The Graveyard 4.

autor: Doris & Lauinka

Musel uznat, že ten chlapec má talent, velký talent. Sice se mu moc nelíbilo téma obrázku, ale samotná kresba byla nádherná. Nakrčil trochu čelo a jen na okamžik se zahleděl na jejího zhotovitele. Bill byl plně soustředěný a opravdu vypadal kouzelně. Tom se musel usmát, nechtěl rozhodně zírat, a tak se znovu pustil do práce. Nastalo ticho. Bill se soustředil na tahy tužkou a Tom pokračoval v práci. Měl v hlavě hodně toho, na co se stále chtěl zeptat, a svrběl ho snad doslova i jazyk, aby se na nějakou otázku nezeptal. Ale věděl, že by to nemělo smysl a nechtěl Billa plašit. Rozhodně vypadal veseleji než včera večer a fakt, že se sem vrátil, jej ponoukl do většího úsměvu. Nevěděl, jestli se vrátil jen kvůli kreslení, což se vlastně už nedivil, kdyby ano, ale možná doufal, že je tu i tak nějak kvůli němu.

„Víš o tom, že opravdu dobře kreslíš?“ Tom se usmál, aby prolomil to ticho, a tak nějak alespoň trochu zvládl Billa rozmluvit. Bill k němu zvedl oči a úsměv mu vrátil.

„Děkuju, ale nemyslím si, že by to bylo něco extra.“ Bill pokrčil rameny.

„Blázníš? Je to nádherný, měl bys vidět mě něco kreslit. To ani nepoznáš, co by to mělo být.“ Zasmál se Tom a vyhodil další lopatu hlíny. Bill se na Toma na chvíli zadíval. Musel uznat, že měl pěknou postavu. Ty rýsující se svaly na břiše a prsou ho nutily se stále dívat. Dával si pozor, aby jej Tom nenachytal, jak si jej prohlíží, opravdu netušil, co by mu na to řekl. A pak jako by si jeho ruce začaly samy dělat, co chtějí. Ani nevěděl, jak se to celé stalo, ale už tužkou nekreslily anděla, ale Tomovo tělo. Rychlými tahy se snažil vystihnout i ty nejmenší detaily a opravdu si dával hodně záležet na tom, aby ta kresba byla co nejpřesnější. Usmíval se, když vykresloval Tomovy prsní svaly.

„Proč děláš tohle?“ Promluvil havraní chlapec, aniž by zvedl hlavu od svého skicáku.

„Tu díru?“ Odpověděl otázkou Tom a zatvářil se velice zmateně. Bill se upřímně srdečně zasmál.

„Ne… tuhle práci.“ Zakroutil hlavou, až mu vlasy odlétly na stranu a na Toma se podíval. Ten si tak mohl prohlédnout jeho tvář a u srdce ho zahřál ten zvonivý smích. Doteď měl pocit, že něco jako smích ten kluk ani nezná.

„Ach tak…“ zasmál se spíše nad těmi pár vteřinami, kdy Bill vypustil ten upřímný zvuk z úst, „… ani nevím. Dělával to můj děda. Asi to není práce, kterou by chtěli dělat kluci jako já, ale mám z toho dobrý pocit.“ Pokrčil rameny a pustil se znovu do práce. Už mu toho moc nezbývalo, a teď to chtěl dokončit co nejdříve, aby si mohl oddychnout nad šálkem čaje.

„Až tuhle díru dodělám, zvu tě na čaj, tedy jestli nějak nespěcháš, rozhodně nechci, abys měl kvůli mně nějaké problémy, dobře?“ Otočil se Tom na Billa a ten rychle stáhl ruce s deskami na kreslení, přitiskl si je k hrudníku a kývl na souhlas. Tom se zasmál. „Co blázníš, vždyť jsem to viděl.“ Bill se trochu stydlivě zaculil, a když se Tom se zasmáním a zakroucením hlavy otočil opět k práci, Bill povolil ruce a začal znovu kreslit.

„I mrtvý si zaslouží důstojnost a já jsem rád, když můžu udělat maximum, aby byl jejich odchod důstojný.“ Nikdy se nad tím moc nepozastavoval, proč si vybral zrovna tohle. Ale asi nepotřeboval kariéru, nabitý účet v bance, dovolenou u moře dvakrát do roka a sako s kravatou. Stačil mu čerstvý vzduch v plicích a poděkování pozůstalých, kteří svou vděčnost za jeho práci mysleli vážně. Bill lehce krčil nosík nad svým výtvorem, na kterém teď pomocí stínování vytvářel známky potu. Mohlo by se zdát, že ani neposlouchá. Ale nebyla to pravda. Naopak, pozorně si v hlavě ukládal Tomova slova a především jeho hlas.

„A nebojíš se?“ Bill si ani sám neuvědomoval, že se rozmluvil víc, než by od sebe očekával. Ale cítil se tak svobodně a klidně. Teď snad ještě víc, než když tu hledal klid sám.

„A čeho?“ Tom se v práci nezastavoval, ale byl moc rád, že Bill mluví. Musel uznat, že i jemu samotnému se tak pracuje lépe.

„Mrtvých.“ Upřesnil Bill a s kuličkou, která zdobila jeho jazyk mezi zuby, si kriticky prohlížel svůj výtvor. „Tohohle místa. Musí být strašidelné tu bydlet.“

Tom se lehce zasmál, vyhodil poslední várku hlíny a opřel se o lopatu. Popadl lahev vody a pořádně se napil.

„Ty se tu přeci taky nebojíš. Taky sem chodíš po večerech. Není čeho se tu bát.“ Zakroutil Tom lehce hlavou a prohlížel si Billův zaujatý výraz. Vypadal tak pohádkově.

„Mrtví jsou jako živí, neublíží ti, když neublížíš ty jim.“ Pousmál se, ale ihned se zamyslel, co řekl špatně. Bill totiž ze svého zamyšleného výrazu přešel do smutného a obličej mu znovu zakryla clona vlasů, jak sklopil hlavu.

„Živým na tom někdy nezáleží.“ Vzdychnul a lehce zatřepal hlavou, aby odehnal nepříjemné myšlenky, které se zase probouzely. Tom chvíli přemýšlel, zda je vhodná chvíle se teď znovu zeptat, kdo mu ubližuje, ale ještě pořád si tím nebyl úplně jistý. Ten pohled se mu vůbec nelíbil. A snad i zalitoval, že tohle vůbec řekl. Chvilku na černovláska koukal, než udělal pár kroků k němu a sedl si vedle něj.

„Možná tohle je i jeden z důvodů, proč dělám tuhle práci.“ Pokrčil rameny Tom a povzbudivě se na Billa usmál.

„Ale ne všichni živí jsou špatní, Bille.“ Položil mu lehce ruku na rameno a Bill jen vydechl.

„Já vím, jen je někdy těžké tomu uvěřit, víš?“ Bill o tom nechtěl mluvit, viděl na Tomovi, že je plný očekávání, jestli začne o něčem z jeho útrap mluvit nebo ne. Ale nevěděl, jestli je připraven.

„Vím, že ti někdo ubližuje, Bille. Já jen… stále přemýšlím, proč to dopouštíš?“

„Podívej se na mě, myslíš, že bych přepral dospělýho mužskýho?“ Bill vydechl a pak mu došlo, co řekl, a rychle zvedl oči k těm Tomovým, kde se zračil naprosto nechápavý výraz. Myslel, že jej šikanovali ve škole nějaké ubohé děti, které si potřebovaly nahonit ego, ale že to byl nějaký dospělý muž a vybíjel si zlost na nevinném chlapci, to jej naprosto šokovalo.

„Muž? Dospělý muž?“ Zamrkal překvapeně a pak se zamyslel. V první chvíli jej napadl nějaký učitel, ale pak mu došlo, že Bill nechtěl jít domů, že se bránil, aby zavolal jeho rodičům. Nasucho polkl a podíval se rychle na Billa.

„Zapomeň na to, prosím.“ Zvedl se černovlásek na nohy a zakroutil hlavou.

„Počkej,“ následoval jej Tom. Rychle vzal láhev s pitím, triko do ruky, lopatu a vydal se za rychle odcházejícím Billem. Stihl jej až na hlavní cestě. Doběhl ho a odložil plné ruce, aby jej za rameno mohl otočit čelem k sobě. „Bille, opravdu mi chceš říct, že ti ubližuje vlastní otec?“ Bill uhnul pohledem. Tuhle otázku už slyšel tolikrát, když byl mladší a snažil se najít pomoc u učitelky angličtiny. Nikdo mu nevěřil.

„Nemusíš mi věřit, nikdy mi nikdo nevěří a už je mi to vážně jedno, zapomeň na to, co jsem řekl, dobře?“ Chtěl se Tomovi vysmeknout a utéct, ale Tom zesílil stisk a podržel ho na místě.

„Neřekl jsem, že ti nevěřím, jen… jen jsem šokovaný, upřímně.“ Koukal na Billa a on v jeho očích opravdu viděl lítost a pochopení; že by opravdu všichni živí nebyli tak špatní? Bill lehce sklopil oči a povzdechl si. „Pojď, zvu tě na ten čaj.“ Usmál se Tom a změnil téma, bylo mu jasné, že téma tohohle rozhovoru není Billovi nijak příjemné a on už jej nechtěl znovu vyplašit. Dozvěděl se nějaký útržek pravdy a musel uznat, že by nejraději vyhloubil další díru pro člověka, co ubližuje nevinnému chlapci. Vždyť pro boha, kolik mu mohlo být? 16? Cítil se opravdu znechuceně už jen pouhou myšlenkou, že vlastní otec udělal tak ošklivou modřinu svému synovi. Sevřel ruce v pěst, až mu klouby zbělaly. Cítil se opravdu naštvaný, ale před Billem nedal nic znát.

Bill přikývl na souhlas a otočil se zpátky směrem k Tomovu domu. Cítil se trochu provinile, že prozradil tolik, ale už to nemohl vzít zpátky. Třeba našel člověka, který mu opravdu bude věřit a u něhož najde útěchu. Přál si to, ale zároveň mu jeho přání připadalo naprosto směšné.

„A uděláš mi ten dobrý čaj jako včera?“ Zvedl oči k Tomovi a prosebně zakmital řasami. Tom se zasmál.

„Jestli si ho budeš přát, tak klidně tři hrnečky.“ Přikývl mladý hrobař a vedl Billa domů. Triko si zastrčil za opasek kalhot a lopatu hodil přes rameno. Druhou ruku dal Billovi kolem ramen. Možná v ochranitelském gestu, možná proto, aby mu Bill nemohl utéct.

„Stačí jeden.“ Usmál se Bill, a když prošel dovnitř do již známého prostředí, zul boty, které vzorně postavil do rohu, a co nejtišeji našlapoval do domu. Vůbec si neuvědomoval, že už se plíží automaticky. Měl to tak moc zakořeněné v hlavě.

Tom ho pozoroval. Přišlo mu to zvláštní a hrozně smutné. Bill takhle musel chodit domů pokaždé, když se tam vracel. Nechtěl si ani představovat, co tam mohl zažívat, že byl tak vyděšený. Ani si to raději představovat nechtěl. Prošel za ním do kuchyně, kde se Bill usadil u stolu a ze všeho nejdřív vyndal ze svojí tašky sešit s úkolem. Potřeboval ho napsat a doma by na to neměl klid. Ani ho nenapadlo ptát se Toma, zda smí. Cítil se tu moc dobře, než aby si to uvědomoval.

Tom se jen přes rameno usmál nad Billovým zadumaným obličejem. Připravil mu hrnek objednaného čaje a postavil ho před něj zrovna ve chvíli, kdy Bill dvakrát podtrhával výsledek svého příkladu.

„Bille… vím, že ti to není příjemné a nebudu vyzvídat víc, ale… všiml jsem si, jak opatrně našlapuješ, když vejdeš do domu. To takhle chodíš i doma? Aby tě táta neslyšel přijít?“ Potřeboval to vědět. Potřeboval vědět, jak moc musí být ten kluk vyděšený každý den. Nevěděl, proč to chce tak moc všechno vědět, ale prostě to tak cítil.

Bill jen na chvíli sklopil hlavu a otevřel ústa, aby na to odpověděl, ale co vlastně měl říct? Zase je zavřel. Přitáhl si šálek čaje blíž a lehce po něm rukama přejížděl. Tom trpělivě čekal, díval se na tu hromádku neštěstí. Pak se nadechl, zvedl lehce oči a díval se do těch Tomových.

„Je to takhle lepší, rozhodně pro mě.“ Kývl na souhlas a prohrábl si vlasy, aby mu více spadly do obličeje a zakryly tak tu modřinu, kterou rozhodně nechtěl vystavovat před Tomem.

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)