From the inside out 31.

Bez ohledu na to, jak moc mhouřil oči, sluneční paprsky si přesto našly cestu skrz jeho řasy a vrhly se do nahých duhovek pod nimi. Bill zasténal, přetočil se a pokusil se zabořit hlavu pod nejbližší dostupný polštář. Přetočil se mu žaludek a on zaťal zuby.

Byl si docela jistý, alespoň v tom okamžiku, že chce umřít.

„Ránko,“ zazněl až příliš blízko jeho pukající lebky hlas plný nemilosrdného veselí.

Bill bezcílně mávl rukou a chtěl si polštář přitisknout na hlavu. Dlaní plácl do kůže a znovu zasténal. „Nech mě být.“ Nahmatal roh polštáře a popadl ho.

„Ah, ahh…“ káral ho ten hlas. Polštář mu byl vytržen z pátravých rukou. „Už jsi prošvihnul jednu přednášku, miláčku, vážně chceš přijít o další?“

„To záleží. Co je za den?“ Bill neochotně otevřel oči a odhrnul si vlasy z obličeje. Měl je slepené třpytkami a jakýmkoliv sprejem, který na něj Angie předchozí večer použila. „Bože, potřebuju sprchu.“ Jeho pohled dorazil k nočnímu stolku a on zamrkal. Bylo deset.

Tom vypadal krásně, čerstvě vydrhnutý a až příliš čilý na tak brzkou hodinu. „Je úterý, lásko.“ Naklonil se a vtiskl cudný polibek na Billovo obočí.

„Ty bastarde.“ Bill na něj zazíral. „Jediná přednáška, kterou dneska mám, je až o půl třetí. Nic jsem neprošvihnul.“

„Opravdu?“ Tom protáhl obličej a zamrkal, plný nevinnosti. Nakonec se mu na tváři objevil úšklebek. „Moje chyba.“

„Máš pravdu, tvoje chyba-“ Bill se napřímil, aby po něm skočil, a trhnul sebou. „Egh, zapomeň na to.“

Vystřelil směrem k záchodu a jen stěží to zvládnul včas.

Po dobré, dlouhé sprše se Billovi podařilo dotáhnout se na gauč zabalený v jedné z Tomových dek. Žaludek se mu stále v nepravidelných intervalech houpal jako na moři, a v ústech měl nepříjemnou pachuť i přes dvě dávky zubní pasty.

„Páni, co se mu stalo?“ Pronesla Lisa obecně do celé místnosti.

Tom odpověděl řečnickou otázkou. „Není roztomilý, když má kocovinu?“ Cink, pánev dopadla na hořák.

Bill zaťal zuby. „Moje ušní bubínky krvácí,“ řekl chraptivě. „Mohli byste se pokusit nebýt tak hlasití?“

„Chceš nějaká vejce se slaninou?“ Nabídl Tom.

Poté, co mu žaludek udělal několik kotrmelců, Bill dokázal vytvořit slabé zazírání. „Ugh.“

„Chudáček,“ zavrkala Lisa a přispěchala se sklenicí vody. „Tome, přestaň ho škádlit. Vypadá, jako by měl každou chvíli omdlít.“

Z kuchyně se ozvalo nevěřícné odfrknutí. „On omdlel. V noci. Těsně předtím, než-„

„Co?“ Zeptala se Lisa dychtivě. Otočila hlavu a sklenici s vodou držela těsně mimo Billův dosah.

„Unf.“ Bill natahoval ruku a cítil se docela zoufale. Najednou byl, při pohledu na vysokou sklenici plnou chladné vody, hrozně vyprahlý.

Tomova odpověď byla až moc rychlá a mrzutá. „Nic.“

„Ach,“ vydechla Lisa, pak se otočila k Billovi s příliš širokým úsměvem. „Bille, zlatíčko, tys tak moc pil?“

„Ano, a omlouvám se a už to nikdy znovu neudělám, můžu teď dostat tu vodu, prosím?“ Bill stiskl deku a poslal jí žalostný pohled.

Lisa roztála a podala mu sklenici. Pak se vrátila do kuchyně, kde i nadále cinkaly hrnce a pánve, ale tišeji. „Trochu pozdě na snídani, ne?“

Bill znovu zaťal zuby.

V současné chvíli Tom dosedl na gauč vedle něj, objal jej paží kolem ramen a tvářil se poněkud kajícně. „Budeš v pohodě?“

„Asi jo,“ zaskřehotal Bill a podíval se na prázdnou sklenici. Voda, pomyslel si, by byla fajn. Bylo to taky nejspíš to jediné, co teď dokázal zvládnout.

„Budu se tvářit, že ti věřím.“

„Chystáš se mě ještě více štvát?“ Zamumlal Bill a přitáhl si kolem sebe přikrývku pevněji.

„Ne.“ Tom mu poklepal na koleno. „Musím už jít, miláčku, mám studijní skupinu – je to jako na střední, máme projekt k odevzdání do příštího týdne.“

„Urgh.“ Bill zíral na konferenční stolek. „Můžu dostat ještě trochu vody? Prosím. A tylenol.“ Je dobře, pomyslel si s lítostí, že Tom odejde. Necítil se nijak zvlášť sexy ani společensky.

„Jasně,“ odpověděl Tom, políbil ho na spánek a zvedl se.

„Tome? Vážně jsem odpadnul?“

„Zrovna když jsem tě kouřil,“ odpověděl Tom a zacukaly mu přitom koutky.

Bill se schoulil a pokoušel se propadnout do jedné z prasklin v pohovce. Nebylo divu. „Já… odvolávám se na polehčující okolnosti,“ řekl chabě.

Tom se ohlédl přes rameno a věnoval Billovi pohled jak hřejivý, tak i pobavený. „To je v pohodě, dostal jsem se přes to. Ale budeš ty v pořádku? Cítím se špatně, že tě tady nechávám.“

Bill mávl rukou s pokusem o nonšalanci. Třásla se mu. „Můžeš jít. Nejsem moc užitečný ani sám sobě, jak vidíš. Ale můžu použít tvůj laptop?“

„Jasně.“

Bill byl ponechán na gauči s hučícím laptopem a čerstvou sklenicí vody. Tom ho znovu políbil na tvář, vypadal přitom nesmírně pobaveně a odešel na slunnější pastviny studijní skupiny. Bill se zavrtal do přikrývky a přemýšlel nad tím, jaký byl idiot. Cítil se znovu na sprchu. Nebo možná, kdyby to zvládl, na parní vyčištění úst. Byl si jistý, že mu nikdy nebylo takhle špatně, alespoň si to nepamatoval. Byl to ten případ, nyní, když už věděl, že bude žít, kdy zjistil, že tohle nechce.

Jak monumentálně hloupé. Proč prostě nepřestal, když mu Tom řekl, aby už nepil? Byla to zábava, Bill to věděl, nápoje tekly a taneční parket byl najednou tím správným místem a Tomova náruč – a jeho ústa – se staly celý jeho světem. Billovi zahořel obličej. Oh, dělal toho vážně hodně.

Byl vděčný za malé laskavosti, koneckonců, nebyl totální blázen a nevrátil se domů, aby vyděsil svou matku dvojitý šokem z jeho opilého chování a z pohledu na jeho oblečení. V minutě by poznala oblečení od Angie, a pak by se do něj pustila kvůli cross-dresingu.

Stále tady však bylo něco, co bude muset udělat, a to konfrontovat svou matku – mluvit s ní, vydolovat z ní další oporu v přijetí. Čím dřív, tím líp.

Jakmile nacpe své krvácející oční bulvy zpátky na jejich místo.

Prozatím byl spokojený s tím, že se schoulil na gauči a pokoušel se přesvědčit svůj mozek, aby zůstal v jednom kuse. Momentálně začal pracovat na své eseji – ne, že by mu bylo lépe, ale bylo třeba zvážit páteční datum odevzdávání.

O tři odstavce a sklenici vody později Bill zmateně vzhlédl, když se štíhlé, dlouhé tělo uložilo na gauč v pravém úhlu od jeho. Alec na gauč dopadl před područku, končetiny nechal dopadnout tam, kde přistály, pak zamrkal na Billa a rukama si přejel přes tmavé vlasy, které mu trčely na všechny strany.

„Dobré ráno,“ pozdravil ho Bill. Byl naštvaný, že má hlas stále tak chraptivý.

„Pořád ještě je?“ Zauvažoval Alec nahlas, natáhl krk a zatvářil se překvapeně. Jeho hlas byl taky ochraptělý.

Bill se podíval na hodiny v počítači. „Jen sotva,“ uznal. Přemýšlel, jak do rozhovoru zapojit Sloane, aniž by působil otravně. „Mohl bych tě poprosit o sklenici vody?“ Alec nevypadal, že by mu bylo špatně, jen ospale – fungoval podle přednášek, což platilo o všech studentech, kteří neměli práci.

„Mohl bys.“ Mladík popadl Billovu sklenici a zamířil do kuchyně, rukama si dál třel vlasy.

Bill ho pozoroval se záchvěvem uznání. Nikdy si nedovolil tak otevřeně obdivovat zadek jiného kluka, ne ten starý Bill.

Vstupní dveře se s prásknutím otevřely a on zakňučel.

„Ach, to jsi ty,“ řekl Jack, když vstoupil a díval se na gauč, jako by tam ležely odpadky. „Pořád se zdržuješ kolem?“

„Jacku, drž, kurva, hubu,“ řekl Alec klidně a vrátil se se sklenicí vody. „Nepotvrdili jsme snad včera večer tvůj menšinový status?“

Jack se ušklíbl, odkopnul své boty a po cestě k prázdnému gauči popadl televizní ovladač. Pro změnu se mu podařilo je po cestě ignorovat… asi na deset vteřin.

„Tady,“ řekl Alec a postavil vodu Billovi na stůl.

„Dík.“ Bill mírně zvedl hlas. „Nechystáš se tady sledovat televizi, že?“ Byl vděčný, když se Alec rozvalil na gauči vedle něj.

Jack mu poslal opovržlivý pohled. „Je to i moje televize.“

Buď chlap. Jasně. Jackovy oči říkaly ´hloupý teplouš´ pokaždé, když se na Billa podíval. Na konci dne bude muset čelit někomu… co? Někomu jako Jackovi chovajícímu se jako blbec? Tohle nebyl někdo, od koho by si chtěl vysloužit úctu.

„Máš televizi i ve svém pokoji, blbče, a tahle je moje… pamatuješ?“ Promluvil Alec.

„Omlouvám se, že žiju,“ řekl Jack hořce, ale stejně televizi zapnul. „Promiň, ale nemyslím si, že se někde v našich nepsaných pravidlech domu říkalo, že tuhle nemůžu používat. Jděte do prdele. Chcete být zticha, nebo“ – podíval se ostře na Billa – „dělat úkoly, použijte zbytek bytu.“

„Nemáš na práci někoho lepšího?“ Vyštěkl Bill a zhodnotil své vlastní prohlášení. Ne, ne – nevezme to zpátky, ani kdyby mohl.

Jack zamrkal a po krku a čelisti mu vystoupala červeň. Nosní dírky se mu rozšířily, ale zaťal zuby a odvrátil se.

Bill zhltl vodu, pokusil se ho ignorovat a bezvýsledně pročítal své tři odstavce. Byl odměněn, když se televize vypnula po překlikávání stovkou programů kabelové služby.

„Už odcházíš?“ Zeptal se Alec, když se Jack rozešel ke dveřím.

Bill se přidal, „Jo, kvůli mně nemusíš.“ Masíroval si spánky. Ta řvoucí televize jej bolela.

„Ha, ha.“ Jack na ně oba zazíral.

„Kde je vůbec ta tvá přísavka?“ Zeptal se Alec a opřel se.

Bill se na něj podíval, a pak se otočil na Jacka. „Dívalo se na ni líp než na tebe. A to už je co říct, když to říkám já.“ Zazubil se.

„Děláš si srandu?“ Jack se krátce zastavil a jeho planoucí modré oči přejely Billa od hlavy až k patě. „Tu děvku jsem odkopnul. Nepotřebuju homoušovo použité zboží.“

Bill po tom pohledu, po těch slovech, pocítil ledový závan v žaludku. Z hlubin těch modrých očí tekl čistý jed. Ve chvíli, kdy se dveře po jeho odchodu zavřely, pocítil obrovskou úlevu.

„Do prdele. Nenech ho, aby tě těmi řečmi dostal,“ řekl Alec tiše.

„Proč bych měl?“ Bill se pokusil pokrčit rameny. „Je to jen BlbJack.“

***

„Dobře, díky za půjčení poznámek.“ Se zamáváním Tom vyprovodil poslední ze svých studijních partnerů a podíval se dolů na vlastní listy rozházených papírů, aby ignoroval mrknutí, které mu po cestě ven poslala. Posbíral své knihy a poznámky a strčil je do batohu. Sluneční světlo procházející přes velkou, prosklenou stěnu prudce svítilo do kavárny a odráželo se od tmavě leštěného stolu pro šest osob. Tom na něj přiložil dlaně a vstřebával teplo, které bylo úlevou od chladného října. Bylo tam něco, co musel udělat, něco před tím, než půjde domů ke svému příteli s kocovinou, a vyhlídkou na další úkoly před další přednáškou.

Možná byl opilý, ale přítomnost Aarona Fosmarka včera v klubu nebyla žádná halucinace. Více než to – byl nebezpečný, provokující. Tom by mu jednu vrazil bez sebemenších myšlenek na své vlastní dobro. Udělal by to, chystal se na to.

Tom vypil zbytek svého čaje a rozhlédl se po klidné kavárně. Tohle bylo místo, kam přišel nedávno, místo, kde poprvé potkal Dawntreadera, své online poblouznění. Billa, toho pokorného a nenáročného mladíka z práce. Jeho myslí tančila zpomalená vidina – Bill s vlasy plnými třpytek lákavě se na něj usmívající, jak jej střídavě osvětlovalo světlo ze zrcadlové koule. Tomovy zaškubaly rty. Všechno v životě se dokázalo změnit během jediného úderu srdce.

Vylovil z batohu svůj mobilní telefon, držel ho v ruce a zíral na něj. Samozřejmě, že měl v seznamu číslo na Starbucks. Ale bylo by dobré tam zavolat?

Jediné, co měl, bylo jeho slovo. Tom si přál, aby si nechal jeden z těch drinků, ale to by museli okamžitě opustit klub – a barman by je mohl nechat zastavit vyhazovačem dřív, než by se dostali ke dveřím. Měl si ho nechat. Teď neměl žádný důkaz. Kdo ví, co na to obvinění Michelle řekne, nebo jestli mu bude věřit.

Po třetím zazvonění se linka spojila. „Starbucks, u telefonu Becky.“

„Becky.“ Tom sevřel telefon. „Tady Tom, je tam Michelle nebo Danice?“

„Promiň, Tome, naše druhá velitelka nepřijde dřív než v poledne… a číslo jedna má dnes volno. Ale nechala tu vzkaz, že se později zastaví, protože se dnes snaží se všemi mluvit.“

„Ty už jsi s ní mluvila?“ Zeptal se Tom nelehce.

„Samozřejmě, že ne. Ještě tady nebyla.“

„Aha.“ Tom krátce pomyslel na drogy a oznámení na policii a na vyhlídku o přesvědčování Michelle o obtěžování. Klepy, všechno z toho. „Díky.“

„Tome?“ Beckyin hlas jej držel na lince, tichý a poněkud nervózní. „Ať už se děje cokoliv, doufám, že to dopadne dobře.“

„Jo, díky.“

Chvíli telefon potěžkával v ruce, než jej přepnul do tichého režimu a zamkl. Nebyl tam nikdo, koho by právě teď chtěl slyšet, s výjimkou Billa. Kdyby dostali padáka… už by o tom věděli, ne?

Hodil si batoh na ramena, zkontroloval peníze, které jeho spolužáci nechali na stole, a opustil kavárnu s myšlenkami na domácí úkoly a starostmi z předchozí noci. Odvedl dobrou práci, když se tomu vyhýbal návštěvou klubu, ale blížily se zkoušky a hromadily se eseje a jemu docházel čas. Teď si ještě musel dělat starosti s Aaronem Fosmarkem, a Bill… cítil, že Bill nebyl moc dobrý v tom, jak chránit sám sebe.

Zpět v bytě jeho pohled jako první padl na Billa schouleného na gauči, kde ho i zanechal. Vyvolalo mu to na tváři úsměv, zatímco si svlékl bundu a našel místo pro svůj batoh. „Pořád naživu? Rozhodně na to nevypadáš.“ Pohladil ho po tmavých vlasech a políbil na bledé čelo.

Bill zavrčel, zavrtěl se, až si nohy zastrčil pod sebe, a zavřel laptop. „Cítím se líp,“ přiznal.

„Lisa přišla asi před hodinou, nakrmila mě a odešla.“

„Jak roztomilé.“ Tom dosedl na gauč vedle něj a omotal mu ruku kolem ramen. „Pořád nevypadáš dobře. Bolesti hlavy? Chceš, abych tě omluvil v práci?“ Položil mu ruku na čelo, ale to bylo chladné a suché.

„Hmm.“ Bill se o něj opřel. „Ty máš dneska volno. Jak lákavé… ale ne, raději bych měl pracovat.“ Otřásl se a zvedl ramena.

„Zatracená pracovní etika.“ Tom ho znovu políbil, protože mohl, a pak ho pustil. „Dej mi vědět, když budeš něco potřebovat, okay? Půjdu si pro nějaké knihy… hned jsem zpátky.“

Bill ho následoval do pokoje s ospalým šouráním, s přikrývkou pevně utáhnutou kolem těla. „Nechci se omluvit v práci kvůli tomu, jak se včera choval Aaron v klubu.“

Tom se zarazil ve své klečící poloze na židli. „Souhlasím, ale jak jsi k tomu závěru dospěl ty?“

Bill se zamračil a pomalu řekl: „Tím, jak se včera choval, bezohledně, jako úplný kretén. Přemýšlel jsem, že někdo musel dostat padáka. Chci vědět, jestli to byl on, nebo já, nebo…“

„Nemusíš to říkat,“ přerušil ho Tom s přikývnutím. „Já vím. Myslel jsem na to samé.“ Nebo já, dokončil ve svých myšlenkách. Mohl být také vyhozen. Když volal do obchodu, musel si telefon zapnout, od předchozího dne ho měl vypnutý. Vyhodila by Michelle někoho osobně, nebo přes telefon?

„Takže po odpolední přednášce tam musím jít,“ dokončil Bill. Vypadal odhodlaně.

„Já vím,“ uznal Tom. Pokrčil rameny. Daleko raději by Billa obskakoval, uložil ho do postele a držel ho tam, možná by se kvůli tomu i učil u vlastního stolu, ale tu logiku věci nedokázal změnit. „Tak půjdeme. Půjdu s… Já, ehm, mluvil jsem dneska s Becky a ona říkala, že tam Michelle bude, i když má volno. Michelle si chce dnes se všemi promluvit.“

Bill hned neřekl nic, ale jeho oči byly zamyšlené. Pak přikývl. „Tak jo.“ Nevypadal vyplašeně, pouze rozhodně.

Byl to pocit, který s ním Tom mohl sdílet. Během posledních několika týdnů se toho stalo tolik, že mohl čelit čemukoliv dalšímu. Dokud měl Billa… „Okay. Potřebuješ se zastavit u tvých rodičů, než tě dostaneme do práce?“

„Ne v tomto stavu,“ odpověděl Bill s úšklebkem. „Ale prosím, pokud se cítíš milosrdně, zabij mě něžně, humánním způsobem.“

„Nejsem tak milosrdný,“ odpověděl Tom a pozvedl obočí. „Chci tě mít kolem sebe na dlouhou dobu.“

autor: fyredancer