The Graveyard 20.

autor: Doris & Lauinka

Druhý den ráno Tom vstal celkem brzo. Vlastně nespal skorou celou noc. Stále myslel na to, co jej dneska čekalo. Byl nervózní. Bill taky neměl nejlepší noc. Stále se v posteli převaloval a něco nesrozumitelného mumlal. Nechal mladšího chlapce v neklidném spánku a rychle se v koupelně upravil, aby budil co největší důvěru. Vlastně ani nevěděl, jak přesně takový výslech probíhá, ale byl si jistý, že to nebylo nic příjemného. Když už byl připraven k odchodu, ještě nakoukl do ložnice. Bill byl stále zachumlaný v přikrývkách, a tak se na něj jen usmál a vydal se vstříc osudu.

Přesně jak počítal, na policejní stanici se k němu chovali jako ke kriminálníkovi. Dávali mu podivné otázky, které se snad ani netýkaly toho případu. Cítil se opravdu poníženě. Měl co dělat, aby nepraštil i hlavního kriminalistu. Držel vztek hodně hluboko v sobě a odpovídal na otázky.

„Jistě, že ne!“ Vykřikl Tom a postavil se na nohy. Už toho měl akorát tak dost.

„Uklidněte se, pane Trümpere,“ okřikl ho jeden z mužů, kteří ho vyslýchali.

„Pan Jörgen Kaulitz nám vypověděl, že… jste jeho syna Billa Kaulitze unesl.“ Tom si odfrkl. Tohle nemohl myslet vážně.

„Pan Jörgen Kaulitz je největší hajzl, kterýmu není rovno. Dostal, co si zasloužil. Tady před vámi si hraje na vzorného otce, ale svého syna zmlátil tak, že skoro skončil v nemocnici, uvědomujete si to? Kdybych ho tenkrát nenašel na hřbitově, kde se před ním schovával, netuším, co by bylo dál. Je taky docela možný, že bychom tu byli úplně z jinýho důvodu, sakra!“ Tom znovu cítil, jak ho ovládly emoce. A poslední slova skoro vykřikl.

„Ale to nejsme, že? Jsme tu kvůli napadení vámi, takže… říkáte, že jste Billa Kaulitze neunesl? Kde tedy je?“
„Bydlí u mě, samozřejmě, že bydlí u mě, ale nejedná se o únos. Chodí do školy, známky si zlepšil. Myslíte si, že kdybych ho unesl, tak by to tak bylo?“ Tom se sarkasticky zasmál a rozhodil rukama.

„Takže připouštíte, že je s vámi.“ Starší muž si něco poznamenal do bloku a podíval se opět na Toma. Ten se prudce nadechl.

„Dobře, takže jinak… jsem teď z něčeho obviněný? Hádám, že ne, takže odcházím. Od teď už vám nic neřeknu bez právního zástupce.“ Tom se rovnou zvedl od stolu za pohledů kriminalistů a prostě odešel. Rukama si mnul spánky. Nemohl se ani nadechnout, takový tlak na plicích snad ještě nikdy nezažil. Bezmoc. Chtělo se mu brečet, křičet, prostě cokoliv.

„Kurva.“ Zasténal hned před služebnou. A i když nekouřil už pěknou řádku let, zamířil rovnou k první trafice a cigarety si koupil. Potřeboval se uklidnit a rozhodně bylo lepší si zapálit, než rozkopat například odpadkový koš. Když se mu do ruky krabička dostala, rovnou si mezi rty vložil cigaretu, zapálil ji a nedočkavě potáhl. Byl to docela nezvyk, ale určitá vlna uvolnění se dostavila téměř okamžitě. Sedl si na lavičku v parku, který byl hned přes cestu, a pozoroval lidi kolem. Byl v prdeli. Rozhodně potřeboval právníka, pokud měl vyhrát tuhle válku. Nebylo by snazší Jörgena prostě zabít? I tyhle myšlenky se mu honily hlavou. Kdyby toho hajzla zabil, třeba by vše bylo jednodušší. Nakonec se nad sebou samým musel zasmát. On takový přeci nebyl. Když mu v kapse zapípal mobil, rovnou ho z ní vytáhl a podíval se na displej. Bill. Slíbil mu, že hned jak tohle vysvětlování skončí, zavolá mu. On ale nebyl schopný mu zavolat. Nechtěl chlapce stresovat ještě víc. Co by mu řekl? Že je to celé všechno špatně? Že absolutně nikdo z těch zabedněných idiotů neposlouchal to, co jim řekl? Že z toho celého výčtu informací, co jim poskytl, vytáhli jen to, co se jim hodilo, aby z něj udělali nezvladatelného násilníka? Znovu sevřel ruce v pěst a silně si popotáhl z cigarety. Nakonec napsal jen rychlou sms zprávu, že si promluví doma, aby si nedělal starosti. Pak se zvedl a pomalu zamířil k domovu. Měl před sebou ještě dost práce. A první z nich bylo najmout dobrého právníka.

Chvíli přemýšlel, kde vůbec dobrého právníka vzít. S tímhle neměl žádné zkušenosti. Ani ve snu jej nenapadlo, že by vůbec někdy nějakého mohl potřebovat. Jak to ten bídák Jörgen mohl mít tak snadné? Navymýšlel si pohádky o únosech, o tom, jak je vystrašený otec, policie mu to celý baští a ještě má kamaráda právníka. Tomu se říká opravdu ironie. Tom si vztekle prskal pod nos, když si přehrával celou tuhle nespravedlnost, když ho to napadlo. Zdejší největší pohřební služba, se kterou byl v dennodenním kontaktu, přeci má svého právníka. Neváhal ani chvilku a v šuplíku štrachal tak dlouho, než našel konkrétní vizitku.

 

„Müller u telefonu. Co si přejete?“ Ozval se klidný a vyrovnaný hlas na druhém konci sluchátka.

„Dobrý den, tady Thomas Trümper. Nerad vás obtěžuji, ale mám určitý problém a potřebuji k tomu právníka. Vím, že toho máte hodně, ale…“

„Za deset minut jsem u vás.“ Odpověděl pan Müller, aniž by to Tom dopověděl. S Tomem se znal léta. I když jen po formální stránce, ale bylo mu jasné, že pokud on potřebuje právníka, bude to pořádná šlamastika. Tom totiž rozhodně nepatřil mezi problémové jedince, nebo snad jedince, kteří problémy záměrně vyhledávají. Tomovi se ulevilo už jen z toho pocitu, že ho v tom jediný právník, kterého zná, nenechá. Nebo alespoň protentokrát. Mohlo se také stát, že až vyslechne, o co se jedná, dá od toho ruce pryč. I s touto variantou Tom musel počítat, ale nějaká úleva tu přeci jen byla. Do deseti minut se skutečně rozdrnčel zvonek a na prahu stál vysoký poměrně tělnatý muž s ostře řezanými brýlemi. Přesto ale jeho obličej dokázal působit přátelsky.

„Děkuju, že jste tu tak rychle. Pojďte dál.“ Usmál se úlevně Tom a pustil muže dovnitř. „Přiznám se, že jste mě překvapil. Nečekal bych, že někdy budete něco potřebovat. Tak tedy rovnou k věci. O co se jedná?“ Právník se usadil na židli u stolu a vyndal si zápisník, aby si mohl udělat pár poznámek. S poděkováním přijal i nabízenou kávu a Tom usazený naproti němu mu s těžkým srdcem podrobně vylíčil celý příběh a z čeho je nyní obviněn. Pan Müller pozorně poslouchal a sem tam si něco zapsal.

„Budu k vám upřímný, Tome. Nastalá situace je opravdu zlá. Bohužel většina okolností, které se staly, vám jsou spíše ke škodě než k užitku.“ Müller si založil prsty do sebe, jako by se modlil, a položil je na stůl. Pozorně Toma sledoval a analyzoval, avšak z jeho gest nevyčetl ani jediný náznak nějaké lži.

„Já vím. Jen nevím, co mám dělat. Na jeho dohodu o mimosoudním vyrovnání nemůžu přistoupit. Ani tolik peněz nemám.“ Zabědoval Tom a měl pocit, že pokud to vzdává i tenhle právník, pak už není naděje vůbec žádná.

„No, neházejme ještě flintu do žita. Pokusím se promyslet nějakou vhodnou strategii. Budu potřebovat jména těch svědků, kteří na plese viděli, jak celý incident začal. Upřímně by nám velmi pomohlo, kdyby se pan Kaulitz, alespoň na čas mohl vrátit domů. Ale říkáte, že to je nereálné.“ Promnul si pan Müller čelo a v duchu se snažil vymyslet obhajobu, která by striktně popírala únos. To totiž celou kauzu opravdu velmi komplikovalo.

„To je absolutně nereálné.“ Zakroutil Tom vehementně hlavou. „I kdyby Bill byl ochotný to udělat, já bych to nedovolil. Jsem si jistý, že by skončil minimálně v nemocnici.“

„Rozumím. Musím se vás, Tome, zeptat na velmi osobní otázku.“ Zahleděl se právník přímo na Toma a ten jen souhlasně přikývl. Byl ochotný odpovídat na cokoliv, když mu to pomůže. „Je mezi vámi a panem Billem Kaulitzem milenecký poměr?“ Vyslovil tu otázku tak, jako by to bylo opravdu velmi důležité. Toma ani na okamžik nenapadlo to popírat a na vznesený dotaz odpověděl kladně. „Dobrá, můžeme zkusit znevěrohodnit tvrzení pana Jörgena Kaulitze o tom, že byl jeho syn unesen, tím, že budeme tvrdit, že se jednalo o útěk. Abyste mi přesně rozuměl, Tome, není to nejideálnější, ale pokud budeme mít štěstí na dobrého soudce, bude mít určité pochopení k, řekněme, pubertálním projevům zamilovanosti. Pokud bude Bill ochotný něco takového u soudu potvrdit.“

 

„Potvrdím cokoliv, co Tomovi pomůže.“ Ozval se za Müllerovými zády Billův hlas. Tom si ani nevšiml, kolik je hodin a že se Bill vrátil ze školy. Vypadal unaveně a zbědovaně. Tomovi bylo jasné, že toho ve škole asi moc nenaposlouchal. Billovy oči těkaly po muži naproti Tomovi a byl v nich odlesk odhodlání a prosby zároveň.

„Bille, tohle je pan Müller. Je to právník a je tak moc ochotný, že mě bude zastupovat u soudu.“ Představil Tom svého hosta a pan Müller se ihned zvedl, aby mohl Billovi podat ruku.

„Rád vás poznávám, Bille. No nebudu vás už déle zdržovat. Zastavím se zítra odpoledne, abychom společně probrali strategii, kterou dnes promyslím.“ Rozloučil se Müller s oběma chlapci a odešel, přestože by mohl sedět ještě hodinu a položit několik stěžejních otázek Billovi. Vycítil ale, že bude rozumné nechat teď ty dva o samotě. Na rozmluvy budou mít ještě dost příležitostí.

„Je to dobrý právník?“ Zeptal se Bill hned, jak se zabouchly dveře a Tom se za ním vrátil do kuchyně.

„Ano je. Neměj starosti.“ Usmál se Tom. Stále ho to celé tížilo a měl strach, ale bylo mu o mnoho lépe, když věděl, že má přeci jen také někoho na své straně.

„Takže…výslech asi nedopadl moc dobře, že? Když už tady byl hned právník.“ Poznamenal Bill s povzdechem. Stále doufal, že se něco ještě stane, že celá tahle aféra odezní, ale s každou další uběhlou hodinou to bylo jen víc a víc vážnější.

„Bille…“ vydechl Tom a přitáhl si ho pro polibek. Tak jak se cítil klidnější on, potřeboval uklidnit i Billa. „Nemysli na to. Vidíš, máme právníka. Dobrého. Bude to v pořádku. Jen musíme být oba opatrní a nedělat hlouposti. I kdyby nás tvůj táta přijel provokovat až sem před dům, nesmíme se nechat vyprovokovat. Věř mi, ano? Pan Müller nám pomůže.“ Bill poslouchal každé Tomovo slovo, a i když o tom tak skálopevně přesvědčený nebyl, přikývl a usmál se.

 

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)