From the inside out 38. (1/2)

Prásknutí dveřmi se neslo přes celé parkoviště, jak se Tom vysoukal ze svého Lexuse, neschopný nechat za sebou svou mizernou náladu. Měl před sebou ještě jednu přednášku, ale místo, ze kterého se právě vrátil, byl dům Trumperů, kde Claire zabarikádovala dveře, a dům za ní se zdál být tichý a prázdný. Pokud tam Bill byl a byl vzhůru, nebylo tam po něm ani stopy, a slova ´soudní zákaz kontaktu´ mu byla doručena stejně jako předchozí noc ta facka.

Rychle vyšel po schodech a přemýšlel o tom, co musí před přednáškou všechno ještě udělat. Bylo to naprosto jasné, na řadě byly domácí úkoly.

Šmátral po klíčích a málem mu uniklo zjevení vzdalující se od jeho dveří. Existovalo tam místo v čase, kde se jeho přítel stále pohyboval souběžně s věcmi, které by mohly proběhnout, kdyby nenastal žádný incident. Bill mu chyběl.

„Hej. Prober se,“ řeklo to zjevení, a Bill na něj naklonil hlavu a tmavé vlasy kolem ramen se mu rozpohybovaly.

„Do prdele,“ řekl Tom a upustil klíče. „Ty jsi tady… Bille, jsi tady. Nebo ne?“

Bill se rozesmál, když se sklonil, ale jeho ústa sebou jen škubla, než se Tom narovnal, strčil si klíče do kapsy a připravil se na pomalé objetí. Důkladně si Billa prohlížel – stojícího, pohybujícího se, dýchajícího, vše mělo zelenou – a táhlo jej to k němu, aby ho sevřel v pevném objetí, ale dost volném na to, aby jej při jakémkoliv náznaku nepohodlí mohl pustit. Žádný nepřišel.

„Chyběl jsi mi,“ řekl Billův tlumený hlas proti jeho krku.

„Byly to dva dny,“ řekl Tom, jen suše konstatoval fakt. Bylo to příliš dlouho. Prsty mnul Billův zátylek a vychutnával si jeho kůži pod svými prsty i teplý dech na krku.

„Vlastně to nebylo ani čtyřicet osm hodin, ale kdo to počítá?“ Bill se stáhl natolik, aby se na něj Tom mohl lépe podívat ve slabém slunečním světle, které proudilo do druhého patra. Jeho úhel byl podivný, osvěcoval jej zezadu a vytvářel kolem něj zlatý okruh s tmavými detaily.

„Já,“ řekli unisono.

„Hm.“ Bill vypadal lépe, než si ho pamatoval, posílal mu náznak úsměvu, modřiny a náplasti se skrývaly ve stínech se sluncem v jeho zádech. Jeho vlasy byly rozpuštěné – a kratší. „Co sis to udělal s vlasy?“ Tom se natáhl a dotkl se jich, prozkoumával jemné vrstvení dopadající na Billova ramena, zatímco předtím mu dosahovaly až pod klíční kosti.

„Ostříhal je, ty hloupý. Nelíbí?“

„Vypadá to skvěle.“ Tom znovu natáhl prsty, které se chtěly třást, tentokrát ne kvůli Billovým vlasům, ale kvůli zabarvení modřin kolem Billova pravého oka. „Pořád nemůžu uvěřit, že se to stalo. Nemůžu… ani to nedává smysl, jak by ti tohle mohl někdo udělat?“

Bill sklonil hlavu a přes obličej mu přejel nepohodlný výraz.

„Hej,“ zamumlal Tom a jemně ho uchopil za bradu. „Jsi v pořádku? Chci říct…“

„Dostávám se tam,“ odpověděl Bill chraptivě.

Tom začal přikyvovat, a když promluvil, jeho hlas byl zdrsnělý. „Bille, je tady něco, co musím vědět,“ řekl a popadl Billa za paže. Billovy hnědé oči držely jeho pohled s otázkou v tom hlubokém pohledu. „Byl…“ Musel se odmlčet, krk se mu křečovitě svíral. „Bille, byl jsi znásilněný?“

Tomovi se zasekl dech v hrdle a zkoumal Billovu tvář a hledal ten nejmenší náznak, zatímco čekal, vystrašenější, než si kdy pamatoval.

„C-cože?“ Vykoktal Bill. Začal vrtět hlavou a vlasy mu poletovaly kolem ramen. „Jestli jsem byl… co? Ne! Ugh, ne. Tome… ne, nebyl jsem znásilněný. Proč by sis něco takového myslel?“ Jeho hnědé oči byly úzkostně rozšířené.

„V nemocnici… když jsem tě navštívil, venku před pokojem mi tvoje máma řekla, že sestra odešla pro soupravu k vyšetření znásilnění.“ Tom se zastavil a nadechl se. Měl pocit, jako by se pod tíhou Billova soucitného pohledu hroutil. „A potom jsem další den volal, abych zjistil, jak ti je, a ona mi to neřekla, když jsem se na to zeptal. Snažil jsem se ti zavolat, volal jsem k vám domů, dokonce jsem se tam dneska i zastavil, ale všemi možnými způsoby mě blokovala-„

„Moje máma se chová jako totální mrcha,“ prohlásil Bill, zrušil vzdálenost mezi nimi a znovu si Toma přitáhl do náruče. Hladil ho po dredech, a pak pod ně propašoval svou ruku a chytil ho za zátylek. „Zkoušela mi říct, že jsi vůbec nezavolal.“

„To není pravda!“ Prohlásil Tom ohromeně. Zavrtěl se v Billově náruči, a ten jej sevřel ještě pevněji. „Před chvílí jsem se vrátil od vašeho domu. Nedovolila mi tě vidět-„

„Nebyl jsem tam,“ přerušil ho Bill. Stáhl se dostatečně daleko, aby se podíval Tomovi do očí. Znovu ho pohladil po dredech, jeho dotek byl uklidňující, ale jeho oči byly stále ustarané. „Ty víš, že bych tě chtěl vidět, kdybych tam byl, že ano?“

Tom se nadechl a začal přikyvovat „Jo, včera jsem mluvil s Angie.“

Bill zabručel a znovu ho pevně objal. „Moje sestry se snažily zasáhnout, ale moje máma byla horší, než jsem ji kdy viděl…“

Tom vzdychl a přimáčkl si Billa k sobě, vdechoval tu známou a už milovanou vůni. „Jsi v pohodě s tím jít dál?“

Bill zaváhal a pohřbil obličej do Tomova krku.

„Jsem rád, že jsi tady,“ zašeptal Tom a hladil Billa po zádech. „Tak strašně rád tě vidím, bože, nedělal jsem nic jiného, než že jsem na tebe myslel… můžeme jít kamkoliv jen chceš, okay? Jen prostě chci být chvíli s tebou.“

„Jsem v pohodě,“ řekl Bill a držel se jeho bundy, i když se vymanil z Tomova objetí.

Tom si jej zachytil ohbím své paže a pokoušel se současně otevřít dveře i držet Billa. „Máš hlad? Žízeň? Já jsem úplně zapomněl na oběd, celý den jsem někde pobíhal-“ Zabručel, když se mu podařilo dveře otevřít a on je nohou široce rozevřel. Stále tu byl ten okamžik zděšení při vzpomínce, jak tam stáli na prahu. Ale Bill tam byl teď, hřál jej, a nebyl tu žádný přetrvávající vjem jeho těla ležícího na zemi.

Bill vedle něj ztuhnul.

Tom sevřel jeho ruku a prohlížel si jeho tvář pro jakoukoliv známku stresu. Vypadal rozrušeně, ano, ale obočí měl nakrčené, jako by se soustředil.

„Hej,“ pobídl jej Tom. „Jsi v pohodě?“

Bill se zašklebil. „Jo, já jen… jo.“ Potřásl hlavou a silně stiskl Tomovy prsty. „Pojďme prostě…“ Odmlčel se a překročil práh.

Tom ho následoval a zavřel za nimi dveře. Pak se zastavili, aby si sundali boty.

„Znovu se omlouvám za mámu. Angie říkala, že zachytila tvůj hovor, zatímco máma dělala večeři, ale když už moje sestry získaly převahu, tak jsem usnul.“ Bill mu věnoval ostýchavý pohled a rukou si pohrával s konečky vlasů, jako by si je chtěl stáhnout.

„Jo, mluvil jsem s ní včera večer.“ Tom ho chytil za ruku a přitáhl jej ke gauči, kde se posadili. „A mluvil jsem s tvou mámou. Několikrát. Víckrát, než bychom oba chtěli. Říkala… jo, takhle to bylo: ´Pokud ho miluješ, nebudeš se pokoušet se s ním znovu vidět´. Opravdu dramatické.“

„Chová se vážně jako mrcha,“ řekl Bill znovu a zvedl ruku, aby si zastrčil vlasy za levé ucho na nezraněné straně. Odhalil tím kůži kolem svého levého spánku, vyholenou nakrátko. Uvolněné vlasy, které mu rámovaly obličej, tento nový střih vlasů skrývaly.

„Tys to řekl, ne já,“ řekl Tom a zvedl svou vlastní ruku. Přejel prsty přes krátce střižené vlasy nad jeho uchem, s texturou tak podobnou druhé straně, kde byly vlasy vyholené kolem jizvy. Billovy oči byly tmavě hnědé, vyčkávající, pak se zavřely, jak se Tomovy prsty zapletly do jeho hedvábných, nyní kratších vlasů.

„Myslím,“ řekl Bill až příliš lhostejným hlasem,“ že je nechám rozpuštěné, dokud mi nevytáhnou stehy a nezůstane mi pěkná jizva. Pak si je můžu zase stáhnout a… no, bude to pár let mimo styl, ale je to to nejlepší, co kadeřnice mohla udělat.“

Tom si Billa znovu přitáhl do volného objetí. „Je to fajn.“ Mohl cítit napětí v jeho těle, nemohl ho pustit. „Omlouvám se.“

„Za co?“ Ruka se dotkla spodní části jeho zad a zůstala tam.

Vůně svěžího šamponu byla pro jeho nosní dírky aromatická a neznámá. Byla to nějaké značka salónu, kterou nedokázal určit. „Omlouvám se, že jsem se vypařil z nemocnice. Omlouvám se, že jsem nepřišel dřív.“ Jeho ústa byla téměř přidušená Billovými vlasy a teplem jeho krku. „Omlouvám se, že jsem tam nebyl, abych tě ochránil.“ Poslední věta byla pronesena provinilým šepotem.

Bill se odtáhl takovou rychlostí, že Tom hleděl do jeho zorniček dřív, než si to uvědomil. Ruce byly na jeho tváři a držely jeho pohled zpříma. „Podívej, není to tvoje vina. Hned teď a tady to ujasním, okay?“ Billovy oči byly intenzivnější – ne, cílevědomější – než je kdy viděl. „Je po všem, už to skončilo. Můžeš si myslet, co chceš, kromě té jediné věci. Není… to… tvoje… vina.“ Po těch slovech ruce klesly na Tomova ramena a zatřásly s ním.

Tom zamrkal. „Pochopil bych to, víš,“ začal rozpačitě, nejistý, kam tím mířil. „Kdybych chtěl věci na chvíli zchladit. Totiž… s tím vším, co se stalo-„

„Já jsem se jen bál, že to je něco, co bys chtěl ty,“ odvětil Bill, schoulil se na gauči vedle něj a ukazováčkem se dotýkal Tomova kolena. „Opravdu. Včera večer jsem byl dost ukňouraný, jsem rád, že jsi mě neslyšel. Ale utřídil jsem si to, co vlastně chci, a nechci si dávat pauzu.“

Bylo to téměř až příliš. Během půl hodiny přešel od Claiřiny hrozby soudního zákazu kontaktu až k Billovi prakticky sedícímu na jeho klíně. „Jak to děláš? Jak prostě…“

„Pokračuju dál? To je ta snadná část. Prostě to dělám.“ Bill se pousmál a vyhledal jeho ruku, aby si ji nemotorně přitiskl k hrudi. „Bojíš se? Já se taky bojím. Dokážu pokračovat, ale vždycky jsem měl potíže s dokončením své snahy, víš. Tu naši chci dokončit společně.“

Tom stiskl Billovy prsty. Tentokrát ho nepustí. „Dohodnuto.“

Billův brilantní úsměv stál za jakýkoliv slib.

„Takže si tě můžu nechat na večeři? Nebo…“ Tom se odmlčel, nebyl si jistý, jak si stojí. Nechystal se navrhnout sexuální činnost, chtěl počkat a vzít to Billovým tempem, aby zjistil, kdy jeho přítel bude něco chtít.

„Ach, já nemůžu,“ řekl Bill a potřásl hlavou. „Přišel jsem si pro svůj léčivý čas s Tomem, víš. Půjčené auto, bláznivá běsnící matka. Léky proti bolesti doma na nočním stolku. Za chvilku budu muset odejít.“ Přitiskl se však k Tomovi pevněji, jako by chtěl svá slova popřít.

Tom si povzdechl a držel si jej blízko u sebe. „Pak jsem rád, že tě mám aspoň pro teď.“

autor: fyredancer