The Graveyard 23.

autor: Doris & Lauinka

„Můžete to upřesnit?“ Bill trochu kývl na souhlas, a začal vyprávět o nápadu zajít za otcem a poprosit ho, aby stáhl žalobu na Toma. „Takže s vámi je vedeno řízení za napadení Jörgena Kaulitze, a vy jste byl napaden Jörgenem Kaulitzem, vaším otcem.“ Shrnul celou situaci kriminalista a trochu povytáhl obočí. „Zvláštní situace, každopádně… jak jste se ocitl v parku? Vzpomínáte si?“ Bill se zamyslel a potom zakroutil nesouhlasně hlavou.

„To si nepamatuju. Poslední, co si pamatuju, je, že mě Jörgen dvakrát kopl, prosil jsem ho, aby přestal, to je všechno. Probudil jsem se až tady.“

Tom zarytě mlčel, nevěděl, co má říct. Sváděl vnitřní boj, aby se rovnou z nemocnice nerozběhl za tou sviní a nezabil ho. Nemohl uvěřit, že mu Bill lhal. Že se takhle ohrozil. Cítil se neskutečně vinně. To kvůli němu vypadal takhle. To kvůli němu to bylo málem naposledy. Tiše se odfrkl a zavřel oči.

„Musím se vás zeptat, chcete podat na Jörgena Kaulitze žalobu za napadení?“ Bill váhal, nakonec kývl na souhlas. Možná, že tohle všechno změní, že to nakonec Tomovi přeci jen pomůže. „Jo, rozhodně chci. Tohle není poprvé, co mě napadl. Napadá i moji matku, musí za to zaplatit.“ Řekl rozhodným hlasem a snažil se vyhledat Tomův pohled, aby se ujistil, že je to správné. Tom vycítil spalující pohled, zvedl hlavu a bezmocně se na Billa podíval.

„Myslíš to vážně? Nemusíš to dělat kvůli mně, rozumíš? Už ses obětoval, nemusíš to dělat znovu. Bude to velmi náročné, nebudu se zlobit, když to neuděláš, rozumíš?“ Bill se usmál a vzal ho znovu za ruku.
„Tohle mu nesmí projít, už se ho nechci neustále bát. Pomůžeš mi s tím, že ano?“ Tom se usmál a kývl na souhlas.

„Hned zavolám Müllerovi a zařídím to, dobře?“ Bill přikývl a zadíval se na kriminalistu, který sepsal příslušné papíry.

„Dobře, vyžádám si tedy od lékaře veškerou dokumentaci vašeho zdravotního stavu, a až bude vše připraveno, donesu vám to k popisu. A co se týká vás, pane Trümpere, co vy můžete vypovědět k tomuhle incidentu.“ Tom si povzdechl, zase to slovo incident.

„Nic moc, já byl pouze ten, co zavolal záchranku. Čekal jsem na Billa doma, měl totiž narozeniny. Byl jsem ve městě pro dárek a takový ty věci, však víte. Když už bylo vážně pozdě, volal jsem mu, ale marně. Pak mi došlo, že se něco děje. Hledal jsem ho, ale nikde nebyl. Potom jsem zkoušel projít park, a když jsem mu znovu volal, uslyšel jsem to vyzvánění. Přišlo mi to divný, proč zrovna v nějakým keři, že? Tak jsem tam vlezl a…“ musel si odkašlat, aby mohl vůbec pokračovat. To Billovi se oči slzami zaplnily. Pochopil, že to musel být docela silný zážitek. „Promiňte… a… našel ho. Zavolal jsem rovnou záchranku a to je vlastně všechno. Nic víc jsem neviděl.“ Kriminalista chápavě přikývl a všechno si zaznamenal. Poté se zvedl, aby je více nerušil. Oznámil jim, jak to bude dál, a odešel.

„Slib mi, že takovou kravinu už nikdy v životě neuděláš, slib mi to.“ Bill jen tiše přikývl na souhlas. Stejně doufal, že už nikdy nebude nic takového nutné. Moc ho mrzelo, že Tomovi lhal, že ho tak moc vyděsil, ale Tom už žádné omluvy slyšet nechtěl. Omluvy stejně nespraví to, co se už stalo, a Tom si jen moc přál, aby už byl Bill v pořádku. Jednou pro vždy.

 

Bill si v nemocnici poležel jen pár dní. Dokud nesplaskly největší otoky v obličeji a zlomená žebra se dobře nezafixovala. Konkrétně zlomená žebra mu nyní znepříjemňovala život úplně nejvíc. Byl zvyklý na kdeco, ale na korzet 24 hodin denně opravdu ne. Bylo to nepohodlné a bylo to na dlouho. Pan Müller, který teď s chlapci trávil každý den, měl práce nad hlavu, ale vedl si velmi dobře. Dokázal naprosto profesionálně oddělovat věci týkající se Tomova případu a zpracovávat věci potřebné k žalobě ze strany Billa. Nebyla to jednoduchá práce, jelikož oba blížící se soudy spolu úzce souvisely.

„Bille, mám pro vás konečně zásadní informaci.“ Bill se na právníka podíval s otazníky v očích.

„Policie již provedla celkovou rekonstrukci vašeho napadení a váš otec se konečně přiznal, že do toho parku vás odnesl on.“ Vylíčil pan Müller a Bill zalapal po dechu. Už dávno věděl, že od svého otce se něčeho jako otcovská láska nikdy nedočká, ale že byl schopný svého syna pohodit někde v křoví jako mršinu, to bylo i na něj příliš.

„Jak… jak to může ovlivnit žalobu?“ Zeptal se Bill, který se rozhodl o tom raději moc nepřemýšlet. Stejně by Jörgenovo chování nemohl nikdy pochopit.

„Naši žalobu to ovlivní velmi významně. Může to být celé klasifikováno jako pokus o zabití, jelikož vám otec zcela záměrně neposkytl první pomoc. Vážnost tohoto případu se tedy stupňuje. Máte nárok žádat mnohem vyšší odškodné, než o jakém jsme tu mluvili, a případný trest odnětí svobody pro vašeho otce už by se počítal na roky.“ Bill chápavě přikývl. „Promyslím to a večer vám zavolám.“ Pan Müller se souhlasně usmál.

„Mimochodem, kde je Tom?“ Zeptal se, když si uvědomil, že starší chlapec není doma.

„Šel za mojí matkou. Prosit jí, aby svědčila proti otci.“ Pan Müller trochu podezřívavě nakrčil čelo.

„Doufám, že nešel k vám domů, nebo někam do blízkosti vašeho otce. To by nám ani v nejmenším nepomohlo.“ Bill okamžitě zakroutil hlavou.

„Ne ne. Domluvil jsem jim to na zcela neutrální půdě. V místech, kam můj otec určitě nikdy nechodí. Chtěl jsem jít sám, ale Tom to odmítl.“ Pokrčil Bill rameny. Tom měl opravdu obavy pustit Billa samotného. Věřil, že takovou hloupost, jako jít přímo do rány otci, už by neudělal, ale neměl ani tušení, jak se zachová Simone. Jestli Jörgenovi prozradí, že má s Billem schůzku, nebo jen naznačí… toho se Tom moc bál, a proto šel raději sám.

 

V ten samý čas na okraji města Tom přešlapoval na místě a koukal na hodiny. Simone už tu měla být. Pokud si to rozmyslela a nedorazí, bude žaloba proti Jörgenovi komplikovanější. „Dobrý den, vy budete Tom, že?“ Ozval se za Tomovými zády ženský hlas. Tom leknutím nadskočil a otočil se. Stála tam Simone. Na rtu se jí hojila tržná rána, ale levou spodní čelist pokrývala nová modřina, ne moc dobře schovaná pod make-upem.

„Ano, to jsem já. Paní Kaulitzová, jsem moc rád, že jste přišla.“ Usmál se Tom, ale Simone mu úsměv neopětovala.

„Nepomůžu vám. Napadl jste mého muže, jestli jste čekal, že se za vás přimluvím, mýlil jste se.“ Zabodla do Toma ihned odhodlaný pohled.

„Nejde o mě, paní Kaulitzová. Jde o Billa.“ Opravil její domněnku Tom a její pohled se nepatrně změnil. Už nebyl tak moc ostrý, ale za to více znervózněla. Kousala si tváře z vnitřní strany úst a nehty ukazováčků si škrábala kůži na palcích. Toma napadlo, že buď hodně znejistěla, nebo už nějakou dobu neměla dávku drogy a blíží se jí absťák. „Váš manžel Billa zbil. Víte, že to tak je. Nebylo to poprvé. Vždyť i vás bije. A může za to být konečně potrestaný. Může jít do vězení a budete mít klid vy i Bill. Jen Bill potřebuje vaše svědectví.“ Vysvětlil jí Tom a snažil se, aby to znělo co nejvíc prosebně. Simone zavřela oči a snažila se udržet slzy, ale když je otevřela, všiml si Tom, jak se jí oči lesknou.

„To nemůžu. Když to udělám, zabije nás oba.“

„Když to uděláte, půjde do vězení a už se ani jednoho z vás nedotkne.“ Tom měl obavu, aby Simone dokázal přemluvit. Vlastně jí její odmítání neměl za zlé. Chápal to. Musela se ho moc bát. Tak moc, že už ji strach naprosto ovládal k Jörgenovu prospěchu. Neudělala by nic, s čím by nesouhlasil a co by ho mohlo rozčílit.

„Jak se má Billy?“ Zeptala se Simone místo odpovědi. Tom začínal mít dojem, že neuspěje. „Má se dobře. V rámci možností. Ta zlomená žebra ho pořád bolí a má i strach. Stejně jako vy, ale překonává to.“ Simone se pousmála a jedna slza jí stekla po tváři.

„Jako matka jsem selhala. Jestli moje svědectví alespoň částečně napraví tu hroznou škodu… tak budiž. Půjdu svědčit, ale něco mi musíte slíbit.“ Zadívala se na Toma tak moc prosebně, až ho to překvapilo.

„Cokoliv.“ Přikývl Tom. Za její svědectví byl ochotný splnit snad jakékoliv její přání. „Musíte mi slíbit, že pokud ani moje svědectví nepomůže a můj muž zůstane na svobodě, vezmete Billa a odjedete s ním někam, kde vás nenajde. Ochráníte mého syna? Můžete mi tohle slíbit?“ Tom byl šokovaný. Měl svůj vlastní obrázek o Billových rodičích, ale v Simone přeci jen něco mateřského bylo. To ty pitomé drogy to ničily.

„Slibuju.“ Přikývl. Nevěděl, co jiného říct. Simone se usmála a pohladila Toma po rameni. To absolutně nečekal.

„Jsem vlastně ráda, že vás má. My jsme to jako rodiče nezvládli. Postarejte se o něj, ano? Ať už je konečně šťastný a spokojený. Dejte mu to, co my ne… pocit, že je opravdu důležitý. A řekněte mu, že mě to všechno moc mrzí a že ho miluju.“ Simone se stále víc třásly prsty a hlas. O to víc na Toma její slova zapůsobila. Nebyla teď zrovna pod vlivem drog, a přesto dokázala projevit kousek lásky.

„Proč mu to nezkusíte říct sama?“ Zeptal se Tom a chytil ji za ruku, aby jí trochu ulevil od třasu.

„Nikdy by mi to neuvěřil. Vidíte, co jsem, Tome. Místo toho, abych byla statečná jako on, tak jsem utekla do světa, kde žádné starosti nebyly. To dobrá matka nedělá.“

„Tak to zkuste. Ještě přeci můžete mít šanci. Můžete to zvládnout.“ Namítnul Tom a zadíval se na ni. Simone se jen pousmála.

„Chtěla jsem jít na léčení už dávno, ale můj muž… nejspíš mu moje závislost vyhovuje. Ale jste milý, že dáváte naději někomu, jako jsem já.“ Simone vytáhla svou ruku z Tomovy a vydala se k odchodu. „Uvidíme se tedy u soudu. Zatím na shledanou, Tome.“

 

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)