From the inside out 40.

Tom si promnul z očí ospalky a pokusil se zaměřit svůj zamlžený pohled na detaily svého domácího úkolu, který byl na tak časnou hodinu až příliš technický. Předchozího večera zůstal vzhůru o trochu déle, než měl, vzhledem k jeho ranním přednáškám a skutečnosti, že měl v práci odpolední směnu. Nekonečně malý kousek jeho já ho přinutil udělat si většinu úkolů už noc předtím, ale byly to finální úpravy, nad kterými se tohoto rána namáhal.

Z lehkého klimbání ho probralo zaklepání a Tom zasténal. Tohle bylo beznadějné. „Dále,“ zavolal, byl si svým návštěvníkem jistý. V bytě se nacházeli jen tři lidé, kteří mohli být právě teď při vědomí, včetně jeho samotného, a Lisa by neklepala.

„Ránko,“ řekl Brandon jako způsob pozdravu, pootevřel dveře a opřel se o kliku. „Jsi vzhůru brzo.“

„Ani ne,“ odpověděl Tom a pohrával si s perem. „Totiž, kdybych měl otvíračku, už bych byl pryč.“

„Okay, tak jsi vzhůru na člověka, který nepracuje,“ opravil se Brandon. „Jsi v pohodě? Věci mezi tebou a Billem jsou dobré?“

Tom odložil pero. „Jo,“ řekl tiše. „Myslím, že budeme okay.“ Trochu zavrtěl hlavou a sepjal ruce, aby jim zabránil v ošívání. Bylo tam toho o tolik více, co by k tomu mohl dodat, a možná by to mohl povědět Lise, ale ani náhodou se to nechystal říct Brandonovi. Tohle lidé svým hetero kámošům nedělají.

„Už vědí, kdo to udělal?“ Pokračoval Brandon.

Tom mávl rukou, aby mu naznačil, že může vejít dovnitř, a Brandon se usadil na konci neustlané postele. „Ne, alespoň pokud vím,“ odpověděl s pokrčením ramen. „Samozřejmě s tím, jak se věci vyvíjejí, bych pravděpodobně byl ten poslední, kdo by se to dozvěděl. Chci říct, že včera jsem Billa viděl a jsem jen rád, že jsem dostal aspoň tohle.“

Brandon napodobil jeho pokrčení ramen. „Ale mají nějaké podezřelé, že?“

„To jo.“ Tom se v židli opřel a zamračil se. „Mezi Jackem a Aaronem si ani nejsem jistý, čí zadek bych chtěl nakopat víc.“

„Neviděli jsme Jacka od-„

„Já vím,“ přerušil ho Tom a kopal do nohy od židle. Hlas se mu zdrsnil. „Nemysli si, že mě to nenapadlo, a často. Pokud to byl Jack, musíme ho nějak dostat pryč z nájemní smlouvy.“ Samozřejmě by musel sebrat všechnu svou sílu, aby se on sám vyhnul vyhlídce na zadržení za útočné napadení.

„O to se neboj.“ Brandon sklopil hlavu, pak se mu zadíval přímo do očí a beze slova ho informoval, že si tu myšlenku v jeho očích přečetl a byl už o krok napřed. „Pokud na to přijde, Alec a já se o to postaráme, zatímco ty zůstaneš někde jinde. Hezky útulně pohromadě s Billem.“

Tom se zatahal za vlasy a pomyslel si to uvidíme. Myšlenka na to, že by někomu tak lehce prošel takový zločin z nenávisti, jej nutila způsobit závažné škody. „Máš dneska přednášky?“ Zeptal se místo toho ve zjevné snaze změnit téma.

Brandon na něj pozvedl obočí, nedal se ošálit. „Jen pár, pak já a Lisa jdeme na mimoškolní akci na nějaké střední škole v Hillsboro. Potřebuje nějaké dobrovolné kredity do dětské psychologie. Ty?“

„Jen pár,“ napodobil ho Tom. „Pak mám odpolední směnu ve Starbucks.“

„Uvidíš ještě vůbec dneska Billa?“ Zeptal se Brandon se soucitným uchechtnutím.

Tom na něj zavrčel. „Ne, sakra!“ Zapřel se bradou o paži přehozenou přes opěradlo židle a přemýšlel. „Jedině… že bych šel dneska do práce dřív. Říkal, že se vrací do práce a dostal mezi-směnu.“

Brandon protáhl obličej. „Takže?“ Zavrtěl se na posteli a překřížil si nohy pod sebe.

„Takže hádám, že dnes půjdu dřív,“ rozhodl se Tom s úsměvem.

„No, to je lepší.“ Brandon se na něj zazubil nazpět a zvedl obočí. „Myslíš, že to dneska vy dva zvládnete na noc plnou pizzy a piva?“

V polovině přikývnutí si Tom vzpomněl, o jakém dni to ve skutečnosti mluví. „Do prdele!“ Vyškrábal se ze židle a nakouknul do svého stolního kalendáře. „Ne. Dneska večer přijedou do města mí rodiče, máme rezervaci.“ Ještě dřív, než se otočil, mohl cítit, jak se mu do zad vpaluje Brandonův pohled.

„Bill je s tím v pohodě?“ Zeptal se Brandon mírně, zapřel se o kolena a věnoval mu přesně ten pohled, jaký si Tom představoval: ironický, vyzývavý, něco jako ´děláš si ze mě srandu?´

„Víš, to je na tom to legrační,“ řekl Tom a ukázal na něj prstem. Pak se znovu posadil na židli. „Však víš. Mezi tím vším, co se v poslední době dělo, jsem, no, se nedostal k tomu, abych Billovi vůbec řekl, že budou ve městě?“ Tíhou očekávání se rozhostilo napjaté ticho. Brandon lehce naklonil hlavu. Jeho tmavé oči byly trpělivé, náklon jeho úst pobavený. „Já vím,“ řekl Tom chabě. „Já vím. Vymlouvám se úplně stejně, jako když jsem se málem pohádal s Billem před setkáním s jeho rodiči.“ Tohle bylo daleko horší, tohle byl, koneckonců, Jonathan Kaulitz a jeho elegantní nová manželka. Jak velkým zbabělcem byl? Pořád mohl slyšet Irenin hlas z jejich posledního telefonního hovoru. Ať už si procházíš čímkoliv, dostaň to ze svého systému, ale netahej to do našich životů. Kousl se do rtu a odvrátil se od Brandona.

Ozval se povzdech a Brandon vylezl z postele. „Tuhle bitvu si musíš vybojovat sám, kluku.“ Rukou mu prohrábl vlasy a Tom mu ji odstrčil. „Tak zatím. Musím někde sehnat Lisu na její první přednášku. Proč si ji naplánovala na osm ráno, to nemám ani tušení-„

„-kromě toho, že je to vyžadováno k jejímu hlavnímu oboru, což ti říká jen každý pátek,“ dokončil Tom a obrátil se zpátky. Zavřel laptop a přemýšlel, jestli je dostatečně velký kretén na to, aby se pokusil to dál před Billem tajit. Neměl už i tak dost starostí? Vrchol racionalizace. „Užij si pátek, Brandone.“

„Ach, to víš, že jo,“ řekl Brandon a mávnul. Hlas se za ním vznášel, i když opustil místnost. „Zvoní telefon, chceš to vzít?“

Tom se odstrčil od stolu. „Ani ne,“ zamumlal, ale už byl na cestě.

„Ach! Dobré ráno.“ Dívka na druhé straně zněla překvapeně, že se někomu dovolala tak brzy ráno. „Hledám Toma Kaulitze?“

„To jsem já,“ odpověděl Tom, přesunul si telefon ke druhému uchu a na okamžik zadoufal, že mu volá sekretářka, aby přeložila návštěvu jeho otce. Takové štěstí nemohl mít.

„Tady je Wildwood, volám, abych si potvrdila vaši rezervaci na dnešní večer pro tři osoby?“ Vyzvala jej dívka.

„Aha,“ řekl Tom, žaludek se mu zkroutil. „Jo…“

***

Zaklepání na dveře jej probudilo způsobem, jakým toho líné slunce prosvětlující přes žaluzie nebylo schopno. Bill se zapřel o polštář a trhnul sebou před světlem pronikajícím mu do očí. Zamžoural na dveře a s neobvyklým podílem mrzutosti zamumlal: „Dále.“ Hádka, kterou měl včera v noci se svou matkou, byla v jeho mysli stále živá.

Dveře se otevřely. Místo Claire stála na prahu vysoká postava Alana Trümpera nesoucího velkou sklenici pomerančového džusu a makový muffin. „Dobré ráno, krásný pátek,“ řekl Alan s takovou veselostí, až to u Billa vyvolalo úsměv.

„Správně, je pátek,“ řekl Bill s náhlým uvědoměním, posadil se a promnul si oči. Sevřel sklenici, kterou mu otec vložil do rukou, a polkl několik dychtivých doušků. „Díky, tati.“

„Usoudil jsem, že by se ti k Vicodinu hodilo nějaké to jídlo,“ řekl Alan, položil mu muffin na stolek a posadil se na židli poblíž. Jeho tvář byla vrásčitá v laskavých liniích, ale jeho jasné oči byly ostražité, když se zapřel lokty o kolena a hleděl na Billa.

„Snažím se Vicodin omezit,“ přiznal Bill. „Mám z něj všechno jako v mlze. Vracím se do práce a do školy, dostal jsem výjimku na všechny domácí úkoly a příští týden jsou zkoušky… Nemůžu si dovolit být pozadu.“ Koutkem oka pohlédl na svého otce a čekal. Čím více se probouzel, tím živější byla v jeho mysli včerejší hádka. Bill se chtěl schoulit pod přikrývku a zůstat tam, pokud by nebylo toho, že by se tam dnes nedostal do práce. Byl obezřetný, nechtěl se dotýkat citlivých témat ze své vlastní vůle, která už tak byla mentálně pohmožděným teritoriem.

„Jistě,“ řekl Alan a promnul si kolena. „No, tvá matka je vyděšená.“

„Bojí se, že propadnu u zkoušek?“ Zavtipkoval Bill slabě.

Alan zavrtěl hlavou a po rtech mu přejel malý úsměv, který se však nezobrazil v jeho očích. „Říká, žes jí pověděl, že se stěhuješ.“

Bill si dlouze povzdechl nosem a opřel se zpátky do polštářů. „Myslel jsem to vážně,“ řekl prázdně. „Udělám to, pokud musím, tati. Mluví o tom, že mi nedovolí vidět se s Tomem, ale jde o víc než jen o tohle.“

„Je to o tom dělat svá vlastní rozhodnutí,“ odvětil Alan s přikývnutím. „Stát se samostatným mužem, dospět… odstěhování je toho součástí, Bille. Ale jsi si jistý, že jsi připravený?“

„Teď už jsem,“ řekl Bill tiše. „A není to kvůli Tomovi. I když mi pomohl stát se sebou samým, já jsem ten, kdo tohle chce. Nemůžu vystát, aby se mi máma snažila diktovat, jaký mám být, jen proto, že preferovala, když jsem tajil, kdo jsem.“

Alan se zamračil. „Nemyslím si, že to je ten důvod,“ namítl. „Ty víš, že jí na tobě moc záleží-„

„Já vím!“ Přerušil ho Bill s přikývnutím. „Já to vím, tati, opravdu. Ale taky vím, že jí to tak trochu… zaslepuje, a ona nevidí, že to, co je pro mě nejlepší, nemusí být nutně to, s čím bude spokojená i ona.“

„To je fér,“ uznal Alan. Potahoval za pomyslné nitky na svých kalhotách, a poté zaměřil svůj intenzivní pohled opět na Billa. „Přemýšlel jsi tedy o tom, kam se odstěhuješ?“

Byla to tak průhledná otázka, že Bill musel potlačit smích. „Nemám tušení. Bude to chvíli trvat, než si sbalím věci, jestli si s mámou děláte starosti o tohle. Kromě toho, většina míst tady kolem dává půlroční až roční smlouvy, co jsem slyšel od lidí ve škole, takže… nejspíš ne dřív než v lednu.“

Alan přikývl. „Takže se nestěhuješ ke svému příteli?“

Teď byl na řadě Bill, aby si pohrával se svou přikrývkou ve snaze vyhnout se otcovu zkoumavému pohledu. Po všem, co se stalo, věděl, že je šance, že se v Tomově bytě uvolní jedno místo. „To by byl nejspíš špatný nápad…“ bylo vše, co dokázal říct.

„Uh-huh,“ řekl Alan a bez mrknutí oka změnil téma. „Nejde jen o to, samozřejmě, ale taky o kariérové poradenství…“

„Panebože!“ Vykřikl Bill a zvedl ruce do vzduchu. „Právě teď s tím ani nechci začínat, tati!“

„A přesto,“ řekl Alan a v očích mu zajiskřilo, „o tom začínám. Je to důležité, Bille.“

„Ugh,“ zasténal Bill a přehnaně dramaticky sebou plácnul zpátky na polštář. „Už je mi z toho špatně…“

„Co si představíš, že děláš dva nebo tři roky poté, co dostuduješ, Bille?“ Zeptal se Alan a napřímil se.

„Nevím,“ řekl Bill a nakrčil nos. To bylo příliš daleko na to, aby nad tím vůbec přemýšlel.

„Myslíš, že budeš pořád pracovat ve Starbucks?“ Vyzval ho Alan s polovičním úsměvem.

„Ani náhodou,“ řekl Bill a zašklebil se. Sypání kávových zrn a příprava espressa nebylo něco, co by si představoval jako svou kariéru.

„Takže na jakou práci jsi kvalifikovaný?“ Pokračoval Alan.

Bill na něj prázdně hleděl.

„Vidíš?“ Řekl Alan. „To je přesně důvod, proč si tvá matka dělá starosti. Možná to dělá špatně, ale ty ani nemáš představu o tom, jaké druhy pracovních míst tvůj titul může získat, natož to, jestli na nich budeš šťastný, a jestli vyděláš dost peněz, abys mohl slušně žít, a ne jen z ruky do úst. Nebo v našem domě po dalších deset let.“

Bill si povzdechl. „Máš pravdu,“ přiznal, ta slova byla v jeho ústech pochmurná. „Nemám ponětí, co chci dělat… ale nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel.“

„Je dost snadné vyjít s tím, co si vyděláváš teď, když nemusíš platit nájem, jídlo, elektřinu, mobilní telefon nebo pojistku na auto…“ začal Alan a odpočítával na prstech.

„Chápu, chápu!“ Vykřikl Bill a mával rukou. „Jsem totální flákač a musím přijít na to, co budu dělat po škole.“

Alan svraštil obočí. „Nejsi flákač,“ namítl. „Ale jsi trochu v zákrytu – tvoje matka a já jsme k tomu přispěli. Nikdy jsme na tebe opravdu netlačili, Bille. Teď, když přemýšlíš o odchodu, je tady spousta věcí, které bys opravdu měl vzít v úvahu.“

„Jako peníze,“ řekl Bill a cítil se malý a poražený.

„Jako peníze,“ souhlasil Alan a přikývl. „Navíc si nemůžeme dovolit dát ti auto, víš? Jakmile se odstěhuješ, budeš si muset koupit své vlastní, nebo jezdit na kole, autobusem, anebo chodit pěšky.“

Billovy rty sebou škubly, ale neřekl nic.

„Navrhoval bych začít kariérním testem,“ řekl Alan klidně. „Angie a Cassie nikdy příliš nemusely přemýšlet o tom, co by chtěly, u nich to všechno tak nějak zapadlo na správné místo. U tebe myslím, že by ti ten test mohl pomoct shromáždit všechny kousky a dát ti představu, jakým směrem pracovat.“

Bill přikývl. „Chci zůstat u oboru angličtiny, jinak bych si musel přidat další rok, kdybych to znovu změnil.“

„Na tom oboru není nic špatného,“ odpověděl Alan. „Existuje spousta směrů, kam by ses mohl vydat. Musíš zjistit, jaké to jsou, a samozřejmě, jestli by ses nějakým z nich rád vydal.“

„Jo,“ řekl Bill a vylovil něco, co mu nedávno řekla Sloane. „A měl bych se podívat na možnosti letní stáže?“

„Pokud nějakou najdeš,“ řekl Alan se smíchem. „Slyšel jsem, že stáže můžou být plné konkurence. Ale ano, bylo by obtížné znovu změnit směr studia na něco jiného. Proč jsi chtěl studovat teologii?“

Bill byl dlouhou dobu zticha, olupoval z muffinu papírový košíček a uvažoval, jak se vyjádřit. Jeho otec by to pochopil, tím si byl jistý, i kdyby nenašel všechna ta správná slova. „Chtěl jsem odpovědi,“ řekl Bill nakonec. „Ale začínám si uvědomovat, že ať už o tom lidé řeknou cokoliv, já si musím najít své vlastní. Moje vlastní odpovědi, a můj vlastní mír s Bohem.“

Alan neřekl nic, pouze si složil ruce na koleni a přikývl.

„Tati?“ Odvážil se Bill a zaklel nad tím, jak se mu zlomil hlas. „Jsi… v pohodě? Totiž… proč vypadáš tak v pohodě… úplně se vším?“ Byl naprostou protiváhou ke Claiřině hysterii, pomyslel si Bill, a kdyby nebylo Alana a tří velmi chápavých sester, Bill si byl jistý, že už by utekl.

Alan se na něj usmál a natáhl ruku, aby jej poplácal po stehně. „Já věřím, že tě Bůh stvořil takového, jaký jsi,“ řekl jednoduše. Jeho oči byly jasné, když pokračoval… „Upírat ti lásku, která pochází z tvé přirozenosti, by bylo skutečným hříchem. A tak to je, pokud jde o mě. Claire… tvá matka to má těžší. Její víra je tak silně svázána s církevní doktrínou, že…“ Odmlčel se a potřásl hlavou.

„Že to nedokáže přijmout,“ doplnil Bill, hlava jej bolela téměř stejně jako srdce. Nepřijme to. V jádru byl, bez ohledu na to, jak moc se bouřil, stále malým chlapcem, který chtěl souhlas své matky.

„Má potíže to přijmout,“ opravil ho Alan a vstal. Stiskl Billovi rameno. „Zejména po tom, co se stalo, ale dej jí čas, Bille, okay? Já vím, že změní názor.“

„Okay,“ zachraptěl Bill a zamrkal, když se jeho otec sklonil, aby jej objal.

„Mám tě rád, Bille,“ pověděl mu Alan.

Bill ho objal dvakrát tak pevně. „Taky tě mám rád, tati.“

Odtrhli se z objetí a jejich rozpačitost přerušilo dvojí pousmání. „No, radši už bych se měl začít připravovat do práce…“ začal Bill a odhrnul přikrývku.

„Měj hezký den,“ řekl Alan a zamával mu, než se vzdálil.

To by měl, pomyslel si Bill, kdyby se mu podařilo strávit večer nějaký ten čas s Tomem. A taky začít přemýšlet o své budoucnosti.

autor: fyredancer