The Graveyard 22.

autor: Doris & Lauinka

Až když sanitka zmizela za nejbližším rohem, si Tom uvědomil, jak moc se třese. Ne zimou, ale šokem. Zvuk houkání sanitky se ozýval ještě dlouho poté, co mu zmizela z dohledu. V ten moment jako by se vzpamatoval z tranzu. Co tady dělá? Musel přece za ním. Okamžitě se rozběhl směrem k nemocnici. Nebylo to zrovna nejblíž, ale ani jednou nezastavil, aby popadl dech. V boku ho píchalo, když doběhl před hlavní vchod. Žádnou sanitku, která by právě přijela, neviděl. No jistě, museli tu být mnohem dřív, než Tom doběhl.

„Prosím, před chvílí přijela sanitka s mým přítelem. Bill Kaulitz. Kam mám jít? Co můžu dělat?“ Vyhrkl Tom na mladou sestru v recepci, až se polekala, ale hned začala ťukat do počítače.

„Ano, mám tu hlášený příjezd, ale ještě žádný pokoj. Nejspíš ho stále vyšetřují na příjmu. Zkuste se zeptat tam. Druhé patro.“ Odpověděla a Tom vystřelil jak raketa k výtahu. Ve druhém patře se rozhlížel po všech dveřích, které míjel. Ani se nedokázal soustředit na to, jaké dveře vlastně míjí. Až z jedněch rychle vyběhla sestra s papíry v ruce a někam utíkala. Vypadalo to naléhavě.  To bude ono, pomyslel si Tom a zůstal před zabouchnutými dveřmi. Věděl, že klepáním a dožadováním se informací by ničemu nepomohl. Teď se musel ovládnout a nechat doktory dělat jejich práci. Ne je zdržovat.

 

„Takže ho zavezte na CT a rentgen, a ať mi zprávu pošlou ihned. Pak ho zavezte na JIPku.“ Ozval se hlas staršího muže, když se dveře otevřely a dva mladí zdravotníci vyváželi lehátko, na kterém ležel Bill. Tomovi se málem zastavilo srdce a udělal se obrovský knedlík v krku, když ho znovu viděl. I když jen krátce, jelikož zdravotníci spěchali. Bill měl teď očištěný obličej. Byl opuchlý. Kolem očí se mu vybarvovaly ošklivě modřiny. Ret měl natržený a na čele si stačil všimnout zašité rány. „Mladý muži?“ Vytrhl Toma ze zamyšlení lékařův hlas, který se ozval z ordinace, před kterou stál.

„Ano?“ Cuknul sebou Tom a podíval se na doktora, který mu pokynul, aby šel dovnitř.

„Vy patříte k tomu mladíkovi?“ Zeptal se a otočil se od počítače, kde pravděpodobně zapisoval lékařskou zprávu. Tom se nezmohl na slovo a jen přikývl. Měl pocit, že se každou chvíli zhroutí, a tak uvítal, když mu lékař nabídl místo na židli. „Víte, co se mu stalo?“ Zeptal se lékař. Tom zakroutil hlavou.

„Netuším. Našel jsem ho v parku, nevím, jestli ho někdo přepadl, já vážně nevím. Bude v pořádku?“ Zadíval se do lékařovy tváře s takovým prosíkem, že by obměkčil kdekoho.

„Jste jeho příbuzný?“ Oh bože, už zase tahle hloupá otázka. Copak na tom záleželo? Byl tu jediný, kdo o Billa projevoval zájem, tak proč je tak důležité být příbuzný? Ovládl ale svoje emoce a snažil se klidně dýchat.

„Ne. Ale jsem jeho partner.“ Poznamenal Tom. Doufal, že to vyzní přeci jen trochu důležitě k tomu, aby mu lékař poskytl alespoň nějaké zprávy o Billově stavu.

„Rozumím.“ Přikývl lékař a Toma velice překvapilo, když se rozpovídal.

„Pana Kaulitze pošleme na CT vyšetření a rentgen. Musíme vyloučit krvácení do mozku a zjistit, kolik žeber má zlomených a zda neohrožují plíce. S největší pravděpodobností má silný otřes mozku, při kterém došlo ke ztrátě vědomí. Bude převezen na jednotku intenzivní péče, kde bude pod dohledem, a pokud CT vyšetření vyloučí vážnější poškození hlavy, měl by být zítra při vědomí a schopný povědět, co se mu stalo. Sestra už oznámila podezření o napadení na policii.“ Neznělo to sice dvakrát povzbudivě, ale pro Toma byla jistá úleva i to, že mu vůbec doktor tohle všechno sdělil.

„Smím tu zůstat?“ Zeptal se Tom, i když věděl, že na jednotku intenzivní péče ho nepustí a další informace už mu lékař nesdělí. Musel prostě jen přečkat tuhle noc. Tuhle neskutečně dlouhou noc, která měla být jen jejich.

„No, nemůžu vám zakázat strávit noc v čekárně, ale myslím, že by bylo rozumnější se jít vyspat domů a přijít zítra. To už budeme všichni moudřejší. Za panem Kaulitzem vás stejně nemohu pustit, to jistě chápete.“ Pousmál se doktor pokud možno povzbudivě a Tom souhlasně přikývl. Poděkoval a vyšel z ordinace, aby lékař mohl dopsat svou zprávu v počítači.

Posadil se v čekárně. Nemohl jít domů. Stejně by nespal a měl pocit, že když zůstane tady, bude aspoň trochu v obraze o tom, jestli se něco nekomplikuje. Přesunul se na konec chodby, kde byl rozpis dalších oddělení, a zamířil o patro výš k jednotce intenzivní péče. Sednul si na lavici za jejími dveřmi a jen přemýšlel. Co se mohlo stát? Kdo a proč by Billa přepadával. Chtěl ho někdo okrást? Nebo něco horšího? Tom jako by se ocitl v nějaké vlastní bublině, kde nebylo nic než jeho myšlenky. Proč proboha nešli spolužáci s Billem? Proč ho nechali jít samotného? Jak dlouho tam vůbec ležel, než ho Tom našel? Nechtěl Billovy kamarády obviňovat, ale teď měl takový strach a zlost zároveň, že jim to měl za zlé. Kdyby byli s Billem, tak by se mu to nestalo. Hodiny ubíhaly neskutečně pomalu a Tom, přestože ho pálily oči únavou, ani na okamžik neusnul. Až kolem páté ráno se začal uklidňovat. Byl tu už spoustu hodin a za celou dobu se nic podezřelého v okolí JIPu nestalo. To Toma uklidňovalo. Kdyby se Billův stav zhoršil, určitě by si všiml pobíhajícího personálu. Nakonec přeci jen víčka zavřel a zády opřený o zeď usnul. I když to byl jen slabý spánek. V hlavě stále vnímal zvuky svého okolí, a měl pocit, že spal snad pouhých pět minut, když s ním někdo lehce zacloumal.

 

„Mladý muži.“ Ozval se známý hlas lékaře, který večer Billa přijímal a nyní ho předával dalšímu lékaři.

„Promiňte, já…“ Zakoktal Tom a zadíval se na známého i nového doktora. Pravděpodobně přebírajícího pacienta na denní směnu.

„Koukám, že jste vytrvalý a domů jste nešel. Ale možná je to dobře.“ Toma překvapilo, že se lékař vcelku usmívá, jelikož jemu do úsměvu nebylo ani trochu.

„Jak to myslíte?“ Zeptal se Tom.

„Pan Kaulitz má všechna vyšetření v pořádku. Nedošlo ani k žádnému zhoršení jeho stavu. Má zlomená tři žebra, pravděpodobně prokopnutá, ale to už jsme zafixovali. Bude v pořádku.“ Tomovi spadl obrovský kámen ze srdce a měl chuť vyskočit a doktora obejmout. Věděl, že ne každý lékař by mu tohle všechno sdělil a byl ohromně šťastný, že narazil i na člověka, co má pochopení.

„A už je vzhůru? Můžu jít za ním?“ Zeptal se Tom s nadějí v hlase. Lékař ho ale rukou uklidnil.

„Ano, už před hodinkou se probudil, ale teď vás tam ještě nemůžu pustit. Potřebuji pacienta v klidu předat dalšímu lékaři a je velmi důležité, aby se pak pan Kaulitz pokusil v klidu najíst.“ Tom chtěl něco namítnout, ale lékař byl rychlejší. „Nicméně, policie sem dorazí k výslechu a jistě budou chtít mluvit i s vámi. Tak jsem výjimečně udělil svolení, abyste za ním mohl. Ale zdejší sestry dohlédnou na to, že tam nepůjdete dřív, než to bude možné.“ Tom poslušně přikývl, a když oba lékaři odešli směrem k Billovi, rozhodl se najít nějaké toalety, aby se aspoň trochu omyl a sehnal si malý kelímek kávy. Na jídlo neměl ani pomyšlení. Tak moc už chtěl vědět, co se stalo, a sám sebe zapřísahal, že tohle už nikdy nedopustí.

Měl pocit, že tam čeká už snad týden. Okolo běhali doktoři i sestry, vždycky nejistě nadskočil, jestli neběží do Billova pokoje. Když zjistil, že ne, trochu se uklidnil. Nebylo nic horšího než čekání. Cítil, že ho znovu přemáhá spánek, když uslyšel svoje jméno.

„Ano, ano to jsem já.“ Rychle vyskočil na nohy a zamířil za sestrou, která ho vedla do pokoje. Znovu cítil strach a úzkost. Jen co vešel, zatajil se mu dech. Nasucho polkl a musel rychle zamrkat, aby nezačal brečet. Bill ležel na posteli, skoro tam ani nebyl vidět. Zpod přikrývek vykukovaly jen vlasy. Do uší jej praštilo pípání přístrojů, které tomu celému vůbec nepřidávalo. Rychle si olízl suché rty a rozešel se pomalu k posteli. Sestra jej jen upozornila, že Bill musí odpočívat, aby ho nijak nestresoval. Když Tom přikývl na souhlas, odešla a nechala je o samotě. Tom přešel k posteli a zatajil dech.

„Tome,“ vydechl hned černovlásek, když jej uviděl. Tom se usmál. Vlastně se nemohl zmoct na nic víc. Chtěl toho tolik říct, ale oněměl. Očima bloudil po jeho obličeji, který byl doslova zřízený. Povzdechl si a přisunul si židli blíž k posteli, aby se posedil. Měl pocit, že omdlí. Kdo něco takového mohl udělat? „Tommy,“ ztěžka zachraptěl a nejistě natáhl ruku blíž ke staršímu chlapci. Ten neváhal a něžně ho za ni vzal.
„Tak moc jsem se bál,“ zaskřehotal Tom. Vlastně chvíli i přemýšlel, jestli to nemohl říct někdo jiný, protože svůj hlas nepoznal. Bill se ztěžka usmál a zavřel oči.

„Myslel jsem, že… tě nikdy neuvidím, že… že…“ černovlásek se rozvzlykal. A Tom již déle ten nápor emocí nevydržel a zbloudilá slza unikla i z jeho oka.

„Ššš, už tohle nikdy neříkej.“ Stiskl mu ruku pevněji a usmál se. Měl v hlavě plno otázek, ale bál se odpovědi. Navíc neměl Billa rozrušovat a věděl, že co nevidět tu bude policie. Vlastně jen co na to pomyslel, objevil se ve dveřích nějaký muž.
„Dobrý den, jsem kapitám Gabler. Vy jste Bill Kaulitz a vy Thomas Trümper, správně?“ Tom hned kývl na souhlas a Bill se trochu posunul na lůžku, aby seděl.

„Dobře, takže vás bych poprosil, jestli byste mohl počkat venku, až si s panem Kaulitzem promluvím.“ Tom nechtěl nic namítat, ale Billova ruka jej zastavila.

„Prosím, já… byl bych raději, kdyby tu Tom zůstal.“ Kapitán se po nich obou podíval, a nakonec kývl na souhlas.

„Dobře, takže… pane Kaulitzi, asi nejhlavnější otázka, co si z toho večera pamatujete? Váš ošetřující doktor mi řekl, že jste utrpěl otřes mozku, takže… Co si pamatujete?“ Bill nasucho polkl a podíval se na Toma.

„Pamatuju si všechno,“ povzdechl si Bill a zadíval se hluboko do očí Tomovi. Ten se v nich utápěl, jako by se snad sám snažil vyčíst, kdo za tím stojí.

„Byl to… udělal to Jörgen Kaulitz.“ Bill pevně zavřel oči. Tušil, že tohle rozhodí Toma, ale musel to vědět. Ten jen šokovaně zalapal po dechu.

„Cože?!“ Tom vyletěl okamžitě na nohy a rukama házel kolem sebe. Měl pocit, že špatně slyšel, ale když viděl, jak Bill začal plakat, na okamžik se uklidnil.

„Zabiju ho, zabiju.“ Přejel si rukama po obličeji a kriminalista po něm hodil varovný pohled. Tohle asi nebylo moc vhodné říkat, ale neovládl se.

„Jak? Kdy?“ Tom nechápal, jak by se k němu mohl dostat. Celý den byl ve škole, potom šel do kavárny se spolužáky. V tom mu to došlo. „Ach můj bože,“ vydechl a ztěžka polkl, když mu na mysl vyskočilo, že on se spolužáky nikde nebyl. On tam šel. Šel tam, aby Jörgena přemluvil? Zavřel ztěžka oči a musel se párkrát silně nadechnout.

„Je mi to moc líto, Tome, ale… musel jsem to udělat. Musel. Myslel jsem si, že,“ Bill nedokončil větu, protože mu do toho skočil Tom.

„Co sis, sakra, myslel? Že ho přemluvíš, aby to stáhl? Že tě bude poslouchat, když se k tobě chová jako k hovnu? Že bude poslouchat, když jde o mě?“ Tom byl najednou úplně hysterický. Zhroutil se na židli a dal si hlavu do dlaní. Kriminalista vyčkával, pochopil, že se tu jednalo o něco víc, než jen nějaké náhodné přepadení. Poctivě si dělal poznámky. Když oba utichli, položil další otázku, aby rozkryl celou pravdu.

 

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)