autor: Alexia
Už je to tak dlouho, co jsem neviděl své přátele. Tedy… nejsem si jist, zda se ti lidé dají nazvat mými pravými přáteli, ale byla to parta, se kterou jsem prožil celé svoje mládí. Ne že bych byl tak starý, to ne, vždyť mi je teprve čtyřiadvacet, ale teď je to všechno úplně jiné. Moje mládí skončilo někdy před čtyřmi lety, když se mi život obrátil úplně naruby. A nebylo cesty zpět…
S nimi jsem prožíval všechny strasti puberty, to oni mi pomáhali a byli se mnou, když jsem se odstěhoval od rodičů, což tehdy nebylo vůbec lehké, a s nimi jsem od té doby trávil čas téměř každý víkend. Bylo to náročné období. Ne proto, že bych se o sebe neuměl postarat, právě naopak! Ale každý víkend mezi námi proteklo několik litrů tvrdého alkoholu, divokých pařeb, ze kterých si téměř nikdo nic nepamatoval, diskotékových excesů a podobně.
Nemohu říct, že svůj život teď nemám rád, ale je jiný, navenek téměř idylický. Je sakra jiný a já sám nevím, co je se mnou špatně. Pořád přemýšlím nad tím, co může zapříčiňovat tu prázdnotu, kterou v sobě cítím. Tedy… přemýšlím proč… proč věci dopadly tak, jak jsou dnes. Na to, co mi v životě chybí, i když se myšlenky na to snažím sebevíc zahnat, jsem už přišel.
Na nočním stolku se mi rozvibroval telefon; už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem měl zapnuté vyzvánění. Na displeji uvidím známé a tak očekávané jméno jediného skutečného přítele, který mi zůstal navzdory všemu.
„Andy?“
„Čau, Tome, tak co? Jsi připravený? Kdy se pro tebe můžu stavit? Nebo se někde setkáme? Sorry, kámo, už mi doma přeskakuje jako starým hodinám, potřebuji se odsud dostat,“ vychrlí na mě Andreas jednu otázku za druhou.
„V podstatě i jo, ale musím počkat, dokud Ella neusne. Slíbil jsem Lynne, že ji tu nenechám samotnou, pokud bude malá vzhůru, víš? Je dost vyčerpaná, nechci to děsné večerní uspávání nechat jen na ni,“ nahodím svůj omluvný tón hlasu a silně doufám, že mě pochopí.
„Bože, vy rodiče to musíte mít fakt děsný,“ trpce se uchechtne, jeho výraz si dokážu představit i přes telefon. To je celý Andreas.
„I ty jsi rodič!“
„Ano, ale ne, když jdu po sto letech ven. Tehdy vylezu zpodpantofle a nikdo ode mě nic nechce. Každopádně, já jdu napřed. Sejdeme se rovnou na hřišti, co říkáš?“
„Okej, já tam přijdu.“
„Zlom vaz!“ Řekne a položí telefon. Je to pako.
Andy je můj jediný opravdový přítel z nich všech, který mi zůstal, a jsme v kontaktu častěji než jednou za měsíc.
Na dnešek jsme se oba těšili celý měsíc, odkdy jsme tuto akci vymysleli. Po několika letech se všichni setkáme. Celá bývalá sestava. Jsem zvědavý, jak vypadají, jak se mají, co je u nich nového, ale zároveň mám strach. Dohodli jsme se totiž, že dnes večer bude přesně takový jako kdysi. Jako když nikdo z nás neměl žádné jiné problémy, jen to, co si večer oblékne, co bude pít a co sní před tím, aby se nepozvracel, což téměř nikdy nikomu nevyšlo. Och, byly to opravdu těžké párty. Dokonce jsme se dohodli, že se setkáme na stejném místě, kde jsme trávili většinu času. Tedy kde někteří stále tráví většinu času, ale mně něco takového nehrozí.
Veškerý můj čas připadne mé rodině a práci. Práci, kterou vrcholně nesnáším, a ženě, ke které téměř nic necítím. Není to děsný? Jediné, co mě opravdu naplňuje a koho miluji, je moje dcerka Ella. Bez ní bych si už život opravdu neuměl představit, i když občas přemýšlím nad tím, co by se stalo, respektive jak bych žil, kdyby Lynn neotěhotněla. Hodně dlouho jsem si nadával do debilů, vyčítal si, že jsem se ten den tak opil zcela pod obraz boží a veškerý vztek si bohužel vybil na ní, neboť byla právě po ruce.
Ani jsem nevěděl, co dělám, bylo to víceméně z trucu a hlavně zlosti. Na ten den nikdy nezapomenu. Den, kdy jsem svou vinou přišel o člověka, kterého jsem miloval nejvíc na světě. Zcela čistou magickou láskou. Co když ten pocit už nikdy nezažiju? A že mám tedy pěkně našlápnuto. Lynn mám rád, je to moje manželka, ale to je všechno. Nedá se to ani srovnat s tím, co jsem k němu cítil, co dělal můj žaludek pokaždé, když jsem ho uviděl, jak se mi točila hlava a srdce jásalo jen z vůně té černovlasé bytosti, kterou jsem tak moc miloval. A pořád… možná… ne, to si musím vyhodit z hlavy, to nejde! Bude hodně těžké ho po těch letech vidět znovu a tvářit se, že se mezi námi nic nestalo. Jsem debil, neměl jsem na toto setkání nikdy přistoupit.
„Ella už usnula.“ Lynn potichu vyleze z ložnice a zavře dveře.
„Ou, tak rychle? Nehledala mě? Většinou se na mě ptá.“ A vlastně i to je důvod, proč jsem stále doma. Střídáme se u ní jako na běžícím pásu, každých deset minut chce u sebe někoho jiného. Snad z toho jednou vyroste, ale co čekat od malého dítěte?
„Ne, umordoval jsi ji k smrti! Lehla do postele, zavřela oči a po prvních větách pohádky usnula. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsme měli tak snadné uspávání.“ Pousměje se, prohrábne si dlouhé vlnité blond vlasy a projde kolem mě do kuchyně začít se svými každovečerními rituály.
„Tak já tedy pojedu, nečekej na mě, nevím, kdy se vrátím. Andreas se mi zdál už připitý, a to byl stále ještě doma. „
„Neboj, víš, že bych na tebe nečekala.“ Odvětí zcela spontánně, jako kdyby to nic neznamenalo.
*
Pomalu přicházím na místo, kde jsem tak dlouho nebyl. V hlavě mi probleskne tisíce vzpomínek z časů minulých, když to tu bylo skoro jako můj druhý domov. Razím si cestu po mokré trávě přes celé hřiště až k jednomu dřevěnému stolu úplně na konci. Není to vlastně hřiště jako takové, myslím, že se tu nikdy nedělaly opravdové sporty, alespoň co si pamatuji. Proto sem město dalo několik stolů s lavičkami, aby se mladí měli kde po večerech scházet a nemuseli dělat bordel v centru města. Akorát na osvětlení tak trochu zapomněli, takže bylo nutné si přinést svou baterku nebo jakýkoli jiný zdroj. Pamatuji si, kolikrát jsme tam seděli a povídali se bez toho, abychom viděli aspoň siluety, natož si viděli do očí.
Cesta se mi krátí a já přece jen zpozoroval celkem slušný zdroj světla na našem obvyklém místě. Hah, vidím, že se tentokrát dobře připravili.
„Tome! Tak jsi přišel!“ Vyskočí ke mně Lukas a hned mě objímá, samozřejmě s lahví tvrdého alkoholu v ruce, kterou by jen tak nepustil, ani kdyby musel.
„Jasně, že jsem přišel, tohle jsem si nemohl nechat ujít!“ Pousměju se, poplácám ho po rameni a sleduju ostatní lidi sedící u stolu. Každou známou tvář v rámci možností rozpoznávám, jak to nejvíc jde, i když mám pořádně ztížené podmínky. Nakonec to světlo stojí za prd.
„Počkej, usnadním ti to.“ Zvedne se tentokrát David a vytáhne mnohem silnější světlo ze svého batohu. Je příjemně teplé. Teď se mi poznává moje stará banda mnohem jednodušeji.
„Ty vole, na cos doteď myslel? Tos ji nemohl zapnout dřív?!“ Okřikne ho Andreas, všichni se zasmějí. Zvědavě zkoumám každou tvář sedící u stolu, téměř nikdo se nezměnil, jen zestárl. Ne však tak moc, přece jen to není 20 let, že?
A on? Není tu… Nejsem si jistý, jestli se mi ulevilo, nebo jsem zklamaný. Samozřejmě je pro mě lehčí, pokud ho už nikdy v životě neuvidím, ale i tak se cítím mizerně. Nepřišel kvůli mně? Co jsem vůbec mohl čekat? Že se jen tak setkáme a nic? Budeme se tvářit jako přátelé? Nebo bychom se k sobě chovali jako zcela cizí osoby? Možná je opravdu lepší, že tady není. I když… stále je to tu temné „i když…“.
„Tak co, Tome, jak se máš? Co děláš? Pracuješ? Neviděli jsme se tak dlouho! Ani jsem nečekal, že si na nás najdeš čas.“ Přívětivě mě osloví Nella, sype na mě otázky, na které nemám absolutně chuť odpovědět. Celý týden jsem byl nadšený a těšil se na tento den, ale teď nemám absolutně chuť dál setrvávat na tvrdé lavici na kraji hřiště a mluvit o svém zpackaném životě. Někdo by si řekl, že jsem nevděčný, že mám vše, co by běžný člověk v mém věku mohl chtít, ale vůbec to tak není. Tedy… opravdu mám všechno. Mám dítě, rodinu, práci, krásný velký byt. Ale co s tím, když mi chybí láska? Ta opravdová životní láska, kterou jsem měl a vlastní vinou ztratil.
„Nah, však to znáš… práce, přebalování, spánek, práce, přebalování, spánek, a to všechno dokola…“ až se mi z toho točí hlava.
„Jasně, nejsem na tom jinak, také se mi točí vše kolem toho, akorát my ženy máme štěstí, že alespoň tu chvilku nemusíme do práce!“
„Ale musíte rodit! A to je fakt hrozné!“ Odbyde ji Alan, kterého jsem si vlastně ani nevšiml.
„No, na to bychom si samozřejmě měli připít!“ Lukas vyzvedne svou láhev tvrdého alkoholu, vítězně se napije a podá ji dál. Před tím jsme to nazývali „herpes párty“, vždy se totiž chlastalo z jedné láhve.
Když se ta čirá tekutina dostane ke mně a ovane mě její silné aroma, žaludek se mi nepříjemně zkroutí. Od té doby, kdy jsem svým posledním alkoholovým řáděním všechno posral, jsem se ničeho, co má nějaké procento, nedotkl. Ani piva, nic. Kašlu na to, minulost nezměním a budoucnost je i tak v prdeli. „Tak na zdraví!“ Zvednu láhev a kopnu do sebe dost velký doušek alkoholu, a pak ještě jeden. Co to do mě vjelo, proboha? Pálení alkoholu v hrdle není příjemné, ale spustilo mi celkem známé pocity. I když už nejsem zvyklý, ale zvládám to na výbornou. Není to už jako kdysi, když jsme vodku dokázali pít jako vodu a ani to s námi nepohnulo, to musím uznat.
„Ou yeah! Tohle je Tom, kterýho znám!“ Lukas se zasměje a poplácá mě po rameni. Musím se nad tím pousmát, možná se nakonec budu cítit opravdu dobře.
A tak to i bylo… Po dobu vykecávání, kdy každý vyprávěl něco málo o sobě, a Andreasovými uštěpačnými poznámkami, jsme takto otočili asi tři kola.
No, Tome, už to není, co to bývalo.
Opravdu začínám cítit, že jsem něco vypil. Člověk si dokáže hodně rychle odvyknout. Má to ale svá pozitiva! Konečně jsem se dokázal uvolnit a nemyslet na to, že jsem tu vlastně ani nechtěl být, tedy chtěl, ale čekal jsem něco jiného. Ale co jiného jsem měl čekat? Nemohu ani pomyslet na to, že jsem ho chtěl vidět, že to ON byl ten důvod, proč se to celé pokazilo. Čím více mám vypito, tím více pouštím opratě své mysli. Nedokážu ji krotit ani zastavit a občas mi myšlenky samovolně ulétnou z temných pomyslných skříněk, které by měly být dávno zamčené.
„Ale ne! Nevěřím!“ Vykřikne Nella a už se usmívá od ucha k uchu s pohledem zapíchnutým neznámo kam. Všichni se otočíme stejným směrem, snažím se zaostřit, ale zatím vidím jen nějakou siluetu kráčející sem. Teprve když se osoba vynoří ze stínů tmavého hřiště, pochopím, čemu Nella nevěří.
A já taky ne. Srdce se mi neuvěřitelně rozbuší, mám pocit, že ho snad mohou všichni slyšet. Žaludek se mi sevře, hlava se točí. Po takové době jsem ho uviděl. Stál tam s lehkým úsměvem na rtech a byl živý! Nebyl to jen výplod mé fantazie. Opravdu tam je a… je tak nádherný. Přesně takový, jak si ho pamatuju. Make-up, jantarové oči s malými jiskřičkami, černé vlasy, ty sice už nemá tak dlouhé, právě naopak, ale to je asi jediná změna. A ten úsměv… ten úsměv, který nosím v srdci dodnes a vzpomínku na něj si opatruji jako poklad, i když jsem si sám zakázal ji použít. Nemůžu uvěřit, že se mi to jen nezdá, mám přece dost vypito. Co když mám halucinace? Co když mě ten chcípák Lukas nadrogoval? On by toho byl schopný, o tom není pochyb.
Tome, o čem to přemýšlíš?? Vzpamatuj se a netvař se jako tele! Musíš prostě pochopit, že přišel, a tobě tím roky sebeovládání vyšly vniveč. Vše je zpět. Tvá láska je zpět, tvé myšlenky jsou zpět a tvůj žal je zpět. Jsi v prdeli.
„Ahoj, Billy,“ zhluboka se nadechnu, cítím se jako před infarktem. Bill do mě zabodne pohled, ale není nenávistný, jak by se dalo čekat. Právě naopak, je zcela lehký a bezstarostný, až mě to šokuje. Jsem za to rád, nebo nejsem? V hlavě se mi začíná dělat pěkný chaos, nemluvě o tom, že je trochu omámená alkoholem.
„Ahoj, Tomi.“ Řekne mi tak krásně jako tehdy… Tomi mi říkal jedině on, nikdo jiný. A ten hlas, Bože, ten jeho hlas! Chce se mi až brečet, když si představím, že je všechno pryč. Mohl jsem ho mít, mohli jsme být spolu, milovat jeden druhého. Ale ne, proč bych všechno nepodělal, když můžu?!
Procházel jsem pořádně opilý tanečním parketem a hledal Billa. Byl tu víkend, čas, který jsme obvykle trávili v klubu ‚W‘, i když mě to začínalo čím dál tím méně bavit. Již několikrát jsem Billovi naznačil, že bychom pro jednou mohli zůstat doma spolu, jen my dva, ale nikdy mi to neprošlo. Vlastně až na jedinou výjimku, když byl nemocný. Bill byl divoký a nerad spoutaný. Potřeboval si užívat svůj mladý věk a nechtěl promarnit ani chvilku času. Vždy říkával, že se zklidní, až se jeho život změní. Ale co by mohlo tuto změnu vyvolat? Na to jsem nikdy nepřišel.
Hlava se mi točila, nechtěně jsem narážel do vlnících se těl v přeplněném klubu. Opil jsem se do stavu, kdy mi sice nebylo špatně od žaludku, ale cítil jsem se příšerně. Chtěl jsem najít Billa, dostat ho odsud a prostě jít domů spát.
Snažil jsem se zaostřit a najít někoho, kdo by mi ho alespoň připomínal pohyby, ty byly totiž jedinečné. Byly prostě Billovy, takže se mi to pochopitelně nedařilo. Přešel jsem na druhý konec parketu, a konečně rozpoznal nádhernou postavu mé černovlasé lásky, jak se vlnil v jednom rytmu s… počkat! Co? Trochu jsem zatřásl hlavou a doufal, že se mi to jen zdá, ale opak byl pravdou. Bill tancoval s nějakou zcela neznámou dívkou. Nebylo by na tom nic špatného, kdyby netančili tak důvěrně! Až nechutně… byli na sobě nalepení, ta dívka stále vrtěla provokativně boky proti těm jeho a třela se zadkem… Och, ani jsem nechtěl vědět o co, protože bych se pozvracel. Rozběhl jsem se k němu, chytil ho za ruku a odvlekl ho do rohu rozlehlé místnosti plné opilých lidí.
„Bille, prosím, pojďme domů, necítím se dobře.“ Zakřičel jsem mu do ucha, ale sám jsem svá slova neslyšel.
„Ne, já ještě nechci jít! Vždyť je tu tak dobře! Potřebuji tančit! Pojď se mnou, uvidíš, přejde tě to.“ Zamítavě pokývnul hlavou a už už si razil cestu zpět na parket.
„Ne! Počkej, opravdu chci jít domů, chci si jít lehnout, chci být jen s tebou, mám toho dost. Prosím.“ Přehoupnul jsem se na druhou nohu, začínal jsem dost ztrácet rovnováhu. Páni, fakt jsem toho asi vypil moc.
„Tomi, ne! Nemůžeš tu prostě být a bavit se? Promiň, ale já nemůžu za to, že ty nevíš, kdy máš dost! Měl by ses to konečně naučit!“ Zakřičel na mě a vrátil se k dívce, jejíž tvář jsem ani neuměl rozpoznat, jak hrozně jsem měl otupené všechny smysly. Neohrabanými kroky jsem se dopotácel k němu a dal tomu poslední šanci.
„Bille, no tak, nebuď takový! Slibuju, že si už budu dávat pozor, ale teď potřebuju, abys šel prostě se mnou.“
Billův nezájem mě dost naštval. Bylo mi jasné, že mi to dává sežrat a kašle na mě právě proto, abych si opravdu uvědomil, kde mám stopku, a pokaždé se neopil pod obraz. Možná si ani nepamatuju, kolikrát se mohl takový scénář odehrát. Zničehonic však ve mně vzrostl takový hněv, že jsem se přestal ovládat.
„Tobě nejde o to, že chceš tančit! Už mi je všechno jasný! Ty tu potřebuješ být s ní, že? Och bože, že já byl tak slepý! Lepíte se tady na sebe jako nanuky! Víš co, můžeš si tu s ní zůstat, můžete se tu taky… je mi jedno, co!“ Nervózně jsem rozhazoval rukama a tlachal žvásty jeden za druhým. Popadla mě obrovská žárlivost. Tak trochu jsem si uvědomoval, že za celou situaci a můj výstup mohl hlavně alkohol, ale vrátit zpět jsem to nedokázal.
„Ty jseš úplně mimo! Posloucháš se, co říkáš? Jsi úplně ožralý a víš co, Tome? Měl by sis to už uvědomit!“ Zakřičel Bill po mně, ale to jsem byl jednou nohou na odchodu. Okamžitě jsem se musel dostat ven, můj žaludek, hustá atmosféra a nedýchatelný vzduch udělaly své.
„Fajn! Tak si odejdi! Víš co?!“ Ale to jsem už neslyšel…
Přestože jsem Billova slova jen těžko vnímal, bolelo to. Co bylo nejhorší, nemohl jsem se ani otočit a jít zpátky za ním, nějak si to vysvětlit, popovídat si, cokoli. Musel jsem utíkat ven. Jen co jsem vyšel, zahnul jsem za první roh budovy a obsah žaludku si už nepříjemně razil cestu ven. Fuj. Kdyby mi tak aspoň bylo špatně jen z opilosti… Mně bylo hlavně špatně ze sebe samého.
„Hej, jsi v pohodě?“ Přistoupila ke mně jakási dívka. Přisedla si, protože jsem se skácel k zemi na obrubník.
„Vůbec ne.“
Nemohl jsem lhát. Tělo bylo unavené, srdce zlomené. Konečně se mi už alespoň nechtělo zvracet.
„Kámo, měl bys jít domů, jsi na tom dost blbě. Teda já jsem taky opilá, ale ještě dokážu stát na nohách.“ Pousmála se a nastavila ruku, aby mi pomohla vstát.
„Nemůžu jít domů.“
„Proč ne? Máš doma rodiče?“
„Ale ne, nebydlím s nimi. Vlastně nebydlím nikde. Moje polovička se se mnou právě rozešla a já nemám klíče.“ Tohle zjištění jsem si uvědomil až během toho, jak jsem jí to vyprávěl. Do prdele, tady sranda končí!
„Oh, to mě mrzí. Ale můžu ti pomoct, pokud chceš. Můj byt je volný, bydlím sama. Můžeš u mě přespat a zítra uvidíš, na čem vlastně jsi. „
„Vážně?“
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Tom.“
„Těší mě, já jsem Lynn.“
Seděli jsme v přítmí Lynnina bytu a nalévali si poslední sklenici vína. Bylo nechutné, že jsem stále dokázal chlastat, ale čím víc jsem střízlivěl, tím víc jsem si uvědomoval, co se stalo. Bill je někde v klubu, možná už i doma, nevím, je naštvaný a ukončil to. Bez milosti mě opustil, nedal mi ani šanci. Tedy možná i dal, ale nebylo možné ji přijmout, nevím. Myšlenky jsem měl zamlžené a neuměl jsem si v podstatě nic normálně uvědomit. Cítil jsem se jako vygumovaný. Vygumovaný a tak prázdný… A tak mi jako jediné vykoupení přišlo dorazit se úplně.
„Nepůjdeme si lehnout? Jsem už úplně mimo.“ Naznačil jsem Lynn, která na tom nebyla o moc lépe než já.
„Okej, ale lehneš si vedle mě, že jo?“
„Je mi to jedno,“ pokrčil jsem rameny, protože opravdu bylo. Nemotornými kroky jsem se přesunul do ložnice, svlékl ze sebe, co jsem mohl, a konečně si lehl do cizí postele. Mé tělo bylo tak slabé, nemohl jsem už ani hlavu udržet na krku.
„Tome, no tak, mohli bychom tenhle večer zakončit i jinak, hm?“ Přisunula se ke mně, už jsem jen cítil horké polibky na krku… na tváři… a na ústech. V té chvíli se mi mozek zcela odpojil od těla a já si z posledních sil posral celý život.
Dívám se na Billa neschopen slova. V slabém světle se snažím zachytit každý pohled, jeho nádherné oči mě úplně ohromují. Jak je možné, že i po takové době se cítím být stále zamilovaný jako tehdy? I když jsem si myslel, že to ze mě opadlo, tak mi stačí jeden pohled na mou bývalou lásku a všechno je zpátky. Neměl jsem sem chodit. Je úžasné ho zase vidět, ale ten pocit, že se ho nemohu ani dotknout, políbit ho, obejmout, nic. Ten pocit mě pomaličku začíná zevnitř užírat…
Musíš být silný, Tome, zvládneš to! Musíš být jako on, tvářit se, jako by se nic nedělo.
Pro Billa se možná ani nic neděje a bere to úplně sportovně. Ale jak, do prdele, to mám udělat, když ho stále tak moc miluju?
„Bille! Pojď, pojď, přišel jsi právě včas!“
„Včas na co?“ Přesune svou pozornost na Lukase.
„No na další kolo přece! Máš co dohánět!“ Lukas nenechává nic náhodě, přejde pár kroků a už i podává láhev alkoholu do jeho perfektních rukou. Bože, všechno na něm mi přijde tak dokonalé.
Bill se bez ostychu napije, rovnou dvakrát, přesně jako já, když jsem přišel.
„Wuah, ne tak zhurta na mě! Nepil jsem už ani nepamatuju! Viktorovi se to moc nelíbí, jsem rád, že jsem vůbec přišel!“ Usmívá se na všechny, zatímco mně stále hučí v hlavě to jméno. Otázka ze mě samovolně vyletí.
„Viktorovi?“
„Jo. To je můj přítel a vůbec se mu nelíbí, když piju. Víš, je to takový jiný typ,“ odpoví mi s lehkostí, jako by odpověděl komukoliv na světě.
Bože… tak on má přítele. To je hrozné! Tedy… jsem za něj rád, ale… vlastně ne, nejsem rád, nemá smysl si lhát, je mi z toho špatně a svírá se mi srdce už jen při představě, že rty, které kdysi patřily mně, líbá někdo jiný.
„Aha… chápu…“ Potichu přikývnu. Nemám, co k tomu víc říct.
S Billem sedíme naproti sobě u dřevěného stolu, ale nemluvíme. Panuje mezi námi napětí, které by se ve vzduchu dalo doslova krájet. Andreas ho nalévá jedním panákem za druhým, až na něm začíná být trošku vidět, co to s ním dělá. Já jsem si dal pauzu, jednak už tolik nezvládám, a jednak se bojím, že začnu mluvit z cesty, nedej bože by se to celé s Billem zvrtlo. Mohl bych se například tak ožrat, že bych mu vyznal city, a to by byl můj konec.
„Tomi,“ osloví mě a zabodne do mě svůj kouzelný, jemně opilý pohled podkreslený dokonalým jemným úsměvem. Trochu se mi rozbuší srdce. Zase…
„Hm?“
„Celou dobu jsi ticho. Jak se máš? Jak žiješ? Co… malá?“ Při posledním slově vidím, jak těžko se mu to slovo vyslovovalo. A mně bylo tak hloupé o tom mluvit, opravdu se cítím příšerně. Vlastně se v koutku duše modlím, aby byl zítřek, nebo je to jedno, prostě to chci mít za sebou.
„Hm no… máme se… fajn… malá v pohodě.“ Svou odpověď nijak nerozvíjím a ani nechci. Oba máme jiné životy, žijeme je daleko od sebe a nechci, aby se mě Bill ptal nebo narážel na největší chybu v mém životě a stejně tak nechci poslouchat o tom jeho. Každou větu, kterou dosud řekl ostatním, jsem dychtivě hltal, i když jsem to nechtěl, a každá ta věta se mi zarývala hluboko do srdce a otevírala moje rány.
„Tak, poslední kolo a jdeme!“ Lukas se rozhodně postaví, napije se a nechá kolovat láhev mezi ostatními.
„Kam jdeme?“
„Přece do klubu, Tome, snad sis nemyslel, že tu budeme tvrdnout celou dobu! Říkali jsme, že to bude jako kdysi,“ mrkne na mě, ale mýlí se. I kdyby se sebevíc snažil, už NIC nebude jako kdysi.
Láhev se dostane ke mně a já nemůžu jinak. Kopnu do sebe pořádný hlt ostrého alkoholu, cítím, jak se mi rozlévá v žaludku, a v hrdle zůstává nepříjemné pálení. Pokud dnešek přežiju a budu schopen pokračovat ve svém mizerném životě bez deprese, nechám se snad vysvětit.
Všichni se zvednou k odchodu, vezmou si pár věcí a razí přímou cestou směrem ke klubu, naštěstí se nachází fakt blízko. Jediný Bill zůstane sedět a nikdo si toho nevšímá. Bez přemýšlení se vrátím k němu.
„Jsem, jen,“ vyhledávám jeho pohled, hlavu má skloněnou. Beze slova čekám, dokud bude pokračovat, „jen mi to půjde trošku pomaleji, víš, nezvyk…“
„Aha… chápu, jsem na tom úplně stejně. Od té doby…“ při tom slově mi přejede mráz po zádech, „jsem nevypil ani kapku.“
„Ani já ne…“ povzdechne si a hluboce se mi zadívá do očí. Vidím v nich téměř hmatatelnou bolest. Bože, co mám dělat? Ubíjí mě to! Můžu se doslova zbláznit, okamžitě musím přerušit oční kontakt, jinak se mi snad srdce rozpadne na kousky.
„Měli bychom…“
„Jít. Já vím. Ale popravdě se mi vůbec nechce, asi jsem z toho už vyrostl,“ ušklíbne se, složí obličej do dlaní bez náznaku odchodu.
„Už se ti změnil život? Víš, já jen… tehdy jsi říkal, že s těmi mejdany a diskotékami přestaneš, až se ti změní život,“ přisednu si k němu, ale stále v dostatečné nevtíravé vzdálenosti.
„Změnil, Tome. Změnil se mi život v té chvíli, kdys mě opustil.“ Bill skloní hlavu, a tak mi znemožní cokoli vyčíst z obličeje. Přiznávám, tohle byla řádná rána pod pás. Opustil? Neopustil jsem ho… tedy… chtěně. Tak moc bych mu chtěl něco říct, obhájit se, ale nemám slov. O cokoli se pokusím, vše se mi zasekne někde v krku. Ach… tak moc bych chtěl všechno vrátit zpět…
„Měli bychom jít za ostatními,“ otřese se a vstane z lavičky. Mlčky ho následuji. Zavládlo mezi námi tíživé ticho.
Bože, pomoz mi, co mám, do prdele, dělat?!
Za krátkou chvilku doháníme ostatní, už téměř před klubem. Andreas se na mě zvědavě podívá, určitě si všiml, že jsme zaostávali, a to nebylo moc dobré znamení. Zvlášť ne po tom, co vidí můj zkroušený výraz. Nenápadně mě chytne za rameno a odvleče kousek za ostatními, abychom měli jaké takés soukromí.
„Hej, jsi v pohodě? Vypadáš hrozně! Co se stalo?“
„Nic, Andy…“ Lžu. „Tedy… nic a vlastně všechno,“ prozradím mu a nenápadně krok ještě více zpomalím.
„Jak to myslíš?“
„Andy, já to nedokážu… jdu domů…“
„Neblázni, mluv!“
„Já ho tak strašně miluju…,“ oddechnu si a zcela zastavím. Opravdu přemýšlím nad tím, že se prostě vypařím. Určitě by si toho nikdo nevšiml.
„Och… Ještě stále tě to drží?“ Soucitně mě pohladí po zádech, ale nepomáhá to. Mně už nic nepomůže, jsem prostě ztracený případ, odsouzen být do konce života bez Billa a sám. Co může být horší?
„Navždy… Řekni mi, co mám dělat. Nemůžu nic, cítím se úplně bezradný! On někoho má, já někoho mít musím, navíc mám závazky. I kdybych chtěl, celý vesmír je proti mně! Kde je spravedlnost?“ Neubráním se, oči se mi zalijí slzami. Snažím se je rozmrkat, ale nejde to. Ach, musím vypadat jako slaboch.
„Je mi to moc líto.“ Andreas se nezmůže na nic jiného než na tisíckrát ohraná slova. Nechce mi lhát, je mi to jasné. Bylo by naivní namlouvat si, že zde existuje nějaká možnost, nějaká naděje, i když jen úplně maličká.
„Hej, vy dva! Jste na řadě!“ Zavolá na nás Lukas již za prahem dveří od klubu. Všichni včetně Billa jsou už uvnitř. Určitě se už vlní na parketě a užívá si hlasitou hudbu, jak dobře ho znám.
Nějak se to zvrtne a já si přece jen koupím vstup. S Andreasem se pomalu suneme nahoru po schodech, protože parket s barem se nachází v prvním patře. Bože, kolikrát jsem se z těch schodů svalil, nechci ani počítat. Andy mě nenápadně chytne za rameno a vede rovnou k baru.
„Víš. co potřebuješ?“
„To ještě nevymysleli…“
„Tak to se, kurva, mýlíš! Potřebuješ pořádnýho panáka!“
Uff, věděl jsem, že to přijde, ale má pravdu. Už je to asi jedno, své emoce jen ztěžka udržuji na uzdě, možná hůř, než si myslím, a když se opiju, je tu aspoň malá šance, že zapomenu. Zapomenu… Ha, ha…
Ani nevím jak, a už přede mnou stojí dva panáky vodky. První kopnu bez okolků do sebe, vezmu druhý, ale v tom se zastavím.
„Tome, tak už zase?“ Zeptá se Bill pobaveně s nádherným uvolněným úsměvem, stále jemně tančící na divokou hudbu.
„Ne, to…“
„Mohl jsi mě zavolat, mohli jsme si připít. Ale ještě není pozdě, že?“
Objedná si taky jeden. Nestíhám chápat, co se děje, přijde mi, jako by během vteřiny držel zvednutou sklenici a hluboce se mi dívá do očí. Dokonce ani nevím, kdy Andreas zmizel. Mozek mi říká, abych očima uhýbal, ale srdce to nedokáže. A tak tam jen stojím a zírám na jeho nádhernou tvář. Jak může být jeden pohled tak nádherný, a zároveň tak bolestivý?
„Chci si připít na naše nové životy, Tomi,“ přednáší stále s úsměvem na rtech, ale mně do smíchu není.
„To nevím, jestli je dobrý nápad,“ pokrčím rameny, cinknu mu o sklenku a prostě to kopnu do sebe. Potřebuju to, jinak se sesypu.
„Proč ne?“ Zopakuje totéž a roztomile se zatřese. Tohle jsem miloval. Vždy byl tak roztomilý, když se napil, jako maličké kotě.
„Mám ti to říct upřímně? Nemá smysl lhát. Miluji svou dceru, ale nenávidím svůj život,“ vypadne ze mě jakoby nic.
Dobře, Tome, měl bys přestat pít.
„To je mi líto… víš co? Zkus se dnes odvázat. Tedy… myslím tím… pojďme tančit!“
„Co?“
„Pojďme tančit!“ Bill na mě vycení všechny své bílé zuby a hned mě tahá za ruku na parket. Začne se přede mnou vlnit na hudbu, sem tam mě zkouší zapojit, ale moc se mu nedaří. Má pravdu, měl bych se trošku odvázat a nemyslet na to, co je dávno ztraceno. Dnešek je možná naposled, co ho před sebou vidím tak nádherného, bezstarostného, tak blízko mně.
Bill si nadále tančí, ale každou minutou je u mě blíž a blíž, a já mám vážné problémy odolat. Mysl mám omámenou alkoholem, neuvědomuju si to a automaticky ho chytím za boky. Tančíme jako dřív, jako bychom byli stále spolu. Vášnivě, dravě, s pocitem, že celý parket patří jen nám dvěma a na světě nikdo jiný neexistuje. Čekal bych, že se Bill vymaní z mých rukou, ale ne. Právě naopak, ruce obtočí kolem mého krku a v jedné vteřině se z bláznivého tance stane jemné pohupování do rytmu hudby, kterou ani jeden z nás nevnímá. Hledíme si do očí tak dlouho. Je to přímo spalující. Dal bych všechno za to, abych ho mohl políbit. Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou mám pocit, že jsem se přenesl v čase, je mi zase dvacet a nic se nezměnilo. Jsme tady, jsme spolu, nic nás netrápí… Nestíhám si uvědomovat, jak se pomalu přibližuji k jeho rtům. Téměř ho políbím, když se Bill najednou vymaní z mých rukou a uteče na záchody.
„Tome, ty jsi debil!“ Řeknu sám pro sebe nahlas, založím hlavu do dlaní. Zoufale bych chtěl být neviditelný. Co jsem si jako myslel, proboha? Že se tu jen tak objevím a můžu dělat, co chci? Bill je přece zadaný! Jasně, že se mnou nemůže nic mít! Opravdu jsem strašný idiot. Kdyby to alespoň tak zkurveně nebolelo.
Srdce mi bije jako splašené. Doufám, že ho ještě stihnu. Musím mu to vysvětlit, ještě se nechci rozloučit. Ne takhle… Musím jít za ním, najít ho, nikdy v životě si to neodpustím. Pokud si s ním nepromluvím, budu si to vyčítat opravdu do konce života. Musí mi odpustit… Nebo vlastně ani nevím, co od toho očekávám, vím jen jedno, takhle to zůstat nemůže.
S malou dušičkou vejdu na toalety, porozhlédnu se. Všechny dveře jsou otevřené, u pisoárů nikdo není, ani náznak, že by tu Bill vůbec byl. No super, tohle mi patří. V tom mě napadne ještě jedno místo, kde by mohl být. Téměř mi nohy nestačí, jak rychle se snažím sejít schody dolů a zahnout za první roh hned vedle vchodu do klubu. Na tomto místě jsme se setkávali vždy, když toho na nás bylo již mnoho, nebo nám prostě bylo špatně.
Je tu. Stojí opřený o stěnu, ruce složené na hrudi a pohled zapíchnutý do země.
Nádech… Výdech…
„Bille… promiň… já… nechtěl jsem…“ opatrně k němu popojdu, chci se mu podívat do očí. Chci, aby věděl, že to myslím vážně. „Nechtěl jsem ti způsobit problémy, nevím, co se se mnou stalo. V jednu chvíli jsem se prostě cítil jako dřív a úplně ztratil pojem o realitě. Moc mě to mrzí.“
Bill nereaguje. Stále má skloněnou hlavu, černé vlasy mu zahalují téměř celý obličej.
„No tak, Bille, prosím. Opravdu jsem nechtěl, neudělal bych něco, co by se ti nelíbilo.“
„To jsi udělal už dávno,“ přeruší mě, a konečně se na mě podívá. Na tváři má totálně zklamaný výraz, měsíc mu na ní vykresluje tmavé stíny, což ještě podtrhne jeho výraz odrážející vnitřní pocity.
„Neexistují slova, která by přesně vystihla, jak MOC mě to všechno mrzí! Přísahám, kdyby se dal vrátit čas, ó bože, kdyby to tak šlo… odpusť mi, prosím, odpusť mi. Dal bych život za to, abych mohl odčinit tu hroznou věc, co jsem udělal.“
Všechna slova jdou přímo z mého nitra. Myslím to vážně, kvůli němu bych zemřel. Teď mám úplně jiné myšlení, než jsem měl tehdy, jsem dospělejší, rozumnější, úplně jinak bych si našeho vztahu vážil. Ale je pozdě…
„Ale to prostě nejde, Tome, čas nelze vrátit zpět. Hodně jsi mi ublížil, víš?“
„Vím a věř mi, že za ty čtyři roky nebyl jediný den, kdy bych na to nemyslel, na tebe, na nás, na tu hroznou věc, co jsem udělal. Pronásleduje mě to ve snech noc co noc, nedokážu se toho zbavit, neumím se ani potrestat za to, jaký debil jsem byl… Lhal jsem sám sobě, že se všechno lepší, ale ne. Možná se to tak zdálo, ale dnes…“ ztěžka vydechnu, opřu se o stěnu vedle něj. Chtěl jsem tam jen stát, ale zničený ze žalu se celý sesypu na zem. Udělá to samé a tak tam jen sedíme, neschopní projít tou neřešitelnou situací a potichu to prodýcháváme.
Cítím, že tohle je poslední chvíle, kterou mohu trávit v Billově přítomnosti, a už nikdy nedostanu možnost říct mu od srdce, co cítím. Nasbírám všechnu odvahu z hloubi duše, (jsem rád, že mi v tom jemná přiopilost pomáhá), pozvednu mu bradu, abych se mu mohl dívat přímo do očí. Nemám co ztratit.
„Od té doby, co jsme se mou vinou rozešli, na tebe myslím každý den. Chtěl jsem ti všechno vysvětlit, vlastně ani nevím, odkud víš, jak moc jsem to podělal. Chtěl jsem ti to říct sám, ale někdo mě předběhl. A pak, když mi řekla, že je těhotná… Vím, že někoho máš, máš svůj život a já ti ho nechci kazit, ale… Bille, já tě miluju. Miluju tě celým srdcem, nikdy jsem nepřestal, a když jsem tě dnes uviděl, přísahám, že se moje láska k tobě ještě znásobila. Je mi špatně ze sebe a z vědomí, že jsem tě navždy ztratil, upsal bych se i samotnému ďáblu, jen abych mohl být s tebou, zaprodal duši, udělal bych cokoli. Vím, že to nejde, že ty to tak necítíš, a také to, že je to celé trapné, co ti tu vykládám… bože… co si o mně musíš myslet… Ale je mi to jedno. Chci jen, abys věděl, že jsem byl tehdy úplně rozzlobený, namol, nevěděl jsem, co se děje. Byl jsem žárlivý idiot, dnes už vím, že jsem se choval hrozně a za normálních okolností bych tě nikdy nepodvedl, Bille, nikdy! Myslel jsem, že s tou dívkou opravdu něco máš, vypadalo to tak a… ani nevím, co jsem si myslel.“ Vyplavuje se ze mě snad celé mé srdce. Každým slovem mám oči více zalité slzami a všiml jsem si, že nejsem sám.
„Neříkej mi to, nechci to poslouchat…“ zatřese hlavou, pár slz si najde cestu skrz jeho tvář. Odvrátí pohled, neunese víc tíhu našeho kontaktu. Otočí se, tělo se mu roztřese, dokonce slyším, jak zhluboka dýchá.
„Strašně mi to je líto… jen jsem chtěl, abys to věděl. Možná by už nikdy nebyla příležitost říct ti, co pro mě znamenáš, jak moc tě miluji, a přísahám, že navždy budu.“
Bill nijak nereaguje, jen tam stojí otočený zády, myslí si bůhví co. Nechtěl jsem mu kazit náladu, to ne, ale nebyla jiný možnost.
Tak, Tome, je čas jít. Zkurvils vše, cos mohl, není důvod zůstávat.
Pomalu se se slzami v očích otáčím k odchodu, musím ho nechat samotného. Asi bych se nesnesl dál dívat do jeho uplakaného obličeje s pocitem, že já jsem důvodem jeho slz a nemůžu s tím nic udělat. Udělám krok k odchodu, ale vtom mě chytí za předloktí, donutí otočit k němu a naléhavě spojí naše rty v jedny.
Nemůžu uvěřit, že se to děje. V tom jediném okamžiku se ve mně posbírají absolutně všechny pocity štěstí a smutku zároveň. Vždy jsem vzpomínal na jeho dokonale měkké rty, ale ani ta nejvěrnější vzpomínka se nedokáže přiblížit tomu, jaké jsou opravdu. Je to tak nádherný polibek, a zároveň nejbolestivější, jaký jsem kdy zažil. Bill rty trochu zapohybuje, úplně se poddávám té dokonalé symetrii našeho spojení. Nevěřil jsem, že chuť jeho úst budu ještě někdy cítit. A je to ten nejkrásnější pocit na světě, avšak netrvá dlouho. Pomalu se odtahuje, ale já ještě nechci! Nemohu se tak rychle vzdát, potřebuji ještě pár sekund, je to naposledy a já budu bojovat!
Chytím ho za pas, nalepím zcela na sebe a věnuji mu ten nejněžnější polibek, jaký dokážu. Je vlhký díky našim stékajícím slzám. Vlhký a tak krásný.
„Tome,“ ztěžka vydechne a přece jen se ode mě odtáhne.
… A pohádky je konec.
„Promiň,“ nezmůžu se na nic jiného, jen na omluvu. Billovy krásné oči jsou lemovány černými slzami, dostávám tak ještě horší pocit. Co jsem to proboha udělal?
„Ty mi promiň, Tome, nemělo se to stát…“ vyplašeně se chytí za ústa a rozběhne se kolem mě neznámo kam. Opřu se o stěnu, neustojím to. Tohle fakt ne. Svezu se dolů a silně přitisknu víčka k sobě. Z očí mi vytékají stále nové a nové slzy, proudy slz. Nejdou zastavit.
Cítím se přesně jako v den, kdy odešel z mého života. Tak zničený a tak prázdný…
Pokud jsem měl dosud nějakou alespoň malou chuť žít, Bill ji dnes večer vzal s sebou.
A tak tu jen sedím, pláču nad svou hloupostí a vůbec nevnímám, že mě Andreas našel, ani co mi říká, vím jen to, že jsem dnes viděl a okusil Billovy rty naposledy.
Definitivně.
Ležím v posteli a utápím se v žalu. Je to už týden od našeho posledního setkání a já na to nedokážu přestat myslet. Nedokáže mě nic rozveselit. Nejhorší je, že i úsměv na mou vlastní dceru jen hraju. Propadl jsem totální depresi. Lynn jsem všechno řekl hned druhý den ráno. Vždy jsme žili jen jako kamarádi a říct jsem to někomu musel. Když mě Andreas našel, nedokázal ze mě dostat ani slovo a od té doby jsem mu neodpověděl ani na telefonáty, ani na esemesky. Nechtěl jsem o tom víc mluvit. Cítím se úplně jako prázdná schránka bez života, dokonce jsem si vzal i volno v práci, i tak bych tam byl zbytečný. Doufám, že mě ten stav přejde, i když moc naděje tomu nedávám. Děsí mě jen pomyšlení na to, že bych se měl přetvařovat a usmívat na lidi, které neznám, zatímco moje nitro hoří, přímo křičí zoufalstvím. Znovu se ve mně mísí tolik pocitů a já už nemůžu.
„Tatííí!“ Přiběhne za mnou moje malá princezna a vleze mi do postele.
„Ahoj, broučku,“ políbím ji na čelo a silně obejmu. Ona je to jediné, na čem mi ještě záleží.
„Půjdeš se mnou?“
„A kam?“
„Otevřít dveře!“
„Jaké dveře? Proč je chceš otevřít, hm?“
„Protože někdo klepe! Neslyšíš?“ Přísně se na mě podívá, jako bych to měl vědět. Od vchodových dveří do ložnice je to pěkně daleko, neměl bych šanci to slyšet.
„Ou, no dobře, pojď, jdu s tebou.“ Sice nerad, ale přece se vyklopýtám z postele, chytím ji za ruku a celá nadšená mě vede ke dveřím, abych jí je pomohl otevřít. Vezmu ji na ruce a jsem připraven poslat k čertu každého, kdo mi zkusí otravovat život.
Zůstanu jako opařený. Celé mé nitro se stáhne v nepříjemnou křeč v momentě, kdy uvidím Billa před prahem mých dveří. Chvilku se snažím rozdýchávat, mrkat, cokoliv, co by mě přesvědčilo, že se mi to jen zdá, ale nic takového se neděje. Bill opravdu stojí před dveřmi, těká očima ze mě na Ellu a zase zpátky.
„Tati? Kdo je to? “ Prolomí ticho mezi námi dětský hlásek.
„To je…“
„Kamarád,“ přeruší mě Bill, za což jsem vděčný, protože bych nevěděl, co mám říct. Vlastně ani nevím, kam ho mám zařadit. Bill je moje láska a zkáza zároveň.
„Zlato, jdi si na chvilku hrát do svého pokoje, ano? Tatínek si musí s kamarádem promluvit a na to jsi ty ještě maličká.“ Velmi neochotně na mě Ella zazírá, ale pochopí, že to myslím vážně. Pustím ji dolů a už cupitá do svého pokoje. Alespoň, že je tak poslušná.
„Bille… ehm… co- co tady děláš? Nečekal bych… „
„Vím, ale musel jsem… od doby, co jsme se naposledy setkali, nemůžu spát,“ sklopí pohled k zemi, čímž přeruší kontakt.
„To já taky ne…“
„Tome… rozešel jsem se s Viktorem, prostě to tak dál nezvládám a chtěl jsem ti říct, že tě miluju, nikdy jsem nepřestal a během těch čtyř let nebyl den, kdy bys mi nechyběl. A… omluvit se, že jsem tak bez slova zbaběle ujel. Jen, není snadné to říct nahlas, víš?“ Podívá se mi zpět do očí, aby viděl mou reakci. Jen velmi pomalu vstřebávám každé slovo, co Bill řekl. Určitě musím mít halucinace nebo něco takového. Tuto možnost však vyloučím v momentě, kdy mě Bill chytí za ruku. Není to žádný blud ani sen, ten teplý dotek cítím tak jasně, že to musí být realita. Stále tam stojím, neschopný slova. Jeho vyznání mě tak paralyzovalo, že se nedokážu ani pohnout… Žádná reakce nepřichází, i když bych velmi chtěl.
Tome, co se to s tebou děje? Udělej něco!
Zbytečně na mě moje podvědomí huláká, stále nic. Jen vnímám jeho dotek, opakuji si v hlavě slova a dívám se do jeho nádherných očí.
Ty idiote! Vždyť on tě miluje!
Bill mi pustí ruku, s němou omluvou v obličeji se otočí a odejde pryč.
„Tome! Hej! Běž za ním!“ Zatřese mnou Lynn. Bože, ani nevím, kdy se tu objevila, ale zřejmě všechno viděla.
„Bude to dobré, s malou to nějak vymyslíme, jen ho nenech odejít!“ Její naléhavý hlas mě konečně probere z transu a rozběhnu se dolů po schodech za ním. Chci ho doběhnout a být dole dřív než on, protože jel výtahem. Naštěstí se mi to podaří, dokonce mám dvě patra náskok. Srdce mi bije jako splašené, snaží se vyskočit ven. Moje ruce by ho ani nedokázaly chytit, jak moc jsou roztřesené. Za těch pár vteřin, co jsem na Billa čekal, mi proběhlo snad tisíckrát dokola, co řekl.
Je to jasné, není jiná možnost. Osud nás prostě spojil, protože k sobě patříme.
Železné dveře cinknou, teď je moje chvíle. Hned, jak se otevřou, a já vidím Billa stát ve výtahu, nedám mu ani možnost pořádně vystoupit. Zastrčím ho zpět, stisknu tlačítko zavírání, abychom měli trochu soukromí, a silně ho obejmu. Do toho objetí dávám všechnu lásku, kterou jsem v sobě za ta léta dusil. Stále nemohu uvěřit, že ho držím v náručí.
„Miluji tě, Bille, moc tě miluji a přísahám, že pro tebe udělám všechno na světě, jen mě neopouštěj, prosím!“ Naléhavě mu mumlám do krku. Je toho tolik, co bych mu chtěl říct, slovy se moje láska k němu ani nedá popsat.
Bill na to však nic neřekne, jen se maličko odtáhne, zadívá se mi hluboko do očí a věnuje mi ten nejjemnější a nejkrásnější polibek, jaký mi jen může dát.
betaread: J. :o)
Komentáře
1 Katy Katy | 4. července 2020 v 0:15 | Reagovat
No konecne nejaka poviedka 😍😍 krásne ❤️❤️❤️
2 Ireth Ireth | 9. července 2020 v 18:02 | Reagovat
Děkuju mockrát za krásnou povídku. Je to paráda si po tak dlouhé době zase něco přečíst 🙂
3 Dominika Dominika | 16. července 2020 v 21:00 | Reagovat
🥰🥰🥰🥰
4 Démonka Démonka | 29. července 2020 v 22:46 | Reagovat
Souhlasim s Ireth – uz tak krasna povídka je po takovemhle silenem půstu snad jeste krásnější ♥️. Ale neni to jen absenci novych povídek na blogu, opravdu se mi celý příběh libil, byl supr vystaveny, promyšlený a moc hezky napsaný, četl se uplne sam. Vazne bych si od Tebe, Alexia, rada precetla nejakou vicedilovku 😍. Snad jeste nekdy dostanu prilezitost 🙂!
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
