The Graveyard 3.

autor: Doris & Lauinka

Tom si dopřával horké kapky na své kůži a měl hlavu plnou myšlenek. Možná úplně stejně jako Bill. Zoufale se snažil přijít na všechny varianty, co by se mohlo tomu chlapci stát. Dle té modřiny ho musel někdo zbít. To před nimi se určitě schovával. Rozhodl se přiklonit k variantě, že ho šikanuje nějaká parta výrostků, a domů nechtěl jít, aby to nemusel vysvětlovat. Hodně dětí se doma bojí říct, že jim někdo ubližuje. Raději hledají výmluvy. Když z Tomova těla zmizely poslední zbytky pěny, vyšel ven a v čistých boxerkách se vrátil do obýváku. Chtěl se toho chlapce zeptat napřímo, zda mu někdo ubližuje. Nabídnout mu pomoc, ale jen s lehkým povzdechem zůstal koukat na spícího Billa. Musel se pousmát. Najednou vypadal tak klidně. A naprosto kouzelně. Černé vlasy rozhozené po bílém polštáři, rty lehce pootevřené, prsty svírající roh peřiny. Modřina na tváři byla schovaná do polštáře, a tak si Tom mohl domyslet, jak asi jeho tvář vypadá, když ji žádný následek rány nehyzdí. Naprosto andělsky. Ano, to bylo výstižné. Tom měl chvíli nutkání se ho dotknout, ale rychle tuhle myšlenku zavrhl. Nechtěl ho vzbudit a byl si jistý, že takové probuzení by Billa maximálně vystrašilo.

„Třeba mi jednou povíš, co tě tak moc trápí, že jsi tak vystrašený.“ Zamumlal Tom polohlasně spíše sám k sobě. Zvedl se od gauče a zašel do své ložnice. Dnešek pro něj byl opravdu maximálně náročný.

Tom ani netušil jak, ale snad se ještě ani nedotýkal zády postele a už spal. Byl tak unavený z tohohle náročného a zvláštního dne, že ve vteřině usnul. Ale i ve snech stále viděl toho kluka, jak se krčí na hřbitově a prosí o pomoc. Celou noc se mu zdály tyto podivné sny, a když se ráno Tom vzbudil, cítil se opravdu nevyspale a neodpočatě. Plánoval si dneska udělat volno a věnovat ho tomu chlapci, ale chtěl ještě chvíli spát. Zavřel tedy ještě oči, ale spánek už nepřicházel. Spíše se převaloval ze strany na stranu, až to nakonec vzdal a jen tiše sešel dolů, aby nevzbudil Billa. Ale místo Billa jej tu čekala jen prázdná místnost. Tom překvapeně zamrkal a povzdechl si. Gauč byl zase zpátky složen, jako by se včerejší noc ani nestala. Peřiny byly pečlivě srovnané a oblečení, které mu Tom půjčil, bylo též složené a položené na židli. Billovy věci byly pryč. A Tom se najednou cítil tak prázdně. Měl by vlastně být rád, že se ten problém vyřešil sám a on nemusí celý den s chlapcem běhat a řešit, co dál. Na druhou stranu, bylo to po hodně dlouhé době, co měl nějakou návštěvu, milou společnost.

Tom si povzdechl a zamířil do kuchyně udělat si alespoň šálek kávy, která by ho probrala. Přemýšlel, kam asi šel. Domů? Do školy? Zavřel na chvíli oči a snažil se nechat přijít na mysl něco jiného. Už nechtěl myslet na toho chlapce, ale nešlo to. „Kruci.“ Zanadával sám nad sebou a i se šálkem kávy zamířil do obýváku, aby se posadil a vychutnal si ji. Na stolku si všiml malého lístečku, kde bylo napsané jen: Děkuji za vše. Bill Znovu se musel usmát a tiše si povzdechl. Ten chlapec měl moc hezké písmo, to musel uznat. „Bille, Bille… kdepak jen jsi? Doufám, že jsi v pořádku.“ Tom se pomalu zadíval z okna, jako by snad i doufal, že by chlapce mohl zahlédnout, ovšem nestalo se tak.

Pro černovlasého chlapce nebylo jednoduché se takhle vypařit, ale přišlo mu to jako nejlepší řešení. On byl v životě sám a nemohl do svých trápení zatáhnout ještě někoho dalšího. A už vůbec ne někoho tak hodného, jako byl ten muž ze hřbitova. Šoural nohama po chodníku s pohledem zabodnutým na špičky svých tenisek. Musel domů. Měl jít sice do školy, ale neměl s sebou tašku, a jednou by se stejně vrátit musel. Myslel, že bude lepší překonat to co nejdřív. Nemohl se zbavit zvláštního pocitu. Připadalo mu to jako paradox. Na hřbitově, kde vládnou mrtví, kde tak často přemýšlel nad tím, že by se přidal k jejich vládkyni s kosou, potkal člověka, který mu ani na jedinou minutu nedal záminku o tom přemýšlet.  Za normálních okolností by byl doma za půl hodiny, ale šel tak pomalu, že mu cesta trvala dvojnásobek času. Opatrně otočil klíčem v zámku a tak jako vždycky vklouzl dovnitř jako myška. Nepozorovaně. Lehce našlapoval, jako by jeho tělo nemělo žádnou váhu, a chtěl se skrýt v pokoji.

„Kde se couráš? Nemáš bejt náhodou ve škole?“ Zahřměl do jeho uší hlas vlastního otce. Billovi se zježily chloupky na krku a instinktivně se přikrčil. Jeho otec se opíral o futra a v ruce držel zpola vypitou láhev vodky. Odér alkoholu vklouznul Billovi do nosu a jemu se zhoupl žaludek. Bál se na otce podívat. „Spolknul jsi jazyk? Ale to je jedno…“ odlepil se Jörgen od futer a odklopýtal do kuchyně. Vrážel do stěn z obou stran a sotva se držel na nohou. „Stejně z tebe nikdy nic nebude, akorát zbytečně vyhazujeme prachy za nějaký tvoje debilní vzdělání.“ Zanadával a několikrát škytnul. Billovi ihned projela hlavou myšlenka, že by raději peníze vyhazovali za alkohol než za jeho školu. To, že z něj nic nebude, slýchal několikrát denně, a tak už ho to snad ani tolik netrápilo. „Kurva… tady je ale bordel. Tvoje máma je k ničemu. Jsi celej po ní. Koukej tady aspoň uklidit, když už tě živím!“ Zařval Jörgen a zmizel kdesi v další místnosti jejich domu a zanechával za sebou stopy čehosi lepkavého, do čeho v kuchyni šlápnul. Bill si lehce oddychl.

Byl tak neskutečně rád, že šlo jen o slovní urážení. Na to už byl zvyklý a v podstatě to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Slyšel tahle slova tolikrát, že už je ani nemohl brát vážně. Přejel si rukama jen po obličeji a rychle vyběhl schody do patra, aby si mohl vzít batoh a jít do školy. Nebylo to tam o moc lepší než doma, ale alespoň jej spolužáci většinou spíše přehlíželi nebo pomlouvali za zády, než aby se zmohli na nějaký fyzický útok. Což se nedalo říct o domovu. Tam facky a i horší věci byly na denním pořádku a rozhodně dnes neměl sílu tomu čelit. V pokoji rychle do batohu naházel nějaké učebnice, rychle si upravil své dlouhé černé vlasy, a než by se kdo nadál, bylo slyšet jen klapnutí dveří, jak je za sebou rychle zavřel, než si to otec rozmyslí.

Vydal se pomalu směrem k budově školy. Nechtělo se mu tam, ale věděl, že musí, jinak by byly doma nakonec ještě větší problémy. A tak vešel do budovy školy tyčící se před ním. Do skříňky si zamkl nepotřebné věci pro tuhle hodinu a zamířil do třídy. Vlasy si rychle rukou prohrábl, aby mu spadly do obličeje a nebyla tak vidět modřina; opravdu nepotřeboval upozorňovat učitele. Spolužáci se nestarali, o to neměl strach, ale jejich učitelka na dějepis by se zajímat rozhodně mohla. Přišel tak akorát, když zrovna zazvonilo, byl moc rád, že to takhle stihl, nechtěl ani nic učitelce vysvětlovat. Co by měl říct? Přišel jsem pozdě, protože jsem noc propsal na hřbitově, a jelikož můj otec byl opět opilej, tak jsem nestihl první hodinu. Ušklíbl se sám pro sebe. Ano, to by byla skvělá omluva.

Vlastně celý ten den utekl docela rychle, možná rychleji, než by sám chtěl. Přemýšlel, kam by ještě mohl jít, aby nemusel domů. Přemýšlel hodně o včerejšku a Tomovi. Měl by se vrátit a poděkovat mu? Strčil ruce do kapes a prostě šel, kam ho nohy nesly. Nechtěl ještě domů, věděl moc dobře, co jej tam bude čekat.

Asi podvědomě chtěl za Tomem jít. Když zvedl oči od země, uviděl kousek před sebou hřbitovní zeď. Povzdechl si. Chtěl Toma vidět, chtěl s ním mluvit. Tom byl po dlouhé době jediný, kdo s ním vůbec nějak mluvil. Potřeboval na to ale sebrat odvahu. Nevěděl, jak by měl začít mluvit, kdyby se najednou objevil před jeho dveřmi. Rozhodl se to napřed promyslet. Uklidnit se. Nejlépe ho uklidňovalo kreslení. Zastavil se, aby z batohu vyndal svůj blok a tužku. Vlasy si znovu prsty pročísl do obličeje a prošel hřbitovní bránou. Zamířil ke svému andělovi, ale v polovině cesty se zastavil. Zaslechl kousek stranou nějaké zvuky. Byla to lopata? Nejistě se kousl do rtu a vydal se tím směrem. Srdce mu pokleslo nervozitou, když uviděl svého zachránce hloubit jámu do země. Vlasy měl stažené do ledabylého culíku, ze kterého mu vypadávalo pár pramínků. Měl na sobě pouze špinavé kalhoty a na ramenou se mu leskl pot, který stékal po zádech. Bill si ho chvíli fascinovaně prohlížel, než se odhodlal dojít kousek k místu, kde Tom pracoval.

„Ahoj.“ Vydechl a pohled zabodl do země, až mu vlasy skryly celý obličej. V prstech žmoulal tužku a na hrudi si držel přitisknutý blok. Tom se ohlédl a hřbetem ruky si otřel orosené čelo.

„Bille… co ty tady?“ Pousmál se. Byl rád, že ho vidí v pořádku. Nebo v to aspoň doufal. Do obličeje mu neviděl, a tak se mohl jen modlit, aby se pod černým závojem neschovávala další modřina.

„Já… chtěl jsem… chtěl jsem kreslit.“ Nadzvedl Bill hlavu a zabodl svoje čokoládové duhovky do Tomových. „A poděkovat ti.“ Dodal trochu nesměle. Nevěděl, jestli je tu ještě vítaný a nechtěl Toma rušit.

„No… tak se posaď. Uvítám společnost.“ Usmál se Tom a znovu se pustil do práce. Už věděl, že páčit z Billa nějaké věty nemělo smysl, a tak to chtěl nechat na něm. Bill se posadil na kámen u vedlejšího hrobu, na kolenou si otevřel blok a pokračoval na svém obrázku černého anděla podobného tomu, pod kterým hledával útočiště. Jen anděl v jeho provedení klečel shrbený se zlomenými křídly a obličejem v dlaních.

„Promiň, že jsem ti nepoděkoval už ráno.“ Hlesnul Bill, ale dál zaujatě sledoval tahy tužkou.

„Ale poděkoval.“ Kouknul po něm letmo mladý hrobař a na chvíli ustal v práci, aby si lépe prohlédl Billův depresivní obrázek, co mu vznikal pod rukama.

 

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)