The Graveyard 5.

autor: Doris & Lauinka

Tom chtěl v otázkách pokračovat, ale Bill vypadal opravdu zlomeně, že na ně musel odpovídat, a to vysoký mladík nechtěl. Chtěl, aby se tu cítil pohodlně.

„Podívej, Bille, nevím, co všechno se u tebe doma děje nebo neděje, ale… tady můžeš být, kdy budeš chtít, dobře? Tady máš dveře vždycky otevřené.“ Usmál se na něj Tom a donutil tak i mladého chlapce se usmát.

„Děkuju. Proč jsi na mě tak hodný? Ani mě neznáš a… jsi tak milý.“ Koukal na něj svýma velkýma hnědýma očima a snažil se pochopit, co udělal špatně, že se k němu takhle nechová jeho vlastní rodina. Vždyť se učí docela dobře, nedělá žádné problémy, a přesto mu otec neustále říká, jak je k ničemu, jak je neschopný a že to nikam nedotáhne. A Tom, naprosto cizí člověk, mu pochválil kresby, a ještě mu dovolil tu být, kdy bude chtít. Nedokázal už déle odolat tomu náporu emocí, a ač nechtěl před Tomem plakat, slzy již neudržel. Tiše popotáhl a Tomovi tento pohled lámal srdce. Nevěděl, jestli je to dobrý nápad, ale musel. Zvedl se pomalu od stolu a klekl si u židle, kde černovlasý chlapec seděl, a prostě chlapce objal. Ten nevěděl, co dělat. Byl tak zmatený z toho všeho. Ani nevěděl, kdy naposledy cítil nějaký fyzický kontakt. Tedy nějaký ten příjemný. Facky a rány zažíval až moc často na to, aby zapomněl.

 

„Pššt, bude to dobré, uvidíš.“ Tiše vydechl do chlapcových vlasů Tom a snažil se jej utěšit. Ale nedařilo se mu to. V první chvíli to vypadalo, že od sebe mladého muže odtáhne, ale v tuhle chvíli se všechno otočilo. Bill měl kolem Toma pevně omotané ruce a jeho slzy zkrápěly mužovo triko. A tak ho dál objímal a lehce hladil jeho záda. Cítil pod prsty, jak moc hubený je. Kde jej pohladil, tam trčela nějaká kost. Tom cítil čím dál větší zlost na člověka, který tohle tomu chlapci způsoboval. Nejraději by si s ním šel promluvit, ale věděl, že Bill by mu stejně neřekl, kde bydlí. On o problémy nestál. Vlastně byly jeho každodenní součástí.

Snažil se co nejrychleji uklidnit, ale nešlo to. Jeho utrápená duše se potřebovala vyplakat. Naplakal toho už spoustu, ale nikdy ne takhle. Nikdy ne s tím, že by u něj někdo byl a držel ho. O to víc mu slzy nešly zastavit. Tom nepovoloval. Byl odhodlaný takhle sedět klidně hodinu, dokud se ten bledý chlapec nevypláče. Nic už neříkal. Jen ho objímal a dýchal mu do vlasů. Na oplátku vdechoval jejich vůni a musel uznat, že to byla vůně omamná.

 

„Děkuju, Tome.“ Pípnul Bill, a konečně se odtáhl. Otřel si tváře do rukávu černé mikiny a prsty si znovu pročísnul vlasy do obličeje. Věděl, že je zase celý rozmazaný. Tom povolil stisk a s jemným úsměvem se na Billa podíval. Odhrnul mu vlasy z tváře a prohlédl si ho. Rozmazaný, nerozmazaný, pořád byl nádherný.

„Přede mnou se nemusíš schovávat. Ani rozmazané líčení, ani modřiny. Přede mnou ne.“ Zvedl se na nohy a došel k lince, kde chvíli něco hledal v chlebníku. Přemýšlel, zda někdy potkal takové dítě, jako byl Bill. Ano, už o těchto dětech slyšel, pár jich i viděl, ale Bill byl reálná definice deprese. Černé oblečení, černé vlasy do tváře, černé nehty, černé líčení, černé obrázky… netroufal si prohlédnout jeho hubené ruce pořádně, ale tušil, co se asi schovává pod náramky na jeho zápěstích. „Tu máš… udělá se ti líp.“ Podal Billovi jednu marmeládovou koblihu. Bill se usmál a v očích mu zatančily jiskřičky dětského nadšení. Koblihu neměl ani nepamatoval. „Mně vždycky sladký pomáhá, když je mi smutno. A tohle jsou nejlepší koblihy ve městě. Byl jsem pro ně už v pět ráno, aby byly ještě teplé.“ Pobídl Billa k jídlu a posadil se zpět na své místo. Napil se čaje a snažil se nemyslet na to, že víc než koblihu a otevřené dveře pro toho chlapce udělat nemůže.

 

Bill se s chutí zakousl. Ano, sladké skutečně dělalo dobře. Probouzelo pocit štěstí. Nebo to možná nebylo tou koblihou. Možná byl šťastný díky tomu člověku, co seděl naproti němu a ani si nebyl vědom, jak moc se pro Billa stává důležitým.

Ani nevěděli, jak dlouho si povídali a snažili se nemyslet na ty zlé věci, ke kterým se Bill přiznal, že se mu dějí. Za okny se setmělo. A Bill i Tom si moc dobře uvědomovali, že je na čase se rozloučit. Tom se cítil hrozně špatně, že toho kluka musí nechat odejít někam, kde není vítán, a s hrůzou si představoval, co všechno se mu tam může stát. Zato Bill padl opět do své depresivní nálady. Věděl, že se doma musí ukázat, i když byl připravený k dalšímu útěku, pokud bude muset.

 

„Bille… kdyby cokoliv, víš, že… můžeš přijít, že ano?“ Upřel na něj vážný pohled a Bill s lehkým úsměvem kývl na souhlas. Potáhl si batoh na rameni o něco výš a pomalu zamířil ke dveřím.

„Děkuju, Tome. Za všechno.“ Vydechl mladý chlapec a pevně muže objal. Tom se málem z toho roztomilého ptáčete rozpustil. Pohladil jej po zádech a lehce mu objetí opětoval.

„Přijď kdykoliv.“ Šeptnul mu ještě do vlasů a potom jej, ač velice nerad, pustil ze svého sevření, a než se nadál, viděl jeho vzdalující se záda. Povzdechl si a ještě chvíli na prahu stál a pozoroval tu siluetu, než se mu ztratila z dohledu nadobro. Zvřel dveře a nešťastně padl na židli. Nemohl na to přestat myslet. Kdo by taky mohl? Snažil se vymyslet něco, jak by mu mohl pomoct víc než jen azylem a koblihou. Bylo jasné, že ten chlapec ještě nebyl plnoletý, a kdyby si ho prostě vzal k sobě, mohl by z toho být veliký malér v podobě únosu. Problémy, to bylo to poslední, co ve svém životě potřeboval. I když je pravdou, že pro Billa by nejspíše nějakou výjimku udělal. Nemohl uvěřit, že by opravdu někdo tak hodnému chlapci chtěl takhle ubližovat. Dokonce i jednu chvíli přemýšlel, že by Billa sledoval až domů, a potom si šel promluvit s tím mužem, který mu ubližuje. Nakonec to znovu zavrhl. Mohl by ještě Billovi přitížit, a to nechtěl. V neposlední řadě by to asi nevydržel a musel toho tyrana praštit sám, aby si alespoň trochu ulevil.

 

 

Bill se mezitím blížil k domovu. Čím blíže byl, tím více zpomaloval svoje kroky. Rozhodně neměl kam spěchat. Jako již snad po milionté potichu otevřel a nepozorovaně vklouzl do chodby. Vyzul boty a zamířil do kuchyně, aby si ulovil z ledničky alespoň něco malého k večeři. Chtěl to udělat hned, protože kdykoliv to udělal později, vyrušil ho Jörgen a Bill tím ztratil pomyšlení na jídlo. Vzal si pár koleček salámu a rohlík a se svým úlovkem se potichu plížil do svého pokoje.

„Kde jsou ty prachy, ty krávo? Myslíš si, že si to můžeš jen tak vyhodit za ty svoje sračky?“ Zahřímal Jörgen z obýváku, kde byly pootevřené dveře. Bill neodolal pokušení tam jen po očku nakouknout. Jeho matka se držela za tvář, pravděpodobně od dobře mířené facky, její pohled a výraz však mluvil za vše. Byla sjetá. Už zase. Jörgen se lehce kymácel ze strany na stranu.

„Co je ti po tom, Jörgene. Ty je zase propíjíš. Stejně jsi mě do těch sraček dostal ty.“ Prskala Simone a do Jörgena strčila. „Kde je Billy? Celý den jsem ho neviděla. Už i můj syn se mi kvůli tobě vyhýbá.“ Hodila po Jörgenovi televizní ovladač. To, co měla zrovna po ruce.

„Kvůli mně? Kvůli mně?! Ty náno pitomá, já ho vychovávám. Je stejně k ničemu jako ty. Je mi jedno, kde je.“

 

Bill si povzdychl a raději se zavřel v pokoji. Nepotřeboval slyšet rány, jak se jeho rodiče bijí. Zamkl se uvnitř a zatlačil slzu, co ho štípala v oku. Billy… proč mu tak nemohla říkat vždycky? Proč jen, když byla sjetá a mimo. Když opojení drog odeznělo, byla stejně zlá jako Jörgen pokaždé, když pil. Billy… tak mu říkávala babička. Jediná osoba, která ho měla ráda a starala se o něj. To k ní chodil po škole, ona s ním psala úkoly, vařila mu a povídala si s ním. Jenže ta umřela, když mu bylo osm. Zůstal sám. Možná proto ho to podvědomě táhlo na hřbitov. Cítil se tak být blíž k ní?

Zakousl se do rohlíku a z batohu vyndal svůj skicák. Otevřel ho na kresbě mladého hrobaře a pousmál se. Prstem přejel přes tělo znázorněné tužkou. Bylo možné, že by k tomu muži mohl něco cítit? Tak rychle? Nebo to byla jen vděčnost?

 

Už nad tím nějakou dobu přemýšlel, ale nepřišel na nic kloudného. Jak by taky mohl? Nebyl si tak úplně jistý, co přesně znamenalo někoho milovat. Od rodičů moc lásky nedostal a ta, co dostal od babičky, byla dávno pryč. Rychle setřel rukou jednu zbloudilou slzu na své tváři. Nemohl si pomoct, ale musel nad tím záhadným chlapcem stále přemýšlet. Byl to úplně cizí člověk a vlastně se k němu choval o mnoho líp než jeho vlastní krev. Jeho rodiče. Proč? Měl ho rád? Proč by měl rád někoho, jako byl zrovna on. Přeci slýchával jen to, jak je k ničemu. Tak proč by si Tom neměl myslet to samé? Tiše zavřel oči a snažil se z hlavy vyhnat všechny zlé myšlenky. Snažil se chvíli nepřemýšlet, což bylo dost těžké. Náhle, snad jako by automaticky, otočil na další volný list ve svém kreslícím bloku a začal kreslit. Byly to úplně jisté tahy tužkou. Kreslil po paměti. Snažil se vybavit si sebemenší detail Tomovy tváře, chtěl, aby jeho dílo bylo úplně bez nejmenší chybičky. Ruka jako by sama klouzala ve správných tazích a vykreslovala přesně Tomův obličej. Jeho úsměv a taky znaménko na tváři. Musel se také usmát, stejně jako obrázek před ním. Očima po něm klouzal a přemýšlel, jestli náhodou nevynechal nějaký detail. Ale ne, bylo to perfektní, stejně jako Tomova tvář.

 

Když dojedl rohlík a dole ustala hádka rodičů, pomalu odložil skicák a lehl si do postele. Byl tak unavený. Ani netušil jak, ale snad ve vteřině usnul. Probral ho až nepříjemný zvuk budíku druhý den, který mu ohlašoval vstávání do školy. Tak se mu nechtělo. Jen velice neochotně vylezl, aby se mohl připravit. Naházel do tašky nějaké věci a odešel z pokoje. Snažil se být opravdu potichu, snad dokonce až neviditelný, jen aby se nepotkal dole s Jörgenem. To bylo to poslední, co opravdu chtěl. Naštěstí v domě bylo ticho. Rychle nazul tenisky a opustil dům. Do školy nespěchal, spíše se tak nějak líně loudal. Bohužel uteklo mu to rychleji, než sám chtěl.

Škola mu dneska opravdu přišla nekonečná. Očima se snažil neustále tlačit čas dopředu. Vůbec nebyl schopný přemýšlet nad tím, co učitelé říkají, myslel na Toma. Cítil se tak nějak vnitřně šťastně, spokojeně. Že by se konečně blýskalo na lepší časy? Našel si opravdového kamaráda?

 

 

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)