The Graveyard 21.

autor: Doris & Lauinka

„Tak jo, a teď něco veselejšího.“ Změnil téma Tom. „Příští týden máš narozeniny, a ještě ses nevyjádřil, jakou by sis představoval oslavu. Jestli chceš pozvat nějaké spolužáky, nebo jestli chceš někam odjet? No… to teď asi vlastně raději ne.“ Poznamenal Tom, kterému ihned došlo, že odjet teď z města by opravdu mohlo vypadat jako únos a pokus o útěk. „No prostě si řekni, a cokoliv si budeš přát, to budeš mít.“ Políbil Tom znovu svého milence a netrpělivě čekal, s jakým přáním Bill přijde.

„No, moc jsem o tom nepřemýšlel, ale říkal jsem si, kdybys nebyl proti, šel bych odpoledne s pár spolužáky jen někam na kávu a večer bych pak chtěl být jen s tebou. Bez dárků. Jen s tebou.“ Vlastně pravda byla až ta druhá část Billova přání, ale když už Tom takhle nadhodil, že mu bude cokoliv splněno, chtěl toho využít. Kdyby totiž řekl rovnou, co má v plánu, Tom by ho minimálně zamknul doma na deset západů. Nikdy by nesouhlasil, ale Bill měl dojem, že nemá na vybranou. Konec konců o nic nešlo. Vyřídí to, co má, a pak se vrátí za Tomem, a konečně si svůj narozeninový den užije.

 

Týden se přehoupl jako voda a Billovy narozeniny byly tady. I přestože to byl týden opravdu náročný, hlavně tedy pro Toma, nemohl se dočkat večera, až tu velkou věc spolu oslaví. Tom se snažil být pozitivní celý ten dlouhý čas, ač byl neskutečně vyčerpaný. Hlavně psychicky. Každý den měl sezení se svým právním zástupcem panem Müllerem, a dojednávali jeho obhajobu. Jako by tohle nestačilo, musel ještě dvakrát k výslechu, který se stal o něco snesitelnějším, když měl po boku svého obhájce. Ne, že by se jednání kriminalistů vůči němu jakkoli změnilo, spíše to jeho právník dělal snesitelnějším. Nemusel odpovídat na všechny otázky, které se týkaly hlavně jeho soukromí. Müller byl opravdu dobrý. Konečně v něm začala hořet malá jiskřička naděje, že by ten soud mohl dopadnout dobře.

Taky celý týden přemýšlel, co by měl Billovi dát a jestli nějakou akci zorganizovat. Nakonec však nějakou zahradní párty zavrhl. Bylo by asi docela divné své spolužáky pozvat sem na hřbitov. Jaká krásná kulisa v podobě pomníků a křížů. To byla hloupost, navíc Bill chtěl být jen s ním. Prostě koupí v cukrárně dort, vymyslí nějaký dárek a udělají si hezký večer. A tak hned ráno v narozeninový den se vrhl na velké přípravy. Samozřejmě pouklízel celý domek, což mu zase moc práce nedalo, jelikož Bill byl opravdu pečlivý ve starání se o domácnost. Někdy příliš pečlivý. Tom si nemohl pomoct, ale i po té dlouhé době, co spolu bydleli a tvořili pár, měl pocit, že mu tímto staráním se o všechno Bill dává najevo svoji vděčnost. Jenže postupem času Tom pochopil, že to on měl být vděčný jemu. Bez něj by nikdy nežil tenhle naplněný život. Bez něj by nikdy nepoznal opravdovou lásku.

Ještě než zamířil do města, zapnul pračku. Procházel se městem a díval se na obchody před sebou. Neměl nejmenší tušení, co svému drahému koupit. Nic mu nepřišlo příliš dobré. V první chvíli ho napadlo auto. Billovi by se hodilo. Až by chodil do školy v jiném městě, mohl by jezdit autem, což se zdálo být pohodlnější, ale nakonec auto zamítl. Nevěděl, jaké by se mu líbilo, a navíc, teď si takové výdaje ani dovolit nemohl. Povzdechl si a zamířil k cukrárně, když vtom prošel kolem klenotnictví a usmál se. Jistě, to by mohl být dobrý dárek k tak velkému dni. Moc dlouho neváhal a vešel dovnitř. Samozřejmě výběr byl neskutečný, od hodinek až po prstýnky. Hodinky Bill nenosil, vlastně je nepotřeboval. Byl dokonale přesný i bez nich.

„Dobrý den, mohu vám pomoci?“ Ozvala se za jeho zády starší dáma příjemným a milým hlasem. Tom sebou trochu cuknul, jak jej vytrhla ze zamyšlení.

„Dobrý den, oh… no vlastně… nevím.“ Zasmál se trochu ztraceně Tom a otočil se na tu dámu. Měla vlídné oči a upřímný úsměv. Toma to donutilo se taky usmát a utřídit myšlenky v hlavě. „Vlastně asi ano, hledám dárek.“ Tom si znovu prohlédl další a další vystavené věci třpytící se všemi směry.

„Takže dárek, dobře. A dárek jakého druhu? Nebo k jaké příležitosti?“ Dáma se stále usmívala a sama cestovala pohledem po celém obchodě.

„Je to dárek k narozeninám.“ Tom si povzdechl a pokrčil ztraceně rameny.

„Jistě, nebojte se, určitě něco vhodného najdeme. Takže k narozeninám. Hádám, že je to pro přítelkyni?“ Tom trochu znejistěl. Chtěl přikývnout na souhlas, ale to by lhal. A on nikdy nelhal. Navíc, proč by měl?

„Ne tak úplně, vlastně je to pro… přítele.“ Řekl nakonec nejistě a podíval se na ženu. Úsměv z jejích rtů nezmizel, vlastně se ještě více zvětšil, což Toma překvapilo.

„Dobře, to vcelku zužuje výběr. Takže spíše něco jako řetízek nebo náramek?“ Tohle nebyl špatný nápad. Něco takového by mohlo být dobré. Tom se usmál a kývl na souhlas. Žena se rovnou přesunula na druhou stranu obchodu a Tom ji následoval. Ukázala mu nejrůznější tvary náramků i řetízků. Vlastně neměl tušení, co by se Billovi mohlo líbit. Pozorně hleděl do výlohy, když jeho zrak upoutal malý přívěsek anděla. Vzpomněl si, když ho Bill kreslil a když byl u něj poprvé doma. Anděl. Tohle bylo dokonalé, spokojeně se usmál.

„Myslím, že… ten anděl je přesně to, co hledám.“ Kývl na souhlas a usmál se. Žena se taky usmála a rovnou otevřela skříňku se šperky. Potom spolu vybrali ještě řetízek, tam už Tom moc neexperimentoval. Vzal prostě obyčejný z bílého zlata, stejně jako byl anděl. Nechal si to celé zabalit do malé krabičky, kterou si strčil do kapsy kalhot a s mnohem lepší náladou zamířil do cukrárny pro čokoládový dort. Bill miloval čokoládu a on miloval Billa, nebylo co řešit.

 

To Bill měl snad milion myšlenek k řešení. Stále byl nejistý z toho, co se chystal udělat. Do konce hodiny zbývalo už jen patnáct minut. Nasucho polkl a očima se snažil čas posunout zpátky. Musel to udělat. Byla tu ještě možnost, jak celé tyhle soudní tahanice zastavit. Hodina skončila rychleji, než čekal. Než by si přál. Nejistým krokem, s batohem přes rameno, se vydal pomalu k domovu. Ke starému domovu. Nebylo to daleko, takže než se nadál, stál před ním. Očima si ho rychle prohlédl, a poté se potichu vydal vstříc osudu. Klíče stále měl, takže nebyl problém se tam dostat.

Uvnitř bylo ticho. Chvíli přemýšlel, jestli je možné, že by tu nikdo nebyl. Na botníku bylo pohozeno pár obálek a letáky. Tiše se zul a nakoukl do obýváku. Na gauči zahlédl svoji matku, otce neviděl. Nejistě vešel dovnitř.

„Ahoj mami,“ tiše řekl a postavil se za guč.

„Billy? Oh, můj Billy,“ usmála se trochu a pomalu se postavila. Vypadala příšerně, až se Billovi zastavil dech. Na jejím obličeji byly nějaké modřiny, líčidla rozmazaná snad všude. Pomalu se došourala k němu a objala ho. „Jsem tak ráda, že jsi přišel, zlato.“ Bill jí nejistě položil ruce na záda, když se ozval ode dveří ostrý hlas.

„Skoro jako fotka do rodinnýho alba! Co tu děláš?!“ Vyjel zostra Jörgen, a Simone se k Billovi přitiskla o něco víc.

„Přišel jsem za tebou, tati.“ Jörgen si odfrkl a udělal krok k nim.

„Tati?! Už jednou jsem ti řekl, že když se taháš s tím buzerantem, že nejsem tvůj zasranej fotr. Vypadni odsud!“ Odtrhl ho silně od ženy, která znovu začala plakat. Bill se nestačil ani bránit. Jen zamával rukama, jako kdyby se topil.

„Prosím, stáhni tu žalobu. Půjdeme ti z cesty, už o mně neuslyšíš, ani o Tomovi, jen… prosím.“ Rozvzlykal se, ale to Jörgena ještě více popíchlo a stiskl ho pevněji, až Bill usykl.

„Ty bastarde, ještě tu za něj oroduješ?! Ten čurák mě skoro zabil a ty prosíš za něj?!“ A pak už ucítil na tváři facku, pak druhou. Šokovaně se chytil za tvář a snažil se přemýšlet, jak co nejrychleji utéct. Udělal chybu, a teď to věděl. Snažil se krýt rukama, ale proti opilému Jörgenovi neměl nejmenší šanci. Nevnímal ani slova, která na jeho hlavu padala stejně tvrdě jako jeho ruce.

„Prosím.!“ Vykřikl z posledních sil, pak se mu před očima zatemnilo. Už to nebyly ruce, které dopadaly na jeho tělo. Jörgen do něj dvakrát kopl. V ústech cítil pachuť krve. Na jedno oko přestával pořádně vidět, jak mu oteklo pod dobře mířenou ranou. Už ani nedokázal vzlykat. Modlil se, on nevěřící, najednou prosil Boha o smilování. O smilování v jakékoli podobě. Smrt nebo život. Život nebo smrt. V mysli se loučil s Tomem.

 

Tom byl nervózní. Za oknem už bylo docela šero a Bill nikde. Ani zpráva, ani telefonát. Samozřejmě nechtěl působit jako stíhačka, takže Billa nikde nenaháněl. Říkal přece, že půjde s kamarády do kavárny. Třeba ho přemluvili a udělali si nějakou párty. Jistě, to bylo klidně možné. Zatím pomalu dodělával večeři. Stůl byl krásně prostřen a byly na něm i svíčky. Věděl, že Bill měl tyhle romantické věci rád a tohle byl jeho večer, tak proč mu nesplnit přání? Když už měl vše nachystané a šampaňské se chladilo v lednici, Tom si šel dát sprchu. Tohle bylo divné. Že by se ani neozval? Když Tom vylezl ze sprchy a na telefonu nebyla ještě ani jediná zpráva ani zmeškaný hovor, rovnou mu volal. Malé semínko obav v něm pomalu, ale jistě klíčilo. Když se ale nedovolal, znejistěl kompletně. Dobře, něco bylo špatně. Tom zkoušel ještě asi desetkrát volat, než na sebe rychle hodil bundu a vyběhl ven. Neměl nejmenší tušení, kde by měl Billa hledat. Zkoušel proběhnout město. Díval se po kavárnách a barech, ale nikde chlapce nenašel. Teď se už vážně bál. Rozhodl se to vzít parkem, jestli třeba Billa nenajde tam. Nikde v dohledu neviděl žádnou partičku, ani neslyšel žádné hlasy.

„Kurva,“ zanadával a znovu vytáhl mobil, aby mu zavolal. Málem dostal infarkt, když zaslechl vyzvánění telefonu. Byla to ta známá melodie. Oči se mu rozšířily zděšením, když se zvuk ozýval z keře. Neváhal ani vteřinu a rovnou tam vlezl. Musel si telefonem posvítit, aby vůbec něco viděl. Málem omdlel, když v záři světla uviděl Billovo tělo bezvládně ležící bez známek života. Krve by se v něm nedořezal.

„Bille, lásko?“ Vydechl, rychle jeho tělo vzal do náručí a vytáhl jej na cestu, kterou docela dobře osvětlovala pouliční lampa. Vypadal příšerně. Svalil se na zem a jeho tělo si vtáhl do náručí. Nějaký tep pod prsty cítil, ale byl slabý. Obličej měl celý krvavý a celý ten výjev byl jako další noční můra. Neváhal ani vteřinu, když rychle volal sanitku. „Bille… nesmíš mě teď opustit, rozumíš? Nesmíš. Miluju tě.“ Šeptal hlasem ochraptělým od pláče. Naštěstí záchranná služba tu byla opravdu rychle a chlapce si převzali. Ptali se Toma na otázky, na které on sám neznal odpověď. Připojili ho na nejrůznější přístroje. Byl to příšerný pohled.

„Vy jste příbuzný?“ Oslovil ho záchranář, když chlapce do sanitky naložili. Tom jen nesouhlasně zakroutil hlavou a zvedl k muži pohled.
„Ne, jsem… přítel.“ Vydechl a rukama si přejel po obličeji.

„Pak je mi líto, ale nemůžete s námi jet. Nesmím vám sdělit žádné informace.“ Tom pevně zavřel víčka k sobě, přesně to věděl, že mu řekne. Prudce se nadechl nosem, ale raději kývl na souhlas. Záchranář se na něj chápavě pousmál, a poté zamířil zpět k vozu, aby mohli jet.

 

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)