Remember Me 1/2

 

 

Byl úplně první jarní den a Bill seděl ve své zahradě na malé dřevné lavičce a užíval si slunce, které jej hřálo do zad. V klíně měl otevřenou knihu a vedle sebe rozložený oběd, ale na oboje už dávno zapomněl, jak zíral na dvojici drozdů budujících si domov na nedalekém stromě.

Byl jednoduše ohromen, díval se, jak s rozmyslem hromadí větvičky a kousky všelijakého odpadu, aby postavili své hnízdo, a bylo na tom něco krásného. Připomněl si, aby požádal mámu o nějaké kousky příze z její krabice na tvoření. Někdo mu jednou řekl, že pokud roztrousíte kolem stromu kousky barevných přízí, ptáci si je vpletou do svých hnízd. Byla to hezká představa, dokonce i ptáci potřebovali pěkné věci na výzdobu svých stěn.

Jeden z ptáků, Bill předpokládal, že to byl sameček, začal cvrlikat sladkou píseň své družce, a na Billových rtech se objevil malý úsměv. I když ptáci dokázali produkovat pouze jednoduché tóny, jejich písně vyprávěly úžasné příběhy o touze, přáních, lásce a partnerství.

Bill se s toužebným povzdechem v písni ztratil. Vypadalo to, že tato píseň oznamuje světu, jak je šťastný, že si staví dům se svou dokonalou družkou, domov, který bude brzy plný malých drozdů.

Bill byl tak ztracený ve svém snění, že při zvuku svého jména téměř vyskočil z kůže. Otočil se a spatřil chlapce ve svém věku se špinavě blond dredy svázanými do ohonu. Byl oblečený v široké sportovní mikině a nadměrných džínách, které mu visely nízko na štíhlých bocích. Zdál se mu poněkud povědomý, ale Bill si nedokázal spojit s jeho obličejem žádné jméno. Možná ho Bill potkal někde v obchodě ve městě nebo ve vlaku, koneckonců, žil v malé vesnici, takže bylo možné, že ho už někde předtím viděl.

„Ehm – ahoj, Bille,“ řekl mladík nervózně, jazykem si olízl piercing ve rtu a Bill to fascinovaně pozoroval. „Uviděl jsem tohle a vzpomněl si při tom na tebe.“

Než Bill vůbec dostal šanci promluvit nebo vstát z dřevěné lavičky, na které byl usazen, pod nosem se mu objevila jediná temně fialová růže. Překvapeně zalapal po dechu a trochu zaklonil hlavu, aby se vyhnul trnům, které by jej mohly poranit. Nemohl si pomoct, ale cítil se nervózně a trochu vyděšeně tím náhlým gestem. Nedokázal si ani vzpomenout, že by toho chlapce někdy předtím potkal, a celým tělem mu projelo cosi podobné strachu.

 

„Je to růže,“ řekl mladík zbytečně, v jeho chvějícím se hlase byla patrná nervozita. „Vyjadřuje to, jak – jak tě vidím. Představuje vznešenou krásu a znamená lásku na první pohled, a tak jsem se cítil, když jsem tě poprvé uviděl, Bille.“

Billovo obočí s nedůvěrou vystřelilo vzhůru, kde bylo částečně skryto pod jeho kratší černou ofinou. Nedokázal najít slova, která by vyjádřila jeho šok, byl prostě omráčený. Opatrně se zvedl na nohy a kousek se od chlapce vzdálil, blíže k bezpečí svého domu. Jakmile mezi nimi vytvořil menší vzdálenost, trochu se uvolnil. Věděl, že kdyby se ten mladík o něco pokusil, jeho máma je nedaleko, a Bill mohl trochu volněji dýchat.

Zatímco stál, nechtěl toho mladíka nijak naštvat ani rozrušit, a tak vzal růži opatrně do ruky. Nebyl si jistý, jestli se má otočit a běžet ke dveřím, nebo zůstat a poslouchat toho dredatého chlapce před sebou. Byl zmatený, ani si nepamatoval, jestli už se někdy ocitl v situaci, která by jej vyděsila a zastrašila.

Setřásl své myšlenky a setkal se s chlapcovýma očima.

„Je krásná,“ zamumlal, přimhouřil oči a stiskl rty, nevěděl, co říct. „Moc krásná.“

„Pak je přesně jako ty.“

Bill zrudl, celá jeho tvář se po mladíkových slovech rozhořela. Styděl se, když si uvědomil, že se mu z intenzivního ostychu rozslzely oči. Nevěděl, jak jednat, nevěděl, jak na ta slova reagovat, bylo pro něj naprosto cizí dostávat takové komplimenty.

Kdo byl ten kluk? Jak dlouho už jej obdivoval?

Pokusil se zarazit bradu do hrudníku a silou vůle potlačoval oheň ve tvářích, aby mohl dát dohromady nějakou smysluplnou odpověď. Bill se pro uklidnění několikrát zhluboka nadechl a znovu vzhlédl, tentokrát sebevědoměji. S lehkým zamračením si povzdechl a obezřetně se dotýkal trnů čerstvě nařezané růže.

„Nechci být hrubý,“ řekl opatrně a všiml si, jak chlapec zadržoval dech a na tváři měl bolestně napjatý výraz. „Ale znám tě odněkud nebo tak něco?“

Mladík Billovi okamžitě připomněl nakopnuté štěně a Bill cítil, jak mu srdce z neznámých důvodů kleslo až do žaludku. Kdyby byl ten chlapec opravdu štěně, měl by právě teď splasklé uši a ocas stažený mezi nohama. Bill si pomyslel, že vypadá naprosto poraženě a tělem mu projela prudká vlna viny. Přestože nedokázal přijít na příčinu té viny, stále ji cítil, hořela mu hluboko v žaludku a on nedokázal pochopit její velikost.

„Jsem – polichocen,“ pověděl mu Bill, oči měl široce rozšířené. „Myslím, že nikdo pro mě nikdy nic takového neudělal, takže děkuju.“

Chlapcovy oči se zvedly do dvou půlměsíců a on se jemně usmál, tváře měl lehce narůžovělé a Billovi to přišlo poněkud povědomé.

„Jmenuju se Tom,“ odpověděl chlapec jemně, téměř šeptem. „Tom Kaulitz. Bydlím ve vesnici a už jsme se párkrát viděli.“

„Aha,“ přikývl Bill a pousmál se. „Rád tě poznávám, Tome. Někdy mám potíže pamatovat si jména, takže mi prosím odpusť, pokud už jsme se vzájemně někdy představili.“

„To je v pořádku,“ mávl rukou Tom a zašklebil se. „Myslíš – chtěl bys, možná, zajít se mnou do kavárny na kávu?“

Bill zatočil stopkou růže ve své ruce a střelil pohledem po matce, která právě vyšla z domu, koš plný vypraného prádla měla zapřený o bok. Bill si okusoval svůj spodní ret a skákal pohledem mezi Tomem a svou matkou, aniž by věděl, jak na to pozvání zareagovat. Nemyslel si, že by bylo tak úplně moudré procházet se po vesnici s úplně cizím člověkem a byl si téměř jistý, že jeho matka by to také neschvalovala, ale nechtěl toho mladíka naštvat, protože jeho pokusy se zatím zdály být kupodivu upřímné na někoho, s kým se zrovna seznámil. Nechtěl ho nutně hned odmítnout, jelikož si neužíval být nezdvořilý, necítil se však ani dost pohodlně na to, aby jeho nabídku přijal. Byl zmatený, a to v něm vyvolávalo neklid.

„Moje máma se možná rozčílí, když odejdu,“ odpověděl tiše po několika dlouhých okamžicích. „Hodně si dělá starosti.“

„Nebude jí to vadit. Ona ví, že se mnou budeš v pořádku,“ odpověděl Tom s úšklebkem, k Billovu překvapení. „Dobré odpoledne, paní Trümperová,“ zavolal Tom s krátkým zamáváním, a pak se natáhl a vzal omráčeného, zmateného Billa za ruku. „Je nádherný den, nemyslíte?“

Billova matka položila koš s prádlem a se zasmáním na Toma zamávala nazpátek. „Ahoj, Tome. A to rozhodně je.“ Bill sledoval, jak jeho matka začal kolíčkem připevňovat tričko na šňůru. „Pověz své matce, že jí děkuju za recept na borůvkový koláč, Bill i já jsme to oba ocenili.“

„Vyřídím, paní Trümperová,“ zazubil se Tom.

„Známe se už dost dlouho na to, abys věděl, že mi máš říkat Simone,“ rozesmála se vřele a natáhla se do koše pro další tričko. „Vy dva máte namířeno do vesnice?“ Zeptala se a pozvedla obočí.

Tom i Simone zvědavě hleděli na Billa, čekali na jeho reakci, a Bill se cítil jako jelen osvětlený světlomety auta. Olízl si své náhle suché rty a zhluboka se nadechl, vzduch byl plný růžové vůně a to trochu uklidnilo jeho mysl. Těžká, sladká vůně mu nadlehčila hlavu a tím nejpříjemnějším způsobem uklidnila žaludek. Zdálo se, jako by ta vůně přehlušila všechny jeho smysly a on téměř nedokázal vymyslet správnou odpověď.

„Ano, mami,“ slyšel odpovídat svůj vlastní hlas navzdory svým zmateným myšlenkám. „Tom mě pozval, abych si s ním dal kávu, pokud s tím souhlasíš?“

„Samozřejmě, miláčku. Dobře se bav a vrať se domů dřív, než se setmí,“ odpověděla s úsměvem, přistoupila k němu a vzala do ruky květ růže. „Nech mě tohle vzít, drahoušku.“

„Děkuju,“ odpověděl Bill slabě a dovolil, aby byl svým novým, tajuplným známým jemně dotažen k zahradní bráně.

***

Oba chlapci se v tichosti vydali na krátkou procházku do středu vesnice.

Na začátku si Bill přál, aby jeho matka s tou cestou nesouhlasila. Někde v zadní části jeho mysli měl zvláštní pocit, ale nedokázal přijít na to, co to znamená. Bylo to, jako by byl nervózní, ustaraný a zmatený, ale zároveň spokojený, vzrušený a šťastný. Kolem toho tajemného cizince měl závrať i pocit nadšení, ale také byl opatrný a pochyboval o jeho motivech. Jeho myšlenky byly protichůdné a on nechápal, co to znamená.

Našel sám sebe, jak koutkem oka na Toma zírá. Byly tu tisíce otázek, které mu chtěl položit, jejich nepřetržitý cyklus mu koloval v mysli, ale byl až příliš plachý a zmožený, než aby promluvil. Ještě Toma dostatečně dobře neznal, nebyl si úplně jistý, jak by reagoval, kdyby se ho na něco zeptal, a upřímně, nechtěl ho naštvat, pokud by Tomovi přišel až příliš zvědavý pro jeho vlastní dobro, takže zabránil otevření svých úst a místo toho nechal otázky jen ve své mysli. Bill byl překvapený, že čím dále došli, tím bylo ticho mezi nimi méně těžké a nepříjemné. Cítil se pohodlně, přirozeně, jako by to dělali už tisíckrát. Uvolnil svou paži a ochotně nechal Toma, aby jej vedl za ruku.

Přestože se s Tomem cítil pohodlně, stále jej to nutilo uvažovat nad tím, proč měl o něj ten cizí kluk náhle takový zájem, ale něco hluboko uvnitř něj mu říkalo, aby Tomovi věřil. Byl to téměř neznámý reflex, jako kdybyste v temné místnosti našli vypínač světla. Bylo to snadné a instinktivní. Připadalo mu to přirozené a normální, stejně jako dýchání.

Vesnice, ve které Bill bydlel, byla malá, ale její centrum bylo vždy plné aktivity. Těch několik obchodů a restaurací, kterými se vesnice mohla chlubit, byly umístěné kolem náměstí ve starých, historických budovách, které tam byly od založení vesnice téměř před stoletím. Na takové malé místo přirozeně nepřicházelo mnoho peněz, takže spíše než jako majestátní, ozdobené budovy, jakými kdysi byly, vypadaly nyní opuštěně a unaveně, opírající se o sebe pro vzájemnou podporu. Bylo to, jako by silný závan větru mohl zbavit město jeho utrpení.

Přestože by to někteří nazvali úpadkem, Bill miloval vzhled celé vesnice. Budovy vypadaly smutně, jako by po něčem toužily. Jako by na někoho nebo na něco čekaly. Nebo možná jen vzpomínaly na minulost, kdy bylo město na svém vrcholu. Jejich neuspokojená touha byla Billovi velmi povědomá. Často měl pocit, jako by celý život čekal, ale na co, to nevěděl.

Lidé v těch budovách dříve žili. Trávili tam své životy, a Bill uvažoval o tom, co se za těmi zdmi kdysi dávno dělo. Byli šťastní? Trávili také hodiny zíráním do prázdna a sněním o věcech, které nikdy nedokázali popsat?

Jeho oči ani nebyly zaměřeny na to, kam kráčel, byl tak ztracen ve svých myšlenkách. Teprve když Tom promluvil a vzbudil ho ze snění, uvědomil si, že mu na nějakou dobu zcela předal své vedení, bezmyšlenkovitě mu věřil.

„Jsme tady,“ zazubil se Tom a zastavil u těžkých, mosazných dveří vedoucích do malé kavárny v centru.

Bill se rozhlédl kolem sebe, lehce omámený náhlým návratem do reality. Tom stál u vstupu a trpělivě čekal, až Bill vstoupí po jeho boku. Na Billově tváři se vynořila vlna obav a on hleděl do Tomova obličeje. Mladík byl neobvyklým způsobem přitažlivý. Jeho tvář byla štíhlá, mladá a chlapecká, ale držela v sobě slib, že až bude starší, stane se mnohem plnější a mužnější. Dlouhé, husté řasy obklopovaly pár mandlově tvarovaných očí. Po celá léta Bill fušoval do make-upu, oči si rámoval černou tužkou, aby je rozšířil, a zjistil, že oči člověka jsou první věcí, které si při setkání všiml. Tomovy oči byly zdaleka ty nejkrásnější, jaké kdy viděl u jiné osoby mužského pohlaví.

Tomův jazyk si pohrával s kroužkem ve rtu a znepokojeně si Billa prohlížel. „Jsi v pořádku? Pokud tě tohle znervózňuje, můžeme jít někam jinam,“ řekl a natáhl ruku, aby Billa pohladil po tváři.

Bill od doteku nervózně ustoupil a Tomovy prsty se pouze otřely o jeho kůži. Žaludek se mu stáhl nad jeho vlastní reakcí a on nedokázal tak úplně pochopit proč. „Omlouvám se,“ zamumlal rychle. „Já tohle chci. Nevím, co to se mnou je.“

„To je v pořádku,“ usmál se Tom s porozuměním a uklidňujícím hlasem dodal: „chceš ještě minutku počkat, nebo jsi připravený jít dovnitř?“

Bill už se chystal odpovědět, když se dveře otevřely zevnitř a kolem nich se protlačil dav teenagerů, Toma tam odstrčil nalevo od dveří a Billa napravo. Klopýtl, téměř ztratil rovnováhu, ale neřekl nic a nechal je projít. Hlasitě se smáli a strkali jeden do druhého, zatímco scházeli po schodech. Jako poslední, lehce pozadu, vyšel podsaditý blonďák.

Ten kluk se setkal s jeho pohledem, a pak s lehkým zamračením pohlédl na Toma. Vypadal, jako by chtěl něco říct, ale Tom mírně zavrtěl hlavou, a tak jen s přikývnutím zavřel ústa.

„Gustave, no tak, pojď,“ zavolal jeden z jeho přátel, a on beze slov odešel.

Tom otevřel dveře a pokynul Billovi dovnitř. Mosazný zvonek nahoře nad dveřmi zacinkal a oznámil jejich příchod. Vzduch voněl kávou a lepkavým sladkým pečivem na miskách za skleněnou vitrínou.

Billovy oči byly rozšířené, jak si vše prohlížel. Byl v té kavárně už mnohokrát předtím. Byl si tím jistý, všechno mu připadalo až příliš známé. Poznal by vůni toho místa kdekoliv a jasně si pamatoval i zvonek nad dveřmi. Zjistil však, že si nepamatuje interiér ani personál, který se na ně zpoza pultu usmíval. Možná už to bylo déle, než si pamatoval, a oni ti tam od poslední návštěvy jednoduše přestavěli.

„Ahoj, Bille, Tome. Rád vás vidím, kluci. Jak se dnes máte?“ Zeptal se malý, plešatý muž za pultem, když se přiblížili.

„Opravdu dobře, pane White,“ odpověděl Tom s úsměvem, „jak se daří vaší rodině?“

„Ach, děti jsou stejně hyperaktivní jako vždy,“ zasmál se pan White. „Nedají mi ani chvilku klidu.“

Bill zmateně nakrčil obočí, zatímco ten malý rozhovor sledoval. Bylo zřejmé, že ten muž Toma zná, ale k Billovu překvapení znal i jeho vlastní jméno. Bill si pana Whitea nepamatoval, ani si nemyslel, že už někdy viděl jeho tvář. Jediné, co jej napadalo, bylo, že by nějak znal jeho matku nebo tak něco. Jeho matka měla spoustu přátel, které neznal. Znali jeho jméno, takže tímto způsobem musel znát jeho jméno i pan White. Bill zjistil, že má občas potíže pamatovat si jména lidí.

„Co vám dnes můžu nabídnout, kluci?“ Zeptal se pan White.

Bill vykulil oči, zatímco studoval složitou nabídku na pravé straně pultu. Nikdy neviděl tolik různých výše uvedených nápojů. Vypadalo to, jako by to bylo psáno cizím jazykem, možná italsky nebo nějak tak. Latte? Chi? Mocha? Capuccino? Espresso? Americano?

„Já, uh,“ zakoktal se. Cítil se hloupě, opravdu se nechtěl pokoušet říct něco, co neuměl ani vyslovit, protože se nechtěl ponížit, takže se jeho pohled zastavil na něčem, co vypadalo dost jednoduše k vyslovení. „Velké vanilkové latte, prosím.“

Pan White překvapeně zvedl obočí. „Jsi si jistý? Myslel jsem, že se příliš nestaráš o espresso, a my naše latte děláme se dvěma dávkami espressa… Můžu přidat trochu vanilkové smetany do bílé kávy, jestli chceš. To je podle tvého vkusu mnohem jemnější, Bille.“

Bill pohlédl na Toma, který stál po jeho boku, a všiml si na jeho mladistvé tváři lehké grimasy, jakoby bolestné či nepříjemné. Bill však nedokázal číst jeho myšlenky, v očích se jeho současné emoce nedaly vyčíst. Našel sám sebe, jak se k Tomovi neklidně přibližuje, jejich paže se lehounce otřely a Tomův výraz se změnil na něco, co se podobalo úlevě.

S poraženým povzdechem Bill dovolil, aby se jeho tvář změnila na standardní zamračení, nedokázal tak úplně pochopit, proč Tom po posledním prohlášení pana Whitea vypadal tak znepokojeně.

„Já nemám rád espresso? Nemyslím si, že jsem ho někdy zkusil,“ řekl Bill tiše Tomovi. Srdce mu začalo bít o něco rychleji, i když si nebyl jistý, co se děje.

„Jen tím chce říct, že je to intenzivní příchuť, není to něco, co bys měl zkoušet hned napoprvé,“ ujistil ho Tom a sdílel pohled, kterému Bill nerozuměl, s panem Whitem, ale Bill to nijak nekomentoval. „A co třeba mátová horká čokoláda? Myslím, že ji budeš milovat.“

„Ty ji máš rád?“ Zeptal se Bill, v hrudi mu stoupala panika. Cítil, jak se v jeho mysli shromažďují oblaka zmatku. Možná tohle celé nebyl dobrý nápad. Měl zůstat doma se svou knihou a sledovat, jak si drozdi staví své hnízdo. „Taky si to budeš dávat?“

Tom zavrtěl hlavou. „Ne. Ale věř mi. Budeš ji milovat. Slibuju,“ řekl Tom a znovu vzal Billa za ruku. V očích měl měkký pohled, jak hleděl do Billových očí. Palcem kroužil v malých kruzích mezi Billovým palcem a ukazováčkem. „Chceš ji zkusit?“

„Dobře,“ řekl Bill tiše, stále zdánlivě nejistý, i když trochu jistější než předtím. „Pak si tedy dám mátovou horou čokoládu.“

Tom se na něj znovu usmál a nadiktoval panu Whiteovi svou objednávku. O několik minut později se usadili na kožené pohovce v tichém, odlehlém rohu s kouřícími hrnky v rukou. Billův hrnek byl pokrytý šlehačkou a vycházela z něj sladká, mátová vůně. Opatrně si zvedl hrníček ke rtům a usrkl trochu té sladké tekutiny.

„Ach, to je úžasné,“ řekl vesele, jak se mu na jazyku mísily chutě máty a čokolády. „Jak jsi to věděl?“

Tom pokrčil rameny. „Jen jsem hádal. Vypadalo to jako věc, kterou bys mohl mít rád,“ odpověděl, v jeho hlase se skrýval podivný tón, téměř jako touha a smutek, čemuž Bill příliš nerozuměl.

„Udělal jsem něco špatně? Omlouvám se za to, co se stalo venku,“ řekl Bill a kousal se do rtu. Nechtěl Toma urazit ani naštvat.

„To je v pořádku, Bille. Neměl jsem se tě dotknout bez tvého svolení,“ řekl Tom rychle.

„Ach, ehm, za to se taky omlouvám,“ řekl Bill, tváře mu zrůžověly. „Ale já jsem mluvil o tvém kamarádovi. Myslím, že mě nemá rád.“

„Gustav? Ale ne. Je to opravdu dobrý kluk. Jsem si jistý, že tě má rád,“ řekl Tom nepřítomně. „Ehm, totiž, ne, že by tě znal, samozřejmě,“ dodal rychle, když si všiml Billova zmateného výrazu.

„Ach, takže nejsi naštvaný nebo tak něco?“ Zeptal se Bill a namočil prst do topící se šlehačky. Zvedl si špičku prstu ke rtům a s nervózním zachichotáním sladkou smetanu slíznul.

„Ne, samozřejmě, že ne,“ řekl Tom, obočí se mu s obavami stáhlo. „Moc ti děkuju, že jsi se mnou šel.“

„Oh, není zač. Díky, že jsi mi koupil pití,“ řekl Bill a zčervenal. Zíral na šlehačku ve svém hrníčku.

„Jsi tak roztomilý, když se červenáš,“ řekl Tom s úšklebkem, po kterém Billovi zrudly tváře ještě víc. Tom zaváhal, pak se k němu přisunul blíž a jejich stehna se dotkla. „Pověz mi něco o sobě.“

„Co bys rád věděl?“ Zeptal se Bill, tváře mu stále hořely. Sklopil pohled k Tomově noze, která byla tak blízko jeho vlastní. Nervózně si otřel ruce o kalhoty a kousal se do jazyka. „Něco – něco konkrétního?“

„Jsem moc blízko?“ Řekl Tom tiše, jeho horký dech ovanul Billovo ucho a on se zachvěl. „Chceš, abych se odsunul?“

„Ne, já jen – já,“ koktal Bill, celá jeho tvář byla stejně horká jako kouřící hrnek čokolády. „To je v pořádku. Jsem v pohodě.“

„Já vím, že jsi stydlivý, ale nikdy bych neudělal nic, u čeho by ses cítil nepohodlně,“ zamumlal Tom a opatrně naklonil své tělo k nervóznímu chlapci, paži přehodil přes zadní část gauče za Billovými zády. „Je tohle v pořádku?“

„Jo,“ řekl Bill tiše, ale nedokázal se setkat s jeho pohledem. „Omlouvám se.“

„Ne, ne,“ řekl Tom rychle odmítavě, odtáhl se a sladce se na něj usmál. „Nemáš se za co omlouvat.“

„Toneomlouvámsezatožejsemdivný,“ zamumlal Bill a rukama si zakryl obličej.

„Cože?“ Zeptal se Tom se smíchem. Vzal Billa za ruce a jemně si je přitáhl do klína, kde je pomalu hladil svými palci. „Nechceš to zopakovat, možná tentokrát trochu pomaleji?“

„Říkal jsem ´tohle ne. Omlouvám se za to, že jsem divný´. Bylo okay, že jsme seděli vedle sebe,“ zašeptal Bill a shlížel dolů na své prsty. „Totiž, pokud by sis pořád chtěl vedle mě sednout.“

„Samozřejmě, že chci sedět vedle tebe. Nic by mě neudělalo šťastnějším. A nejsi divný, alespoň pro mě jsi velmi speciální,“ řekl Tom, stále s pobaveným úsměvem. Opatrně se usadil zpátky po Billově boku. „Mimochodem, miluju tvoje nehty.“

„Děkuju,“ odpověděl Bill se sklopenou hlavou. Tiše zaklel, když cítil, jak se mu tváře znovu zahřívají. Něco na tom, jak mu Tom třel ruce a upřeně se na něj díval, mu způsobovalo třepotání v žaludku.

„Jsi vážně roztomilý,“ zasmál se Tom. Nakonec Billovy ruce pustil a objal jej paží kolem ramen. „Řekni mi všechno. Začni tím, že mi povíš o té knize, kterou jsi četl na zahradě.“

„Ach, zrovna jsem s ní začal. Jmenuje se ´Stmívání´. Je to o dívce, která se odstěhuje z domova ke svému otci. Každopádně, zrovna jsem se dostal ke vzrušující části. Do té dívky Belly málem narazilo auto, ale Edward, kluk, který se jí líbí, ji nějak zachránil. Edward je upír, ale Bella to ještě neví.“

„To zní zajímavě,“ odpověděl Tom, i když ve skutečnosti vypadal docela znuděně. „Pokračuj. Co rád děláš?“

pokračování