From the inside out 42.

Odpolední vítr setřásal zbývající barevné listy z okolních stromů, zatímco Tom jednou dvakrát objel kolečko, než našel místo k zaparkování. Stejně jako mnoho portlandských čtvrtí, které nebyly v centru betonu a cihel, byl Wildwood ze všech stran obklopen stromy. Módní restaurace vyznačující se severozápadním menu a trvale udržitelnou kuchyní byla zastrčena v rohu bloku, kde se na jedné straně nacházely obchody a kavárny, a na druhé obytné domy. Tom si prohlížel auta na malém parkovišti obehnaném černým zábradlím z tepaného železa. Jeho otec a nevlastní matka budou mít auto z půjčovny, ale přesto našel sám sebe, jak hledá něco povědomého, možná jen jako přípravu na nadcházející setkání.

„Hej,“ řekl Bill vedle něj a dotkl se jeho paže, když se Tom dlouho poté, co zaparkoval, ani nepohnul. Tom se nadechl a podíval se na něj, pokusil se o úsměv. Celý obličej mu to natáhlo do grimasy. „Víš jistě, že mě tady u toho chceš?“ Pokračoval Bill, jel rukou vzhůru po Tomově paži, dokud jeho teplá a uklidňující dlaň neležela na zadní straně Tomova odhaleného zápěstí. Vlasy měl rozpuštěné kolem obličeje, stylizované v několika vrstvách a tu a tam pozvednuté gelem nebo lakem či nějakým jiným produktem. Menší vrstvy měl nyní i kolem spánků, jak si Tom povšiml, jak Angie co nejvíce využila jeho nový účes, díky čemuž vypadal razantně, ale přesto svůdně. Oči měl kouřové, obtáhnuté tmavou linkou a stíny, a na rtech měl tu nejmenší vrstvu čirého lesku, díky kterému je Tom chtěl ochutnat.

Byl androgynní, genderově vzdorující, a zároveň tou nejkrásnější věcí, jakou Tom kdy viděl.

„Není tady nikdo, koho bych tu měl raději,“ řekl Tom upřímně, zvedl ruku z volantu a propletl své prsty s Billem.

„Jsme tady brzo,“ poznamenal Bill a lehkým trhnutím brady ukázal na hodiny na palubní desce.

„Právě včas podle standardů mého otce,“ odpověděl Tom. „Už tam bude, pravděpodobně u baru.“ Tom se přinutil znovu dýchat a připomněl si, že nechce dělat nic bez Billa po svém boku. Chtěl s tím vyjít na denní světlo. A jo, riskoval úplně všechno, ale to, co musel získat, stálo za mnohem víc.

„Vážně to chceš udělat?“ Zeptal se Bill vedle něj tiše, sedadlo vedle něj slabě zavrzalo, když se zavrtěl a přisunul se blíž k Tomovi. „Tvůj táta ti platí školu – jestli tě odstřihne od peněz, nebo…“

„Vypořádám se s tím,“ přerušil ho Tom, ne proto, aby Billa umlčel, ale proto, že ty samé myšlenky se mu honily hlavou už od chvíle, co se vydal touto cestou. Existovala reálná možnost, že mu jeho otec řekne, aby se s Billem rozešel, jinak ho přestane finančně podporovat. Nebylo by to poprvé, co by použil téma finanční podpory k tomu, aby mu Tom dal to, co chtěl.

Znovu se pokusil o uklidňující úsměv. „Jsou chvíle, kdy se musíš postavit za to, v co věříš.“

Billovy hezké rysy byly zkaženy jemným zamračením usazeným mezi jeho upraveným černým obočím. „Poslouchej, Tome… pokud to děláš kvůli tomu, co se mi stalo…“

„Nedělám,“ řekl Tom s malým potřesením hlavy. Sevřel Billovy prsty pevněji. „Dělám to proto, že tě miluju. Věřím v nás. A myslím to s tebou vážně, jsi součástí mého života a nejdeš nikam pryč…“ Odmlčel se a znovu se nadechl.

Bill se na něj pousmál. „Nemusíš se nechat vydědit jen proto, abys mi dokázal, že mě miluješ,“ řekl.

„To ne,“ řekl Tom a zavrtěl hlavou. „Totiž, miluju tě. Ale tohle je více o mém otci a mně, víš? Je to o tom, aby si uvědomil, že jsem sám sebou. A že jsou tady některé věci, které mě jeho peníze nepřinutí udělat.“

Bill byl chvilku zticha. Když mu Tom stiskl ruku, okamžitě mu stisk opětoval.

„Tak mu to pojďme ukázat,“ řekl Bill a naklonil se blíž dost na to, aby Tom mohl vidět všechny detaily jemného make-upu, který mu Angie tak obratně aplikovala, a stejně tak i krásu Billových souměrných rysů. „A snad si přitom dát i dobrou večeři.“

„Mm,“ zamumlal Tom, otočil hlavu a zachytil Billovy rty.
Vanilka, povšiml si omámeně. Billův lesk na rty byl lahodný. Dalo to velké úsilí se od sebe konečně odpoutat, aby vystoupili z auta.

Foukal prudký vítr, ale Tom si toho jen sotva všiml a natáhl se pro Billovu ruku, jak se rychlými kroky pohybovali od malého parkoviště ke vchodu budovy. Venku stály stoly, žádný z nich však nebyl připravený k provozu. Když dorazili ke dveřím restaurace, Tom byl rychlejší, otevřel je a přidržel je pro Billa. Jen se zazubil, když se jejich oči setkaly a Bill na něj pobaveně pozvedl obočí. Tom si držel Billa po svém boku rukou kolem jeho ramen, zatímco se rozhlížel a lokalizoval nedaleký bar. Ani si nevšiml hostesky v hedvábné halence a úzkých černých kalhotách. U baru stál muž v šedém saku, napůl posazený na barové stoličce a se skleničkou na vysoké stopce, záda měl shrbená. Vedle něj seděla vysoká, kostnatá žena v červených šatech a na černých podpatcích, blond vlasy měla sepnuté vysoko na hlavě.

Dýchej, připomněl si Tom. Byli to jeho rodiče, ale byli to jen lidé, pouze lidské bytosti. Musel si to připomínat, jinak by začal vyšilovat. Ačkoliv by to bylo sexy, kdyby na něm Bill musel předvést první pomoc… ne, to by vůbec nebylo sexy!

Byli to jeho rodiče, a bez ohledu na to, jak moc se stal sám sebou, věděl, že na jejich názoru mu stále bude záležet. Navzdory skutečnosti, že neměli vůbec nic společného.

„Tati,“ promluvil Tom s jistotou, že záda v šedém saku patří jeho otci.

Jako by se zastavil čas a pustil se ve zpomalené verzi. Jonathan Kaulitz se otočil od baru a Irene natáhla krk ze svého místa. Tomův otec byl vysoký, hřmotně stavěný muž. Už to bylo pár měsíců, co ho Tom viděl, a jeho první dojem byl, že vypadá starší – ne jako ten rázný, poněkud zatrpklý, mocný muž v jeho paměti. Jeho pískově hnědé vlasy ustupovaly a na čele měl permanentně vyrýsované linie vrásek končící mezi obočím. Byl to však hezký muž a měl nápadný nos a přitažlivě tvarované oči, které předal Tomovi spolu s dalšími genetickými dary.

„Tome,“ pozdravil ho Jonathan a vzal si z baru svou skleničku. „Už bylo na čase.“ Vyrazil kupředu a obočí se mu stáhlo, když mu pohled přeskočil k vysoké, nádherné osobě po Tomově boku. Přes Jonathanovo rameno Tom zahlédl Irene, která sklouzla ze židle, a přes její dokonalé rysy přeběhl náznak mrzutosti. Tom se rozhodl, že nestojí za to poukazovat, že přišli brzy, natož právě včas. Některé věci nestály za plýtvání slovy. „A kdo je tohle?“ Zeptal se Jonathan a měřil si Billa svým pohledem. „Nevěděl jsem, že s někým chodíš.“

„Řekla jsem mu, aby udělal rezervaci pro tři,“ promluvila za ním Irene, zněla nervózně.

Jonathanovy oči byly stále na Billovi, a Tom musel potlačit své podráždění – a pobavení – nad tím, že jeho starší otec, definitivně za zenitem, očumoval Tomovo rande.

„Bille, tohle je můj otec Jonathan Kaulitz,“ začal Tom s představováním a dál držel pevně ruku kolem Billových ramen. „Tati, tohle je můj přítel Bill Trümper.“

Jonathanovo obočí prudce vylétlo vzhůru a poklesla mu čelist. „Kluk…“ začal, zatímco Irene ze sebe vydala vysoký zvuk.

„Kaulitz, rezervace pro čtyři?“ přerušila je blonďatá hosteska, než mohlo být řečeno cokoliv dalšího.

„Pojďme se posadit,“ navrhl Tom a sundal ruku z Billova ramene, ale dotkl se s ní jeho dlaně. Koutkem oka zachytil Billův malý úsměv.

Tom nabral přímý kurz za blond hosteskou, která měla několik papírových menu a rázovala si to do jídelní části restaurace, jako by byla součástí časovaného závodu. Chytil Billa za ruku a udržoval tak jejich spojení. Alespoň, když byl v čele, nemusel vidět příval výrazů na otcově tváři, i když si je dokázal představit. Za ním bylo ticho. Tom začal uvažovat, jestli to přes celou tu večeři vůbec zvládnou. Byli přivedeni k jednoduchému tmavému dřevenému stolu prostřenému pro čtyři. Stůl byl ozdoben jedinou čajovou svíčkou ovinutou větvičkou břečťanu. Tom se usadil na jedné straně stolu a čekal, až si Bill vybere místo vedle něj, a nakonec se otočil, aby spatřil blížícího se otce.

Jonathanova tvář byla nečitelná, téměř bezvýrazná, ale na pravé straně čelisti se mu objevil tik. „No,“ pronesl, „rozhodně ses stal… liberálním.“

Tom se zamračil. Napřímil se, když ucítil lehký dotek na stehně. Pod stolem vyhledal Billovy prsty a čerpal z toho lehkého doteku nejen útěchu, ale i svou vlastní sílu.

„Bill je v mém životě natrvalo,“ řekl Tom a podával ta slova jako výzvu. „Je pro mě důležitý, miluju ho a…“

Jonathan zvedl ruku. „Mně je jedno, co děláš v posteli, Tome,“ řekl s mrzutým výrazem. „Pojďme se v tom nepitvat, ano? Jsme tady kvůli dobré večeři a zdvořilému rozhovoru. Bille, tohle je poprvé, co o tobě slyším, ale jsem si jistý, že tě rád poznávám.“

Bill zvedl hlavu a zamumlal něco vyhýbavého.

„Takže, Bille, co děláš?“ Řekla Irene, převzala slovo po Jonathanovi. Pevně sevřela stopku své skleničky a upřela na ně svůj pohled.

„Já, ehm, chodím na stejnou univerzitu jako Tom,“ odpověděl Bill, očividně zaskočený, že je osloven tak civilně už tak brzy toho večera. Pohledem se obrátil k Tomovi, jako by se chtěl zeptat neměla to být katastrofa?

Pro Toma to bylo neskutečné. Stále to v něm kypělo nad tím, že jeho otec omezil jeho a Billův vztah jen na něco, co spolu prováděli v soukromí. Přesto doufal, že dostane šanci ukázat Jonathanovi, že on a Bill jsou mnohem víc.

„A jak jste se seznámili?“ Zeptala se Irene.

Bill na okamžik zaváhal, levou rukou si pohrával s ubrouskem a stiskl Tomovu ruku. „Pracujeme ve stejném Starbucks – a, no, potkávali jsme se i v kampusu.“

Seznámili jsme se online, pomyslel si Tom pro sebe, protože tak se skutečně setkali, vytvořili si opravdové pouto, ale jeho rodiče by to nikdy nepochopili.

Jejich číšník dorazil právě ve chvíli, kdy přerušil potenciálně nepříjemný okamžik, když se zdálo, že Irene už nemá co říct, a Jonathan si četl vinný lístek. Objednali si nápoje, Pepsi pro Toma a Pellegrino pro Billa, zatímco Jonathan si poručil další vodku s tonicem a Irene požádala o víno hodící se k jejímu jídlu. Tomovi to dopřálo chvíli k prozkoumání menu a uvolnil Billovu ruku, aby se mohl i on podívat na speciality.

„Tak co je nového?“ Zeptal se Jonathan a upřel své ledové oči na Toma. Měl je bledě modré na rozdíl od teple hnědé, kterou Tom zdědil po své matce.

Billova máma měla modré oči, uvědomil si Tom najednou. Hlavou mu prolétla rozmarná myšlenka. Bylo to už dávno, co bral v biologii genetiku, ale nesl si v genech recesivní rys pro modré oči, a stejně tak Bill. Kdyby byli schopní spolu mít děti…

Bylo naprosto zbytečné se tou myšlenkou dál zabývat, ať už byla jakkoliv sladká. Zaměřil se na otázku svého otce. „No… já a Bill jsme noví,“ řekl obezřetně. Jen sotva mohl uvěřit tomu časovému období, během kterého spolu chodili. Bylo to tak krátce. Ale všechno, čemu o sobě věřil, bylo obráceno vzhůru nohama a dostalo se tomu dobrého, silného zatřesení. Už však nezpochybňoval svou sexualitu. Už věděl, kdy to s člověkem myslí vážně, bez ohledu na pohlaví.

Teď to byla záležitost jeho závazku vůči jedné osobě. Najít znovu sám sebe očima někoho jiného a na oplátku nacházet stále nové věci, které na té osobě mohl milovat.

„Proto jsem nic neřekl,“ pokračoval Tom a stiskl rty. „A… nemyslel jsem si, že bys…“ odmlčel se, přesunul svůj pohled na Irene, která se viditelně odvrátila.

Když se podíval zpátky na svého otce, Jonathan se mračil.

„Tome,“ řekl. V jeho hlase byla vážnost, odměřená trpělivost. „Nezajímá mě, s kým chodíš, dokud budeš dobře žít a budeš dělat to nejlepší, co jen dokážeš, v každém aspektu tvého života.“

Teď byl na řadě Tom, aby mu poklesla čelist.

„Přestaň tak zírat,“ řekl Jonathan nedůtklivě. „Máš představu, kolik gayů máme v našem společenském kruhu? Není to žádný problém.“

Tom zamrkal. Teď, když se o tom jeho otec zmínil, to vlastně byla pravda. Jeden z Ireniných bratranců byl gay, a ve své síti přátel měli několik homosexuálních párů. Tom si byl docela jistý, že i rodinný právník – a také blízký přítel – byl gay, a už mnoho let šťastné spárovaný. Nebylo to tak, jako by snad některý z jeho rodičů daroval peníze na kauzy LGBT, nebo se snad každé léto účastnil Pride pochodu v Chicagu, ale byli více zainteresovaní, než si dovolil si pamatovat.

Jeho otec se vždy zdál být tak zaměřený na udržení Toma na té přímé a správné cestě, že Tom zapomněl na způsoby, ve kterých dokázal být Jonathan také liberální, nebo alespoň otevřeně smýšlející.

„Radila jsem Tomovi, že si myslím, že by bylo nejlepší, kdyby nevyjadřoval své osobní preference během rodinné večeře,“ vložila se do toho Irene jemně a zvedla svou sklenici vína.

Jonathan jen mrzutě mávnul rukou. „A co, jestli si chce Tom přivést na večeři rande?“ řekl. „Je hezké vidět jej pro změnu randit a ne jen spát se všemi okolo.“

„Ehm, díky,“ řekl Tom s vyschlými ústy. Co jiného měl říct? Znovu pohlédl od svého otce na Irene a ta jen pokrčila rameny, jako by chtěla naznačit, že Jonathanova otevřenost je překvapením i pro ni. „Víš… já jsem si vždycky myslel, že bys chtěl, abych se oženil, měl děti.“

„No, to je tvůj předpoklad,“ namítl Jonathan, jeho modré oči svítily jako lasery. „Nemyslím to jako urážku, Tome, jsem rád, že jsme tě měli, ale ženil jsem se příliš mladý a Simone a já jsme měli dítě proto, abychom si zachránili manželství. Nefungovalo to. Ani jeden z nás nelitoval, že jsme tě měli, ale já nejsem tak úplně rodičovský typ-„

Opravdu? Nikdy jsem si nevšiml, bylo na špičce Tomova jazyka. Sklopil hlavu ke svému talíři, aby zabránil nějaké duchaplné poznámce.

„-a tvá matka mohla ještě sama pár let počkat. Nezajímá mě, jestli máš děti, Tome. Nestojí na tom celý svět. Ale je na tobě, aby sis to rozhodl, ne na mně,“ zakončil Jonathan. Stiskl rty a pozvedl svou vodku. „Teď změňme téma. Co dalšího je nového?“

„Ach, já nevím,“ promluvila Irene a rozložila svůj ubrousek. „Pokud Tom bude chtít se svou polovičkou děti, a tou polovičkou bude Bill, vždycky si můžou nějaké adoptovat. Je to stále běžnější a tichomořský severozápad je pro to pěkným liberálním místem.“

„S Billem,“ promluvil Tom a znovu se natáhl pro ruku svého přítele. „Bylo by to s Billem, pokud bych si s někým měl adoptovat děti.“

Jonathan mu věnoval upřený pohled. „Čas ukáže.“ Střelil kousavým pohledem na svou ženu. „Můžeme ty řeči o dětech odložit, Irene? Tom ještě ani nedokončil vysokou školu.“

Tom zvedl svou sklenici s vodou, z úlevy pocítil až závrať. Nebyl vyděděn. Jeho otci to bylo jedno. Stále bude tvrdým oříškem ve většině věcí v Tomově životě, v kariéře, známkách, jestli si už našel stáž, nebo stále připravuje kávu ve Starbucks. Ale s tím se Tom dokázal vypořádat, to bylo známé území. Otočil se a podíval se na Billa, na svého zářivého, nádherného Billa, a Bill mu věnoval krátký a jiskřivý úsměv. Ty, já a postel dnes večer, pomyslel si, a možná si to Tom jen představoval, ale zdálo se, jako by se Billův úsměv ještě rozšířil.

Jejich číšník znovu dorazil, aby přijal objednávky jídel, a večer se odebral do klidnějších vod.

„Takže Bille, jaký je ve škole tvůj hlavní obor?“ Zeptala se Irene. Usrkla trochu vína a opřela se o židli, vypadala mnohem uvolněněji.

„Angličtina,“ řekl Bill, poplácal Toma po stehně a znovu uchopil jeho ruku, aby rozložil ubrousek seskládaný do struktury origami.

Jonathan ze sebe vydal krátký, štěkavý smích a Tomovi znovu poklesl žaludek. „Co proboha budeš dělat s angličtinou?“ Zeptal se Jonathan. „Učit?“

„To ještě nemám tušení,“ řekl Bill vesele.

„Raději bys měl mít nějaký plán,“ řekl Jonathan. Jeho vodka byla obratně nahrazena další, ale prozatím ji z velké části nechával ležet na stole.

„Tati,“ řekl Tom varovně. Jonathan měl právo grilovat jeho, ale ne jeho přítele.

„Ne, to je v pořádku,“ promluvil Bill. Naklonil se kupředu, zdánlivě nezastrašený, a promluvil přímo k Jonathanovi. „Mí rodiče chtějí to samé, abych přišel na to, co s tím budu dělat. Jsem si jistý, že teď už jsem připravený si to vyřešit sám.“ Usmál se a sundal lokty ze stolu, když jim na stůl přinesli předkrmy.

Tom shlédl na své vlastní krabí koláčky pokapané česnekovo-šafránovým olejem. Byl na Billa hrdý, že se dostal do tohoto bodu, sám sebe stále považoval napospas vydaného proudu. Nechtěl být účetním.

„A co ty, Tome, držíš si průměr?“

„Jo,“ řekl Tom nepříliš nadšeně, zatímco přejížděl vidličkou po talíři a pohrával si s nejbližším krabím koláčkem.

„Vypadáš, jako že si nejsi jistý,“ pobídl ho Jonathan. Vypil svou vodku s tonicem a odložil ji stranou, také si objednal víno vhodné ke svému jídlu.

Tom krátce zauvažoval, zda jeho otec a Irene přijeli taxíkem, nebo půjčeným autem. Kdyby se zeptal, stejně by mu bylo řečeno, že mu do toho nic není.

„Průměr mám dobrý,“ odpověděl Tom. Znovu se setkal s otcovým pohledem. „To jen z toho oboru nejsem moc nadšený.“

„Účetnictví?“ Řekl Jonathan a zamračil se. „Obchodní obory jsou velmi výhodné… Ačkoliv já jsem vždycky říkal, že bys měl být právník vzhledem k tomu, jak moc ses se mnou vždycky chtěl hádat.“

Tom se co nejvíce snažil neprotočit oči, věděl, že nebyl příliš úspěšný. Posunul po talíři dalších několik kousků předkrmu a byl překvapený, když vzhlédl a jeho otec na něj stále pronikavě hleděl.

„Promluvíme si o tom později,“ řekl Jonathan a mávnul na nedalekého číšníka, aby odnesl jeho talíř. Tom věděl, co to znamenalo – promluví si o tom později, pokud si to jeho otec bude pamatovat, pokud se toho večera stane velkorysým opilcem.

Během večeře měnili témata. Irene zaměřila hovor na diskuzi o tom, co dělali s Jonathanem o víkendu a na jejich napjatý časový rozvrh, který znamenal, že musejí zrušit večeři s Tomem následujícího večera. Tom z toho opravdu nebyl příliš zklamaný.

Velká část konverzace z Tomovy strany spočívala v tom, že své nevlastní matce odpovídal ve slabikách „mm-hmm,“ „jo,“ „skvělé.“ Vedle něj se Bill věnoval svému kuřecímu masu s těstovinami, které si objednal, zatímco Tom rozebíral své jehněčí s artyčokovým pyré a skončil tak, že většinu jen postrkával po talíři.

„Tati,“ promluvil Tom, když měl jeho otec poslední sklenici vína z lahve napůl vypitou a všichni si prohlíželi nabídku dezertů, zatímco sténali nad svými plnými žaludky.

„Tome?“ Pobídl jej Jonathan a s opatrným cinknutím sklenici odložil.

„Opravdu si myslím, že bych měl změnit obor,“ řekl Tom a připravoval se na hádku.

Jonathan se opatrně nadechl, zvedl víno a zatočil s ním, než naklonil hlavu na stranu. „Vysvětli,“ řekl.

„Nemyslím si, že můžu být účetní,“ řekl Tom a položil ruce na stůl.

Jonathan přimhouřil oči a udržoval stálý, kývavý pohyb ruky, kterým udržoval víno ve sklenici v pohybu. „No, věděl bys to lépe, kdyby se ti podařilo získat stáž namísto práce ve Starbucks, nemyslíš?“

Tom začal vrtět hlavou. „Já se znám,“ řekl. „Nepotřebuju sedět v kanceláři od devíti do pěti, abych věděl, že bych to nenáviděl. Čísla, účetnictví, všechno je to jen černé a bílé. Já potřebuju něco, co mě za šest měsíců nebo rok nepřivede k šílenství. Chci něco flexibilního a vím, že účetnictví to nebude.“

„Co chceš opravdu dělat, Tome?“

Tom se nadechl. Byl si téměř jistý, že to bylo poprvé, kdy se jej otec na tu otázku zeptal. Jeho škola, jeho obor, dokonce i jeho kolej při vstupu na vysokou školu, to vše bylo přezkoumáno a prověřeno a schváleno jeho otcem. Osmnáctiletý a neschopný rozhodovat se dle vlastního výběru, Tom zuřil a podřídil se, a možná za poslední dva roky trochu zdivočel s dívkami, spolu s dalšími věcmi.

Bill ho nepřivedl jen zpátky do reality, přivedl Toma k jeho samému. K té jeho nejlepší části.

„Raději bych dělal něco v marketingu, v reklamě,“ řekl Tom jako přiznání. „Mohl bych pořád využít obchodní titul, ale prostě… Nedokážu vystát myšlenku, že budu neustále zabarikádovaný za stolem nebo v kanceláři. Chci být venku, pracovat s lidmi, vytvářet něco. Kdybych musel každý den jen od rána do večera chroustat čísla, myslím, že bych se po roce zastřelil.“

Bill vedle něj vydal tichý, zoufalý zvuk a Tom se natáhl, aby jej utěšil a pohladil jej po stehně.

„Chápu tvůj úhel pohledu,“ řekl Jonathan po chvíli. „Vždycky jsi byl společenský a pořád sis něco čmáral do těch svých skicáků. To máš po své matce – a po mé matce, byla taky druhem umělce. Dobře.“

Tom nemohl uvěřit svým uším. „Chceš říct…?“

„Chápu to tak, že už jsi nad tím nějakou dobu přemýšlel?“ Zeptal se Jonathan a jeho přísný pohled byl zpátky.

Tom otupěle přikývl. Billovy prsty vklouzly do jeho a pevně jej stiskly, třes prozradil jeho vzrušení.

„Jdi do toho a uskutečni to,“ řekl mu Jonathan. „Jakékoliv změny, které musíš ve škole provést a tak dále.“

„O-okay,“ řekl Tom, hlas se mu zlomil. Bylo mu to jedno. Zíral na svého otce a přemýšlel, kdy ten muž tolik změknul. Kolik si toho Tom sám špatně vyložil ve svém usilování, jak vyhrát argumenty a střety názorů? „Jsi si tím jistý?“

„Je to tvůj život, Tome,“ řekl Jonathan. „Vydej ze sebe to nejlepší, to je vše, co od tebe můžu kdy žádat.“

autor: fyredancer

Komentáře