From the inside out 35. (2/2)

Její přítomnost zaplnila celou místnost, závan parfému Lancôme a pohyb pohovky, která se vedle něj prohnula. Byl z toho argumentování unavený ještě dřív, než začalo.

„Nevěděla jsem, že děláš takové věci.“

„Jaké? Že chodím do klubů?“ Bill se pokusil udržet svůj tón lehký. „Ale já jsem ti o tom říkal, když jsem tam ten večer šel.“

Hlas se jí třásl, když znovu promluvila. „Víš, tohle by se nikdy nestalo, kdyby-„

„Kdybych nebyl s Tomem?“ Dokončil Bill rozhořčeně, už jen chtěl, aby byl v dohledu konec celého tohoto myšlenkového pochodu. „A kde bys mě chtěla mít, mami, v bezpečí v posteli?“

„No… ano!“

„Byl jsem v bezpečí v Tomově posteli.“ Cítil trhnutí, jakmile ta slova opustila jeho ústa. Pootevřel oči a všiml si znechuceného výrazu, který jí přejel po tváři a v následující vteřině zmizel. On to však viděl. Bylo to tam.

Zhluboka se nadechla, aby se do té slovní potyčky mohla pustit znova. „Zjevně ne dost v bezpečí,“ odvětila.

Bill si odhrnul vlasy z obličeje a podíval se jí zpříma do očí, alespoň tak, jak jen to bylo s opuchlým okem možné. „Mami. Jsi proti tomu, že jsem gay. Není to ani tak o mně a Tomovi, ale o celém to konceptu toho, že jsem gay. To je ten základní argument, že? Tom je jen výmluva.“

Clařiny rty se znovu sevřely a ona se zvedla z gauče. „Myslím, že bys měl jít do svého pokoje,“ řekla mu, zdánlivě jemně. „Zkus se trochu vyspat a já ti zajdu vyzvednout léky.“

„Fajn.“ Bill se začal zvedat na nohy. Poznal ukončovací argument, když ho uslyšel. Dveře do jakékoliv části nezaujaté mysli byly pevně zavřené.

Jakmile se rozpohyboval, nebylo to tak těžké. Jeho matka kolem něj obíhala jako zběsilý satelit, zatímco opatrně postupoval po schodech nahoru, mlčela, ale byla tam, kdyby potřeboval pomocnou ruku. Na chvíli se zastavil u svých dveří a podíval se do pokoje, jako by to byla mimozemská krajina. Tohle byly jeho věci. Tohle bylo místo, kde spal. Bylo to zvláštně odlišné, jako by se vracel z dovolené na vzdálená místa, nebo jako by se mu navracela paměť.

„Opravdu si myslíš“ – a nyní byl hlas jeho matky nedůtklivý – „že by se to stalo, kdybys chodil s milou dívkou, jako je Liz nebo Sloane?“

„Ježíši, mami.“ Bill se otočil, ignoroval její ostré zalapání po dechu a vrazil loktem do rámu dveří, takže se nad tou prudkou bolestí na chvíli nahrbil. „To je pitomá otázka, víš to? I kdybych nebyl s Tomem, tak bych nechodil s Liz. Nebyl bych ani se Sloane. Takhle to nefunguje, tenhle konec pro mě nemůžeš napsat.“

Zavřel dveře proti jejímu šokovanému výrazu a opřel se o ně. Byla tam určitá hranice, kolik toho dokázal snést.

***

Hluboko v jeho kapse byl zapletený do copu pramen tmavých vlasů, svázaný na obou koncích. Tom si ho natáčel na prsty, napůl sledoval hodiny a snažil se vypadat, že věnuje nějakou pozornost Lisině tirádě. Od čtyř pracuju. Měl bych směnu s Billem.

„-prostě už tady přestaň jen sklíčeně sedět a něco s tím udělej!“ Dokončila Lisa a rozhořčeně na něj zazírala.

„Co?“ Nyní se k ní Tom otočil tváří v tvář a vyhladil svůj roztržitý výraz.

Lisa protočila oči. „Ty jsi neuvěřitelný.“ Ukázala na něj nenalakovaným nehtem, pak se k němu obrátila zády, vrátila se do obývacího pokoje a natáhla se k zipu na svém zátylku. Stále na sobě měla černé šaty z pohřbu, díky kterým její bledá, pihovatá kůže působila nažloutle. „Říkal jsi, že bude dneska doma, že? Zavolej mu.“

Tom zavrtěl hlavou a usadil se na stoličce u kuchyňského baru. „Jsem si jistý, že jsem právě teď ten poslední člověk, kterého chce vidět.“ Ta sžíravá myšlenka se v jeho hlavě sama dokončila: Já jsem ten důvod, proč byl zraněný. Claire se vyjádřila jasně. A pokud byl Bill znásilněný, nikdy to sám sobě neodpustí.

„Idiote. Ty jsi ten jediný, koho chce teď vidět. Zlato, rozepnul bys mi zip?“ Naklonila se k Brandonovi, aby mu dala přístup k dlouhému zipu na svých zádech. „Myslíš si, že to opravdu udělal Jack?“

Tom se položil na pult a zíral na magnetky na lednici. Byly daleko zajímavější než cokoliv, co vyžadovalo myšlení. Dostal celé čtyři hodiny spánku před tím, než zaklepala policie, a zatímco většinu vyřídil Brandon, když se začali ptát po Tomovi, Tom si to musel znovu celé prožít a odpovídat na všechny ty otázky.

„Incident,“ nazvali to ti detektivové jako prostředek k oddělení od zločinu. Oni neviděli všechny ty detaily. On ano.

Jack, nebo Aaron. Nezjistili žádné další podezřelé, o kterých by věděl. Nebyly tam žádné náznaky, že by se jednalo o nějaký náhodný útok nebo pokus o vloupání. Vlastně mu nedali žádné odpovědi, pouze slíbili, že se s ním spojí, a nařídili mu, aby se jim ozval, kdyby si na něco vzpomněl, nebo pokud by došlo k nějaké nové události. To přimělo Toma přemýšlet, co by si pomysleli o jeho téměř-rvačce s Jackem v brzkých ranních hodinách nad rozlitým mlékem.

„Já nevím,“ řekl Tom nakonec. „Nemůžu o tom přemýšlet. Nezáleželo by na tom, kdyby je oba zatáhli k výslechu, Bill si nepamatuje, kdo to udělal.“ Nevkládal mnoho naděje do jakýchkoliv fyzických důkazů, o nichž si mysleli, že shromáždili – ledaže by náhodou lékař našel za Billovými nehty lidskou kůži. To by možné mohlo být.

Ty si myslíš, že jsi do něj zamilovaný? Staré pochybnosti se začaly vynořovat. Dokážeš to vůbec s někým myslet vážně? Než začal chodit s Billem, tak to tak prostě bylo. Rozčarovaná z posledního rozchodu, a z toho předtím – možná, ve skutečnosti šok z toho jediného, který si s sebou nesl celá léta. On byl žhavá hvězda běžeckého týmu, a ta bohatá roztleskávačka mu ukázala, jak málo na tom záleželo. Se Stephenem to nebylo o pohledu z venčí, ale to, co to bylo – nestačilo. Jediné, co teď mohl udělat, aby dokázal své city, bylo vydržet, nebo odejít.

V odcházení už byl přece tak dobrý, nebo ne?

Tom sebou polekaně trhnul, když se k němu Lisa přiblížila svým obličejem. Kdy se dostala tak blízko?

„Beznadějný,“ prohlásila.

„Co?“ Otřásl se, upřímně se snažil udržet konverzaci. Vynechal své přednášky, pro jednou se nezajímal o docházku, zmeškané termíny nebo nedodržování akademických pravidel. Mohl to svým profesorům vysvětlit později a oni se sami rozhodnou, jestli to všechno byly polehčující okolnosti.

„Prostě mu zavolej, než mu zavolám já.“

Tom sledoval, jak kolem něj prošla. Zdálo se mu, že mluví nelogicky. Znovu se podíval na kuchyňské hodiny. Ještě dvě hodiny do práce. Tam by se přidal k Billovi a oba by se pak mohli vrátit sem, nebo by Billa vysadil u něj doma s polibkem a příslibem. Produktivita domácích úkolů klesala, když byli spolu.

Vytáhl ruku z kapsy, sevřel ji v pěst a podíval se na ni.

„Má pravdu, víš,“ řekl Brandon a poplácal ho po rameni. „Pravděpodobně se budeš cítit líp, až si s ním promluvíš. Viděl jsi ho dneska ráno, že? Bude v pořádku.“

„Pokud nenastanou nějaké… komplikace.“ To slovo mu v ústech ztuhlo. „Jasně. Jasně, měl bych mu zavolat.“ Naklonil hlavu a věnoval Brandonovi zvláštní pohled.

„Co je?“

„Víš,“ začal Tom, částečně si to mumlal sám pro sebe, „jsme spolu dva týdny. Mám pocit, jako by to bylo rok.“

Brandon ho chvíli pozoroval s vážným obličejem, pak ho znovu poplácal po rameni a rozešel se. Nebylo tam moc slov, kterými by se to dalo vyjádřit.

Tom mohl posedávat kolem a zírat na hodiny, dokud nebude nucen zvednout zadek ze stoličky, do které už málem zakořenil, nebo mohl udělat mužnou věc a poslechnout radu. Jasně. Kdy naposledy skutečný muž přijal něčí radu? Vytáhl mobilní telefon z praskliny v gauči, kde hrozilo, že se tam každým okamžikem trvale zabydlí. Všechno ostatní byla kamufláž, dokud neudělal tuhle jednu věc, přestal kolem celého toho problému tancovat a prostě zavolal.

Kontrola přijatých hlasových zpráv byla nečekaně bolestivá.

Ticho.

Vzpomněl si na předchozí noc. Vyhledal Billovo číslo v bludišti ostatních, aby k němu vyslal signál, ten, který mohl spojit jejich hlasy. Poslech Billova hlasu jej zavedl zpátky do nemocnice a k pohledu na ty ostříhané vlasy, do jeho hnědých očí zařezávajících se hlouběji než nůž. Byl tu někdo, koho nedokázal ochránit.

Ale zase, takovéhle věci se nestávají každý den, že?

Tomovy prsty si opět našly cestu do kapsy, zatímco poslouchal vyzvánějící telefon. Ne, taková věc se stávala, jen pokud jste gay a odvážíte se jím být i v katolickém kampusu nebo kdekoliv v srdci Ameriky.

„Haló?“ Ozval se na lince Claiřin hlas.

Zatraceně. „Dobrý den, paní Trümperová.“

„Proč voláš?“ Náhle jej obalil říjnový mráz.

„Volám, abych si promluvil s Billem,“ řekl Tom a svraštil čelo. Zdálo se, jako by ji tohle dohadování nikdy neunavovalo. „Můžu, prosím?“

Zdálo se, že jí ta zdvořilost nijak nerozmrazila, když řekla: „Myslela jsem, že jsem se vyjádřila jasně, že nechci, abys Billa znovu viděl.„

„Paní Trümperová, se vší úctou, tohle není vaše rozhodnutí. Je to můj přítel. Chci s ním mluvit.“

„Ne, pokud do toho mám co mluvit, a to já mám!“ Do ucha mu pronikal jed, celá linka jím byla nasycena. Pod ním ležela bezmocnost.

„Claire.“ Tom promluvil do přijímače tiše, ale intenzivně. „Můžu se na něco zeptat? Jen jednu otázku. Byl znásilněný?“

Dlouhý tón mu oznámil, že linka byla přerušena. Tom zíral na neužitečný mobil ve své ruce a uvažoval nad nadávkami, které nemělo žádný skutečný význam vyslovovat.

autor: fyredancer