pokračování
Bill cítil, jak se při tom rozhovoru pomalu uvolňuje. Jeho plaché já se otevíralo chlapci, kterého považoval za cizího. Byl to velmi zvláštní pocit. V Tomových očích, v jeho hlase, v jeho upřímném úsměvu bylo něco, co Billa přimělo, aby mu věřil.
Pověděl Tomovi o své vášni k hudbě a skládání písní. Řekl mu všechno o kapelách, hudbě a filmech, které miloval. Řekl Tomovi o své rodině a svých zvířecích mazlíčcích. Nepřestával mluvit, dokud nepřišel pan White, aby jim pověděl, že kavárna má už půl hodiny zavřeno a oni už budou muset jít. Bill byl trochu v rozpacích, když si uvědomil, že Tom o sobě za celé odpoledne ani nepromluvil. Cítil, že bylo od něj nezdvořilé tolik blábolit jen o sobě, ale druhý mladík jej stále nabádal, aby mluvil, kdykoliv se jen na chvíli odmlčel.
Vstali a protáhli se. Bill slabě zasténal, jak jeho bolavé svaly zaprotestovaly. Pohled na ozdobné hodiny nahoře nad pultem mu řekl, že seděl schoulený vedle Toma na gauči po několik hodin, a při pohledu z okna zjistil, že slunce začíná zapadat, což znamenalo, že musí být brzy doma.
„Tak pojď, tvoje máma si už možná bude dělat starosti. Doprovodím tě domů,“ řekl Tom, když vyšli z kavárny do večerního soumraku.
Bill se usmál a natáhl se pro Tomovu ruku, to gesto bylo uvolněné a známé. „Nemyslím si, že by jí vadilo, kdybychom to zpátky vzali delší cestou,“ navrhl váhavě.
Chtěl s Tomem strávit tolik času, kolik jen mohl. Když byl s Tomem, zmatek a smutek uvnitř něj se trochu zmenšil. Díky Tomovi se cítil krásný a hodný lásky. Cítil se s ním tak pohodlně, jako by ho znal celý svůj život, a ne jen těch pár hodin, které spolu toho dne strávili.
„Něco mi říká, že bude pěkně naštvaná,“ odpověděl Tom, jeho hlas byl napjatý. „Neexistuje nic, co bych chtěl víc, než strávit s tebou celý večer, ale bude naštvaná, pokud nebudu dodržovat všechna její pravidla. Nechci jí dát důvod k tomu, aby řekla, že se zítra nemůžu vrátit.“
„Ty se chceš zítra vrátit?“ Zeptal se Bill. „To by se mi líbilo. Moc lidí za mnou nechodí. Je to osamělé.“
„Samozřejmě. Přijdu každý den tak dlouho, jak jen bude třeba,“ řekl Tom, v jeho hlase zazněl smutek.
Bill se zastavil a zamračil se. „Jak jen bude třeba co?“
„Tak dlouho, jak jen bude třeba, abych tě udělal šťastným,“ odpověděl Tom se sladkým úsměvem.
Bill se nervózně zasmál. „Já jsem šťastný. Byla zábava s tebou dneska trávit čas. Mám pocit, jako bychom už tak dlouho byli nejlepší přátelé, ale přitom si nepamatuju, že bychom se vůbec někdy setkali. Je to škoda, že jsme si nikdy dřív nikam nevyšli.“
Tom pokrčil rameny a Bill si pomyslel, že vypadá trochu smutně. V duchu si vynadal, že se s ním neseznámil už dříve. Tom byl báječný. Byla to opravdu škoda, že se nespřátelili už dřív. Bill se cítil příšerně, že si Toma nebo jeho náklonnosti nikdy nevšiml, a vágně přemýšlel, jak dlouho už jej Tom obdivoval.
„Hej, Tome,“ řekl, když se pomalu blížili zpátky k jeho domu.
„Jo,“ řekl Tom, oči měl sklopené a sledoval jejich protáhlé stíny na chodníku pod nohama.
„Jak to, že jsi mi nikdy nic neřekl? Je to trochu divné, že najednou zničehonic ke mně prostě přijdeš. Totiž, jsem rád, že jsi to udělal. Dnešek byl neuvěřitelný,“ řekl Bill s nervózním smíchem. Jemně stiskl Tomovu ruku. „No, nemyslel jsem to tak, že jsi divný, já jen… Ach, prosím, nebuď naštvaný.“
Tom se rozesmál a stisk ruky mu opětoval. „Vím, jak to myslíš. Je to divné, že jsem za tebou jen tak přišel. Ale víš, už jsem to nemohl déle odkládat. A proč jsem to neudělal dřív, no, myslím, že to je záhada, na kterou budeš muset přijít sám. Zítra, možná?“
„Mám rád záhady,“ řekl Bill, rozesmál se a ukázal tak své mírně křivé zuby.
„Zítra budeš mít šanci ji rozluštit,“ řekl Tom a ušklíbnul se.
„Myslím, že na tom opravdu nezáleží. Teď jsi tady a jsme přátelé, že?“ Zašvitořil Bill.
„Už jsme skoro tam,“ řekl Tom a vyhnul se tak jeho otázce. Jeho hlas byl skleslý a vážný.
Bill si povzdechl a zpomalil. Vystoupali na kopec a Bill mohl vidět svůj dům dole v údolí. Na verandě spatřil obrys své matky pohupující se ve starém houpacím křesle. Slunce už bylo celé za horizontem a poslední červené, zlaté, růžové a fialové záblesky soumraku ustupovaly šedému oparu večera. Věděl, že propásl večeři, a jeho matka bude nejspíš naštvaná. Věděl, že měl být doma před hodinou, ale touha zůstat s Tomem převažovala nad smyslem pro zodpovědnost.
Chlapci se pomalu rozešli z kopce a po chodníku k zahradní bráně. U brány Bill zůstal přilepený po Tomově boku, ale jeho matka mu okamžitě nařídila jít domů na večeři, která už zřejmě byla studená.
„No, sbohem, Tome. Děkuju ti za dnešek, a pokud chceš, můžeš přijít zase zítra,“ řekl stydlivě.
„Budu tady. Myslím, že možná bude pršet, takže chtěl bys jít do obchoďáku ve městě? Můžu si vzít tátovo auto, jestli chceš,“ řekl Tom. Pomalu pustil Billovu ruku a Bill ji neochotně spustil po svém boku.
„Do obchoďáku? Nemyslím si, že jsem tam někdy byl,“ řekl Bill a mysl mu znovu zahalil zmatek.
„Bude se ti tam líbit, věř mi, Bille. Jsou tam obchody, které prodávají oblečení a doplňky, které se ti líbí,“ řekl Tom tiše. „Jsem si jistý, že když se zeptáš mámy, bude mít ještě odložené nějaké peníze z tvých narozenin. Uděláme si hezký den. Nakoupíme nějaké nové doplňky a možná i make-up. Pak si zajdeme i na jídlo.“
„Zní to zábavně. Další make-up potřebuju. Vypadá to, jako bych si zrovna nějaké věci koupil, ale už je to všechno skoro pryč. Nevím, co se s tím vším stalo,“ řekl Bill s nuceným úsměvem. Stáli v mírně trapném tichu a Billova matka je sledovala z verandy.
„Tak ahoj. Uvidíme se zítra,“ řekl Tom nakonec, než se otočil k odchodu.
„Počkej!?“ Zvolal Bill, jeho hlas byl vysoký a držel v sobě náznak zoufalství. „Chceš vidět ptáčky?“
„Ptáčky? Samozřejmě. Moc rád,“ odpověděl Tom a poslal opatrný pohled Billově matce.
„Bože, to bylo hloupé,“ zamumlal Bill a zíral na odřené špičky kožených bot.
„Ukaž mi je,“ prosil Tom šeptem. „Prosím. No tak, Bille. Chci je vidět.“
„Je to hloupé,“ protestoval Bill tiše. „Ukážu ti je. Já jen, víš, mám rád přírodu a tak. Je to docela hloupé, ale-„
„Bille! Už jen pět minut, a myslím to vážně,“ zakřičela jeho matka z verandy. Bill se na ni podíval právě včas, aby viděl, jak zavrtěla hlavou a vytratila se do domu.
„Není to hloupé. Příroda je cool. Mám rád zvířata,“ řekl Tom a odtrhl tak Billovu pozornost od domu.
Bill instinktivně natáhl ruku a nabídl ji Tomovi, který ji přijal s přirozenou povědomostí. S úsměvem jej zavedl přes zahradu k lavičce, na které obědval. Usadili se na ni a Bill zašeptal k Tomovi, aby byl potichu. „Tam,“ vydechl a ukázal na hnízdo skryté mezi větvemi.
Chlapci v tichosti několik minut pozorovali ptáky. Byli zaneprázdněni prací, tancem a poskakováním po celém hnízdním prostoru. Samička se občas vyšplhala dovnitř hnízda a poskakovala tak, jako by testovala, jako pohodlný jejich nový domov je. Očividně stále nebyl dokonalý, protože nepřetržitě přidávali větvičky a jehličí.
Tom se naklonil k jeho uchu a zašeptal: „Pořád ještě hnízdí, ale už to nebude trvat moc dlouho. Hej, než půjdeš spát, vezmi nějakou vlnu a rozlož ji na zem. Použijí ji k olemování hnízda.“
„Jo,“ odpověděl Bill s nuceným úsměvem. Na okraji mysli jej něco zatahalo, ale nedokázal přijít na to, co to bylo. „To už mi jednou někdo říkal.“
„Už musím jít,“ řekl Tom rychle. „Tvoje máma nás sleduje z okna. Vážně bych jí nechtěl naštvat.“
„Jo. Občas si o mě prostě dělá starosti, víš,“ řekl Bill s mrzutým povzdechem.
Tom vstal a protáhl se. Pak vzal Billa za ruku a pomohl mu vstát. Ruku v ruce odešli zpět k bráně. Tom se na Billa ospale pousmál a Bill zjistil, že zírá na jeho ústa. Bez přemýšlení a bez zaváhání se naklonil dopředu a zachytil Tomovy rty svými vlastnímu. Tom zalapal po dechu a překvapeně se s trhnutím odtáhl.
„Omlouvám se,“ vykoktal Bill a poodstoupil. Otočil se, aby se vydal na úprk domů, ale Tom ho popadl za paži a přitáhl si jej zpátky. „Prosím, pusť mě, řekl jsem, že se omlouvám.“
„To je v pořádku,“ řekl Tom do vlasů na Billově spánku, zatímco jej držel. „Všechno je v pořádku. Co se děje, Bille? Proč se omlouváš?“
„Nevím, proč jsem to udělal… nikdy předtím jsem to neudělal,“ panikařil Bill. „Omlouvám se, neměl jsem. Tak moc se stydím. Jsem zmatený, nevím, co se to děje.“
„Proč bys to neměl dělat? Byla to jen pusa,“ řekl Tom tichým, uklidňujícím hlasem. „Vlastně se mi to docela líbilo.“
„Opravdu?“
„Jo, hodně.“
Bill s širokýma očima sledoval, jak se Tom začal naklánět jakoby zpomaleně. Cítil, jak mu srdce naráží do hrudní kosti. Cítil, jak se mu v břiše začínají bouřit motýli, a když viděl, jak se Tomovi zatřepotala víčka, něco jej plnou silou zasáhlo a on zůstal téměř bez dechu. Byl vyděšený, ale zároveň radostně vzrušený, a těžce dýchal nosem. Také byl ostražitý a nejistý, ale byl si naprosto jistý tím, co se to děje.
Když viděl, jak se Tomova tvář přibližuje k jeho vlastní, připadalo mu to jako déjà vu, jako by se to už předtím stalo tím stejným způsobem, a Bill to nedokázal tak úplně pochopit. Něco, něco v jeho mysli se zažehlo a za jeho víčky se vznášely skvrnité vize. Měl pocit, jako by sledoval dřívější události, jak se odehrávají na filmové obrazovce v jeho mysli.
Natahoval se k něčemu, čeho si nebyl vědom, ale nebyl dost blízko, aby dal smysl všem těm záplavám emocí. Jeho vědomí zaplavily myšlenky a vzpomínky, nebo spíše začátky nedokončených myšlenek a vzpomínek. Cítil se tak blízko, ale přitom tak daleko, a začínal panikařit, když vše, co bylo tak blízko k objasnění, se začalo zatemňovat a rychlým tempem mizet. Bill zamrzl uprostřed myšlenky, když se Tomovy měkké rty otřely a přitiskly k jeho vlastním, okamžitě ve vzrůstajícím strachu sevřel Tomovy lokty a prudce se nadechl nosem, když si uvědomil, že Tomovy rty byly jako domov, byly známé, jako by je předtím už tolikrát ochutnal.
Tomova ústa se proti těm jeho pohnula a Bill cítil, jak se jeho tělo uvolnilo – bylo to způsobem, jakým ho Tom držel, jakým uctíval jeho ústa, jakým jej nutil se cítit, nebylo normální cítit se takhle, když toho dne Toma potkal poprvé. Nebylo to poprvé, co se to stalo, měl ten pocit déjà vu po celý den, co byl s Tomem. Některé z věcí, které Tom řekl, některé z věcí, které Tom udělal, a rozhodně teď, s Tomovými ústy proti těm jeho – nezdálo se to jako poprvé, rozhodně se to nezdálo ani jako naposled a Bill už nemohl být více zmatený. Přesto zjistil, že touží jednoduše věřit v Toma a v budoucnost a prostě se poddat té záplavě emocí, která jim umožní přivést je ke všemu, co pro ně měl připravený osud.
Bill sklouzl rukama od Tomových loktů až na jeho ramena a nakláněl hlavu v absolutní spokojenosti. Cítil, jak se Tomovy rty pootevřely proti jeho spodnímu rtu, jemně je kolem něj sevřel a lehce sál, ta malá akce Billa přinutila zvednout se na špičky a celé jeho tělo se napjalo, jak mu tělem projely elektrické jiskry. Za víčky se mu rozzářily hvězdy a on měl pocit, jako by byl raketou vystřelen do zcela jiného světa.
Bez dechu a omámeně Bill zaslechl zaklepání na okno, které bylo dost ostré na to, aby narušilo tu bublinu kolem nich. Bill cítil, jak pomalu vyklouzl z bezpečného, hvězdného světa, který našel v Tomově objetí.
Tom byl první, kdo se odtáhl, odhalil Billovy zarudlé tváře a Bill viděl, jak špičky Tomových uší také červenají, ale Tom potlačil rozpaky tak rychle, jak i přišly. Bill sklopil hlavu a krátce pohlédl na svou matku stojící na druhé straně okenního skla s rukama v bok. Rychle se podíval na Toma.
„Měl bych jít dovnitř,“ zamumlal a nebyl si úplně jistý, jestli ho Tom slyšel.
„Asi bys měl.“
„Zítra?“ Zeptal se nejasně, setkal se s Tomovýma očima a kousl se do spodního rtu. „Pořád jsi pro?“
„Samozřejmě, už se na to těším,“ usmál se Tom. Rukama se natáhl pro Billovu tvář a vtiskl mu na ústa cudný polibek, než se odtáhl a poodstoupil. „Uvidíme se zítra, Bille.“
„V to doufám,“ zamumlal Bill. „V to opravdu doufám, Tome.“
Bill s posmutnělým úsměvem sledoval, jak se Tom pomalu vzdaluje, jeho záda se pomalu ale jistě zmenšovala a Bill pocítil silný záchvěv touhy, jako by nechtěl, aby druhý mladík odešel. Chtěl, aby zůstal. Chtěl, aby s ním Tom zůstal a už nikdy neodešel.
„Hej, Bille,“ Tom se najednou zastavil a zavolal na něj.
„Jo?“ Vykřikl Bill nazpět se vzrušeným smíchem, v žaludku mu zavířilo.
„Hlavně na mě nezapomeň, ano? Slibuješ?“ Řekl Tom.
Bill zavrtěl hlavou nad Tomovými záhadnými slovy. To, co se mezi nimi událo, byla ta nejděsivější a nejkrásnější věc, jakou kdy zažil. Jen tak na to nezapomene. „Samozřejmě, že nezapomenu,“ zakřičel nazpět. „Ty na mě taky nezapomeneš, že ne?“
Tom si tiše povzdechl, příliš měkce na to, aby to Bill slyšel. „To bych nedokázal, ani kdybych se o to pokusil,“ řekl předtím, než zmizel za zatáčkou.
***
Bill seděl na malé dřevěné lavičce na verandě, slunce se vznášelo někde nahoře a vrhalo silné paprsky dolů na jeho bledou kůži, zatímco ukusoval kůrku šunkového sendviče a oči upíral do stránky své knihy. Cítil pot hromadící se mu na horním rtu a nosu, jak mu rozpouští make-up, bylo nepříjemně horko. Byl první jarní den a byl daleko teplejší, než si kdy pamatoval. Slunce bylo mnohem intenzivnější, mnohem dusivější.
Nepohodlně se na svém místě zavrtěl, zatahal si za džíny a tričko a snažil se rozhodnout, jestli by uvnitř domu nebylo chladněji. Ne, rozhodl se. Jeho matka by tak brzy na jaře nezapnula klimatizaci bez ohledu na to, jak nesmírně bylo horko. Ve stínu verandy bylo mnohem lépe než uvnitř uzavřeného domu.
Soustředil pozornost na svou vázanou knihu a snažil se ignorovat žár. Brzy se ocitl ztracený ve světě upírů a fantazie, který ten román sliboval. Jeho mysl byla ve stránkách knihy tak ztracená, že poskočil při zvuku vlastního jména.
„Ahoj, Bille.“
Billova hlava vystřelila od knihy a oči se mu rozšířily do dvou dokonale tvarovaných kruhů. Pustil knihu a ztratil rozečtenou stránku, když zjistil, že mu k hrudi byla přitisknuta jediná červená růže, trny jej jemně škrábly přes tenké, bavlněné tričko a on sebou překvapeně trhnul.
„Je to červená růže,“ nabídl ten chlapec, jeho nervozita byla evidentní z jeho unáhlených a prudkých činů. „Představuje mou – mou lásku k tobě. Znamená celoživotní oddanost a to, že má láska k tobě je neměnná. Časem nezmizí. Znamená to, že tě miluju, Bille, a nikdy tě nepřestanu milovat. Bez ohledu na cokoliv.“
Bill otevřel ústa a našel sám sebe, jak růži nepřítomně zvedá. Vstal z lavičky a přisunul se blíže ke dveřím, ani na chvíli z druhého chlapce nespustil oči.
„Nechci být hrubý,“ řekl opatrně a jeho oči se pohybovaly po atraktivních rysech mladíka s dredy. „Ale znám tě odněkud nebo tak něco?“
Mladík se trpělivě usmál, oči měl unavené a otupělé, ale stále odhodlané. „Jmenuju se Tom, Tom Kaulitz. Bydlím ve vesnici a už jsme se dříve setkali.“
autor: Peaches & TuesdayReyn
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Přeji vám krásné Vánoce plné splněných přání a nádherný a šťastný nový rok 2020 i všechny ty následující.
A hlavně nezapomeňte!
Zuzu 🙂
Komentáře
1 Lexi Lexi | 22. prosince 2019 v 17:26 | Reagovat
To vážně? Tohle je opravdu smutná zpráva na tak hezké svátky… To mě mrzí, že tak skvělá prekladatelka končí. Nicméně to chápu. I já sem nahlednu jen sporadicky. Strašně moc Ti, milá Zuzu, děkuji za ta léta strávená nad tvými překlady. Tak úžasnou práci s češtinou jsem jen tak někde nepotkala a navíc výběr povídek byl také skvělý. Prostě DÍKY!!!
No a teď si jdu přečíst i tu povídku 😀
2 Lexi Lexi | 22. prosince 2019 v 17:36 | Reagovat
To zní jako 50x a stále poprvé 😀 Bill se ztrátou paměti? Aspoň mi to tak přišlo. Jsem zvědavá, jdu na druhou část:)
3 Démonka Démonka | 22. prosince 2019 v 21:11 | Reagovat
Přesto, ze jsem tusila, ze se to blíží, i tak se mi tohle vážně hodně špatně čte (myslím proslov na začátku). Je to tááák smutný den pro náš malý twincest rybníček… Proč jen mám pocit, jako by to byl konec jedné úžasné éry?
Ačkoliv jsem tu v podstatě stále, dá se říci, nováčkem – v porovnání s ostatními, kteří tu byli už u samotného zrodu, nebo jsem alespoň minimálně pár let pravidelne dochází – musím se přiznat, ze i presto, nebo mozna naopak prave diky tomu, jsem si to tady naprosto zamilovala snad od prvniho dne a ma citova vazba k tomuto místu stale jeste roste a upevňuje se, o čemž vypovídá i množství casu, ktere zde tak rada travim. Ok navstevuju to tu sice krátkou dobu, ale v poměru: cas strávený na blogu vs. počet prectenych povídek, jsem zcela urcite horkou favoritkou na přední příčky pomyslného žebříčku zdejších fanoušků. A kdyz tak kouknu na sve statistiky, tak právě Tvé překlady patří k mym nejčtenějším a nejoblíbenějším, budu je mít velmi brzy přečtené vsechny. A vzhledem k tomu, ze tech vicedilnych mi od Tebe uz mnoho nezbývá, vrhla jsem se uz i na ty jednodilne, ktere tak moc nemam rada – to uz taky o něčem vypovídá.
Proto… DĚKUJI TI ZA VŠE, ZUZU ❤️❤️❤️. Byla jsi, a pro me uz navzdy zustanes, jedním z pilířů tohoto webu a duší, která Kaulitzum dala sve srdce. Jsme Tvymi dlužníky 🙏🏻.
4 Karin Karin | 25. prosince 2019 v 22:03 | Reagovat
Škoda že už bude konec ale doufám že se občas na tenhle blok budeš vracet moc dík za všechny překlady přejí ti krásné vánoce a mnoho uspěchu a zdravíčka v novém roce.
Janulko, dneska jsem si zničeho nic vzpomněla na svou úplně poslední přeloženou povídku a chtěla jsem si ji připomenout, ale ani za nic jsem ji nemohla najít, protože jsem si nepamatovala, jak se jmenovala :person_facepalming:♀ No nakonec jsem ji našla, jen prohledáváním archivu z doby, kdy byla zveřejněná, ale vůbec ji nemám v povídkách podle překladatele. Proto mi taky tak trvalo ji najít 😀
No jo, vidiš, spraveno… v tý době už blog vůbec nefungoval, bylo těžký otevřít jakejkoliv článek, tak možná proto jsem na to pak zapomněla 🙂 Jak nemám na věci tabulku, tak vim prd. 🙂