From the inside out 33. (2/2)

Policista se zastavil a rozhlédl se po čekárně téměř stejným způsobem jako předtím lékař. Z vysílačky na jeho opasku zapraskalo pár statických kovových slov, a pak vzhlédl přímo k němu. „Vy jste tady s tím klukem, který byl napaden?“

„Já… jo.“ Tom krátce odvrátil pohled, potlačil momentální nepokoj nad pohledem, který mu policista věnoval. Jediné chvíle, kdy se on sám potýkal se zákonem, byly v podobě pokut za rychlost. Měl v sobě ten všeobecný pocit nedůvěry k zákonu jako všichni mladí. Co pro něj policie kdy udělala?

„Pojďme se přesunout sem, ano?“ Policista pokynul k neobsazenému rohu čekárny.

Tom se krátce ohlédl ke kyvadlovým dveřím pohotovosti, a pak se rozešel. Bill byl vzhůru, ale on neměl dovoleno tam být. Co by pro něj mohl v tuto chvíli udělat? Nemohl vyplnit formuláře pro pojišťovnu, neměl pravomoc rodiče. Přiznej si to, Kaulitzi, nevěděl bys, co dělat nebo co říkat. Nemohl by ses ho dotknout.

„Jsem důstojník Blake. Jak se jmenujete?“

„Tom Kaulitz.“

„Můžete mi říct, co se stalo?“ Policista byl pevně stavěný, o několik centimetrů vyšší a také širší v ramenou. Jeho pokožka byla snědá a rysy nevýrazné, měl hranatou čelist, byl hladce oholený a všemi způsoby průměrný. Přesně materiál pro policii, rozhodl se Tom. Byl upravený a jeho postava se ještě nevytvarovala do tlouštíka ve středním věku. Zatímco se otočil k Tomovi, vytáhl si zpoza opasku papír a pero.

„Můj přítel,“ řekl Tom tiše a shromažďoval vzpomínky, které se během celého večera pomalu rozpadaly. „Vrátil jsem se z obchodu a dveře byly otevřené. Byl hned za nimi na podlaze a zmlácený. Ehm. Dost zle. Doktor říkal, že má otřes mozku a…“ Tom se odmlčel a polkl. Krev na jeho tváři, jedno oko celé zalité. Opuchliny kolem natržené kůže, napuchlý ret, zvuk jeho dechu vznášející se ve vzduchu. „Někdo přišel a zmlátil ho. Musel odejít těsně předtím, než jsem se vrátil, já nevím.“

„Chcete se posadit?“ Zeptal se ho důstojník zamyšleně.

Tom zpevnil sevření svých loktů. „Ne. Je mi to jedno. Já… bože.“ Znovu se zhluboka nadechl. Držel tašky, dokud nepřišel ke dveřím, uvědomil si, že jsou otevřené, a spatřil, co je uvnitř. „Nebyl jsem pryč moc dlouho. Já, nemůžu ani uvěřit…“

Důstojník ho přerušil. „Bylo něco ukradeno?“

„Huh?“ Tom při otázce zamrkal. „Ne, nemyslím si.“ Uvažoval nad tou otázkou. Od dveří byla vidět spousta drahého vybavení. „Laptop, počítače, stereo, DVD přehrávač, my, totiž mí spolubydlící a já máme pár docela hezkých věcí a nic z toho nechybělo.“

Pero se pohybovalo po papíře rychle a škrábavě. „V kolik hodin se to stalo?“

Tom se podíval na hodinky a dostal další šok. Bylo kolem druhé hodiny ranní. „Asi ve dvanáct třicet, myslím. Jo, přišli jsme domů z práce chvíli před půlnocí, takže…“

„A jaké je jméno oběti?“

„Bill. Bill Trümper. Jeho rodiče jsou teď s ním.“ Tomovy nehty se zaryly do kůže jeho dlaní.

Důstojník se zastavil. „Omlouvám se, ale řekl jste přítel, takže je gay, správně?“

„Ano.“

Pero se znovu dalo do pohybu. „Takže nic nebylo ukradeno. Má nějaké nepřátele?“

Tom zaťal čelist. Ve třpytivém světle klubu se Bill pohyboval proti němu v okruhu jeho náruče. Aaron Fosmark se přiblížil, protlačil se k baru, ty drinky, ten podezřelý nedostatek protestů od barmana, ten okamžik, kdy věděl, že by Aaronovi jednu vrazil. „Aaron,“ zasyčel Tom vztekle. „Vedoucí směny v našem obchodě. Dvakrát Billa někam pozval, už dávno. Byl… choval se jako blbec ke všem ostatním v obchodě, ale když jsme se já a Bill dali dohromady, začal být… horší.“ Tom přemýšlel o dohodě zachování důvěrnosti a o tom, zda se výpověď policistovi počítala jako porušení předpisů obchodu.

„Stalo se v nedávné době něco, co mohlo vyvolat násilné chování?“

„Jo.“ Tom znovu polkl. „Aaron dostal včera padáka.“

Důstojník k němu vzhlédl a zapsal si to.

„Víc než to,“ pokračoval Tom, „ukázal se v klubu, kam jsme šli předevčírem večer. On…“ Byli od sebe jen centimetry. To, jak se díval na Billa, pak na Toma, hladově, vztekle, pak je následoval na ulici. „Jako vedoucí směny by měl přístup k osobním záznamům. Mohl si vyhledat mou adresu.“

Pero škrábalo po papíře a důstojník pozvedl obočí. „Takže noc před tím incidentem vás sledoval.“

„Jo.“ Tom zaťal ruce po stranách. „Chtěl jsem podat stížnost u manažerky našeho obchodu na obtěžování, ale včera tam nebyla.“

„A proč jste nezavolal policii?“

Tom udělal krok vzad. „Děláte si legraci?“ Rozesmál se. „Policii? Ve skutečnosti nic neudělal, nic, co bych mohl dokázat. Co bych asi tak měl udělat, zavolat a říct, že se ukázal v tom samém klubu a řekl nějaké ošklivé věci?“

„Jistě. Omluvíte mě?“ Policista ustoupil a vytáhl si z opasku vysílačku. „Měli bychom vyslat nějaké muže do té oblasti, zjistit, jestli se někdo zdržuje kolem. Vaše adresa?“

Tom mu ji nadiktoval. Otočil se, aby přejel pohledem po půlkruhu židlí v čekárně, televizi, kterou někdo zapnul, ale nikdo u ní neseděl, dvojité dveře na druhé straně místnosti, které se znovu daly do pohybu. Alan Trümper jimi prošel a vypadal ztraceně a rozrušeně.

Důstojník se dotkl jeho paže a Tom sebou trhnul.

„Omlouvám se. Poslouchejte, že je oběť gay, jsem si nechal potvrdit proto, abych zahrnul možnost, že to mohl být zločin z nenávisti. Jak jste řekl, nic nebylo ukradeno.“

„Ne,“ řekl Tom pomalu a znovu si založil ruce. „Tam… počkat. Je tady ještě jeden kluk, můj spolubydlící. Jack. On…“ Kolik toho Jack včera večer slyšel s ním a s Kerri v hale? Bylo to hned po jeho posledním výbuchu. Zasraní teplouši, s tímhle se nepotřebuju vypořádávat – ne v mém vlastním zatraceném bytě.

Důstojník se otočil se zápisníkem v ruce. „Váš spolubydlící?“

„Já nevím.“ Tom si promnul zadní část krku. „Nevím, kdo by mu mohl takhle moc ublížit. Ale Jack je homofob a kretén, a říkal o Billovi sračky od chvíle, kdy jsem ho poprvé přivedl domů.“

„Chápu.“ Důstojník zavřel zápisník a uložil si ho za opasek. „Předám vaše prohlášení detektivovi a mezitím, tady je moje vizitka. Prosím, kontaktujte mě, pokud si ještě na něco vzpomenete.“

Tom přijal vizitku a znovu se ohlédl přes rameno. Alan Trümper stál uprostřed čekárny a mnul si ruce. Pak se otočil a podíval se přímo na něj, než se k němu po chvíli zaváhání rozešel.

„Důstojníku, co se bude dít ohledně útoku na mého syna?“

„Vy jste pan Trümper? Já jsem důstojník Blake.“ Policista napřáhl ruku a Alan ji přijal.

„Tome,“ řekl mu Alan, téměř se přitom setkal s jeho pohledem. „Bill se po tobě ptá. Nechce být přemístěn na běžné nemocniční lůžko, dokud tě neuvidí a“ – Alan se odmlčel a polkl – „dokud se nepřesvědčí, že jsi v pořádku. Je to druhý pokoj vlevo, okay?“

„Dobře.“ Tom na chvilku zaváhal a přemýšlel nad rozhovorem, který k tomuto rozhodnutí vedl. Dokonce i Alan byl přemožen zmateným instinktem chránit svého syna, takže nechat Toma navštívit jej u postele… „Děkuju,“ řekl tiše.

Alan přikývl. Když je Tom opouštěl, muž se znovu ptal, jakého druhu spravedlnosti se jeho syn dočká.

Dvojité dveře se pod jeho rukou otevřely a Tom jimi prošel za nesporných pochybností, uvažoval, zda Alan Trümper něco řekl sestře ve službě. Na chodbě bylo chladno, všiml si, cítil se netečně, a zároveň na pokraji rozpadnutí se na kousky. Znovu vidět Billa bylo důkazem toho, že tato příšerná noc pokračovala a žádné množství spánku jej nemohlo probudit na druhé straně této skutečnosti.

Druhý pokoj nalevo, řekl Billův otec, a on se zastavil v otevřených dveřích s reflexním sevřením žaludku, protože před dvěma hodinami to byly jeho dveře, a Bill tam byl také, a tak to všechno začalo. S trochou rozpačitosti zaklepal na rám dveří.

„Dále,“ řekl hlas, tlumený a zkreslený.

„To jsem já.“ Tom obešel rám dveří a potlačil zalapání po dechu. „Panebože.“

První věc, kterou uviděl, byly Billovy oči uprostřed napuchnutého obličeje slibujícího modřiny. Když jeho vlastní oči vše vstřebaly, spatřil celý obraz od očí směrem k bílým pruhům náplastí umístěných přes menší řezy rozptýlené po jeho tváři. Avšak na levé straně jeho hlavy…

„Vypadám tak hrozně?“ Řekl Bill pomalu s přehnanou pečlivostí. „Máma začala brečet.“

„Tvoje vlasy.“ Tomova ruka se nedobrovolně pohnula k jeho vlastní hlavě, užasle. „Bille, oni ti ostříhali vlasy.“

Billova vlastní ruka zamířila ke straně jeho hlavy na zubatý hřbet černých stehů na až příliš bílé kůži těsně nad jeho levým uchem. „Já vím. Museli se ujistit, že to zranění není ještě horší, říkal doktor, a pak to museli zašít.“ Jeho levé oko bylo tak oteklé, až bylo téměř zavřené, ale krev z jeho obličeje byla z větší části pryč, ačkoliv byl stále bledý. „Řekli mi, že tahle rána mi způsobila otřes mozku, nejspíš to byla ta úplně první, protože si nepamatuju, co se stalo. Nikdy předtím jsem neměl otřes mozku.“ Mluvil ospale a poněkud nezřetelně.

„Vyděsil jsi mě.“ Tom přistoupil blíž k posteli a věděl, že hrůza, která jej dříve naplnila, ještě neodešla, ne úplně. Pohled na Billa ji znovu vrátil. „Omlouvám se.“

„Za co?“ Oči byly namířeny jeho směrem, ale Bill se nezdál být úplně přítomen. Ruka se natáhla směrem k němu a Tom ji v reflexu zachytil, očima skákal mezi ostříhaným spánkem a studenou rukou v té jeho. „Taky jsem byl vyděšený. Když jsem se probudil a nevěděl, co se děje, myslel jsem si – myslel jsem si, že jsi taky zraněný.“

„Já jsem v pořádku.“ Tom ostře polkl. Jak bych mohl být v pořádku? „Tvoje vlasy…“ Bylo to nejspíš hloupé, proletělo mu myslí. Bill měl otřes mozku a vypadal, jako by ho napadl nějaký gang, ale jeho oči se stále vracely k tomu holému místu nad Billovým uchem, k místu, kde z něj mohl uniknout jeho život. Bill si je nechával narůst už tak dlouho. Vypadaly nádherně.

Někdo Billa dostal z jeho potřísněného oblečení a do nemocničních šatů, bílé košile, ze které mu trčela téměř celá stehna. Zbytek jeho vlasů byl volně stažen z obličeje a svázán. A naštěstí někdo – možná sestra – umyla více než jen jeho tvář. Tom se rozhlédl po místnosti a přemýšlel, kam se to oblečení podělo. On by ho spálil.

„To byla druhá věc, kterou máma řekla,“ řekl Bill, koutek úst se mu pozvedl a on sebou trhnul. „Zase to naroste.“

„Já – já vím.“ Tomovi bylo špatně od žaludku, ale bylo to víc než jen to. Vážně tam nebylo nic, co by mohl udělat. „Já – je mi to tak líto. Kde je vůbec tvoje máma, Bille?“

„Šla-“ Bill vágně mávl rukou. „Šla pro něco k pití.

Tom se přinutil k úsměvu. „Teď bych si dal něco silného. Nebo kafe.“ Držel Billa za ruku a snažil se nedívat znovu na jeho vlasy.

„Nesnášíš kávu,“ řekl Bill a stiskl mu prsty.

Tom se ani nemohl zasmát. „Potřebuju kofein a pochybuju, že tady mají anglický čaj.“

„Správně, už je pozdě…“ Bill se pohnul proti svému vzpřímenému polštáři a znovu sebou trhnul. „Musím tu zůstat. Musí mě každou hodinu budit a ráno mi udělat CT.“

„Já vím…“ zopakoval Tom tiše a cítil v tom víc než jen noc rozpadající se na kousky. Budou tam policejní důstojníci, víc než jen jeden, a telefonní hovor do obchodu, a nejspíš víc než jen jeden do kanceláří profesorů nebo děkanovi, ale právě teď šla normálnost rozvrhu mimo ně. „Chceš-„

Chceš, abych se vrátil zítra, zeptal by se, ale znal Billovu odpověď, a zároveň i to, že jeho vlastní možnosti k tomu rozhodnutí nezávisely vůbec na něm. Zítra bude Bill nejspíš propuštěn, pokud nenastane to ošklivé slovo – komplikace. Bude doma a v bezpečí a Claire Trümperová jej bude chtít udržet v izolaci po dlouhou dobu, a to hlavně před tím nejzápornějším vlivem – Tomem.

Na okraji jeho vidění se někdo ukázal ve dveřích. „Co ty tady děláš?“ Claiřin hlas byl tichým zavrčením. Tom se pomalu otočil a jednou stiskl Billovy prsty, než je pustil. Možná měla pravdu, koneckonců, tohle by se určitě nestalo, pokud by šel Bill z práce rovnou domů, pokud by se nikdy nedal dohromady s Tomem, pokud by vůbec nikdy v ničem nezariskoval.

Co na tom bylo dobrého?

„Mami,“ začal Bill.

„Ne, na něco jsem se ptala! Tome, dala jsem velmi jasně najevo, že nemáš mé svolení-„

„Váš manžel,“ přerušil ji Tom. „Pan Trümper za mnou přišel a dal mi vědět, že mě Bill chce vidět, než ho přestěhují nahoru.“

Claire sevřela rty. „Už jsi ho viděl. Teď odejdi.“

„Mami, nevím, co si myslíš, že s tím má Tom společného, ale to už stačí, já ne-„

„To je v pořádku.“ Tom se napřímil v ramenou a vypnul hruď. Krátce pohlédl na Billa a setkal se s jeho napuchlýma hnědýma očima, než se otočil. „Chci, abys na sebe dal pozor, Bille, a nijak se nenamáhej. Má pravdu, není tady nic moc, co bych mohl udělat. Dobrou noc.“

„Dobrou noc…“ Ozvala se bezútěšná ozvěna z nemocničního lůžka, ale tentokrát se Tom nemohl ohlédnout. Pokud si Claire chtěla myslet, že to byla jeho vina, tak ať. On sám už na sebe házel dostatek viny.

Když kolem ní prošel, všiml si něčeho na kovovém stolku vedle dveří. Prsty mu vyletěly a on to uchopil, než si nacpal obě ruce do kapes a zamířil na chodbu.

Claire ho následovala.

„Podívejte,“ řekl Tom a držel svůj hlas tichý s úctou k pacientům, konkrétně k jednomu. „Už jste své pocity jasně vyjádřila-„

„No, tak aby byly křišťálově jasné,“ řekla Claire a postoupila. Ta žena byla téměř o půl hlavy menší, ale i tak se jí dařilo se nad ním povýšit. Jeden pěstěný nehet ukázal jeho směrem, ale nepřiblížil se k němu. „Bill nikdy neměl žádné problémy, dokud ses neukázal. Možná si myslíš, že víš, co je pro něho nejlepší. ale já jsem jeho matka. A tvůj… tvůj životní styl není věc, které musí být právě teď vystaven. Je to bystrý chlapec se světlou budoucností, a… a jestli ti na něm záleží, budeš se držet dál.“ Ostře se nadechla a znělo to jako potlačený vzlyk. Její oči byly stále na pokraji potlačovaného pláče.

Tom se také nadechl, pomalu a snadno. Ten příšerný pocit zesílil, bolest pod jeho hrudní kostí se zvětšovala a věděl, že mu tvář zkameněla. „Ten váš bystrý chlapec je muž, který může dělat svá vlastní rozhodnutí,“ začal, stále naprosto vážný. Oči mu sklouzly k otevřeným dveřím a zpátky ke Claire.

Její nosní dírky se rozšířily. „Tohle rozhodnutí dělám za něj. Pořád bydlí doma a ty tam nejsi vítaný.“

„Ať už žije doma nebo ne-„

„Sestra šla pro soupravu k prohlídce případného znásilnění, rozumíš?“ Nyní se Claire znovu pohnula a rukou sevřela jeho paži se silou spravedlivého hněvu. „On si nic nepamatuje, takže chtějí zjistit, jestli byl znásilněný. A já už tě nechci nikde poblíž něj.“

„Ach.“ Dech se mu zasekl v hrdle. Otočil se a zamířil ke dveřím. Opravdu tam nebylo nic, co by ještě mohl říct. Jeho životní styl způsobil, že Billa někdo zmlátil. Jeho životní styl…

Tom vyšel z chodby, celá pohotovost podivně páchla, a pokračoval v pohybu, dokud nedosáhl temnoty přerušené venkovními jasnými světly, a zatápal po mobilním telefonu. Jestli Claire cokoliv řekla jeho vzdalujícím se zádům, on to nevěděl. V tu chvíli by rád pokračoval v pohybu, dokud nebude pryč ze čtvrti lemující kopce, pryč z celého Portlandu.

Někdy nezáleželo na tom, jak moc jste někoho milovali. Nebylo tam nic, co by mohl udělat.

autor: fyredancer