From the inside out 36.

„Bolí to?“ Cassie Trümperová seděla v nohách postele s tváří plnou vážných linií. Hrála si s modrou žinylkovou přikrývkou, která ležela rozprostřená přes Billovy nohy, a naklonila hlavu. „Vypadáš dost hrozně.“

„Jsem na Vicodinu,“ řekl Bill, jeho slova byla pomalá a zřetelná. „Myslím, že bys právě teď pode mnou mohla odpálit bombu a já bych pořád nic necítil. Díky za pokec, Cass. Připomeň mi, proč jsi tady?“

„Chtěla jsem ti přinést podnos,“ řekla a poplácala ho po noze.

Billův rozsah obličejových výrazů byl omezený, takže nemohl vyjádřit nedůvěru, kterou cítil. „Tak kde je?“

Ozvalo se bouchnutí do dveří, pak se se zaskřípěním otevřely a dovnitř vešla Morgan i s podnosem plným jídla a pití. „Nevím, jestli je to brzká večeře nebo pozdní oběd, ale je to celé tvoje,“ řekla vesele, položila ho před něj a usadila se na židli vedle postele. „Máma si myslela, že bys měl jíst tady.“

„Jo, myslím, že mám domácí vězení.“ Podíval se na sendvič s náladovou nechutí. Neměl hlad a nevěděl, jestli to bylo kvůli lékům, nebo jako následek toho otřesu nebo tak něco.

Cassie vzhlédla. „To myslíš vážně? Nemyslí si, že je to tvoje vina, že ne?“

„Ani náhodou, ty myslíš, že by máma-“ začala Morgan ve stejnou chvíli, ale zarazila se a potřásla hlavou. „Jo, myslím, že jo.“

Bill vyprázdnil polovinu sklenice s vodou a chytl do prstů okraj sendviče. „Myslí si, že je to Tomova vina, protože mě nechce obviňovat z toho, že jsem gay.“

„To je…“ Začala Cassie a potřásla hlavou. „Takže si myslí, že jsi byl napaden, protože jsi gay.“

„No, hádám, že to tak je.“ Bill pokrčil rameny. „To je všechno, co si z toho útoku pamatuju, že mi ten chlap nadával, říkal mi teplouši. Promiň.“ Podíval se na svou nejmladší sestru, která pokrčila rameny.

„Kluci ve škole si tak říkají pořád,“ řekla tiše a sklopila hlavu.

„Jo. Pamatuju si.“

Cassie ho znovu poplácala po noze, jako by se snažila upoutat jeho pozornost. „Jsi v pohodě?“ Zeptala se stejně jemně, jako s ním zacházeli od té noci i všichni ostatní.

V jeho obličeji i hlase musela být hořkost, a samozřejmě, že nemohl očekávat, že tomu brzy bude konec. Bylo by jednodušší, kdyby tam bylo i něco jiného, na co by se mohl soustředit, než jen on sám; Tom, tyhle čtyři stěny, matka stojící dole na stráži, ale nedokázal si vzpomenout na útočníkovu tvář a na nic jiného, než na to, jak se natahuje po klice. Zasraný teplouši. Ten hlas se mu ozýval v hlavě, dutý, nesouvislý, když byl každou hodinu probuzen. Pronásledoval ho z jeho neústupných snů.

„Už mi bylo líp,“ připustil Bill a znovu zvedl sendvič. Byla to nabídka smíru, večeře nahoře místo toho, aby seděl se zbytkem rodiny. Také měl podezření, že to bylo právě proto, že ho chtěla Claire udržet v jeho pokoji z cesty pro případ, že by jej přišel navštívit Tom.

„A co Tom?“ Zeptala se Morgan, jako by mu četla myšlenky, nebo možná jen jeho výraz.

„Volal?“ Bill se otočil napuchlýma očima k jedné sestře, a poté ke druhé. Obě jen zavrtěly hlavou.

„Pamatuju si, jak s ním minulý týden máma mluvila v kuchyni,“ promluvila Cassie a zašklebila se. „Bylo lehké říct, že ho nemá ráda, i když vypadal jako milý kluk.“

Billovi zaškubaly rty, ale ovládl nutkání k úsměvu. Je v docela ubohém stavu, uvažoval, a se zábleskem sebelítosti si pomyslel, že Toma nemůže vinit z toho, že tohle nechce vidět. „Hádám, že je zaneprázdněný.“

„Idiote, co je důležitější, než vidět tebe?“ Řekla Morgan. Ukradla si hrst pečených brambor.

„Nevím… práce. Aaron dostal padáka, v rozvrhu jsou díry, nikdo by správně neměl pracovat přesčas.“

„Jo, ale tys získal otřes mozku přímo na jeho prahu!“

„A možná právě proto mě nechce vidět.“ Bill znovu zvedl vodu, potěžkal sklenici v ruce a dopil ji. „Viděl jsem ho včera v noci. On byl ten, kdo mě tam u těch dveří našel. V nemocnici se na mě stěží mohl podívat.“

Cassie vzala sklenici a vstala. „Pomůžu mámě s večeří, možná i budu odposlouchávat, pokud se objeví příležitost.“ Zamávala na něj prsty a odešla. „Musíš se cítit líp, když se utápíš v sebelítosti.“

Bill za ní zůstal zírat, a pak se otočil k Morgan. Ta znovu pokrčila rameny.

„Nejsi to ty,“ řekla. „Jsi na Toma naštvaný, že nezavolal? Nesmysl, jsme doma a já ti sem můžu propašovat telefon. Zavolej mu sám.“

„Už jsem to udělal,“ odpověděl Bill a dál zíral. „Nezavolal nazpátek.“

„Dobře. Tak možná, jak už jsi říkal, pracuje.“ Hodila rukama do vzduchu. „Zavolej mu znovu. Zavolej mu do práce.“

„Jak už jsem řekl, možná mě nechce vidět. Ne po minulé noci.“

Morgan chvíli tiše seděla a dívala se na něj. Nakonec vstala, vzala si z talíře další brambor a hodila ho po něm, než beze slova odešla.

To bylo v pořádku, rozhodl se Bill po chvíli. Ve stavu, ve kterém se nacházel, mu bylo lépe o samotě i s jeho morbidními myšlenkami. Předpokládal, že šok konečně pomíjel a on to pomalu vše vstřebával, a nenáviděl to – tenhle neklidný, sebelítostivý pocit. Cassie to trefila. Bylo to více než jen to, cítil se bezmocný a svým způsobem i nechtěný. Vše kvůli jednomu neopětovanému telefonnímu hovoru. To se mu nepodobalo.

Opatrně si přejel prsty přes oholené místo na hlavě a následoval pichlavé rýhy stehů. Někdo ho uhodil do tváře, omráčil ho, pak se prudce napřáhl a natrhl si klouby o stranu jeho hlavy. Jakákoliv krev, kterou na něm ten někdo mohl zanechat, byla vyčištěna antiseptikem, nebo byla odstřižená spolu s jeho vlasy. Nemohl si vzpomenout. Nemohl.

Bill se na chvíli natáhl přes podnos, než se pomalými, trhanými pohyby zvedl. Tohle nemohl dál dělat. Sykl mezi zuby, odložil podnos na místo, které Cassie uvolnila, staré křeslo, které si s sebou dotáhl z jejich předchozího bydliště. Byl unavený a chtělo se mu spát. Nemohl. Houpal se na okraji postele a objímal se a myslel místo toho na ten okamžik před šesti lety, kdy nedokázal říct ne. Ten dotyk ho překvapil, lehký dotek na jeho rameni, pak pevnější, a nakonec sevření jeho ramene u krku. Byly tam i další doteky, a to ´ne´, které je mohlo zastavit, nikdy neopustilo jeho rty.

Nakonec přišel okamžik, kdy si Bill uvědomil, že ta ruka, která se jej dotýkala a pohybovala se pomalu vzhůru po jeho noze přes křivku jeho zadku, se jednoho dne nezastaví. Ta ruka, ta horká a vlhká ústa u jeho ucha, ten provinilý pocit a děsivý požitek, to vše se uvnitř něj mísilo v příšerný cement a svíralo mu vnitřnosti. Vzpomínal si.

Den poté zvracel a místo návštěvy kostela zůstal doma. Skončil s fotbalem a zdůvodnil to svými známkami a jeho máma by to možná zpochybnila, ale držela jazyk za zuby se čtyřmi dalšími dětmi, které jí přinášely trápení, a tak nejstarší z nich ztichl a stáhnul se do zdvořilé vzdálenosti.

Bill se pohnul, aby si oběma rukama promnul tvář, a zarazil se, kůži měl bolestivě přecitlivělou. „Přestaň,“ řekl nahlas. To už bylo dávno. Proč na to myslet teď? Dnes si jeho pohmožděné já udělalo výlet do minulosti a on se nedokázal vypořádávat s přítomností.

Potřásl hlavou, zvedl sendvič a trochu si ukousl. Salám, šunka, salát a čekanka. Vždycky se ho snažila vykrmit a říkala, že je hubený jako tyčka. Milovala ho, a on občas pomyslel, že je vůči němu Claire ochranářštější než vůči ostatním, i přísnější, možná jej milovala až příliš. Sendvič byl pro něj suchý a drobivý, a on ho otráveně odložil.

Právě teď by se mu hodil mobilní telefon. Vyjít ven by zlomilo jeho dobrovolnou samotu a s touto myšlenkou uznal, že dosáhl trucovitého stavu mysli. Kde však byla hranice mezi sebelítostí a oprávněnou raněností? Byl zbit, a jak mu bylo řečeno, jeho oblečení bylo nasáklé něčí močí.

Kdo by…?

Znovu sebou trhnul od té myšlenky pryč a ustoupil na to mentální místo, kde ruka jeho trenéra zamířila dolů pod přední část jeho šortek. Odstrčil tu vzpomínku stranou a pomyslel na Tomovy ruce na sobě, na Tomovy rty dotýkající se jeho ucha způsobem, jako si pamatoval předchozí noc. Nemohl na to dál myslet, bylo to až příliš bolestivé, a tak vstal, aby se vrátil k jeho tiše hučícímu počítači.

Možná, až všichni půjdou spát, mohl by si vzít auto.

Nad tou myšlenkou si jen odfrkl. Jakmile dosáhne dvaceti čtyř hodin, ten boj skončí, spojí se se svým polštářem a bude spát tolik hodin, kolik mu jen jeho oční víčka dovolí být zavřená.

S rozvahou se přihlásil k rodinnému spojení, ne tak dostatečně rychlému, jak by mu to vyhovovalo. Seznam jeho přátel byl prázdný, nečinný, pryč. Byl tam i šedivý link, kde by normálně býval TruBishonen.

Bill nastavil svůj vlastní status na Nepřítomen, popadl svůj sendvič a knihu, a zablokoval zbytek světa slovy, která napsal někdo jiný.

***

Den byl křišťálově čistý a modrý, obloha byla tak daleko, kam jen oko dohlédlo v čistém vzdoru oregonskému říjnu. Byl to den nevhodný pro špatnou náladu, ale Tom se té své držel, protože měl jedinečně špatný den. Čtyři hodiny spánku, policajti bušící na dveře, dvě kázání za jeden den od matky jeho přítele, a nezapomenutelný pohled na krvácejícího Billa na podlaze. Kromě toho všeho i bláznivý ruch v práci, kde pracoval se zachmuřeným výrazem a vyměnil pokladnu a zákaznický servis za relativní klid espresso baru.

Pracoval s vyhrnutými rukávy a mysl se mu pohybovala rychleji než ruce, nedokázal zastavit proud myšlenek nastartovaný už od předchozí noci. Všichni se na Billa ptali, každý na směně, což znamenalo, že slovo se šířilo rychleji než pára nad hrncem. Vyptávali se a vydávali soucitné zvuky, a on chtěl jen zapomenout, protože on byl ten, kdo ho našel.

S hlavou sklopenou během rušných hodin Tom nechal celé odpoledne plynout bez jediného očního kontaktu. Na konci přívalu lidí a nápojů se opřel o bar, byl rád, že už je konec, ale byl podrážděný prostorem pro nové myšlenky. Čím více času uplynulo, tím více si myslel, že by bylo chytré vzít si volno, zamířit do Billova domu a postavit se lvici chránící své doupě.

Tom vzhlédl a spatřil u pultu Kerri.

Celá místnost se na okamžik vypařila. Byl v klubu a její ústa byla na jeho. Její hlas byl v jeho uších a ptal se ho, jestli to vůbec s někým mohl myslet vážně. Srazila se s ním na chodbě a nadávala mu zasraný teplouši, říkala mu, aby se vrátil k tomu svému hezounkovi.

Ray stál u pokladny, posunul jejím směrem překapávanou kávu a vzal si několik bankovek. Kerriiny oči se setkaly s jeho pohledem, vykulila je, popadla kávu, otočila se na patě a zamířila ke dveřím.

„Do prdele,“ zaklel Tom pod vousy a vyloupl se zpoza pultu, po cestě se dotkl Rayovy paže. „Hned jsem zpátky.“

Vyběhl hlavními dveřmi a doslova do ní vrazil. Pro dívku bylo těžké kamkoliv dojít na několikacentimetrových podpatcích, ale Kerri se rozhodně snažila.

Ohlédla se po něm, znovu vykulila oči a v další vteřině k ní Tom stál čelem. Chytil ji za paži a zastavil ji. Kerri zakňučela a podívala se na něj zahanbeným pohledem, nějakým způsobem dál svírala svou kávu, ačkoliv jí kabelka klouzala z ramene a visela jí pověšená v lokti.

„Jak se máš, Kerri?“ Zeptal se Tom ostře.

„Nic moc, Tome,“ řekla, s falešnou veselostí. „Jak se má tvůj přítel?“

Tom ji zatahal za paži a výraz mu potemněl. „Co tady sakra děláš?“

„Já – jsem zapomněla, že tady pracuješ,“ řekla Kerri, vymanila se z jeho sevření a mnula si paži. „Sakra, Tome, to bolelo. Co máš za problém?“ Očima mu přejela po tváři a kousla se do rtu.

„Jasně,“ řekl hořce a překřížil paže. „Určitě jsi zapomněla. Jak se má můj přítel, jo? Myslím, že přesně víš, co mám za problém. Kde je Jack, hm?“

Kerri couvla a vrtěla hlavou. „Jak to mám vědět?“ Na tváři se jí objevil zvláštní výraz. „Mizím odsud. Jdi do prdele, Tome.“ Znovu si promnula paži, zvedla si kabelku na rameno a spěchala přes ulici, než stačil vyslovit jediné další slovo.

Díval se za ní a zastrčil ruku do zadní kapsy, kde měl mobilní telefon. V peněžence měl kontakt na policisty. Myslel si, že by bylo dobré je teď kontaktovat.

Zpátky v obchodě Tom kývl na Raye. „Potřebuju patnáctiminutovou přestávku,“ řekl krátce, a velký muž jen kývnul. Byl už téměř konec směny, kterou by jinak měl s Billem. Musel se nějak dostat do paralelního vesmíru, který se mu příliš nelíbil.

„Detektiv Shaughnessey?“ Tom se usadil v Michellině židli a rukou sevřel okraj stolu. „Říkal jste, abych vám zavolal, kdyby se objevilo něco, co souvisí s případem.“

Předal policistovi podrobnosti svého setkání s Kerri a dodal, proč si podle jeho názoru myslel, že něco skrývá, nebo něco ví. Jak se má tvůj přítel? Vypadala jako vyděšený králík, když vyrazila z obchodu. Byl přesvědčený, že by se vůbec neukázala, kdyby se nic nedělo.

Detektiv ho ujistil, že to prověří, protože v každém případě měli v úmyslu se slečnou Johnsonovou mluvit. Jak to řekl, Toma napadlo, že Kerri by mohla být Jackovo alibi. A jelikož si Bill nic nepamatoval…

Zavěsil telefon, potěžkával ho v ruce a cítil se bezmocný. Zbývala hodina.

S pocitem, že bude mít štěstí, vytočil znovu dům Trümperů. Claire určitě nemohla strážit domácí linku každou vteřinu. Ona, stejně jako Bill, byli vzhůru od brzkých ranních hodin, pravděpodobně s ještě méně spánkem, jelikož musela Billa každou hodinu budit.

„Haló?“

Ten hlas v něm zapálil divokou naději, než si uvědomil, že je až příliš ženský. „Ahoj, je tam Bill?“

„Tome?“ Hlas byl náhle výrazně měkčí, poněkud tlumený, jako by bylo sluchátko zastíněno rukou.

„Jo, to jsem já.“ Projel si rukou vlasy a mimoděk si uvědomil, že už je čas na jejich úpravu.

„Omlouvám se.“ Slyšel pohyb po domě a kroky po schodech. „Máma byla ve vedlejším pokoji. On teď spí, Tome, ale vím, že opravdu, opravdu chce, abys mu zavolal. Většinu dne byl vzhůru a myslím, že už prostě nedokázal nechat oči déle otevřené. Mám ho vzbudit?“

Tom zaváhal. Byl sobecký už dost dlouho. „Ne,“ řekl a podíval se na rozvrh na další den. Byly na něm červené poznámky tam, kde ho Michelle upravila. Billovo jméno chybělo, nebylo přeškrtnuté, což znamenalo, že měl volno. „Je lepší, když spí, vím, že to potřebuje. Řekneš mu, že jsem volal?“

„Samozřejmě,“ odpověděla Angie. Teď nastalo zaváhání na jejím konci. „Hele, to, co máma dělá, je pěkně podělané, okay? Není to tvoje vina. Bill si nic takového nemyslí.“

„Díky.“

Rozloučili se a Tom zavěsil, znovu potěžkával mobil v ruce. Bylo uklidňující to slyšet, ale přesvědčit sám sebe bylo něco úplně jiného. Kolem bylo až příliš katolického pocitu viny.

***

Bill poslepu natáhl ruku a vrazil do lampičky na nočním stolku, než na ni kliknul. Zasténal, když mu slabé světlo proniklo do očí jako nůž. Někdy mezi touto chvílí a poslední hodinou mu kdosi nechal na nočním stolku sklenici vody a dva Vicodiny osvobozené z nedobytné lahvičky chráněné před dětmi. Vděčně je spolkl a otřásl se, než se znovu pokusil uvelebit v posteli. Nemohl.

Věděl, co se stalo.

V temných zákoutích jeho snů ho někdo znovu a znovu zasáhl, klouby mu narazily do obličeje a těla, slova ´zasraný teplouši, zasraný teplouši´ byla vyslovována nízkým, monotónním zavrčením. Bill si chránil tělo pažemi, jak mu těžká bota narazila do žeber, jednou, dvakrát. Pak pocítil pronikavý děs, který jej poslal v přikrývkách rovnou do vzpřímené polohy.

V tu chvíli to věděl, a nyní mu bdělost znovu poslala ten zahalující štít amnézie.

Po zbytek noci nechal světlo svítit.

***

Čtvrteční svítání bylo jasné a chladné, další návrat k říjnovým tradičním dnům na portlandských kopcích, které lemovaly město na severozápadě. Před šedivým katolickým kampusem, který ležel spokojeně podél útesu hraničícího s průmyslovými komplexy a řekou, zastavil malý šedý sedan. Byty tam byly uspořádané a čisté, součástí ´vesnice´ ležící blízko kampusu, kde se mohli ubytovat privilegovaní třeťáci a čtvrťáci.

„Tyhle případy nesnáším,“ řekla detektiv Amy Pierce, zabouchla za sebou dveře na straně řidiče a zamířila k obrubníku. „Máme dva podezřelé, žádné fyzické důkazy, o kterých by se dalo mluvit, a oběť si nepamatuje, co se stalo. Opravdu příhodné. Pokud to nevyřešíme do zítřka, budeme se muset přesunout na další případ.

Tom Shaughnessey zavřel dveře s mnohem menší silou než druhý detektiv a uhladil si přední část saka. „Traumatická amnézie-“ začal smířlivě.

„Ušetři mě toho,“ vyštěkla Amy, stála na obrubníku a dívala se na blok luxusních kolejních apartmánů ležící jako doplněk k rannímu klidu kampusu. Zahákla si palce o poutka kalhot a potřásla hlavou. „Jsem si jistá, že je to jen ztráta času, ale tys ji přesunul na první místo v seznamu.“

„Máš jen špatnou náladu, protože federálové přišli porovnat ten incident s jejich databází zločinů z nenávisti, aby provedli analýzu profilu,“ obvinil ji Tim.

„Máš pravdu.“

Tim rychle prozkoumal poznámku, kterou si rychle vepsal do svého denního plánovače, jméno Kerri Johnsonová a vedle toho adresa a mobilní telefon. Tom Kaulitz doplnil skutečnost, že pravděpodobně bude uvnitř až do jedenácti hodin dopoledne, což byl příznak klubových návyků.

„Jakmile najdeme jednoho z našich podezřelých, alespoň budeme vědět, jestli je levák.“ Věděl, že jedna z věcí, které Amy způsobily tak špatnou náladu, byla jejich neschopnost najít oba mladé muže, které Kaulitz i Trümper nezávisle na sobě označili za pravděpodobné pachatele. Ze vzoru zranění, které Trümper utrpěl, bylo jasné, že útočník byl levák – hák do Billova pravého spánku byl proveden primární rukou.

Amy na něj ostře pohlédla, jako by mu chtěla přišpendlit jazyk k patru. „Ne, že se jí budeš vyptávat, jestli je ten kluk levák.“

„Trochu mi věř, ty víš, že bych to neudělal.“

Amy dorazila ke dveřím jako první, brala schody s lehkostí po dvou navzdory své malé výšce. Zaklepala. A pak znovu. Nakonec netrpělivě stiskla palcem zvonek.

Z hloubky bytu se ozval hlas. „Už jdu, kurva, ztlumte to, jo? Někteří lidé se snaží-“ Pronikavý hlas se zarazil uprostřed věty, když ke dveřím doklopýtala tmavovlasá dívka v krátkém, průsvitném županu a vykoukla ven. Trhla dveřmi dokořán. „Jo?“ Nepřátelství v jejím tónu nedokázalo zakrýt napětí v držení těla, její zúžené oči.

„Kerri Johnson?“ Zeptala se Amy, její tón byl skoro příjemný.

„Kdo se ptá?“

Detektiv Tim Shaughnessey postával vzadu a sám se sebou uzavíral sázky na to, jak dlouho bude trvat, než jeho kolegyně tu dívku vezme do cely předběžného zadržení. Z pohledu na tu vysokoškolačku, jen sotva zahalující úzkost na její mladistvé tváři, to vůbec nebude dlouho trvat.

autor: fyredancer