From the inside out 38. (2/2)

Vítr se točil ulicemi a poloprázdnými parkovišti a hnal před sebou uschlé zbytky listů. Zády přitisknutý ke studenému boku svého auta by se Bill chvěl zimou, nebýt Toma opírajícího se po jeho boku a chránícího jej před ostrým větrem. Rty přitisknuté k jeho krku jej připoutaly k tomuto okamžiku. Billův nos byl znecitlivěný, ale prsty zabořil do podpaží Tomova zimního kabátu a držel je tam.

„Stmívá se,“ zamumlal Tom, chvění jeho rtů rozvibrovalo kůži na Billově krku a posílalo mu do celého těla třes, který nebyl způsobený chladem.

Bill zaslechl ten nevyslovený návrh. Užil si svůj malý vzdor, ale pořád tam ještě bylo místo, kam se musel vrátit. Kromě toho klíče tížící jeho kapsu patřily k autu, které nebylo jeho. „Jasně,“ souhlasil Bill, to slovo z něj vyšlo s neochotou. Možná si jedna jeho část přála, aby na něj Tom naléhal, aby zůstal. Ale pořád to byla teprve druhá noc a ta ruka, která jej tak jemně hladila po nově ostříhaných vlasech, nemohla odstranit vzrůstající bolest, střídavě ostrou a pulzující, a poté ustupující do pozadí. Bušila mu ve spánku, napínala kůži kolem stehů na vyholené pokožce hlavy. Potřeboval léky proti bolesti. Potřeboval také zjistit, zda jeho matka objednala kontrolu u jeho běžného lékaře, jak hrozilo. A samozřejmě bude muset oslovit děkana své školy, nejlépe zítra, aby požádal o shovívavost. Bill se hroutil pod změtí všech úkolů nahromaděných v jeho náhle bolavé lebce. A to měl tu odvahu uvěřit, že by zítra mohl odpracovat svou směnu, natož splnit zbytek všech povinností?

Tomova ruka uchopila jeho tvář. „Bille.“ Hnědé oči přitáhly jeho pozornost. „Jsi v pořádku?“

„Ehmm.“ Vyslovil Bill, rozptýlený od svého vlastního vnitřního barometru skutečností, že se na něj Tom dívá, svým způsobem hleděl přímo do něj. S kolika takovými přímými pohledy se už setkal předtím, než se Tomovi otevřel? Dokonce i v jeho vlastní rodině, pomyslel si, měli sklon… vyhýbat se přímému očnímu kontaktu – ať už z úcty k tomu, že žili společně v tak malém prostoru, nebo z taktického hlediska, jak si udržet odstup, nebyl si jistý. Liz, pak Sloane, pak Tom. U toho posledního si myslel, že by se dokázal utopit v klišé a zůstat věčně připoutaný vahou jeho pohledu.

„Bille,“ zopakoval Tom tiše, pobaveně pozvedl koutek úst. Naklonil se kupředu, vtiskl mu polibek do koutku úst a stáhl se, když sebou Bill trhnul, aby zareagoval. „Ne, že bych nebyl polichocen tím, jak se na mě díváš, ale myslím, že nám brzo umrznou zadky. To by nebylo sexy.“

„Přál bych si, abych nezapomněl ty léky na bolest,“ řekl Bill vágně, odolával nutkání opřít se do Tomova tepla, položit si hlavu a schoulit se do prostoru pod jeho krkem. Chlad prosakoval kolem ochranných zdí kabátu a Tomova těla, elementární síla, která jej pravděpodobně povzbuzovala k tomu, aby se držel ještě silněji.

„Mám tě odvézt domů?“ Zeptal se Tom, obavy zostřily linie jeho obličeje od tváře až po sevřenou čelist.

„Ne, musím vrátit auto…“

„Na tom nezáleží, pokud ti není dobře,“ prohlásil Tom. „Můžu tě odvézt, a pak se vrátit autobusem. Nebo, sakra, vyloudit odvoz zpátky od Brana.“ Z hluboké kapsy vylovil lesklé, stříbrné pouzdro svého mobilního telefonu.

Bill se s potřesením hlavy sebral a potlačil trhnutí, které by jinak bylo doprovázeno bodnutím ve spánku. Ten pohyb by byl špatný nápad. „To je v pohodě,“ trval na svém. „Je mi fajn. Nemotá se mi hlava. Jen mě bolí, a je zima, ale nechci tě opustit, protože na tom tolik záleží.“ Možná by se zarazil při vyjádření té poslední myšlenky, pokud by stále patřil k té své části, která byla tak naprosto nesmělá. Ale tohle byl Tom, se kterým se všechno zdálo být správné.

Nastalo zaváhání, Tomovy oči byly tmavé a tiché, zjemněly, jak se jeho rty pootevřely. Naklonil se a doručil ten nejneočekávanější polibek na špičku Billova nosu. „Okay.“

„Můj nos?“ Protestoval Bill, zastrčil ruku do kapsy pro cizí svazek klíčů – ne jeho svazek, ale náhradní od domu. Chtěl opravdový polibek, ale Tom ustoupil a zvedl ruce.

„Běž. Jestli tu zůstaneš ještě chvilku, tvoje máma uhodne pravdu a zabije mě laserovými paprsky z jejích očí, až se příště setkáme.“

Bill se neodvažoval přikývnout ani udělat jakékoliv jiné gesto spojené s hlavou. „Dobře,“ vzdal se. Tom se od něj už odpojil, takže bylo snazší poodstoupit, i když nepřerušil oční kontakt. Vytáhl z kapsy klíčenku Červeného kříže a stiskl dálkové ovládání. „Uvidíme se zítra?“

Tom souhlasně kývl. „Domluvíme se, okay? Jakmile budeš doma a vezmeš si léky. Buď online, nebo mi zavolej.“

„Dobře,“ řekl Bill nejasně uklidněný tím, jak jej Tomovy oči ani na okamžik neopustily, dokonce ani když nastoupil do auta. Jak se rozjel od obrubníku, vysoká postava Toma, nyní širší v jeho modré zimní bundě, se ve zpětném zrcátku zmenšovala, ale zůstala otočená jeho směrem. Pak Bill odbočil za roh a byl pryč.

Po cestě domů se opar modré oblohy přeměnil na noc. Bill řídil po Willamette a okolní trávník se na pravé straně prudce svažoval pryč od auta směrem k bývalému korytu řeky. Světla z průmyslové oblasti zářila vzhůru, žluté a modré světelné body se vysmívaly obloze poseté hvězdami. Bill odbočil do vedlejší ulice a všiml si elegantního auta zaparkovaného před jejich domem. Někdo měl návštěvu.

V hlavě si vytvářel seznamy znovu a znovu, protože je nemohl zapsat na papír. Byly tam stále ještě věci, které dnes večer musel udělat, aby byl připraven na následující dva dny: lékař, děkan, práce a úkoly. „Uvidíme se zítra?“ Zeptal se Toma několikrát.

Ta zářivá bublina vzrušení, která ho obklopovala a tlačila mu na hruď, ho velmi dobře informovala o žáru jeho štěstí. Opatrně za sebou zavřel dveře auta a zvažoval všechny věci ve své mysli, které nebyly vysloveny. Šuplík. Pokoj. Dvě překrývající se těla. Jen s tímto byl připraven zavázat se zbytku svého života. Nebál se, a díky tomu se mu otevřel celý svět.

V oknech domu Trümperů bylo rozsvíceno téměř každé světlo. Bill nemotorně lovil klíče a bolest se mu v tu chvíli zakousla do boku. Odstrčil dveře a neochotně se rozhodl, že to pravděpodobně přehnal, ale bylo to něco, co musel udělat. Koneckonců, zítra měl práci. Dostal své záležitosti do pořádku a rozhodl se žít.

V kuchyni byla Morgan, a když vešel do dveří, vzhlédla k němu se zalapáním po dechu. Odskočila od stolu a málem tak rukou poslala do vzduchu sklenici. „Ooh, Bille, kde jsi byl?“

„Venku,“ řekl Bill s úsměvem. Podíval se na Morgan více z blízka. „Co je, co se stalo?“

Morgan si založila ruce na hrudi, dlaněmi sevřela oba lokty a třela tam a zpátky. „Jsou tady policajti. Přijeli asi před půl hodinou. Bille, myslím, že máma je-„

Dveře do kuchyně se otevřely téměř natolik, až málem s ostrým klepnutím narazily do zdi. Tvář Angie nahlédla do místnosti, a pak se její oči rozzářily na Billa. „Už bylo na čase,“ řekla a použila nohu jako zarážku do dveří, aby se za ní nezabouchly. „Máma a táta jsou v obýváku se dvěma detektivy, a máma je pěkně naštvaná. Pořád se za tebe omlouvá.“

„Nemůže to být tak důležité,“ protestoval Bill a pověsil klíče od auta na věšák. Poslal Angie další pohled. „Ehm, nebo může?“ Vzpomněl si na ten formální, ohleduplný hlas, který jejich matka používala, když se omlouvala za jedno ze svých dětí. V poslední době to slyšel častěji u Rickyho, jen velmi zřídka u sebe. Maskovalo to však, pomyslel si, jakousi naštvanost, že byla překročena hranice, nad čímž neměla bezprostřední kontrolu.

„No, já nevím, nepustili nás tam, když s těmi detektivy mluvili!“

To mělo smysl, uznal Bill v duchu. Přešel ke dveřím lednice a stál tam, prohlížel si její obsah, aniž by skutečně něco viděl, chladný vzduch ho zasáhl jako facka.

„Bille?“ řekla Morgan nejistě.

Na rameni ucítil pevnou ruku. Angie ho otočila čelem k sobě a druhou rukou zavřela dveře ledničky. „Jsi v pořádku?“ Řekla, modré oči, tolik podobné matčiným, se mu s obavami zadívaly do tváře.

Bill si nepřítomně všiml, s jakou lehkostí se mu podívala do očí. Možná to všechno bylo v jeho hlavě. Možná se na něj jeho rodina celou dobu dívala a on byl jediný, kdo to neviděl. „Hledal jsem něco k jídlu,“ dostal ze sebe. Musel něco sníst, než si vezme léky, jinak mu bude špatně. Samozřejmě se nedokázal natolik sebrat, aby mohl ke své sestře vyjádřit celou tu myšlenku.

„Měl bys tam raději jít, než máma začne dramatizovat,“ řekla Angie s malým úšklebkem, brala jeho roztržitost jako formu vyhýbání se. „No tak.“ Potom ho, aniž by jej pustila, dovedla ke dveřím z kuchyně a povzbudivě jej postrčila.

Pomyslel si, že zaslechl její zašeptané „hodně štěstí,“ když se rozešel k obývacímu pokoji. Ale zase, vzhledem k okolnostem to mohlo být „jsi v hajzlu.“ Něco takového by rozhodně neřekla před Morgan.

Obývací pokoj byl místem, kde strávil nějaký čas po tom, co stále považoval za ´ten incident´. Samozřejmě, obnovená přítomnost policie Billovi tu myšlenku ztěžovala. Claire Trümperová vyskočila na nohy, když se Bill objevil na prahu místnosti, a hlavy ostatních sebou trhly vzhůru.

„Bille!“ Vybuchla Claire zběsile. „Kde jsi…“

„Claire,“ přerušil ji Alanův hlas a poskytl tak silný, stálý příliv bezpečí.

Jeho matka se otočila pohledem na svého manžela, ale ať už v jeho očích spatřila cokoli, přimělo ji to dosednout zpátky na místo. Když pokračovala, její tón byl utlumený. „Bille, dělala jsem si o tebe starosti. Pořád nejsi v pořádku.“

„Jsem jen trochu pomlácený,“ řekl Bill, snažil se nebýt nejapně vtipný. Musel odolat touze natáhnout ruku a dotknout se oteklé kůže kolem oka. Celá hlava mu nyní bolestně pulzovala.

Pohlédl za své rodiče na zbytek místnosti. Detektivové Amy a Tom seděli na pohovce, kterou zabrali i předchozího dne, v jiném oblečení, ale přesto stále stejní. Ona byla pečlivě upravená a kudrnaté vlasy měla dnes svázané v pevném culíku, ze kterého jí kaskádovitě visely na ramena. Na sobě měla kostýmek, který mohl pocházet z úsporného obchodu z osmdesátých let a nebyl tam žádný prostor pro stížnost v jeho neposkvrněném stavu, avšak byl příliš velký, a z módy vyšel už před více než deseti lety.

„Chtěl byste se posadit, Bille?“ Vyzval ho detektiv Tim. Usmíval se, uvolněný a ani trochu otrávený tím, jak dlouho museli čekat.

„Uh…“ Bill si propočítal výhody sezení a toho, co by bylo zapotřebí, aby se zvedl a znovu rozpohyboval. Silně přemýšlel o sklenici vody a kýžených lécích na bolest. „Prosím, já nechci znít hrubě, ale co tady děláte? Zvláště tak pozdě.“

„Bille-“ Začala Claire zostra.

„To je v pořádku,“ řekla Amy s napjatým přikývnutím. „Můžeme se přesunout rovnou k věci. Bille, momentálně jsme mimo službu, ale tady můj kolega se chtěl zastavit, aby vám oznámil dobré zprávy. Máme pachatele ve vazbě. A přiznání.“

Bill na ni upřeně hleděl, pro jednou vůbec nic nechápal. Nedokázal si ten výrok zcela srovnat do takového významu, který by pro něj cokoli znamenal. Pak se to na něj přiřítilo, silně mu to sevřelo hruď a jeho vidění pobledlo, jak se mu v uších ozývala ta slova, ty zasraný teplouši, ty zasraný teplouši! Spánkem mu projela pronikavá bolest a jeho vidění potemnělo, ale stále slyšel ta slova. Pak, když se jeho vidění vyjasnilo, vzhlédl a uviděl… Jeho mysl se stáhla.

„-ille.“ Ten hlas byl znepokojený, neznámý. „Bille? Jste v pořádku?“

Několikrát zamrkal a zíral na soucitnou tvář detektiva Tima.

Hlas Amy vytrvale pokračoval: „Já vím, že jste říkal, že si nic nepamatujete, ale zní to povědomě?“

„Huh?“ Bill se na ni pokusil soustředit, i na tu otázku. Žluč mu stoupala hrdlem a on couvnul. „O – omluvte mě-“ vymáčkl ze sebe a vydal se na ústup, spěchal do nejbližší koupelny.

Jak odcházel, slyšel svého otce říkat: „Máte přiznání. Nestačí to?“ Detektiv Tim naštěstí odpověděl: „Mělo by. Teď už to může převzít žalobce…“

Bill se udeřil do lokte, jak vběhl do úzké koupelny v přízemí, ale jen sotva něco cítil. Téměř neměl čas zvednout víko, než vyklopil skromný obsah svého žaludku jako horký proud neúspěšného trávení. Oběma rukama sevřel požehnaně chladný porcelán a dávil se, až se mu chvěl žaludek a pálilo jej hrdlo. Pak se jen držel mísy, třásl se a lapal po dechu. Napjal se s očekáváním, ale nic dalšího už v něm nezůstalo.

Nechtěně nechal ve spěchu otevřené dveře a ty se nečekaně široce otevřely zrovna ve chvíli, kdy se Bill posadil na paty, otřel si ústa a spláchnul. Zamžoural a žaludek se mu strachy zkroutil, že jej přišla hýčkat jeho matka. Byl už tak dostatečně naštvaný sám na sebe kvůli této neočekávané tělesné reakci. Ten detektiv řekl… něco. Přišel o to kvůli zvonění v uších, tomu dočasnému výpadku. Potlačení.

Angie beze slova vstoupila do koupelny, napůl za sebou zavřela dveře a podala mu vysokou sklenici vody.

„Ty jsi anděl,“ zaskřehotal Bill vděčně, přijal ji a několika doušky vypil polovinu. Zpočátku ho bolelo hrdlo a na okamžik si myslel, že to opět všechno zpátky vyhodí.

„Morgan říkala, že sis měl nejspíš vzít své léky už před třemi hodinami. Přečetla si to na lahvičce,“ řekla Angie a přejela jej celého pohledem. „Potřebuješ, abych ti držela vlasy, nebo už jsi skončil?“

„Už jsem skončil,“ řekl Bill po chvilce přemýšlení. „Jsou pryč?“

„Jo… Táta jim děkuje za všechnu tu těžkou práci. Máma si šla nahoru lehnout.“ Angie se zašklebila. „Hádám, že dneska večer máme pizzu nebo něco takového. Takže se musíš najíst a vzít si své léky.“

Bill pokýval hlavou, než si vzpomněl, že to by neměl, a zasténal. Oběma rukama sevřel sklenici vody a soustředil se na její vypití.

„A co takhle nějaká prima polévka nevýrazné chuti?“ Navrhla Angie a podala mu pro podporu svou štíhlou ruku.

Bill ji přijal a roztřeseně se zvedl na nohy. „Ty jsi vážně můj anděl milosrdenství,“ řekl. Zavrávoral, ale byl schopný ji následovat ven z koupelny.

„Sklapni,“ řekla Angie, ale on si stejně myslel, že viděl, jak se trochu červená. „Tak pojď, půjdeme se o tebe postarat. Všechno ostatní může počkat, dokud se nebudeš cítit líp.“

V tom okamžiku se Bill na to prohlášení upnul. Měl pocit, jako by to nikdy nepotřeboval více.

autor: fyrdancer