The Graveyard 6.

autor: Doris & Lauinka

Najednou jako by si ani neuvědomoval, že v jiné dny se snaží čas ve škole spíše zpomalovat než urychlovat. Čím rychleji totiž škola uteče, tím rychleji bude muset zase být doma. Tak moc rád by si našel nějakou brigádu, vydělal si peníze a odešel z toho bytu pryč. Ale nemohl. A ani nevěděl, zda vůbec někdy tohle vysvobození přijde. Ale teď všechny tyto myšlenky zaháněly představy o Tomovi. Pokaždé se musel pousmát, když si vybavil jeho hluboký pohled a jemný úsměv. Ze zamyšlení ho vytrhlo až poslední zvonění, a tak popadl svůj batoh, přehodil si ho přes rameno, ofinu shodil do očí a vydal se k domovu. Byl rozhodnutý si rychle udělat nějaké věci do školy a vrátit se na hřbitov. Nevěděl, o čem si chtěl povídat, ale chtěl určitě využít Tomovy nabídky, že může přijít kdykoliv. Kdyby tušil, co ho doma čeká, asi by tak nepospíchal. Jako vždy hned za dveřmi opatrně vyzul boty a co nejtišeji se vydal do svého pokoje. Strachy ale zamrzl na místě hned mezi dveřmi od pokoje. Uvnitř stál Jörgen a očividně na něj čekal. Koukal na Billa s takovým odporem, že se Bill strachy roztřásl. Najednou vůbec nedokázal z Jörgenova pohledu vyčíst, zda ho čeká výprask, nadávky anebo vůbec to nejhorší, co mu dělával.

„Ty jeden zkurvenej buzerante.“ Zaprskal Jörgen a chňapnul po Billovi. Bylo to zbytečně rychlé gesto, protože Bill strachy nebyl schopný udělat ani krok. Jen vyjekl, když ho stisk Jörgových prstů zabolel „Tak tvoje máma kurva… a ty buzerant. Tohle tady trpět nebudu. Tohle z tebe vytřískám.“ Prskal Jörgen a Bill vůbec nechápal, co se stalo. Proč mu tohle říká? Co provedl? Až když ho první rána srazila k zemi a on zvedl pohled k němu, uvědomil si, co Jörgen drží ve druhé ruce. Srdce se mu zastavilo. Jak jen mohl být tak hloupý? Jak to tu mohl zapomenout? Vůbec nevěděl, co má dělat. Snažil se rukama krýt si obličej, když přicházely další a další rány. Po tvářích se mu koulely slzy, snad ani nevnímal ty nadávky, které padaly znovu a znovu na jeho hlavu. Chtěl utéct, být zase neviditelný. Prosil Jörgena, aby už přestal, aby ho nechal být, ale on nepřestával. „Toleroval jsem ty tvoje výstřelky, ale tohle je moc! Za všechno může tvoje matka. Všechno ti dovolila a teď tohle. Ale to přestane, rozumíš?“ Jörgen Billa postavil na nohy a za ramena s ním třásl. „Rozumíš?!“ Znovu chlapce uhodil. Bill nebyl ani schopný se bránit, jen plakal. Už se ani nesnažil krýt. Cítil, jak se mu pod okem dělá modřina, celé tváře jej pálily od facek. V ústech cítil i krev z rozseklého rtu. Rychle kývl na souhlas, jen aby to všechno přestalo.

„Kdo to vůbec kurva je? Slyšíš?! Jméno!“ Pustil nebohého chlapce, který se téměř ihned svalil na postel. Jen kroutil hlavou, že nic neřekne. „Dělěj, ty zasranej buzerante, chci jeho jméno! Je to nějakej debilní úchyl nebo co?“ Zaprskal vztekle, až se Billovi naježily chloupky až za krkem. Už viděl Jörgena kolikrát rozzlobeného, ale až takhle zuřit ho neviděl snad nikdy.

„Ne… není to úchyl.“ Pípl ztěžka a snažil se uklidnit. Nemohl říct, kdo to je, ani kde bydlí, to ať jej raději zabije na místě.

„Takže ty mi to neřekneš, ty hajzle. Fajn, zjistím si to sám a varuju tě, ještě jednou se dozvím, že se s ním někde kurvíš, tak vás zabiju oba, jasný?“ Ještě jednou Billa silně uhodil, než i se skicákem za sebou práskl dveřmi.  

Bill se snažil popadnout dech. Nebyl si vůbec jistý, jestli ho bolí víc tělo od tvrdých ran, nebo srdce ze všech těch slov, co musel vyslechnout. Zejména slov ohledně Toma. Nedokázal zastavit slzy a do hřbetu ruky si otřel krev ze rtu. Cítil, jak se mu oko nepatrně zmenšuje kvůli otoku, který se naopak zvětšoval. Bolelo ho dotknout se toho místa a už teď mu bylo jasné, že do školy zítra jít nemůže. Musel by to vysvětlovat. Už zase, a tak jako kdy jindy by to k ničemu nevedlo. Chtěl se zvednout a utéct. Utéct za ním, za svým zachráncem, ale měl pocit, že má snad zlámané všechny kosti v těle. Nedokázal se pohnout. Nedokázal vůbec nic. Cítil se jako opuštěné černé ptáče, které chce vylétnout na svobodu, ale ještě nemá dost silná křídla. Minuty ubíhaly, možná i hodiny, co tam tak ležel, než ho přemohlo absolutní vyčerpání a on usnul.

Když znovu své čokoládové oči otevřel, byla za oknem tmavá noc. V domě bylo ticho. Buď nebyl nikdo doma, nebo už byl Jörgen tak opilý, že někde usnul. Kde by se mohla nacházet Simone, to si Bill raději vůbec nedomýšlel. Opatrně se zvedl z postele a bolestně usykl, když se narovnal. Za prvé mu bylo jasné, že po těle bude mít modřiny, a zadruhé neusnul v nejpohodlnější pozici. „Musím… musím pryč.“ Vydechl sám k sobě, aby se přesvědčil a donutil udělat to, co chtěl udělat nejvíc. Utéct za ním. Opatrně otevřel dveře, a co nejšetrněji, vzhledem ke svému zbitému tělu, postupoval o patro níž k vchodovým dveřím. Na botníku si všiml odhozeného skicáku, a tak po něm hned sáhl a schoval si ho pod triko. Neslyšně opustil dům a tak rychle, jak mu to jen bolest dovolila, se vydal ke hřbitovu.

Jak dlouho to už bylo od chvíle, kdy Tom toho mladíka neviděl? Roky? Staletí? Rozhodně mu to tak přišlo. Nevěděl proč, ale musel na něj neustále myslet. Přišel si chvilkami jako skutečný blázen. Dokonce, i když měl dost práce, nebyl schopný se dokopat k tomu, aby nějakou vykonal. Přistihl se, jak neustále zírá směrem k velké železné bráně a tajně se modlil, aby se tam Bill objevil. Nestalo se tak.

Bylo už docela pozdě, když Tom zasedl s horkým šálkem čaje ke stolu, myšlenkami ztracen opět u Billa. Čekal, že se dneska objeví, ale chlapec nepřišel. Přemýšlel, co mohlo být důvodem. Že by jej už Tom omrzel? Lehce našpulil při této myšlence rty. Vůbec si tuto možnost nechtěl připouštět. Vlastně byl sám ze sebe v šoku, jak rychle k tomu mladičkému chlapci přilnul. Byla to dobrá volba? Povzdechl si. „Sakra, Bille… zblázním se z tebe.“ Praštil pěstí do stolu a zvedl se na nohy. Na chvíli strnul v pohybu, jen pomalu otočil hlavu ke dveřím. Zdálo se mu to? Měl už snad slyšiny, nebo opravdu zaslechl lehké zaklepání? Rozhodně nechtěl riskovat, že by za dveřmi byl Bill a on mu neotevřel.

Jen co dveře otevřel a spatřil mladého chlapce, srdce mu radostí poskočilo, ale vzápětí v něm až bolestivě píchlo, že se musel hodně nadechnout, aby to ustál. „Proboha… Bille.“ Vydechl téměř šokovaně, když spatřil Billovu tvář jen v lehké záři, co se linula ze dveří. „Co… co se stalo?“ Mladík ani nedokázal odpovědět, jen lehce popotáhl a sklopil oči rudé od pláče. Tom ihned couvnul ode dveří, aby mohl černovlásek vstoupit. V plném světle jeho obličej vypadal o mnoho hůř. „Bille, měli bychom jet do nemocnice.“ Prohlížel si jeho tvář a ruce, kde se mísily zbytky krve. Nejraději by jej objal a nepustil vzhledem k tomu, jak mladík ztěžka vcházel do domu. Usoudil, že to nejlepší nápad nebyl. Černovlasý chlapec však jen zakroutil hlavou. Možná až příliš vehementně, takže mu zahučelo ve spáncích a musel se přidržet stěny, aby neupadl.

„Do nemocnice ne, prosím. Bude to dobré. Nic to není. Ale tam… moc by se ptali.“ Namítnul a Tom jen koukal neschopen se rozhodnout, co je správné.

„Ale Bille, co když máš otřes mozku? Nebo něco zlomeného? Tohle je přeci moc vážné.“ Odvážil se ho vzít alespoň lehce za ruku. Bill zvedl hlavu a vděčně se pousmál. Od smrti jeho babičky o něj nikdo nejevil takovou starost jako právě teď Tom.

„Nemám nic zlomeného. Věř mi. Jen… jen mě tu prosím nech.“ Pípnul prosebně a Toma už podruhé bolestně bodlo u srdce a měl chuť ho vtáhnout do pevného objetí. Co nejšetrněji ho zvedl do náruče a odnesl do obýváku na gauč. Vyzul mu boty a šel nalít sklenici vody. Podal ji Billovi a ihned se začal hrabat ve své lékárničce. Vyndal nějakou dezinfekci, vatu a mastičku na modřiny.

„Kdo ti to udělal?“ Zeptal se Tom, zatímco se snažil co nejšetrněji vyčistit Billův natrhlý ret. Černovlásek neodpověděl, jen lehce vzdychl a Tomovi tak bylo vše jasné. „To on? Proboha.“ Pohladit Billa po vlasech a ten se jen lehce zachvěl, když Tomovy prsty sjely na jeho tvář a špičky ho zalechtaly na tvářích. „Proč ti to udělal?“ Vyzvídal dál Tom, zatímco na prsty nandával mastičku na Billovy modřiny a v duchu sám sebe přesvědčoval, aby zůstal klidný, a aby toho hajzla nešel okamžitě pohřbít zaživa.

„No…“ ozval se Bill po chvilce zaváhání. Bylo evidentní, že je nervózní. „On něco našel.“ Dodal po chvíli a Tom si ho zkoumavě prohlédl. Bill měl do něj zabodnutý zrak plný nejistoty, ale neuhýbal.

„Co našel?“ Odvážil se zeptat Tom. Cítil, že se atmosféra kolem nich trochu změnila. Bill sáhnul do vnitřku mikiny a vyndal svůj skicák. Nalistoval na správné listy a nejistě ho podal Tomovi. Ten najednou nevěděl, co říct. Díval se na dokonalou kresbu sama sebe. Jednu, kde byl polonahý při práci, myslel si tehdy, že Bill pořád maluje svého padlého anděla, a druhou, kterou musel Bill malovat po paměti. „Bille… co to… proč…“ Tom nedokázal dát dohromady ani jedinou souvislou větu. Jen užasle koukal na Billa, který ač stále rozechvělý, se k Tomovi přiblížil na pár centimetrů. Zaváhal ale jen na okamžik. Buď teď, nebo nikdy.

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)