The Graveyard 19.

autor: Doris & Lauinka

„Páni. Měl by ses přihlásit na uměleckou.“ Poznamenal uznale.

„Popravdě… už jsem přihlášky poslal. Čekám už jen na termín přijímaček.“ Přikývl Bill. Dlouho přemýšlel, co bude dělat po střední škole. Rozhodl se využít svého talentu a přihlásil se na uměleckou fakultu. Tomovi to zatím neříkal. Navíc výhoda téhle fakulty byla v tom, že byla hned ve vedlejším městě, a tudíž by nemusel řešit odloučení od Toma. Mohl tam dojíždět každý den.

„To je skvělý, Bille.“ Přitakal Tom a spolu s Billem zamířil domů, aby si dal sprchu. „Už sis vymyslel, kam přesně bys chtěl jet?“ Zeptal se, když o půl hodiny později vyšel ze sprchy a sušil si vlasy. Bill v zamyšlení našpulil rty.

„Co třeba Tierpark?“ Navrhnul Bill.

„Proč ne. Zoo není špatný nápad.“ Usmál se Tom a šel se hned převléct.

O dvě hodiny později už procházeli parkem a Bill nadšeně poletoval od jednoho výběhu ke druhému. Tom nezapomněl zdokumentovat několik fotografií a z hlavy se mu skutečně vykouřilo všechno nepříjemné, co se přihodilo. Bill jako by ho uměl vtáhnout vždy do jiného světa svou energií a pozitivitou. Nechápal, kde se to v něm mohlo brát po všech těch zkušenostech a hřálo ho u srdce zjištění, že to je nejspíš vážně díky němu. Takhle příjemný den ani Tom nečekal, když mu hned po ránu někdo dokázal zkazit náladu. Jak vůbec mohl mít Jörgen tu drzost?

 

Celých několik příštích dnů se Tomovi dařilo z hlavy vytěsnit všechny špatné myšlenky. Užíval si svojí zamilovanosti s Billem. Ať už při běžných denních činnostech, nebo večer v posteli. Až do doby, kdy na domovní dveře zazvonila pošťačka. Bill byl ve škole a Tom zrovna dopíjel ranní kávu.

„Dobrý den, mám tu pro vás obsílku do vlastních rukou.“ Usmála se na Toma. Jméno už znala, chodila sem pravidelně, tak věděla, s kým má tu čest. Tom se chvíli zatvářil zmateně, ale když mu podávala obálku s červeným pruhem, kleslo mu srdce až do žaludku.

„Děkuju.“ Odpověděl co možná nejklidněji, podepsal jí příslušné papíry a obálku si vzal. Hned v chodbě ji roztrhl a začetl se do složeného papíru. Bylo to oznámení o zahájení trestního stíhání. „Sakra.“ Zaklel Tom a papír zastrčil zpátky do obálky. Nechal ji ležet na botníku a vrátil se do kuchyně. Hlavou mu teď vířila jedna obava za druhou. Jörgen to vážně udělal. Chce ho dostat do vězení a Tom moc dobře věděl, že mu to může snadno vyjít. Ano, Jörgen ho sice napadl jako první, ale Tomova odezva nebyla adekvátní. To moc dobře věděl. Nebyl hloupý. S trochou snahy mu můžou zkusit přišít i pokus o vraždu, vzhledem ke zraněním, která Jörgenovi způsobil. A když si sáhl upřímně do svědomí, byl by ho zabil. Nebýt toho, že ho Bill zastavil. Vůbec nevěděl, co má dělat. Jak to říct Billovi. Nebo jak to před ním utajit. Bill se teď plně soustředil na svoje portfolio k přijímačkám a Tom ho nechtěl rozptylovat. Moc mu záleželo na tom, aby byl jeho miláček šťastný.

„Ne… nemůžu prohrát. Jsou tu okolnosti, které musejí hrát v můj prospěch.“ Přesvědčoval sám sebe, ale moc odhodlání mu to nedodalo. Lhal by sám sobě, kdyby tvrdil, že nemá strach. Šel pracovat, ale ani těžká dřina mu nijak neulevila. Stále měl před očima různé scénáře, jak ho odvádějí ze soudní síně do vazby a Jörgen se mu vysmívá. Jak hrozí Billovi, že si to s ním ještě vyřídí a jak ho dávají na celu s nějakým psychopatem. Než se nadál, zjistil, že udělal tolik práce jako snad ještě nikdy za celý den. Připravil místa k pohřbu, posekal trávník na celém hřbitově, a dokonce ořezal ze stromu několik větví, které se už nebezpečně skláněly.

Bylo už šero, když všeho nechal a zamyšleně se chtěl vrátit domů. Cestu mu ale zatarasil Bill. „Tome, co je tohle?“ Zamával mu před očima obálkou s červeným pruhem. V tom zamyšlení Tomovi ani nedošlo, kolik už je hodin a že Bill je už jistě dávno doma.

„To nic není.“ Zakroutil Tom hlavou. Bill šokovaně vydechl.

„Jak to, že to nic není? Tome, oni tě budou žalovat.“ V Billově hlase zněla panika.

„Nechtěl jsem ti dělat starosti. Myslel jsem, že na to nedojde.“ Zadíval se Tom na Billa s omluvným výrazem v očích.

„Jak jsi mi nechtěl dělat starosti? Ty už to víš dýl?“ Bill nechápal. Přece by mu Tom něco tak vážného nezatajoval. Tom si vzdychnul a chytil Billa něžně za ramena.

„Byl za mnou Jörgenův právník. Chtěli mimosoudní vyrovnání, ale tolik peněz ani nemám. A i kdybych je měl, tvůj táta si nezaslouží ani cent.“ Billovi se zalily oči slzami.

„To nemyslíš vážně, že ne? Proč jsi mi to neřekl? Proč to nezkusíme vyrovnat? Tohle… Tohle… můžeš jít do vězení.“ Zalknul se Bill, když se rozplakal. Nemohl tomu uvěřit. Všechno bylo tak zalité sluncem, že teď pro něj byl tento bouřkový mrak nepřekonatelnou překážkou.

„No tak, Bille, uklidni se. Dopadne to dobře. Uvidíš.“ Snažil se ho Tom ukonejšit, ale marně. Bill vlastně nevěděl, jestli je víc naštvaný, že mu Tom lhal v tak důležité věci, nebo jestli je víc vyděšený představou, že Toma odsoudí.

„Jak to můžeš vědět? Tohle je přece vážné.“ Namítnul Bill a nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Já to vím, uvědomuju si to, ale co mám dělat? Nevěřím, že i kdybych na tohle přistoupil a ty peníze mu dal, že by to znamenalo konec. Myslíš, že by to nechal jen tak?“ Bill jej propaloval pohledem a chvíli přemýšlel. Ne. Jistě, že by to nebylo jen tak, ale rozhodně by Tom nemusel do vězení. To bylo to, čeho se nejvíc bál. Černovlásek na chvíli zavřel oči. Víčka pevně přitiskl k sobě, a i když se snažil sebevíc, nedokázal zadržet slzy. Tiše vzlykl a Tomovo srdce v tu chvíli přestalo bít, ale roztříštilo se na milion kousků. Okamžitě chlapce pevně objal a přitáhl si jej do objetí. Bill kolem Toma okamžitě omotal i svoje paže a tiše vzlykal.

„Neplakej, zlato, slyšíš? Všechno bude v pořádku, slibuju.“ Snažil se chlapce uklidnit, ale ten se jen chvěl v jeho náručí pod tíhou vzlyků. Nedokázal přestat. V hlavě viděl všechny scénáře, co se mohly stát. Ve všech přicházel o Toma.

„Prosím, Tome… udělej, co po tobě chtějí. Já… já… nemůžu o tebe přijít. Ne teď.“ Pevně v rukách sevřel Tomovo tričko, jako by snad měl odejít okamžitě.

„Ššš,“ Tom jej hladil po zádech. Bál se. Sám se bál, jak tohle může celé dopadnout, ale rozhodl se být pro Billa silným. Nenechá Jörgena, aby jej už více ničil, aby ničil je. Bude bojovat stůj co stůj. Rozhodně chytil Billa pevně za ramena a odtáhl ho od sebe, Bill se na něj díval uplakaným pohledem. Tom chytil jeho tvář do rukou, palcem mu setřel slzy do ztracena.

„Nenechám ho to dělat, rozumíš? Nenechám ho, abys kvůli němu ještě někdy plakal. Budu za nás bojovat. Všechno bude v pořádku, protože vím, že mě miluješ, a já miluju tebe.“ Ani nevěděl, kde se ta slova berou. Ale přesně takhle to cítil. Musel být Billovi oporou, a zároveň tak uklidňoval i sám sebe. Bill jej sledoval a povzdechl si. Miloval Toma, ale teď se neskutečně bál.

„Tome… rozmysli si to dobře, prosím.“ Bill věděl, že jestli se Tom rozhodne, už s ním nehne. Děsilo ho to. Ta představa, že by Tom šel vážně do vězení. Snažil se uklidnit. Měl by jej teď podpořit. Teď museli být jeden.

„Není o čem přemýšlet, půjdeme k soudu.“ Bill si povzdechl, ale jen kývl na souhlas. Přemýšlel, co by ještě mohl udělat. Nenapadlo ho nic, co by Toma mohlo přímět změnit názor. Příští týden měl narozeniny, mohl to mít jako svoje narozeninové přání? Hloupost. Prohrábl si vlasy a znovu se začetl do papíru, který stále svíral v ruce. Dokolečka si to přehrával v hlavě. Tom měl jít do pěti dnů na policii podat vysvětlení k incidentu. Incident. To slovo mu ježilo chloupky na krku. Viděl před očima Toma, který bil Jörgena na zemi, a musel zatřepat hlavou, aby znovu nezačal plakat.

„Půjdu tam zítra, chci to mít všechno co nejdříve za sebou.“ Usmál se trochu povzbudivě Tom. Nechtěl čekat. Jestli má být soud, chtěl to mít co nejdřív z krku.

„Půjdu s tebou.“ Ihned navrhl Bill a sledoval Toma s prosíkem v očích.

„To nejde, musíš do školy. Podívej, nesmíme teď dělat hlouposti, rozumíš? Nezapomeň, že ti ještě není osmnáct. Mohli… mohli by tě vrátit k nim.“ Bill vyvalil oči a zakroutil nesouhlasně hlavou.

„Teoreticky vzato… Tohle by mohlo být bráno jako únos a u soudu by nám to neprospělo.“ Bill si odfrkl a přejel si rukama po obličeji.

„Přece nemůžu jen tak čekat, jak to dopadne, Tome. Zešílím.“ Tom jej povzbudivě pohladil po tváři. Chápal jej tak moc. Kdyby byl na jeho místě, taky by nevydržel čekat.

„Slib mi jen, že neuděláš žádnou hloupost.“ Tom jej probodnul pohledem a Bill jen lehce kývl na souhlas. Samozřejmě mu nechtěl přidělávat další problémy. Už tak se bál, jak tohle celé dopadne. I když v hlavě se mu nějaké myšlenky na to, jak to ještě zastavit, honily. Nebyl si jistý svým nápadem, ale chtěl zkusit všechno. Vždyť Tom si musel tímhle vším projít kvůli němu. Bill na chvíli zavřel oči a přemýšlel. Možná to mohla být cesta ven. Za týden mu bylo osmnáct. To už se potom všechno změní. Vážně byl dobrý nápad navštívit Jörgena a zkusit jej obměkčit? Nebyl si úplně jistý, jestli je to nejlepší nápad, ale musel zkusit všechno kvůli Tomovi. Kvůli nim.

 

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)