo vůbec nic, kdyby ses chtěl ke mně dostat,“ z napětí v těle jej bolela žebra.
Bill si Toma zvědavě prohlížel, pak se jeho pohled přesunul k otevřeným skříňkám a krevnímu vaku a na tváři mu přeběhlo porozumění, než naklonil hlavu zpátky na Toma.
„Kdyby, Tome? O žádném kdyby tady není pochyb,“ ujistil ho Bill, ta výhružka zněla absurdně lehce. „Ale neboj se, tady jsi v bezpečí, to už bys měl vědět.“ A s tím se Bill jen tak otočil, aby uklidil rozlité pivo, a Gustav postoupil kupředu, obešel Toma, aby uklidil krevní vak zpátky do lednice, zatímco Tom tam jen stál a nevěděl, jestli se má smát nebo vyšilovat. Předpokládal, že dělá tak trochu od obojího. „Tome, běž se posadit,“ vzdychl Bill a vyhodil rozbité sklo. Otřel si ruce, postavil se před Toma a začal se k němu natahovat, když vtom se Tom okamžitě odtáhnul. Bill ruce zase spustil a obezřetně si jej prohlížel. „Co jsi čekal, Tome? Přišel jsi sem zjistit pravdu, není to snad to, co jsi říkal?“
„Já – já, ano, ale tohle… do prdele. Tohle není skutečné,“ Tom začal zrychleně dýchat. A poprvé za dobu, která mu připadala jako celé týdny, se jej Bill téměř dotkl a Tom se odtáhl.
„Tome, Tome,“ Bill sevřel oběma chladnými dlaněmi Tomovu tvář a uzamkl s ním svůj pohled. „Dýchej.“
Tom s překvapením zjistil, že se nedokáže odtáhnout z Billova jemného, ale pevného sevření. Podíval se mu do očí a zachvěl se nad pocitem, který jím prostoupil, než zavřel oči.
Dýchej, slyšel Billa říct, cítil závan vzduchu od Billových úst tak blízko těm jeho. A tak Tom lehce pootevřel rty a pomalu se nadechl, a pak znovu. U třetího výdechu cítil, jak se začíná zklidňovat, když na rtech ucítil dotek něčeho jemného a chladného. Pak se mu zasekl dech v hrdle a teplo se mu hromadilo v podbřišku dokonce ještě dřív, než se Billovy rty dotkly těch jeho s tím nejmenším tlakem, lehce se o něj otřely a zdálo se, jako by byly na pokraji prohloubení, když Bill zaváhal, zachvěl se a odtáhl se.
„Jsi si sednout, Tome. Já – budeme tam za chvíli,“ řekl Bill tiše a odvedl omámeného Toma k pohovce.
Když se k Tomovi připojili i Bill s Gustavem, nálada byla znatelně klidnější. Tom si pomyslel, že to se nejspíš vypnula část jeho psychiky, aby sama sebe ochránila. Gustav se posadil na křeslo naproti Billovi, který seděl na pohovce vedle Toma, s dostatečným prostorem mezi nimi a s jednou nohou zastrčenou pod druhou.
„Dobře, pojďme si promluvit,“ řekl Bill.
autor: SunlovestheMoon
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 22
❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️
Ja tuhle povídku zeru, zeru a zas zeru❣️❣️❣️
Dnes byl dokonce delsi dil, bezva 👏. Kez by to tak chtelo vydržet 😁! A super práce s překladem, vyznamenala ses, Zuzi 👍 bylo tam vsechno … stala jsem se mouchou v te kuchyni 😊. Bylo to tak super napínavé, ze jsem si to musela přečíst 2x hned po sobe – mam dost 😝…
Tom je hodne vnímavy a žádný blbecek, všimne si hned a vseho a spravne to zpracovává, i kdyz je tezke uvěřit … takze odhalení bylo docela rychle, parada. No a Bill a jeho charakter a vystupování v tehle povídce? Jednoduse jsem si z nej cvrkla hahaha 😂😂😂!!!
Nechce uz byt dalsi nedele 😇? Pripadne se mi Te nepovede přimět ke korupci 😅?? Musela jsem to zkusit, co kdyby 😆?!… Achyo vzdycky si rikam, ze musim se čtením počkat, az tu přibyde vic dílu, abych si ta muka trochu ulehčila, jenomže pak tu zahlédnu tenhle B&W banner a neovladnu se… No nic, tak si jdu zas “krátit chvili” Wheel of love, kde me ti 2 tamni pakoni par posledních dílu pekne štvou 🤬🤬🤬!!!
Tomovi to začíná docházet jen jsem zvědavá jak to příjme povídka je parádní moc dík za překlad.
[1]: Podplácet mě můžeš, jak jen chceš, ale další díl stejně ještě není přeložený… 😁
A děkuju za krásny komentář u WOL 🙂
[3]: Rádo se stalo 😊. Dobre, ze jsi ho tam objevila, kdyz jsem si s nim tak vyhrála 😆!!!
Tom si síce rýchlo všíma a uvedomuje, ale zároveň akosi často panikári, xi. Som zvedavá, čo bude, keď sa konečne dozvie pravdu. To už bude mimo úplne. Ďakujem za preklad.