From the inside out 32.

Ulice v okolí Starbucks hučely aktivitou v době, kdy Tom zaparkoval o půl bloku dál, kde bez problémů našel parkovací místo a oba dva je vyložil z auta. Bill měl na sobě prosté černé kalhoty a černou polokošili a Tom ho doprovázel s batohem přes rameno. Měl v úmyslu se učit, pokud tam bude prostor, kde se bude moct roztáhnout. A jestli bude v práci Michelle, chtěl s ní navázat na Aaronovo obtěžování z předchozí noci.

„Vážně se na to moc netěším,“ přiznal se Bill a oběma rukama si svázal vlasy do culíku. „Dnes večer mám s Aaronem zavírat obchod.“

Tom mu věnoval povzbuzující úsměv. Bill se po své jediné přednášce toho dne trochu vzpružil a podařilo se mu i společně s Tomem něco sníst, ale vypadal, jako by byl ve zotavující se části chřipky. Proklínal kocoviny i všechny drinky, které je způsobovaly. „To je ta otázka, nebo ne? Jestli s ním ten obchod budeš zavírat, nebo nebudeš.“

„Díky za připomenutí,“ uprostřed přeplněné ulice Billova ruka vyhledala tu jeho.

Tom jeho prsty sevřel a stiskl, ale uvolnil je, jakmile došli ke dveřím.

Obchod byl rušný, jako tomu někdy bývalo o víkendových večerních hodinách, kdy už bylo pozdě na brzkou večeři, ale ještě dost času na svědomité záležitosti. Stoly byly plné lidí v oblecích a vysokoškolských studentů s laptopy z nedalekého kampusu. Velké křeslo v rohu sdílel vysokoškolský pár, dívka na mladíkových kolenou a s hlavami u sebe, zatímco si prohlíželi noviny. Takže žádné místo ke studiu a Tom pocítil bolestivé píchnutí při pomyšlení, že se vrátí domů bez Billa.

„Pokud nás vyhodí,“ zašeptal Tom s náhlou inspirací a šťouchl do Billa ramenem, „vezmu tě do kina.“

Bill neodpověděl, pouze si nervózním gestem uhladil vlasy.

Danice byla za pokladnou, a když se k nim otočila, tmavé oči se jí rozšířily. Sotva se zastavila při transakci a jen trhla hlavou směrem k zázemí, než to gesto zopakovala, když se Tom držel zpátky. Protlačil se davem zákazníků, kývnul na Pam Nelsonovou za barem a zachytil výkyvné dveře, aby vklouznul za Billem, opatrně optimistický. Pokud věděl něco o řeči těla, Danice byla překvapená, že ho vidí – a nedostal padáka.

„Michelle je vzadu,“ řekla Danice, která prošla dovnitř jen o vteřinu později a otírala si ruce do zástěry. „Tak pojďte, kluci.“

Bill na Toma jen pozvednul obočí, ale pak vedl celou trojici do nejvzdálenější místnosti, Michelliny kanceláře kolem kontroverzního sejfu a stříbrné hráze z pytlů kávových zrn naskládaných na sobě.

„Bille,“ prohlásila Michelle, když se otočila v křesle, rukama si promnula tvář a vzhlédla. „Tome. Díky bohu.“

„Beru to tak, že můj příchod je stejně tak nahodilý jako mé načasování?“ Řekl Tom suše. Chtěl dodat ´pokud nedostanu padáka?´ To by bylo příliš zřejmé.

Danice se na něj usmála a založila si ruce. „Za hodinu končím a máme poměrně velkou díru v rozvrhu.“

„Já jim to řeknu,“ pokračovala Michelle a unaveně se na oba usmála. „Včera večer jsem vyhodila Aarona Fosmarka.“

Tom přikývl, pečlivě kontroloval pocity úlevy a vzteku, které se jinak mohly projevit v jeho výrazu. Bylo to dobré i špatné ve světle včerejšího incidentu v klubu. Všiml si, jak sebou Bill vedle něj mírně škubnul, a téměř cítil to napětí v jeho těle. „Můžu se zeptat proč?“

Michelle zaškubala ústa. „Oficiálně proto, že selhal při poslední revizi pracovního výkonu. U té, kterou jsem mu udělala včera večer. Protože nemůžeme nic dokázat, není tady o čem dále diskutovat.“

„Nebo důvod k oznámení na policii,“ opovážil se Tom dodat.

„Přesně tak.“ Michelle se na něj zadívala. „Dnes večer měl zavírat a udělala bych to já sama, ale… jsi tady ty, Tome.“

„Jsem tady já,“ zopakoval s počátky rozverného úsměvu. „Takže mi znovu věříš? Jsem pořád vedoucí směny?“

Michelle ho obdařila kousavým pohledem a krátkým výbuchem smíchu. „Upřímně, nemůžu tě postrádat. Ale můžeš své strachy uklidnit, udělala jsem to, co jsem musela… a moje důvěra v tebe nebyla zpochybněna. Moje malé vyšetřování vytáhlo na povrch nějaké další skutečnosti, a Danice, Becky a Sloane mi je pomohly nashromáždit.“

„Sloane?“ Vyhrkl Bill.

„Ano, Sloane,“ odpověděla Michelle a opřela se. Natáhla se vedle svého stolu k zástěrám visícím na háčku a dvě hodila Billovi a Tomovi. Když znovu promluvila, v očích jí jiskřilo. „Považuju se za dobrého soudce charakteru, a Sloane je důvěryhodná. Ve skutečnosti jsem důvěřovala většině zaměstnanců, kteří byli přijati, než jsem nastoupila já, a všem vedoucím směn, ale-“ odmlčela se.

„To stačí,“ řekl Tom taktně. Bylo všeobecně známo, že Aaron byl zahořklý, očekával, že bude vedoucím směny rychleji, než se jím stal, a poté se zaměřil na pozici asistenta manažera – muselo ho dožírat, že se mu tu pozici nepovedlo získat a prohrál ji s kompetentní lesbou. Smažme to, Aaron hrál za druhý tým, nebo možná za oba. Stále však platila ta stejná zášť, nezískal práci, o kterou usiloval. Tom se zašklebil a zastrčil si zástěru do podpaží. „Hádám, že je štěstí, že si náhradní pracovní oblečení nechávám v autě.“

„Štěstí, pche,“ vyhrkla Danice. „Za těchto okolností si myslím, že bychom tě poslali na prodejnu bez ohledu na to, co bys měl na sobě.“

Tom nic neřekl, zachytil Billův pohled a zašklebil se. Druhý mladík zrudl a nasadil si zástěru. „Půjdu si odpíchnout.“

„Bille,“ řekla Michelle a nyní stála. „Chci se ti omluvit, jestli jsem tě znepokojila. Jsi jeden z mých nejlepších pracovníků, a kdybys nepřišel pár měsíců po Tomovi, no, byl bys vedoucím směny ty.“

„Díky.“ Bill ve stísněném prostoru přešlápl a jeho výraz byl po tom komplimentu nepohodlný.

Tom sklopil hlavu. Uvažoval, jestli Billa napadne ta zjevná věc… když je teď Aaron pryč, bylo na rozpisce další volné místo pro vedoucího, a Michelle právě naznačila, že on byl jasná volba.

Michelle si povzdechla. „Už jsem tady až moc dlouho.“ Plácla se po stehnech. „Už půjdu, kluci, uvidíme se později. Přeji příjemný večer.“ Skutečnost ohledně jejich vztahu zůstala nezmíněna a Tom měl pocit, že od té chvíle to tak i zůstane.

Danice mu stiskla rameno. „Spodní šuplík v pokladně je nepoužitý a v trezoru je napočítaných dalších pět. Chceš, abych si spočítala svou?“

„To zní dobře,“ odpověděl Tom a nepřítomně pozoroval Billovo pozadí, zatímco odcházel na opačnou stranu.

„Hej,“ řekla Danice a luskla prsty. „Dávej pozor.“

„Ach, já jsem ho dával.“

Zatímco Tom čekal, až se trezor otevře, Danice ho informovala o událostech toho dne. Byla tam Pam, která bude spolu s ním a Billem zavírat, zaskakovala za Johna Schicka, který se z osobních důvodů omluvil. Teri tam zůstávala do půl jedenácté, ale mohla odejít dřív, kdyby byl klid. Poté, co ho opustila, aby znovu vynesla odpadky jako omluvu za předčasný odchod – vzhledem k tomu, jaký den měla nejspíš za sebou, jí to mohl mít Tom jen sotva za zlé – si Tom uvědomil, že zapomněl u Michelle podat své obvinění z obtěžování. Měl její telefonní číslo, ale stálo to za to, aby ji burcoval? Zkontroloval rozpis. Zítra jí to mohl říct osobně, ale pro teď už měla za sebou dostatečný přesčas.

Odnesl si svůj šuplík na pokladnu a všiml si, že Pam se vzdala espresso baru ve prospěch Billa, jejich nesporného vítěze v horkých nápojích.

„Teri, Danice říkala, že ty budeš dole?“ Zeptal se Tom a kývl k pokladně. Nastala pauza u lidí dožadujících se čehokoliv u pultu, ale celkový hukot naznačoval, že jsou stále plní.

Tentokrát to byl Bill, kdo se zahihňal.

„Dobře,“ řekl a zadal do pokladny svůj vlastní kód. „Já si vezmu tu vrchní, ale ty zůstaneš na pokladně, dokud neodejdeš. Je úterý, takže čekám, že budeme mít klidný večer.“

***

„Už mě nikdy nenech tohle říct,“ zasténal Tom a na moment se opřel o Billa, zatímco čekali, než se rozsvítí zelená. „Klidný večer, moje bolavé nohy.“

Bill se na něj krátce zazubil. Na obou stranách ulice světla pomalu zhasínala. Za nimi byl Starbucks, konečně tmavý po spěšném úklidu a zavření. Pam Nelsonová odcházela s neurčitým kývnutím opačným směrem, a tak měli ulici jen pro sebe s výjimkou příležitostného projíždějícího auta. „Pamatuju si, že jsi něco takového už říkal, ne tak dávno.“

„Jo. No, tentokrát to myslím vážně.“

Se vzájemně se dotýkajícími rameny došli zbytek cesty k autu ve společném tichu. Bill byl z celého dne totálně vyčerpaný, ale bylo to uspokojivé, ten druh, který v něm zanechal soustředěné ticho. Dobrý noční spánek všechno uvede do pořádku včetně přetrvávajících pozůstatků kocoviny.

„Už ti ze mě musí být špatně,“ řekl Bill a zabouchl za sebou dveře, když vklouzl na sedadlo Tomova Lexuse. „Vysaď mě na noc u našeho domu, budu v pohodě.“

„Nemůžu tě mít dost,“ odpověděl Tom. Ani nechci. Já jsem řidič. A ten řidič tě chce ve své posteli.“

„Hmm.“ Billovy rty se zkroutily. Pomyslel na to, jak se staví doma, a na svou matku v modrém županu usazenou u kuchyňského stolu s hrnkem v dlaních, a na to, co by nejspíš řekla, jakmile by prošel dveřmi. Bez ohledu na to, jaké zodpovědnosti se podle ní vyhýbá, dnes večer se s tím nemohl vypořádávat. Ne, ani nebude. A pokud šlo o jeho otce… byla to úleva vědět, že Alan Trümper nechal Billovi jeho vlastní volby. „Těžké rozhodování jsi mi nechal. Tvoje postel, nebo jedna chladná a osamělá. No, já chci být s tebou.“ Za tu krátkou dobu už byl zcela rozmazlený, spát o samotě už jej ani trošku nepřitahovalo.

„To rád slyším.“

Dům, do kterého se vrátili, byl na tu hodinu tichý, bylo po jedenácté. Bill se zastavil u dveří jen na tak dlouho, aby shodil boty a rukou si stáhl z vlasů gumičku. Zavřel oči, když se k němu zezadu přitisklo další tělo, prsty jej hladily po vlasech a Tomova druhá ruka se usadila na jeho břiše.

„Kde jsou všichni?“ Přemýšlel Tom nahlas, jeho rty byly jen vteřiny od Billovy kůže.

„Lisa mi říkala, že ona a Brandon budou dnes večer v Beavertonu s její rodinou,“ odpověděl Bill, dostal ze sebe tu zprávu s ospalou opožděností.

Tom zaváhal. „Správně,“ řekl po chvilce, krátce ho objal, a pak si Billa v náruči otočil, až byli k sobě čelem. „A každý může hádat, kde je Alec, nejspíš někde na párty…“

„Nebo Jack,“ dokončil Bill za něj a natáhl se pro polibek. Cítil se spíše unaveně než sexy a věděl, že Tom to asi cítí stejně; oba měli ještě více věcí na práci, než budou moct zamířit do postele. Úkoly, které odkládal, jej znovu pronásledovaly, měly být do zítra.

Tom nakrčil nos. „Neříkej to jméno,“ prosil a pustil ho. „Hele, nemáš hlad? Moc jsi toho nepovečeřel. Já umírám hlady.“

Bill jej následoval z obývacího pokoje do kuchyně, kde se posadil na jednu z barových židlí. Cítil se být odpojený od scény, jak Toma sledoval při přehrabování se v lednici, zatímco si něco broukal. Billovy myšlenky se pohybovaly ve vrstvách vědomí, jako by byl vzhůru už tak dlouho a jeho mozek byl až příliš otřesen, jeho části se samostatně pohybovaly uvnitř jeho lebky. Stejně jako předchozí večer, ta část jeho světa, která obsahovala domácí úkoly a termíny odevzdání se zdála být tak vzdálená, ačkoliv nyní z jiného důvodu. Tento byt byl pro něj jako domov, protože obsahoval Toma. To místo, kde žil po zbytek času, tam měl uložené oblečení, ale měl nutkání dostat se odtamtud ven a být se svým přítelem. Bylo to jako hezké spuštění jeho plánu se po promoci odstěhovat. Bylo to skutečné, uvažoval, vážně si oni dva po škole najdou byt a společně se do něj nastěhují? Žít na hromádce, pomyslel si náhle, a potlačil nutkání se rozesmát.

Jeden z deseti, pomyslel si, a pak si vzpomněl na klubovou scénu a pohybující se těla a na to, jak se na něj Tom díval. Pokusil se představit si Toma, že by se takto díval na jinou dívku nebo jiného muže. Bill věděl, že už to předtím viděl, když pracovali bok po boku ve Starbucks po tak dlouhou dobu ještě před jejich vztahem, ale nyní si tu vzpomínku nedokázal vyvolat.

Na další úrovni pomyslel na Aarona a na ulpívající strašidelnosti z předchozí noci. Na okamžik, ať už jakkoliv krátký, se ten muž k němu přitiskl, objal jej rukou, jako by měl právo na majetnickost. Způsob, jakým se jeho oči pohybovaly po Billově těle, zabarvení jeho hlasu – proč to muselo být takhle? Ty myšlenky se jej držely jako olejovitá rezidua, která nemohou být odstraněna.

Takže Aaron dostal padáka a byl pryč, znamenalo to, že je včera v noci do toho klubu sledoval? Nebo to byla nešťastná náhoda?

Byli však v pohodě s Michelle, Tom odpracoval neobsazenou pozici vedoucího, aby dali do pořádku rozvrh. Na konci večera je Pam Neslonová sledovala s jakýmsi druhem omráčení, jak se pohybovali skrz jednotlivé kroky uzavírání obchodu a ani na chvilku se jeden od druhého nevzdálili. Nezáleželo na tom, protože už tam nebyl žádný Aaron, který by přeměňoval fámy na zlý klín do pracovní politiky.

Nakonec, když mu Tom v zázemí odvázal zástěru a odhrnul mu přitom vlasy z krku, se Pam napřímo zeptala. Bylo dobré, uvažoval Bill, slyšet Toma říkat ta slova ´můj přítel´. Chtěl si zvyknout to slyšet, protože to stále znělo zvláštně, dokonce i z jeho vlastních rtů.

„Umírám hlady,“ řekl Bill nahlas a pocítil ostrou bolest v žaludku.

Tom se otočil od lednice a houpal dveřmi mezi rukama. Zamračeně řekl: „Máme ubohé zásoby. Totiž, dokonce ani Brandon tady nic nemá, jinak bych to vzal, a pak mu to zaplatil.“

Bill to zvážil. „Zítra pracuju od sedmi třiceti.“ To nebyl problém – vždycky si mohl koupit něco k jídlu v obchodě – ale jestli Tom bude vzhůru a připravený na přednášky, dávalo větší smysl jíst společně. Kromě toho rád jedl s Tomem. Dívat se na nedbalý způsob, jakým jedl, bylo jen dalším důkazem, že je člověk, a skutečný.

„Sakra… musíš jít k vašim?“

„V žádném případě,“ řekl Bill suše. Neměl náladu na jednu ze scén své matky. V potlačeném vnitřním náhledu si uvědomil, že jeho dřívější myšlenky už musely přijít na mysl i jeho matce – že se jednoho dne odstěhuje, ta volba byla jeho a ona, která tak pečlivě prosazovala jeho vlastní rozhodnutí od jeho nejranějších vzpomínek, teď byla bezmocná. Tom, někdo pro ni naprosto neznámý, nějaký muž, měl v jeho životě nyní větší podíl. Dokonce i pokud jí nic z toho nepřišlo na mysl jako jeden vědomý proud myšlenek, jeho matka se toho všeho bála.

Naštěstí jeho otec už mu přenechal právo jeho vlastní volby, jinak by musel bojovat, aby se zbavil tak velké rodičovské lásky.

„Jsem tady,“ pokračoval Bill, „a rád bych tady aspoň na chvilku zůstal. Vrátím se zpátky zítra po práci, převlíknout se a učit a využít co nejvíce času, zatímco máma bude pryč.“

Na Tomově tváři se rozšířil úsměv. „Měl by ses sem nastěhovat,“ nabídl.

„Nevtipkuj,“ zamumlal Bill, sklopil hlavu, ačkoliv jej ta samá myšlenka napadla jen před chvílí.

Tom naklonil hlavu a jeho úsměv zmizel. Zavřel ledničku. „Raději bych měl jít ven a něco sehnat. Mám hlad, a ty máš hlad, moc se nevyspíme… a chci vzít i něco na zítra. Skočím do nonstop marketu.“

Bill zabručel a naklonil se přes pult. „Miluju tě, ale zůstanu tady.“

„Nedivím se ti.“ Tom si oběma rukama protřel tvář. „Člověče… nechce se mi nikam jít, ale nic tady není. Ani popcorn.“

„Máš mě.“

Tom se zazubil. „Chceš, abych místo toho snědl tebe?“

„Hmm… mohl bys, ale nemyslím si, že bych byl moc výživný.“ Bill si položil hlavu na ruce. Věděl, že kdyby teď nechal Toma, aby jej vzal do postele, bylo by to jen opakované představení – omdlel by, a tentokrát bez alkoholu.

„Oh, to teda nevím.“

„Jsem až moc unavený na to, abych zavtipkoval něco o proteinu, nebo abych následoval předpokládanou nabídku.“

„Dobře, dobře… už jdu.“

Tom popadl klíče z pultu a na chvíli se zastavil, rozvážně se na něj zadíval a nerozhodně přešlapoval. „Nenávidím, že tě tady mám prostě takhle nechat.“

„No tak, nemusíš mě rozmazlovat,“ odfrkl si Bill a mávl rukou. Pak se podíval na své zápěstí a vzpomněl si náhodně na článek, který kdysi četl, kde autor tvrdil, že být příjemcem v mužském homosexuálním vztahu – být šukán do zadku – vedlo k zženštilému chování. Zašklebil se. „Už nemám kocovinu, ale okay, vypiju více vody.“

A masturbace mu způsobila tak silně chlupaté dlaně.

„Já myslím spíš na to, jak omdlíš, zatímco se snažíš vymáčknout ze sebe kreativní šťávu k dokončení úkolů,“ řekl Tom a otočil se na patě. V jeho hlase byl patrný úšklebek.

„Ach, fajn, dělej si legraci!“

„Vrátím se dřív, než se naděješ.“

Omdlení, jak Bill zvažoval, byla velmi reálná možnost, bez ohledu na posměšky. Jeho oči získávaly ten škrábavý pocit příliš dlouhé bdělosti, v hlavě mu začínalo znovu bušit a on zjistil, že v sobě nedokáže vyvolat jediný gram svědomitosti k dokončení úkolu na další den. Ten pocit byl pro něj nový, protože když mu docházel čas, obvykle začínal panikařit.

Odtáhl své tělo na pohovku. Zatímco se dříve zotavoval, vložil do své eseje vše kromě finišujících doteků. Bill na dlouhou zvažující chvíli pozoroval dálkový ovladač vedle Tomova laptopu. Určitě by neublížilo…

O pět minut později spal před televizí a za zavřenými víčky mu hrál jeden z opakovaných dílů Pohotovosti.

Zaklepání na dveře jej vylekalo do poloviční bdělosti. „Tome?“ Zamumlal a prohlédl si své okolí – laptop na jeho stehnech dále hučel, ovladač mu visel z uvolněného sevření. To od něj bylo hloupé říct, když Tom měl své klíče, ale… Zvedl hlas. „Ach, to jsi toho vzal tolik, že nemůžeš otevřít dveře? Idiote.“

Odložil laptop a přikrývku a spěchal ke dveřím.

Z reproduktorů televize se ozýval smích, předehraný. Někde v pozadí své mysli si poznamenal, že musel prospat konec Pohotovosti a začátek něčeho dalšího.

Bill otevřel dveře.

Řada kloubů se rychle přiblížila do jeho zorného pole a vrazila mu do tváře.