Berlin. Berlin, Berlin

Ahojte, posielam svoju kratučkú jednodielku v češtině, ktorá ma napadla pri pesničke Berlin, vlastne som ju napísala hneď po koncerte ešte na hoteli. 🙂 V pc mám poviedok fakt veľa, aj veľa rozpísaných, ale nikdy som sa neodvážila ich takto verejne poslať. Nakoľko je poviedok žalostne málo, možno prišla moja chvíľa 🙂 Budem vďačná za každé jedno prečítanie, komentár, čokoľvek 🙂 Autora to veľmi povzbudí, keď vidí, že to má význam 🙂 Vopred sa ospravedlňujem za nejaké chyby alebo nejasnosti v texte, ale tie jazyky sa mi trošku pletú 🙂 Ďakujem Janule za zverejnenie a opravu 🙂 Alexia

Berlín, Berlín, Berlín… Tak rád bych se vrátil, kdyby to tak šlo. Uplynulo deset let… Deset let a já jsem každý den přemýšlel, zda nebyla chyba odejít, jestli jsem neměl zůstat alespoň poblíž a potichu sledovat situaci tak, aby na to nikdo nepřišel. Mohl jsem, avšak byla by to psychosebevražda. Ne že by teď nebyla, ale je to menší zlo. Rozhodně menší, než zůstat.

Tak strašně mi všechno chybí, máma, Gordon, přátelé a v neposledním řadě ON.

Tom. Dal bych všechno na světě za to, abych ho mohl aspoň jednou obejmout, jednou vidět, cítit, vědět, že je tady. Úplně by mi stačilo, kdyby se na mě jednou usmál a já bych byl šťastný. Možná bych vydržel dalších deset let, kdo ví? Nebo také ne…

Poslední týden jsem přemýšlel nad Tomem každý den. Ne že bych o něm předtím nepřemýšlel, ale teď to bylo jiné. Po celou dobu, co jsem se přistěhoval do Los Angeles, jsem ho nepřestal milovat, ale postupem času jsem se alespoň dokázal začlenit do normálního života, i když to bylo pořádně těžké, ale posledních pár dní bylo úplně zvláštních. Představoval jsem si ho, když jsem dělal absurdně obyčejné věci, například když jsem pil čaj nebo si čistil zuby. Myslel jsem na něj před spaním, dokonce se mi o něm zdálo. Ano, sny byly nejhorší…

Chtěl mi tím život něco říct? Sám jsem nevěděl proč, a hlavně proč teď. Začínalo to být pořádně nepříjemné…

… A bolestivé.

Už ani pořádně nevím, jak vypadá; viděl jsem sice pár fotek v novinách, ale to je všechno. Zajímalo by mě, jestli se mu také dělají takové hrozné vrásky jako mně. Holt už jsem starý.

Je mi třicet, proboha!

Ráno jsem se vzbudil z krásného snu. Setkali jsme se v něm a já se té představy, že by to někdy mohla být skutečně pravda, neuměl zbavit. Moje mysl si stále pohrávala s myšlenkou jet do Berlína.

Och, Bože! Tak rád bych jel! Ale bál jsem se sám sebe… Co kdybych to neunesl? Tak jako v den, kdy jsem se rozhodl odejít? Co kdyby mi to převrátilo život naruby a dostalo ještě více na dno? Co kdyby celá má obranná zeď, kterou jsem tak dlouho budoval, kvůli jednomu pohledu na Toma padla? A nepadla by jen ona. Bál jsem se, že celé mé bytí by se rozsypalo jako hrad z písku. A co potom?

Ne, nemůžu se vrátit, i když bych velmi chtěl. Nedokážu se na Toma jen tak podívat. Ne po tom, co jsem beze slova zmizel z jeho života. Možná by se mnou ani nemluvil, vždyť já mu nedal žádné vysvětlení, neřekl jsem mu ani jen blbé „sbohem“, nic!

Kdyby tak věděl, jak moc mi to je líto. Ale to se zřejmě nikdy nedozví.

Položilo by mě, kdybych Toma viděl znovu šťastného s jeho ženou. Určitě mu je takhle líp, beze mě.

Ona byla důvod, proč jsem odešel. Tomovo „Ano“, které řekl své lásce před oltářem, bylo to nejbolestivější slovo, jaké jsem kdy slyšel. A den, kdy se oženil, byla živá noční můra. Bylo to ode mě zbabělé, ale nezbývalo mi nic jiného, ​​jen se po svatbě sbalit a utéct co nejdál, jak to jen bylo možné. Jediná možnost, jak si zachovat své tajemství, nezhnusit se mu a totálně se před ním nezhroutit, bylo prostě zmizet.

Tom mi tolikrát volal, musel jsem si dokonce změnit číslo. Jediná zpráva, kterou jsem mu poslal, byla: „Jsem v pořádku, nevolej mi. Sbohem, Tomi. „

A on mi opravdu už nikdy více nezavolal…

Na dnešní den jsem si vzal volno. Neměl jsem chuť se s nikým setkávat, nikomu odpovídat na hloupé, stále se opakující otázky. Celý den jsem proležel v posteli a zamýšlel se nad svým životem a největší ztrátou v něm. Cítil jsem se opravdu hrozně a deštivé počasí mi nijak nepomáhalo. Vstal jsem z křesla a přešel k oknu. Sledoval jsem, jak se kapky hustého deště snaží prorazit okno znovu a znovu. Dnes to byl obzvlášť nepříjemný déšť. Zdálo se, že mám dokonce nad sebou jeden mrak. Takový jen pro mě. Moje soukromá deprese.

Bože, Tome, jak se tě mám zbavit? Nechci na tebe už víc myslet, slyšíš? Nechci!

Když jsme byli malí, mysleli jsme si, že si umíme navzájem číst myšlenky. Občas se to i opravdu stalo. Tedy… nebyly to myšlenky, spíše pocity nebo jak to říct. Když byl smutný, cítil jsem to také. I jeho štěstí mě totálně dokázalo pohltit dřív, než jsem vůbec věděl důvod jeho úsměvu. Byly to nádherné časy… Myslím, že to fungovalo i pak, a proto mi Tom už nezavolal. Prostě musel tušit, že mě musí nechat tak, jinak si to neumím vysvětlit. Nebo že bych mu byl tak lhostejný? To ne… Tomu nevěřím.

Pořád jsem stál u okna jako nostalgická troska. Začínaly mě bolet svaly kolem krku, nějak to celé na mě dolehlo nejen psychicky, ale i fyzicky. Možná bych si měl jít lehnout a prostě jen zírat do blba. Nějakým způsobem vypnout mysl, dát si takový restart. Ano, to by mi mohlo pomoct.

Přesunul jsem se do ložnice, těšil jsem se, jak si lehnu do těch nadýchaných peřin a budu prostě odpočívat. Ano, skvělý nápad!

Lehl jsem si do postele, z peřin byla cítit jemná květinová vůně. Miluji voňavé věci, působí tak čistě a příjemně. Kde by se měl člověk cítit lépe, když ne ve vlastní posteli?

Natáhl jsem se do nočního stolku, kde jsem měl už pár let rozečtenou knihu z dobrých časů. Kniha by mi mohla pomoci trošku se odpoutat od vlastních myšlenek a přemýšlet nad něčím jiným.

Otevřel jsem ji na poslední přečtené straně, odkud mi vypadla záložka, na kterou jsem úplně zapomněl.

Dobrý pokus, Bille, dnes ti to není souzeno!

Záložka byla fotka nás dvou s Tomem. Právě tehdy jsme oslavovali patnácté narozeniny. Jsme vyfocení s dortem, jak nalepení na sobě sfoukáváme svíčky. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byly to narozeniny, kdy mi Tom dal naposled pusu na tvář. Od té doby nic, začal mít ke mně jakýsi divný odstup. Určitě si myslel, že jsme už dost staří na takové věci, ale já bych dal fakt cokoliv za takovou pusu na tvář. Alespoň objetí… cokoliv. I jeden pohled by mi stačil.

Díval jsem se na tu fotku nepřetržitě tak dlouho, až mi začaly téct slzy. Jedna po druhé … Chtěl bych všechno vrátit zpět, chtěl bych, aby mi znovu bylo patnáct a žít si svůj bezstarostný život s Tomem. Ale už je pozdě brečet, vše je nenávratně pryč a mně nezbývá, než čas od času prolít pár slz a prostě jít dál bez něj. A takto to snášet až do konce života …

Jaký to je život bez Toma? Je to jen přežívání, jako kdyby mi chyběla polovina duše. Cítím se úplně nekompletní a nejen to. Cítím se tak provinile za to, že jsem si vůbec dovolil se zamilovat. Kdyby to byl kdokoliv jiný, ale vlastní dvojče? Vesmír si pro mě vymyslel fakt katastrofální scénář.

Se slzami v očích jsem na chvilku usnul. Ze spánku mě vytrhl pocit, že někdo klepal. Myslel jsem si, že se mi to zdálo ve snu, ale čím víc jsem se probouzel a vnímal realitu, tím víc jsem si uvědomoval, že se mi to jen nezdá a že na opačné straně dveří opravdu někdo stojí a klepe. Neochotně jsem se vysoukal z postele, nahodil župan a vydal se ke dveřím. Kdo to může být? Dnes jsem rozhodně nečekal žádné návštěvy, chtěl jsem se jen utápět ve smutku. Takový „pohodový“ den.

Otevřel jsem dveře, a to, co jsem za nimi viděl, mě téměř dostalo na kolena. Přestal jsem dýchat, srdce mi vynechalo jeden úder. Nemohl jsem uvěřit, na koho se dívám. Byl to ON. Byl to Tom a byl tak krásný a tak dospělý. Připadal jsem si hloupě, nechápavě jsem na něj zíral dost dlouhou dobu beze slova, ale nevěděl jsem, co říct. I kdybych chtěl, nedalo se. Každá hláska, kterou jsem se alespoň pokusil vydat, se zasekla někde na půli cesty ven. Celé tělo mi úplně strnulo, když udělal krok blíž ke mně.

„Ahoj.“ Řekl Tom, dokonce i jeho hlas byl mužnější. Díval se na mě stejně překvapeně jako já na něj. Museli jsme vypadat jako zrcadlo. Byl tak jiný, měl rozpuštěné vlasy sahající pod ramena, vousy, pár jemných vrásek, ale stále to byl on. Můj Tomi.

„Ahoj, c-co tady dě-děláš?“ Sotva jsem ze sebe vykoktal. Byl jsem totálně překvapený. Chvilku jsem dokonce přemýšlel, jestli stále neležím v posteli a prostě nesním, ale ne. Nesnil jsem, to jsem pochopil, když Tom překročil hranici a objal mě. Najednou jsem cítil to teplo jeho těla, které mi dlouhá léta tak chybělo. Sevřel mě v náručí pevně jako nikdy předtím. Snažil jsem se nepodlehnout emocím, ale byl to předem prohraný boj. Vší láskou jsem Toma objal zpátky. Neuvěřitelně mi chyběl, nevěřil jsem, že mi bude dopřáno ještě jednou ten pocit zažít, že mě Tom ještě někdy bude objímat, a stalo se. Ať jsem se snažil sebevíc, kolena se mi podlomila a já Tomovi do náručí doslova padl. Chytil mě ještě pevněji a upřeně se na mě zadíval.

„Tak moc jsi mi chyběl.“ Zašeptal, oči se mu zaleskly stejně jako mně. Byl jsem doslova paralyzovaný, jediné, co jsem dokázal, bylo nechat slzám volnou cestu.

Nevěděl jsem, co na to říct. V hlavě jsem měl nespočet otázek, jak mě našel, proč přišel, proč právě teď… A takto bych mohl pokračovat hodiny.

„Ty mně taky, Tome.“ Vydechl jsem mu do krku, trochu se ode mě oddálil, aby mi viděl do očí.

„Jen jedno mi řekni, prosím, jen to, že jsi nezmizel proto, žes mě přestal mít rád?! Nevěřím tomu. Nev-… „

„Ne! Samozřejmě, že ne jen… Je to tak komplikované, neumím ti to vysvětlit jenom tak.“ Přerušil jsem ho a zatáhl ho dovnitř, opravdu nepotřebuji, aby nás slyšel ještě někdo další.

Pravdou je, že nejde o to, co mu neumím vysvětlit… Já nechci. Neumím si představit, že bych mu měl teď jen tak vyklopit, jak moc ho od čtrnácti let miluji a jak nesnesitelné to pro mě bylo. Nebylo jiné východisko, zešílel bych.

„Bille, možná se vidíme naposledy, ale… Poslední týden nemohu ani spát, byl jsem celé noci vzhůru, musel jsem tě najít, i kdyby mě to stálo život. A vlastně možná i bude…“ Nechápal jsem, o čem mluví, tedy… proč naposledy teď, když mě našel? Jediné, co mi z jeho slov dávalo smysl, bylo, že už vím, proč moje deprese zesílila přesně před týdnem. Opravdu jsme na sebe napojení, proto jsem na něj tolik myslel. Bylo to vzájemné, přivolával si mě.

„Tomi, já vůbec nevím, o čem mluvíš, co se děje? Proč by tě měla tvá návštěva stát život? Proč naposledy? Ničemu nerozumím. „

„Ach …“ těžko si oddechl, jemně zavrtěl hlavou v nesouhlasu… Pousmál se, ale jeho úsměv vůbec nebyl šťastný, právě naopak. Opět se mu oči leskly. Nervózně zatnul pěsti, zhluboka se nadechl, v sekundě popošel ke mně a přitiskl své rty na ty moje.

Mozek se mi odpojil od těla, prošel mnou přímo elektrický výboj. Žaludek mi dělal kotrmelce, a dokonce jsem chvilku myslel, že omdlím. Neuměl jsem zpracovat, co se právě stalo, i když to trvalo jen chvilku. Tom mě opravdu políbil? Stalo se to, na co jsem čekal celý život?

„Promiň,“ ani se mi nepodíval do očí, jen se otočil směrem ke dveřím. Chtěl odejít. Posbíral jsem v sobě veškerou sílu, kterou jsem našel, chytil ho za rameno, otočil ho a přisál se na jeho rty znovu. Můj sen se stal skutečností a já ho nemohl nechat jen tak odejít, i když jsem stále nechápal, co se to vlastně děje. Tom mě chytil za pas, přitáhl si mě blíž a polibek ještě více prohloubil. Miloval mě, cítil jsem to tak intenzivně jako nikdy nic ve svém životě.

Miloval mě…

autor: Alexia

Komentáře