From the inside out 34.

Světlo odrážené stovkami zrcadlových koulí se tříštilo na kousky kolem jediného páru pohybujícího se po tanečním parketu. Když se osamělý světelný paprsek rozzářil do středu plochy, Tom si Billa přitáhl do pomalého tance, jednou rukou přejel přes třpytivé body na jeho dlouhých vlasech, jako by se pokoušel zachytit hvězdy. V nejvzdálenějším dosahu světelného kruhu spustil Billa do jednoduché úklony. Pak s očima široce rozevřenýma sledoval, jak Bill vyklouzl z jeho sevření a padal a padal, tvrdě dopadl na leštěnou černou podlahu, zachrastění jeho vyraženého dechu bylo hlasitější než hudba. Částečky světel se rozlétly kolem jeho těla, spadlé hvězdy se rozsypaly po podlaze.

„Bille – Bille!“ Natáhl se, ale nedokázal dostatečně rychle poklesnout na kolena. Bill byl těsně mimo jeho dosahu a podlaha byla nyní až příliš tmavá, kluzká pod jeho chodidly.

Tom zvedl ruku a na špičce prstu pocítil krev. Byl rozrušený. „Otevři oči. Bille, otevři oči.“

Bill před ním ležel roztažený na podlaze, nehybný a tichý, ochablý jako dítě hrající si na mrtvého. Pohybující se světlo přejelo přes jeho tvář, ostře bílou kůži a klubové oblečení.

„Musíme dál tančit.“ Tom se nyní bál, rozhlížel se po vzdálenějších stínech. Neviděl nic dál za světelným kruhem a Bill ležel napůl ve tmě. „Ten tanec, Bille, ještě neskončil.“

Billova ramena byla teď pod jeho rukama, mohl se jej dotknout, ponořit se do tepla jeho těla. Řasy se pohnuly a hnědé oči se prudce otevřely. „Tak pojďme tančit.“ Smál se a zvedal se, jednu ruku vtiskl Tomovi do dlaně, kluzkou, jejich prsty se propletly. „Hudba pořád hraje, že?“

„Jo.“ Tom zíral na řadu černých stehů táhnoucích se po bledé vyholené kůži. Vynutil ze sebe další slova i přes kolísající napětí nereálnosti. „Jsi… v pořádku, že?“

„Jistě.“ Billova ústa se pohybovala proti těm jeho, měkký samet a vlhko v dráždivém doteku. Rty klouzaly proti sobě, závan dechu ho polechtal, slova se odrážela od jeho kůže. „Jak dlouho si myslíš, že to dokážeš udržet?“

„Co?“

Tom náhle seděl pod těžkou vahou v křesle. Bill se nad ním nakláněl a jeho vlasy je zahalovaly v závěsu soukromí, jak je zrcadlová koule posázela pomíjivými diamantovými odlesky. „Kolik času máme?“ Tom se podíval do tmavých důlků Billových očí a ucítil, jak mu na tvář dopadla vlhká kapka.

„Co?“ Tom si otřel tvář, vnitřnosti se mu sevřely hrůzou. „Ne-“ Neplač, říkal, a to druhé slovo na jeho jazyku zůstalo nevyslovené.

Bill se stáhl, paprsek světla dopadl na jeho tvář a ukázal barvu širokých hnědých očí, krve, která je lemovala a pomalu se táhla po sněhobílé kůži. „Probuď se.“

„Bille, ne. Bille, co se děje?“ Tom zvedl ruku, aby krev setřel, a ta k němu přilnula, přilnula i k Billovi a omítla jeho tvář jako groteskní maska a všechno bylo červené, zatímco třpytivé koule nad nimi se pomalu otáčely a vyzařovaly paprsky karmínového světla.

Jeho tvář ustupovala od světla, ústa tvořila slova. „Probuď se, vstávej.“

„Ještě není čas,“ vzdychl Tom, užaslý, že probouzení lze přirovnat k tomu nejhoršímu, že Bill odešel navždy. Pokud by se probudil, pak jeho poslední šance to napravit bude pryč. Roztřásl se a pomalu se probouzel s něčíma rukama na ramenou.

Brandonův ustaraný obličej na něj shlížel dolů a dával mu pocit, že se zmenšil a stal se malým. Jeho byl ten dotek, který jej probudil ze spánku, kdy byl schoulený na zadním sedadle Brandonova auta. „Tome? Jsme tady.“ Jeho hlas byl tichý, nejistý. Byl to tón muže, který nevěděl, kde momentálně leží bezpečné hranice, a tak se uchýlil jen k nezbytným slovům. Za ním stála na chodníku Lisa s pažemi ovinutými kolem sebe v objetí nepřinášejícím pohodlí.

Tom se pohyboval jako zmámený opilec, vyhrabal se z auta a odstrkoval pomocné ruce.

„Myslíš, že ho můžeme zítra navštívit?“ Řekla Lisa, také neobvykle tichá.

Tom si z tváře odhrnul zatoulané dredy a vyhýbal se jejím lítostivým očím. „Vy možná můžete. Já nejsem vítaný.“

„Říká kdo,“ Odpověděla k jeho zádům, náhle rozzuřeně.

Tom se táhl k jejich bytovému domu s rukama v kapsách a pokračoval přes rameno. „Kromě toho to znělo, jako by ho zítra měli pustit. Jeho máma je teď v režimu hlídacího psa a nenechá mě projít dveřmi.“

Nahoře na schodech se Lisa dotkla jeho ramene. „Počkej, já to nechápu. Jeho máma viní tebe?“

„Můj životní styl,“ vycedil Tom a zaryl prsty do lemu svých kapes. „Byl zmlácený. Pomočený. Možná znásilněný. Neměl stáhnuté kalhoty, ale stejně ho chtějí prohlédnout. Kdyby nebyl se mnou, kdyby byl doma-„

„Ale nebyl,“ přerušila ho Lisa a vklouzla kolem něj, aby se mu podívala do tváře. „Byl s tebou, a byl přesně tam, kde chtěl být, a ty nemůžeš změnit to, co se stalo. Na to můžeš teď jen reagovat.“

Tom ji odbyl. „Má otřes mozku a je plný modřin. Oholili mu hlavu, přímo tady-“ Nervózně si jednou rukou přejel přes vlasy na svém vlastním spánku.

„Ale je naživu,“ řekla Lisa, její oči byly naštvané, ale plné slz. „Je naživu, a to je důležité.“

„Jo.“ Tom sklopil hlavu a rukou automaticky nahmatal klíče v kapse, než se kolem ní vydal ke dveřím. Naživu, Bill se mohl zotavit bez něj. Znásilnění. Ježíši. Na to ani nebyl dostatek času, ne?

Dveře byly stále otevřené a on na chvíli ztuhnul, díval se na podlahu a Billův obraz tam mohl vidět zřetelněji než na fotografii. Na podlaze byla louže mléka, směs potravin vysypaných z roztrhaného papírového sáčku a krev. „Bože.“ Jeho oči se zvedly.

Za prahem stál Alec s ručníkem v ruce. Kolem krve opatrně našlapoval Jack v pozici nově příchozího. Jednou rukou si třel šíji, pak si zastrčil obě ruce do kapes. Díval se na krev, nebo možná na mlíko. „Ježíši, podívejte se na ten zasraný bordel.“

Tom se v záchvatu vzteku vrhnul kupředu, proklouzl mezi několika nataženýma rukama a zaútočil se žárem ráže, která mu tiskla žebra. Jeho úder byl napůl cesty, když ho někdo chytil pod pažemi a vyrazil mu dech. „Pusť mě – Brandone, pusť mě, já ho zabiju-„

Jack couvnul, pak zvedl pěst a upevnil svou pozici. „Zkus to, ty zatracený buzíku.“

Teď se pohnul Alec, pustil špinavý ručník a popadl Jacka, jak se oba napjali kupředu pro příslib násilí, které viselo ve vzduchu.

„Zabiju ho, on je ten, kdo to udělal, a zkuste mi říct, že se pletu-„

„Policie-„

„Kčertu s tím! Pusťte mě a já z něho vymlátím duši za to, co Billovi udělal!“ Tom bojoval proti Brandonovu sevření, ale nebylo to k ničemu. Čtyři roky závodního běhání nebyly ničím proti dvakrát tak dlouhé době bojových umění.

Na Jackové tváři se objevila panika měnící se na vztek, který mu ztenčil rty i oči. „Nevím, o čem to, kurva, mluvíš. Nech mě být!“ Násilně ze sebe Aleca setřásl a namířil Tomovi do tváře jeden napřažený prst. „Tak toho tvého teploušského kluka někdo zmlátil. Drž se ode mě dál, kreténe. Já jsem nic neudělal.“ Znovu pokrčil rameny, aby si urovnal bundu, vylovil z kapsy svazek klíčů a vyrazil ze dveří.

„Tome. Tome, ty se třeseš.“

„Pusť mě.“ V jeho slovech nebyla žádná síla, ale Brandon ho stejně pustil. Klopýtl pryč od krve a mléka na podlaze a snažil se nedívat dolů. „Já se o to postarám.“

„Já to udělám,“ řekl Alec a znovu se sklonil. „Je to pravda? Jack Billa zmlátil?“

Tom se od nich vzdálil, mířil hlouběji do bytu, kde odhodil bundu, a přál si, aby se mohl stejně jednoduše zbavit celé té noci, pryč od zvuku jejich hlasů, stejně jako Bill prošel v jeho mysli za okruh světla na tanečním parketu. Jak pokračoval, slyšel Lisu říkat: „Je pravda, že ho někdo ošklivě zmlátil. Zrovna jsme Toma vyzvedli od Svatého Vincenta.“

„Bože… a my jsme ho dneska ráno schválně štvali, nemyslel jsem-„

Tom dosáhl svého bezpečného útočiště a zavřel za sebou dveře. V tmavém pokoji si svlékl tričko, odhodil ho na postel a popadl polštář, který si přitiskl k obličeji. Teprve poté znovu sáhl do kapsy, prsty se mu pevně zkroutily kolem zachráněného pramene vlasů a on ho položil na polštář, tmavé pramínky se roztáhly na bílém pozadí. Vdechl vůni Billových vlasů a snažil se posunout své vzpomínky vzad, ale jediná věc, kterou viděl, byl potlučený vzhled jeho tváře, dokud ho nevtáhly nelehké sny.

***

„Chci jít domů,“ opakoval Bill tvrdohlavě a s trhnutím se posadil.

„Zlato – ne, měli bychom počkat na lékaře,“ protestovala Claire a zvedla se ze židle.

Sestra mezi nimi zamračeně skákala pohledem. „No, podle jeho tabulky zranění nejsou nijak vážná. Nechávali jsme si ho tady na pozorování, měl CT, a-„

„Nepodporujte ho!“ Řekla Claire ostře. „Prošel si velkým utrpením, dramatickým, a já bych neměla dobrý pocit, kdybych ho vzala domů, aniž bych si byla zcela jistá, že by měl být propuštěn.“

„A nemluv o mně, jako bych tu nebyl,“ řekl Bill podrážděně, jednu ruku zvedl ke straně své hlavy, a pak s ní trhnul dřív, než se mohl dotknout stehů. Byl to neúspěšný pohyb, který opakoval pokaždé, když se probudil, za posledních dvanáct hodin. Pokaždé přitom pomyslel na Toma, na Tomovy oči směřující k jeho hlavě, kde měl ostříhané vlasy, na Tomova záda, když odešel s krátkým rozloučením, a na rozzlobená slova jeho matky. „Ježíši, byl to otřes mozku, nemám ho nijak poškozený a ani si nepamatuju, co se stalo. Všechno mě bolí, ale jsem v pořádku.“

„Neber Pánovo jméno nadarmo,“ odpověděla.

Bill na ni zazíral, a pak svůj pohled přesunul na sestru. „No?“

„Pořád platí probouzení každou hodinu až do jedné hodiny ráno…“

„Já vím.“ Bill si promnul oči. „Doma je alespoň víc věcí na rozptýlení než jen špatná televize a moje máma sténající nad tím, jak by se tomuhle všemu dalo zabránit, kdybych zůstal doma. Příště bych možná mohl zůstat zabalený v bublinkové fólii?“

„Ach, fajn, hraj si na chytrolína,“ začala Claire.

Sestra zvedla ruce do vzduchu a opustila pokoj. „Dojdu pro lékaře,“ řekla přes rameno.

Claire se znovu usadila na své židli, a konečně se na něj podívala, rukama střídavě svírala područky. „Neměl bys to uspěchat,“ řekla. „Jsi zraněný, Bille, a potřebuješ-„

„Potřebuju být doma a mimo tyto čtyři zdi,“ řekl znovu podrážděně. „Jak už jsem řekl, budu tak schopný lépe zůstat vzhůru. Ve svém vlastním pokoji, ve své vlastní posteli, s vlastním počítačem…“ Bylo to však víc než jen to a on to věděl, když upadl do ticha a díval se na hrbolky svých nohou pod přikrývkou. Ten pohled v Tomových očích překonával i šok, který vyjádřila jeho matka, když ho uviděla. Ta rána tam byla něco, co nemohl vyhladit jednoduchým dotekem. Avšak to, jak teď vypadal, dokázal by ten pohled na něj kdokoliv snést? Alespoň sestra se dokázala podívat, aniž by přitom její oči pomalu nesklouzly z jeho tváře kamkoliv jinam, jen ne na modřiny.

Claire se nadechla. „Ty se chceš jen dostat z nemocnice, abys mohl zavolat tomu klukovi,“ obvinila ho.

Bill začal zvedat obočí, a pak to vzdal, potlačil přitom bolestivý sten. „A proč ne? Je to můj přítel.“

Když znovu promluvila, její hlas byl tichý a naléhavý. „Zlato, právě teď o tom nechci mluvit. Není ti dobře.“

„Mami.“ Bill sledoval, jak její oči opět sklouzly pryč. „Mami, jsem zraněný. Někdo mě zbil. Možná to bylo proto, že jsem gay, nevím. Ale kvůli tomu nepřestanu být gayem.“

„Já neříkám, že-“ začala chabě protestovat.

„Já myslím, že ano,“ přerušil ji. Obezřetně ji sledoval. Soustředila veškerou svou nechuť na Toma, ale ve skutečnosti to, co se jí nelíbilo, byl celý ten koncept. Cítila se nepohodlně s tím, že je gay, a to on je, ale je také syn, kterého milovala. Bylo to neslučitelné. „Jsem gay, mami. Měl jsem ti to říct už dávno. Možná jsi to nechtěla vědět. Možná jsem ti to nechtěl říct, protože jsem to předpokládal. Ale jsem gay.“

„Přestaň, Bille.“

„Ne, mami-„

Po vyrušení lékařem se syn s matkou vzájemně ujistili pohledem, že tu diskuzi odloží na později. Jízda autem proběhla v tichosti, domů je odváželo taxi, protože Alan musel jejich autem odjet do práce. Bylo to nepříjemné ticho, Bill měl zkaženou náladu předchozí hádkou. Všechno jej bolelo, byl unavený a nechtěl nic jiného, než aby se jeho život opět vrátil do původních kolejí. V tuhle chvíli věděl, že bude mít štěstí, když vklouzne do postele bez kritického množství rozrušení.

„Staví se u nás policie. Chtějí prohlášení, říkali, že pošlou detektiva.“

„Já vím, řekla jsi mi to ve čtyři hodiny ráno,“ řekl Bill a odstrčil její ruce, když se mu snažila pomoct do domu. „Nic si nepamatuju. Co jim mám říct, že jsem jednu minutu pospával na gauči při sledování Pohotovosti, a další minutu jsem na pohotovosti skutečně byl? Byla to docela jízda.“

„Nutil ti drogy?“ Řekla Claire náhle, s úzkostí se objevila po jeho levém boku.

Bill na ni zíral. „Co je to s tebou?“ Naléhal s hlubokým odporem, protože okamžitě věděl, že tím myslela Toma. „Ne, zapomeň na to. Budu v obýváku, budu se dívat na film a pokoušet se neusnout.“ Najednou byl unavený víc než posledních několik hodin, jako by ho ten nával hněvu dostal až sem, ale dál už ne. Taky se bál, myslel na Toma a na rutiny každého dne a na přednášky, které zameškal. Jeho matka trvala na tom, že v sedm ráno sama zvedla telefon a zavolala do obchodu, mluvila přitom tiše, jako by sám nebyl schopný mluvit nebo pochopit klinické termíny, které jí padaly ze rtů. Otřes mozku. Osmnáct stehů povrchového zranění. Mnohonásobné pohmožděniny, naražená paže a žebra, ale nic zlomeného. Doktor říkal, že to byla jeho ruka, která schytala hodně ran, zrentgenovali ji, ale nebyly tam odhaleny žádné zlomeniny. Když mu řekl, že je dítě štěstěny, byl to právě ten okamžik, kdy mu s povzbudivým úsměvem podepsal propouštěcí papíry.

Nyní se k němu Claire chovala, jako by přes noc omládl o deset let.

„Prostě jsem jen chtěl jít domů,“ pronesl Bill a opatrně došel ke gauči. Bez nadšení zvedl dálkové ovládání a napjal periferní část paměti. Koupil jsi toho tolik, že nemůžeš otevřít dveře? Chvíli přemýšlel o tom, jak Tomův byt vypadal, když zamířil ke dveřím, a pak mu to vše z paměti opět vyklouzlo. Byla tam místa, kam nechtěl zajít.

Claire vešla do místnosti s lehkostí ženy, která si jednoduše nedokázala představit, že tady a teď není chtěná. „Chceš, abych ti připravila čaj? Potřebuješ deku?“

Bill se schoulil na dvojitou hromadu polštářů. „Kávu… prosím.“ Koutkem oka viděl, jak chvíli postává, pak jí podpatky zaklapaly na tvrdé podlaze a vzdalovaly se od něj.

Pokud byl tady, a přesto si to stále přál, pak kde bylo to místo, kam se mohl vrátit? Kde se cítil být doma?

autor: fyredancer