The Graveyard 12.

autor: Doris & Lauinka

Bill nic nenamítal, jen se v duchu šťastně usmál. To, že se to Tomovi líbilo, pro něj byla ta nejlepší zpráva. Tom se rozhodl tuhle chvíli co nejvíc prodloužit. Nechtěl svého mladého milence ještě pouštět. Natáhl se pro sprchový gel a vymáčkl si ho do dlaní. Klouzal jím po Billově těle a ten se mu nijak nebránil. Bylo to příjemné. Billovi to připadalo vzrušující, ale tak jinak, než aby měl myšlenky na další sexuální metu. Snad poprvé v životě si díky Tomovi připadal žádoucí. Právě teď. Tomův pohled, kterým si prohlížel každý milimetr Billova těla, byl toho důkazem.

„Jsi nádherný, Bille.“ Vydechl chlapci do ucha a nechal z jeho těla smýt mýdlovou pěnu.

Bill nevěděl, co na to říct, a tak mlčel a užíval si Tomovu péči. Oba umytí a zabalení do ručníků vylezli ze sprchy. „Tak… teď už si jdi vybalit. Já zatím najdu něco dobrého k jídlu.“ Usmál se Tom a rozverně plácl Billa po zadku, aby ho popohnal z koupelny.

 

Billovo vybalování věcí a jejich následné užívání byla pro Toma hotová noční můra. Bill totiž patřil k těm lidem, co potřebují mít vše naprosto ťip ťop, takže z Tomovy snahy vybalit Billova trička prostě na jednu poličku ve skříni zbyla jen hromada triček, kterou se Bill prohraboval a dlouze rozhodoval, které má být v poličce a které na ramínku. Ale po několika hodinách této úmorné práce, kdy Tomovy nervy dostaly co proto, mu to vlastně začalo připadat vtipné. A po pár dalších dnech a týdnech už si na tohle Billovo počínání zvykl. Mělo to vlastně i své výhody. Tom snad ještě nikdy neměl tak srovnanou kuchyň nebo naaranžovaný obývák. Nikdy nemíval nepořádek, ale Bill byl extrém. Když si teď Tom vzpomněl, v jakých podmínkách vlastně Bill musel žít, nechápal, že se jeho černovlásek nezhroutil už dávno.

„Bille… nechci tě nějak komandovat, zlato, víš o tom, že už máš zase co dělat, abys nepřišel do školy pozdě?“ Zasmál se Tom, když opřený mezi dveřmi pozoroval Billa, který se snažil ještě narychlo připravit Tomovi snídani na stůl. Tak jako každé ráno. „Já si to jídlo přeci z té linky zvládnu vzít.“ Došel až k němu a políbil ho na rty. Bill se spokojeně usmál.

„Já vím, ale já to dělám rád.“ Pokrčil Bill rameny, a když byl se svým servírováním spokojený, popadl tašku a hodil si ji přes rameno. Dělal to každé ráno, jako by měl stále potřebu Tomovi dokazovat, jak moc je mu vděčný a jak moc je s ním šťastný. „Uvidíme se po škole. Mám pro tebe překvapení“ Políbil ještě Toma a rychle vyběhl z kuchyně, než se stačil Tom začít vyptávat.

Bill se na to chystal už nějaký ten týden, jen se chtěl na to co nejdůkladněji připravit. Pročetl spousty článků a shlédl dost videí na téma, jak správně uspokojit ústy, a měl za to, že dnes je ta perfektní doba, aby vzal svého zachránce do nebe. Bylo mu naprosto jasné, že kdyby Tom věděl, jak pilně na to Bill studuje, klepal by si na čelo a určitě by mu řekl, že nad tím moc přemýšlí. Ale Bill chtěl mít jistotu, že bude Tom nadšený. V duchu se uculil a usadil se do svojí lavice pomalované několika depresivními obrázky. Snad poprvé v životě zažíval období, kdy se zdravil se svými spolužáky, smál se jejich vtipům, a dokonce začal uvažovat i o účasti na maturitním plese. I prospěch se mu zlepšil. Ne, že by byl špatný žák. Učil se dobře, ale ze stresu, který musel denně zažívat, neměl kolikrát připravený úkol nebo povinnou slohovou práci. I učitelé si této změny všimli, ale nepřikládali tomu větší pozornost. Konec konců, Billovi nevěnovali zvláštní pozornost ani v době, kdy to opravdu potřeboval.

 

„Bille, jdi prosím do ředitelny.“ Oslovila ho třídní učitelka hned poté, co vstoupila do třídy a odložila si své věci. Bill nechápavě nakrčil čelo.

„Proč? Provedl jsem něco?“ Zeptal se Bill, ale ze židle se nezvedl.

„Čeká tam na tebe paní ze sociálního úřadu.“ Odpověděla učitelka, jako by se nechumelilo, aniž by zvedla oči od svých podkladů, které si na hodinu připravovala. Billovi se stáhlo hrdlo… sociálka. To snad ne. Cítil na sobě tázavé pohledy svých spolužáků, když procházel třídou směrem ke dveřím.

Ztěžka polkl a vyšel ze dveří třídy. Pomalu se došoural před ředitelnu. Ruce se mu klepaly a v krku mu úplně vyschlo. Na chvíli zavřel oči a poté nejistou rukou zaklepal. Uslyšel ředitelčin hlas, který jej téměř okamžitě vyzval ke vstupu. Vzal za kliku a pomalu vstoupil do místnosti. Samozřejmě slušně pozdravil a sedl si na volnou židli vedle silnější paní, která se na něj povzbudivě usmála.

„Bille… tohle je paní Schwarzová z odboru sociální péče. Přišla si s tebou promluvit, nemusíš se ničeho bát, dobře?” Bill nejistě přikývl.

„Bille… ničeho se vůbec nemusíš bát, ano? Položím ti jen pár otázek, nic víc. Chci, abys mi odpověděl po pravdě.“ Usmála se na něj ta žena znovu, jemu ale do smíchu nebylo, nicméně přikývl na souhlas a pokusil se na tváři vykouzlit alespoň malý úsměv. Poté paní Schwarzová poprosila ředitelku, aby opustila místnost, a zůstala tam s chlapcem sama.

„Dobře, Bille… tak jak se máš? Jak se cítíš?“ Billa tahle otázka docela zaskočila a lehce nakrčil čelo. Vůbec nevěděl, co by měl odpovědět. V jednu chvíli chtěl procedit pár ironických poznámek o tom, jak by se asi mohl mít, když měl rodinu takovou, jakou měl, ale to spolkl. Pak přemýšlel, že by odpověděl pravý opak a pochlubil se, jak si žije posledních pár týdnů konečně spokojeně, to ovšem taky zavrhl, jelikož by určitě přišla řeč na Toma, a to nemohl dovolit. Nebylo mu ještě osmnáct a rychle by se přišlo na to, že rodiče nesouhlasí s tím, že není doma, a musel by se tam vrátit. Nakonec zvolil protiotázku.

 

„Já… proč se mě na to ptáte? Stalo se snad něco? Nebo jsem něco udělal?”

„Ne.. ne, to ne, jen jsme dostali určité hlášení, které musím prověřit. O nic nejde, jen si chci promluvit.” Usmála se znovu ta žena, ale Billa moc neuklidnila. Hlášení. Nasucho polkl. „Dobře… tak mám se dobře, nic mi nechybí. Známky si opravuju, do školy chodím.”

„Dobře, a není tu třeba něco, co bys mi chtěl říct? Víš, cokoli… slibuju, že to zůstane jen mezi mnou a tebou.“ Bill dělal, že usilovně přemýšlí, ale nakonec nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Myslím, že jsem řekl všechno. Nevím o ničem dalším, co bych měl říct.”

„Dobře, ale kdyby tu cokoliv dalšího bylo, zavoláš mi, ano?” Žena z kabelky vytáhla vizitku a podala mu ji. Bill si vizitku vzal do ruky a pořádně si ji prohlédl. Poté se na ženu usmál už o něco sebejistěji.

„Jistě, madam, ale nemyslím si, že bude nějaký důvod.” Nakonec se rozloučili, Bill si strčil vizitku do zadní kapsy kalhot a skoro ihned to vytěsnil z hlavy. Dneska měl myšlenky na něco úplně jiného. Slíbil Tomovi překvapení, a to rozhodně chtěl dodržet. Připravoval se na to tak dlouho a rozhodně mu to žádná ženská nesměla zkazit.

Zbytek dne už byl vcelku nudný a nic velkého se nedělo. Proplouval hodinu za hodinou, už se vážně nemohl dočkat, až bude doma. Při obědové pauze napsal, jako již tradičně, Tomovi zprávu o tom, jak mu chybí, a doufá, že má lepší den než on. Když při poslední hodině už konečně zazvonilo, byl první, kdo vystřelil ze třídy jako raketa. Ještě se rychle zastavil ve skříňce, a poté rovnou zamířil za Tomem. Začínal být nervózní, vzrušený a plný očekávání.

 

Když vešel do domu, všude bylo ticho. A tak si dal věci do pokoje a poté zamířil ke hřbitovu, Tom měl teď dost práce, a ač to bylo docela morbidní, miloval Toma při ní pozorovat. Tom většinou měl jen bílé tílko a pod ním se mu vždy krásně rýsovaly svaly. A nebylo tomu jinak ani dnes.

„Ahoj,” usmál se čenovlásek, když se přiblížil k Tomovi. Tom se opřel o lopatu, otřel si čelo a otočil se po hlase. Spokojeně se usmál.

„Ahoj, zlato, už jsi doma? To jsi celou cestu snad utíkal, ne?” Zasmál se starší z mužů a napil se z lahve s vodou.

„Skoro celou cestu,” zasmál se černovlásek a přistoupil k Tomovi, aby ho políbil. Ruce si omotal kolem Tomova krku a přitáhl si toho sexy muže více na svoje tělo.

„Mmm, tolik lásky,” zamumlal Tom mezi Billovými rty. „Nechceš s tím počkat, až si dám sprchu? Jsem zpocený.” Tom se snažil mladšího z chlapců od sebe něžně odtáhnout, ale marně.

„Víš, že mi tohle přijde sexy.“

„No jo, už jsem si stačil všimnout.“ Zasmál se Tom a vzdal svoje další pokusy o vymanění se. Bill se nad Tomovou rezignací jen spokojeně pousmál. Chvíli měl nutkání mu říct o nepříjemné návštěvě ve škole, ale rozhodl se, že to teď není důležité. Teď byl odhodlaný a nehodlal si to čímkoliv pokazit. Měl i štěstí. Tom dnes nepracoval nikde, kde by byl hned na očích. Několik keřů a vzrostlých stromů jim poskytovalo dostatek soukromí. Nechtěl mít totiž na svědomí nějakou babičku, která by při pravidelné návštěvě hřbitova dostala infarkt z toho, co vidí. Omotal své ruce kolem hrobařova krku ještě pevněji a svým jazykem mu vklouzl do úst. Tom zavětřil, že má Bill něco za lubem. Dál s černovláskem spolupracoval, ale koutkem oka se rozhlédl na všechny strany. Jen pro jistotu. Cítil, jak se Billovo tělo víc a víc tiskne na to jeho a jak jeho ruce opouštějí Tomův krk a přes lopatky a boky sjíždějí k zadku, který stiskly v dlaních.

 

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)