autor: fyredancer
Bill se probudil za pocitu prstů proplétajících se mu ve vlasech. Chvilku ležel ve slabém ranním světle procházejícím přes žaluzie a zavrtěl se proti dalšímu tělu vedle sebe, které jej hřálo svým teplem a blízkostí. Kdyby všechny soboty mohly být takto idylické, pak by měl svůj vlastní vzorec pro štěstí.
„Kolik je hodin?“ Zeptal se a povzdechl si.
Rty mu přejely přes čelo a po tváři.
„Po desáté,“ ozval se Tomův ochraptělý hlas.
Bill otevřel oči. V ohnisku mdlého světla tam byl Tom, jeho rysy se zdály být klidné, až na záblesk tmavého oka. „To není špatné,“ řekl Bill a zauvažoval. Nikdy si nemyslel, že by si dvě těla mohla vzájemně přinést rozkoš až do takového bodu, tolikrát se dostat do výšin a zpátky. Byli vzhůru téměř do dvou hodin ráno, střídavě, Tom se stáhl, aby Billovi dopřál ten nejdelikátnější pocit frustrace a vedl Billa, aby jej následoval, dokud to jejich tolerance nevzdaly.
Poté, co Tom zavěsil telefon svému otci, zatáhl Billa do své ložnice a vrhnul se na něj. Víceméně. Svolná oběť jen těžko mohla něco vykřikovat o znásilnění.
„Bolí mě čelist,“ stěžoval si Tom.
Bill si odfrkl. Nemluvě o tom, že jeho násilník byl v ještě horším stavu. „A čí je to vina?“ Překvapil Toma, když se vymanil se sevření přikrývky, která je oba obklopovala, aby se na něj obkročmo posadil a dlaněmi se zapřel o Tomovu nahou hruď. „Chci to. Někdy brzy. Myslím.“ Sklonil se, až se jejich nosy téměř dotýkaly, a zajal Tomovo překvapené vyjeknutí svými rty.
Byl tam ranní dech, kyselé pozůstatky předchozího večera, ale Bill se ponořil do jeho úst se svým jazykem a soustředěním a vyháněl tak poslední zbytky spánku. Když polibek přerušil a zvedl hlavu, uvědomil si Tomovu ruku, která mu na zádech přejížděla v líných kruzích.
Tom zvedl ruku ke svému obličeji a zkřivil ji podél své lícní kosti. „Chceš co? Chceš se naučit stepovat? Chceš změnit obor?“ Rty mu zaškubaly a v koutcích číhal smích. „Chceš snídani?“
„To taky, chci snídani,“ uznal Bill, obkročmo se na Tomovi zavrtěl a zmocnil se ho líný požitek při pohledu na smyslnost třpytící se na Tomově tváři. „Chci mít sex. Víš.“ Otřel se o rostoucí boulí přikrytou peřinou hozenou přes Tomovy boky.
„Ahh.“ Tom se vrtěl ze strany na stranu, jen lehce, aby srovnal jejich těla, a pohupoval se proti Billovi s pohledem soustředným na jeho tvář. „Právě teď?“
„Samozřejmě, že ne teď.“ Střelil Bill nazpět a rozesmál se. Skulil se z Toma a zamrkal, náhle jej přemohl jiný druh nutkání. „Právě teď mám největší starost s tím, jestli to stihnu do koupelny.“
Tom ho chytil za zápěstí a přitáhl si jej k dalšímu polibku bez ohledu na jiné potřeby.
Později, kdy už o potřeby bylo postaráno, stejně tak i o dech a tělesný pach, se oblékli a hlad je konečně vyhnal z ložnice. Zatímco se Tom prohrabával ve skříňkách a připravoval čaj a kávu s horlivostí baristy, Bill odešel do jídelny a hledal něco k jídlu. Lisa s prázdným pohledem okusovala toust s nadšením zombie. Brandon vedle ní vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit a spát v cereáliích.
„Liso?“ Jsi v pořádku?“ Zeptal se Bill a věděl, že ta slova jsou nedostatečná, jakmile je vyslovil.
„Co? Ach, Bille. Dobré ráno.“ Mdle se na něj usmála. „Vrátili jsme se opravdu pozdě.“
„Brzy,“ opravil ji Brandon. „Příliš brzy.“
Bill se opřel o křeslo, neodvažoval se k nim posadit. Nechtěl zasahovat do něčeho tak osobního, jako byl zármutek. „Jak je na tom tvoje teta?“
„Je mrtvá,“ řekla Lisa a zavrtěla hlavou. „Zemřela brzy ráno. Lékaři zrovna začali mluvit o možnostech hospice, když vydechla naposled.“
Bill hledal odpověď nabízenou s rozpačitým soucitem. „To je mi líto.“
Lisa zavrtěla hlavou, červené kudrliny se jí roztáhly po ramenou. „Mohla jsem se s ní rozloučit. Žila svůj život naplno. Hádám, že nikdo z nás nebyl připravený, víš?“ Popotáhla a slzy jí začaly stékat po tváři.
Bill, který neměl v živé paměti žádné umírající příbuzné, na to mohl odpovědět jen jediným způsobem. „To si dokážu představit.“
„Káva?“ V jeho zorném poli se objevil hrnek a Bill ho vděčně přijal, přitiskl prsty na teplou keramiku a držel ho v obou rukách. Tom vklouzl na židli vedle něj. „Budeme si muset zajít na snídani někam ven, jsem bez jídla.“
„Dejte si nějaké cereálie,“ nabídl Brandon.
Bill protáhl obličej a rozesmál se, když spatřil na Tomově tváři podobné znechucení. „Měli bychom jít na pláž,“ poznamenal a díval se z okna. Den byl až neobvykle jasný skrz otevřené žaluzie naproti místnosti.
„Venku je hezky,“ řekl Brandon. „Měli bychom to vědět, přišli jsme teprve před chvílí.“
„Vy jste teď přišli?“ Zvolal Tom.
Lisa zamumlala: „Taky hned půjdeme do postele,“ a upustila svůj toust s takovou tragičností, až se Bill chvilku bál, že by mohla začít vážně plakat.
„Tak pojď,“ řekl Brandon a zvedl ruku. Nakonec ji odnesl od stolu jako příliš ospalé dítě.
Tom v rukách otáčel hrnkem s čajem a nahlížel do něj jakoby s nějakou podivnou fascinací. Bylo to vtipné, ne, smutné, rozhodl se Bill. Byl to bod, ve kterém se člověk musel dívat pryč od smutku nebo jiné intenzivní emoce.
„Myslím,“ řekl Tom zamyšleně, “ že už je moc pozdě jít na pláž.“
„Hmm.“ Bill se konečně posadil a podíval se přes stůl na zbytky jídla. „Asi máš pravdu. Je to dvě nebo tři hodiny jízdy. A já mám hlad.“
„Tak pojďme.“ Tom několika dlouhými hlty dopil čaj a vstal.
Bill vykulil oči. „A kam?“
Tom složil ruce. „Byl jsi někdy v oregonské zoo?“
„V oregonské zoo?“ Bill měl pocit, jako by se jejich konverzace odklonila úplně jinam. „Proč, Tome, zveš mě snad na rande?“
„Zřejmě ano,“ řekl Tom s podepřenou bradou a předstíral, že je zamyšlený. „Proč jsem nikdy dřív neviděl všechny tvé půvaby?“
Bill se rozesmál. „Dobře. Budu hrát s tebou. Ne, nikdy předtím jsem v té zoo nebyl, vezmeš mě tam?“ Bill pomyslel s příjemným bodnutím v břiše na svá dřívější slova, to tápající prohlášení, že od Toma chce sex. Bok po boku v koupelně vše, co Tom řekl, aby tím uznal Billova slova, bylo, že potřebuje pár věcí. Billova pleť hrozila, že shoří.
„Lásko,“ prohlásil Tom a natáhl dlaň, „vezmu tě kamkoliv.“ Nastalo jakési ticho, jako by neočekávaně řekl něco vážnějšího, než měl.
Bill si ho kriticky měřil, a pak se rozzářil, přijal to gesto i slova a nechal Toma, aby jej vytáhl na nohy. „Dobře, ale chci se nejdřív stavit doma.“
„Jo?“ Jedno tmavé obočí vyletělo vzhůru.“
„Jestli chceš, abych zůstal přes noc…“ Pokračoval Bill a jeho tělem se rozlilo neviditelně zachvění, „… zdá se, že jsem si zapomněl tašku do školy. Když o tom teď tak přemýšlím, mám ji v pokoji na stole… Bože, tak moc jsem spěchal, abych se odtamtud dostal, když nám tam přišla máma, zrovna když mě Sloane malovala.“ Ještě neměl příležitost, aby ráno znovu nějaký ten make-up použil, takže bude matka potěšenější, až ho uvidí.
Bill si v duchu poznamenal, aby si pořídil svou vlastní zásobu make-upu pro pohodlné opětovné použití.
„Ta, která se včera v noci s Alecem nevrátila domů,“ poznamenal Tom.
„Sloane se nevrátila, o tom víme,“ řekl Bill s temným pohledem.
Tom se rozesmál. „Velká holka, pamatuješ?“
„Já vím, já vím…“ Bill se naklonil a nechal Toma, aby jej objal rukou kolem pasu. „Cítím se jako starší bratr, který na ni má dohlížet, myslím. I když Alec vypadá jako milý kluk.“
„K čertu, ne, máš právo si dělat starosti,“ řekl Tom suše. „Ale nemyslím si, že by Alec se Sloane zacházel jako s odpadem, pokud se toho bojíš.“
Bill do něj šťouchl loktem. „No tak, jdeme. Čím dřív odjedeme, tím dřív si můžeme dát snídani.“
„Mm,hmm.“ Tom si ho na okamžik přidržel a pomalu a dlouze jej políbil, jeho jazyk měl příchuť čaje.
„Za co to bylo?“ Zamumlal Bill a opět se cítil ospale. Chtěl být držen blízko. Chtěl následovat to chvění probuzené v jeho břiše.
Tom ho pustil. Na tváři se mu objevil stín úsměvu, když kolem Billa prošel a zamířil pro bundu.
autor: fyredancer
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Moc pěkná kapitolka.
Přiznám se, ze si ted nejsem uplne jista, proc, a hlavne koho, se budu ptat, kdyz se zda, ze tu ted komentuji jen ja sama (a par světlých výjimek, ktere ale stejne nekomunikuji mezi ostatními, takze si pripadam jak hňup trpící samomluvou, o to vic, kdyz uz se ani Zuzu nezapojuje a to je opravdu uz na pováženou…). Nicmene – je to jen muj dojem, nebo se skutecne v tehle povídce vytrácí dej a zvrhlo se to pouze na jeden jediný moment a to “kdy uz konecne dá Bill Tomovi” 😂😂😂??? Uznavam, tahle úvaha je ode mne dosti prapodivna, ale co uz, jdu vzdy do hloubky, nejsem povrchní devce 🙂.
Mmch Zuzu, ctu ted ten tolikrát spekulovany Berlín a tam si prave toto dosytosti kompenzuji 😁. Dockam se tam toho mnou Koženého momentu? Jsem u 11. kapitoly a zatim tomu nic nenasvědčuje, az na jeden Billousuv sen 😉. Ha ted se skoro zda, ze nevim, co chci, ale omyl – v povídce vyžaduji vzdy minimalne tak 10 v 1 🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣🤣.
[2]: Kyzeneho, ne Koženého – ten telefon si taky píše, co chce 😅!
[2]: Já vím, že nereaguju, ale všechno to čtu a jsem za ty komentáře ráda, vážně! Jen ty horka mě ničí a do toho jsem teď měla pořád noční, a to pak nejsem schopná přes den fungovat už vůbec, protože když je celkem přijatelně, tak jsem v práci, a v tom nehorším pak musím spát a fungovat doma…
Navíc pozítří odjíždím do Chorvatska, a ještě jsem ani nezačala balit. Ale momentálně zrovna dělám co můžu, abych dokončila aspoň překlady na víkend.
A s Berlínem tě asi maličko zklamu… ehm, neříkám, že tam nebude vůbec nic, ale proti tomu, co očekáváš, to bude prakticky nic…. No, tak snad jsem ti teď nezkazila chuť do dalšího čtení 😀
[4]: Yay tak to si paradne uzij dovcu 🏝⛱☀️👙🏄🏼♀️🌊🍉🥥🍍🍸🍹💃🏻 a taky trochu zregeneruj unavené tělo i ducha 😎. Ale to druhe jen s mírou, nezapomen, ze tělo ma jit do hrobu pekne zhuntovane a správnou dovolenou poznas tak, ze bys po ni potrebovala dalších par extra volných dni 😂‼️ Po vikendu (mmch si strasne moc hodna, ze nam pred odjezdem jeste překládáš, abychom měli co cist, az Ty si uz budes valet šunky u more haha 😁😘😇) tedy nastanou “menší” prázdniny i tady na blogu s Tvymi rozepsanymi povídkami?
[2]: ja sa priznám, že niektoré časti nekomentujem, lebo akosi nie je o čom. Všetko sa to strašne ťahá a napreduje strašne pomaly. Nemám právo to kritizovať, nakoľko môj príbeh bol tiež podobný, myslím, len proste konštatujem. V tomto je tento príbeh iný oproti ostatným, až mám pocit, že by mohol mať pokojne aj sto častí a za celý čas by sa nič nestalo. O to viac to cítiť, keďže sú časti delené ( nie je to výčitka, Zuzu, neboj, len konštatujem fakt ) a tak sa jeden večer pre nás čitateľov ťahá niekoľko týždňov. Aspoň mám taký pocit. A tiež mám pocit, akoby sa autorka snažila vyrozprávať príbeh o prerode káčatka na krásnu labuť skrz Toma a ich vzťah a všetko ostatné je len otravná omáčka, ktorá má na jednej strane vysvetliť ich povahy a pohnútky ( časti s rodinou ) a na strane druhej možno dodať trochu napätia ( problémy v kaviarni ). Neviem. Asi trepem hlúposti. Vlastne ani neviem, či som tým chcela povedať. Len asi toľko, že v tom nie si sama. Zuzu, ďakujem za preklad. Máš to teraz ťažké. Ale bez teba by tu bolo mŕtvo. Január – nevzdávaj to. Stále sme tu.
[6]: Dekuju za reakci, trochu se mi ulevilo, ze ty me bláboly tady nekdo vubec čte haha 😂 a taky, ze ten momentální dojem z povídky neni jen mou predpojatosti a je nas tu takových vic 🙂.
A jinak souhlasim – Zuzu to ted nema vazne vubec lehké, popravde ji to absolutne nezávidím … nebyt ji a Janule, web by byl kaput. Holky ale prosim, nevzdavejte to, bude zase lepe!!! A i ted tu mate pravidelne čtenářky, byt ne vsichni píšou komenty, holt vsichni si neumí vykecavat zobáky jako treba ja 😅.