The Graveyard 7.

autor: Doris & Lauinka

Tom ztuhl. Chtěl něco říct, vlastně chtěl chrlit snad milion otázek, ale nedokázal najít vhodná slova. Ztrácel se v Billově pohledu. Najednou mu v ústech kompletně vyschlo a srdce zrychlilo. Divoce mu bušilo o hrudník a byl si téměř jistý, že to černovlásek musí slyšet. Chtěl se odtáhnout, ale nemohl se pohnout ani o milimetr. Opravdu se chtěl odtáhnout? V tuhle chvíli vůbec netušil. Párkrát zamrkal, když se Bill odhodlaně přisunul ještě blíže. Cítil jeho dech na svých rtech. Panikařil. Věděl, že pokud spočine na místě, bude to špatně. A pokud uhne, bude to ještě horší. Bill přestal úplně přemýšlet. Čekal od Toma nějaký náznak nebo snad dovolení, že to opravdu smí udělat, ale starší z mužů byl dokonale mimo hru, a tak to černovlasý chlapec vzal úplně do vlastních rukou a prostě zrušil i tu již tak malou vzdálenost a Toma políbil. Dalo se vlastně říct políbil? Spíše jen lehce položil rty na ty mužovy. Cítil, jak Tom ještě více ztuhl a vydechl. Čekal, kdy se odtáhne, ale to se nestalo, a tak pokračoval.

Bill se nikdy nelíbal. Znal to jen z filmů, knížek nebo z vyprávění, co občas zaslechl. Ale připadal si tak jistý, jako by to snad dělal už nespočetněkrát. Vzal Toma za tvář a rty přitiskl silněji. Tom znovu ztěžka vydechl a přivřel oči. To on se už za svůj život líbal mnohokrát, ale teď si připadal, jako by to bylo poprvé. Vlastně už na to několikrát myslel. Jaké by to bylo, ochutnat Billovy rty, ale tyhle myšlenky ze své hlavy vyhnal vždy tak rychle, jako přišly. A teď se to dělo a on byl úplně mimo. Černovlasý chlapec začínal panikařit. Toužil cítit nějakou odezvu, ale ta stále nepřicházela a on se cítil hloupě. Co teď? Ve chvíli, kdy se už chtěl odtáhnout, to do svých rukou vzal Tom a lehce rty proti mladíkovým pohnul. Bill se usmál. Lehce konečky prstů přešel po Tomově tváři. Ten vydechl a vzal Billa za týl, a konečně pořádně ochutnal jeho rty. Snažil se držet zpátky a opravdu měl co dělat, aby se uhlídal. V hlavě mu blikal rudý vykřičník ohledně chlapcových zranění. Nechtěl mu ublížit, ale ten polibek byl tak dokonalý, že občas byl až moc vášnivý. Když mladší z chlapců vydechl, ten starší toho ihned využil a jazykem zabloudil mezi ty dva tak sladké polštářky, aby rozpoutal ještě divočejší hru.

Billovi spadl kámen ze srdce. Tolik se bál, že se ještě Tomova reakce změní. Tělem mu projel pocit, jaký dosud neznal. Bylo nepopsatelně dokonalé užívat si takový polibek. Jen na pár vteřin znejistěl, když Tomův jazyk přejel přes kovovou kuličku skrývající se v černovláskových ústech. Zaváhal, jak je vlastně správné reagovat, ale nakonec to bylo jednodušší, než si myslel. Přestal myslet a nechal pracovat pouze pocity a intuici. Dlaně položil na Tomovy tváře a v polibku spolupracoval. Jemně funěl a snažil se vychutnat si to každou molekulou svého těla. Tom se pousmál, aniž by chlapce přestával líbat. Úplně nerozuměl tomu, proč to dělá, ale rozhodl se tím nezabývat. Prostě se to dělo a bylo to dokonalé. Nepočítal vteřiny nebo snad minuty. Srdce mu tlouklo tak mocně, jako by právě doběhl maraton, a to černovláskovo na tom nebylo o moc lépe.

Konečně se Tom odtáhl. Ne, že by snad procitnul z opojení a chtěl polibek přerušit, ale cítil narůstající touhu k pokračování, a to nebylo vhodné. Billovy rty byly nateklé a leskly se. Měl je pootevřené a zrychleně dýchal. Sledoval ty Tomovy. Najednou vůbec nevěděl, co udělat nebo co říct. To, že Tom reagoval spoluprací, bylo jistě dobré znamení, ale co teď? Starší muž poznal rozpaky. Něco už měl přeci jen za sebou. Jen se usmál a pohladil Billa po vlasech.

„Promiň.“ Vydechl Bill v domnění, že to, co udělal, přeci jen nebylo správné. Tom se usmál ještě víc.

„Doufám, že se mi teď omlouváš jedině proto, že kvůli roztrženému rtu nemůžeš v tak dobrém polibku pokračovat.“

Billovi se ulevilo podruhé a lehce usykl, když mu na ráně místo Tomových rtů přistál opět vatový tamponek s dezinfekcí. Odevzdaně seděl a sledoval Tomův soustředěný výraz.

Tomovu mysl zaplavil snad milion otázek, ale snažil se všechny ignorovat. Bylo mu jasné, že to nemůže pořád, ale čas na přemýšlení jistě ještě bude, teď se chtěl naplno věnovat Billovi a postarat se o něj. Usmál se trochu, když viděl, jak se mladík snaží spojit pohled s tím jeho. Zvedl k němu oči.  

„Co?”

„Nic.” Lehce pokrčil Bill rameny, ale pohled mu stále opětoval. Toma ten pohled spaloval, ale příjemně. Cítil lehké mravenčení po celém těle. Tenhle pocit už párkrát zažil, ale nikdy nebyl tak intenzivní jako teď. Znamenalo to snad něco víc? Možná. A co vlastně víc? Zamiloval se? Na tuhle otázku neznal odpověď, snad ji ani v tuhle chvíli znát nechtěl.

„Ten ret bude v pořádku.” Uklidňoval sebe nebo snad Billa? Ztěžka ho píchlo u srdce, když mu na mysl skočila myšlenka o tom, že černovláska uklidňovat nemusí. Jistě se tohle nestalo poprvé. A jestli někdo dobře věděl, že to bude v pořádku, byl to on. Neubránil se povzdechu. A klučík s čokoládovýma očima, jako by snad četl jeho myšlenky, jej vzal něžně za ruku. 

„Děkuju,“ špitl tiše. 

„Ale ty modřiny se mi vážně nelíbí.” Vzhlédl k jeho pažím. Byly snad všude a všech barev. Znovu se muži rozproudila horká krev v žilách. Toužil se postavit tomu zvířeti tváří v tvář.

„Bude to v pořádku, vážně. Jen… nech mě, prosím, tady.” Tom rychle kývl na souhlas.

„To… je samozřejmé. Nikam tě nepustím. Ne, takhle.” Rázně zakroutil hlavou. 

„Děkuju.” Usmál se mladší z chlapců. Tom mu to chtěl opětovat, ale místo úsměvu se mu na tváři povedlo vykouzlit jen škleb. A chlapec s havraními vlasy pochopil. 

„Tome, já… vím, že nemám právo po tobě cokoli žádat, že už toho pro mě děláš tak moc, ale musím. Slib mi, že… že za ním nepůjdeš.” Tom mu to slíbit nechtěl. Věděl, že by lhal. Trochu polkl a odklonil pohled. „Prosím,” pípl a znovu se mu na tvářích roztančily ty slané perly bolesti. Co kdyby jeho zachránci ublížil? To nemohl dopustit.

„Slibuji,” nakonec rezignoval. Ty slzy jej dokonale přesvědčily. Ale už teď věděl, že lže. Ale tohle byla lež z milosti. Ta se smí. Nebo ne?

Velice neochotně se Tom zvedl z gauče a Billa vzal do náručí. Odnesl ho do koupelny. To jediné, co teď chlapec potřeboval, bylo umýt se, najíst a pořádně si odpočinout. Postavil Billa na kobereček před vanou a na pár chvil zmizel, aby se vrátil s dlouhým trikem a čistým spodním prádlem. Obojí položil na pračku.

„Dej si sprchu nebo klidně koupel. Tady máš něco na spaní, a kdyby cokoliv, tak na mě zavolej, ano.“ Zadíval se na Billa a snažil se netvářit tak lítostivě, jak to v sobě cítil. Lehce odhrnul Billovi pramen vlasů z obličeje, které mu tak pravidelně zakrývaly jedno oko a téměř celou polovinu obličeje, a zastrčil je za ucho. Bill přikývl na souhlas, a když Tom odešel, opatrně vlezl do vany a pustil na sebe vodu.

Tom mezitím přemýšlel u kuchyňské linky, co by tak mohlo Billovi chutnat, ale nakonec uznal, že to je vlastně asi jedno, a hlavně, že na nějaké vyvařování nemá nakoupeno. Rozhodl se alespoň pro rychlou česnečku. Pár brambor a kousek masa nebo klobásy měl doma vždy. A silná polévka by Billovi mohla dodat trochu síly. „Sakra…“ odhodil vztekle škrabku do dřezu, když se ani při třetí bramboře nedokázal soustředit na nic jiného, než na toho hajzla. Byl by schopný ho teď umlátit lopatou k smrti. Chtěl myslet na něco jiného, hezčího. Nakonec svoje myšlenky zastavil u polibku, který dostal, a co víc, který opětoval. Znovu se pustil do vaření a na jeho rtech se konečně mihnul lehký úsměv. Proč to vlastně Bill udělal? Mohl se do něj snad tak rychle zamilovat? Konec konců byl vlastně ještě dítě a těm se to stávalo. Nebo prostě jen potřeboval cítit něco hezkého?

„Tome!“ Ozvalo se zavolání z koupelny a Toma to tak vystrašilo, že hned nechal nedomačkaný česnek česnekem a bez zaklepání vpadl do koupelny. Ulevilo se mu, když uviděl Billa sedět ve vaně a v pořádku.

„Co se děje? Je ti dobře? Motá se ti hlava?“ Hned počítal s nejhoršími variantami, jako jsou otřesy mozku, naštípnuté obratle a podobná zranění. Billovy tváře zrůžověly a ruce omotal kolem pokrčených kolen. Cítil se trochu trapně tam takhle sedět před Tomem, jak ho pánbůh stvořil, ale nedalo se nic dělat.

„Já… potřebuju pomoct vylézt.“ Pípnul a zastyděl se ještě víc. „Dovnitř jsem vlezl, ale ven… nedokážu se pořádně zapřít o kraj vany a postavit se.“

Tom na sucho polkl, ale hned kývl na souhlas.

„Jasně.” Sáhl po velké osušce položené na pračce, aby do ní mohl chlapce zamotat. Neubránil se zírání na to hubené tělo krčící se před ním. Věděl, že to není správné, ale pomoci si nemohl. Netušil, proč nebo jak, ale Bill jej neuvěřitelně přitahoval.

„Tak dobře, ehm…“ Tom nejistě přešlápl a sklonil se k Billovi níž.

„Pevně se mě chytni, dobře?” Černovlásek pomalu zvedl ruce a odkryl tak své tělo úplně. Tom trochu polkl, když se mu naskytl takový pohled. Nejisté přešlápl. Nechal mladíka mu omotat ruce kolem krku a potom jej z vody vytáhl ven. „V pořádku?” Starostlivě se zeptal a rychle kolem něj omotal osušku. Bill se usmál a kývl.

„Díky.” Mladší z chlapců se trochu začervenal a Tom věděl, že je čas koupelnu opustit a dopřát chlapci trochu soukromí, ale nedokázal se k tomu přinutit. Stál nehnutě na místě a nespouštěl oči z toho křehkého stvoření před sebou. Bill znovu cítil rozpaky, ale i něco víc. Pocit horkosti mu vjel do celého těla, ale i přesto mu na pažích naskočila husí kůže. V tom se Tom probral.

„Promiň, já… budu v kuchyni. Až tu budeš hotový, přijď za mnou, ano? Nevěděl jsem, co k jídlu, vlastně ani nemám nakoupeno, snad zvládneš česnečku.” Mladík se usmál a kývl na souhlas, na což Tom vycouval ven z místnosti, samozřejmě nezapomněl i zakopnout o práh. Připadal si hloupě jako nějaký puberťák. Raději se věnoval dovaření polévky, a zrovna když se otevřely dveře koupelny, servíroval polévku na stůl.

Jen se ohlédl a lehce se pousmál na černovláska, který se trochu rozpačitě vyloudal z koupelny. Mokré vlasy se mu lepily na tvář a Tomovo obrovské tričko na něm viselo až po kolena. Ačkoliv teď byly jasně vidět všechny ty modřiny na rukou, a mezi nimi i další věci, na které se Tom odmítl ptát, působil chlapec až andělsky krásně. Přešel ke stolu, kam jeho zachránce odložil talíř, a posadil se. Jednu nohu nechal pod stolem a druhou položil na židli, aby si koleno skrčil pod bradu.

„Děkuju.“ Usmál se na Toma a do ruky vzal lžíci. Měl pocit, že děkuje už snad po milionté. Jeho tělem jako by projela úleva a pocit blaženosti, když polknul první horké sousto. Ano, polévka mu jistě udělá dobře. Cítil se teď tak dobře, že snad i veškerá bolest z jeho těla zmizela.

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)