The Graveyard 24.

autor: Doris & Lauinka

Snažili se na to nemyslet, snažili se to oddalovat společnou přítomností, avšak nevyhnutelné se stalo reálnějším, když chlapci ráno rozlepili oči. Ani jeden z nich se necítil dost odpočatý a připravený na dnešní důležitý den. Oba si moc dobře uvědomovali, že tady je ta možnost, že tohle je jejich poslední ráno na dlouhou dobu.

„Dobré ráno,“ usmál se trochu Tom a pohladil Billa po vlasech. Ten neodpověděl, jen se přitiskl k jeho tělu víc. Hlavu si položil na Tomův hrudník a ruku na břicho.

„Co když…“ nedokázal tu větu ani dokončit. Tom si jej přitáhl pro polibek. Nechtěl na to myslet tímto způsobem.

„Zvládneme to, neboj se.“ Odpověděl Tom jednoduše. Sám byl neskutečně nervózní. A ač nerad, musel se vyhrabat z postele, aby k soudu nepřijel pozdě. Na nějakou snídani neměl ani nejmenší náladu, sotva zvládl rychlé kafe. Nakonec se rychle oblékl do obleku. Protentokrát zvolil jen obyčejnou bílou košili. Bill si vzal na sebe také něco formálnějšího a vyrazili spolu k soudu. Pan Müller už na ně čekal.

„Dobrý den, Tome, Bille,“ potřásl si s nimi rukou a mírně se usmál. Oba chlapci pozdravili a natáhli postupně svoje ruce k přivítacímu gestu. „Nervózní?“ Tom kývl na souhlas a prohrábl si vlasy. „Nebojte se, všechno dobře dopadne. Jen zachovejte chladnou hlavu při výslechu právního zástupce navrhovatele, za každou cenu, rozumíte? Budou se všemožně snažit, aby vás rozhodili, vás oba.“ Podíval se na oba chlapce a ti jen němě kývli.

„Ať řeknou cokoli… musíte to ustát.“

 

Když nastal čas, Tom se svým právním zástupcem vešli do místnosti. Tomovy ruce se klepaly a on cítil, jak se mu dělá špatně od žaludku, ale rozhodl se to ustát. Musel už kvůli Billovi. Bill zůstal sedět v zadní části, čekaje na svou chvíli. Tom si všiml, že tu byli i nějací novináři. Že by na Jörgenův popud? Nedivil by se. Za celou tu dobu se nedíval na druhou stranu, kde Jörgen seděl. Musel zachovat ledový klid. Nechtěl na sobě dát znát, jak moc se bojí. Když soud započal a soudce vešel do místnosti, postavil se.

„Dobrý den, posaďte se. Zahajuji jednání navrhovatele Jörgena Kaulitze proti odpůrci Thomasu Trümperovi v právní věci ublížení na zdraví dle ustanovení paragrafu 146 trestního zákona a dále ve věci náhrady škody ve výši 20 000 euro. Pane navrhovateli, prosím, postavte se. Trváte na své žalobě tak, jak byla doručena soudu, nebo ji chcete nějak doplnit nebo upravit?“

„Nechci nic pozměnit ani doplnit, ten parchant musí dostat, co si zaslouží.“ Tomem projela první vlna zlosti, jen lehce zatnul ruce v pěst, ale nic neřekl.

„Pane navrhovateli, stačilo mi říct ano nebo ne, posaďte se. Pane odpůrce, jaké je vaše stanovisko?“ Obrátil se ten starší muž s brýlemi na Toma.

„Nesouhlasím,“ řekl jednoduše a zase se posadil. Měl tendenci se otočit za sebe na Billa, ale ovládl se.

„Děkuji. Právní zástupce navrhovatele, prosím, předneste svoji žalobu.“ Vyzval soudce Jörgenova právníka, který vstal.

 

„Děkuji, vážený soude, dne 24.1. 2016 se můj mandant zúčastnil maturitního večírku svého syna Billa Kaulitze, kde byl i žalovaný Thomas Trümper. Můj mandant se rozhodl oba jmenované pozdravit, avšak pan odpůrce zcela úmyslně mého mandanta napadl. Vyvedl ho ze sálu ven na parkoviště, kde ho surově zbil a ani mu neposkytl první pomoc, ani nezavolal záchrannou službu. Můj mandant byl převezen do nemocnice s vpáčenou zlomeninou kosti lebeční. Navrhovatel předkládá lékařskou zprávu s popisem, jak k napadení došlo, a popisem léčby, dále předkládá znalecký posudek, který stanovil výši škody na zdraví, bolestné a ztížení společenského uplatnění v částce 20 000 euro. Dále navrhovatel požaduje potrestání odpůrce za ublížení na zdraví. Navrhujeme, aby soud žalobě vyhověl. Děkuji.“

Tom překvapeně zamrkal a s otazníky v očích se podíval na svého právníka. Jaká vpáčená zlomenina? Jörgen jistě nebyl na žádné operaci, měl akorát pár odřenin a otřes mozku. Pan Müller se jen usmál a Tom pochopil, že má nějaká esa v rukávu, a tak raději mlčel.

„Pane navrhovateli, postavte se a popište soudu, jak k incidentu došlo a co mu předcházelo?“ Vyzval Jörgena, který se ihned postavil. Samozřejmě říkal jednu lež za druhou a Tom měl co dělat, aby nezačal křičet. Udělal ze sebe úplného svatouška a z Toma zvíře.

„Chcete tím říct, že pan odpůrce vás napadl s úmyslem vás zabít?“ Tom okamžitě sevřel ruce v pěst, ale jen pod stolem. Müller mu položil ruku na rameno a naklonil se k němu.

„Zachovejte klid, Tome. Tohle se mu nepovede prokázat, když jste na něj nevytáhl žádnou zbraň.“ Usmál se trochu povzbudivě a Tom kývl na souhlas a ruce povolil. Pak už jen slyšel, že soudce Jörgena posadil a otočil se k jejich straně.

„Právní zástupce odpůrce, předneste vaše vyjádření k žalobě.“ Pan Müller si zapnul dvěma prsty knoflíček na saku a zvedl se.

„Vážený soude, my samozřejmě požadujeme zamítnutí žaloby v celém rozsahu, a to pro neopodstatněnost, což samozřejmě dokážeme v průběhu jednání. Naopak v této fázi vznášíme protinávrh, a to na potrestání navrhovatele za nebezpečné vyhrožování, kterého se dopustil před incidentem. Navrhovatel jako první hrozil, a dokonce napadl odpůrce a svého syna. Můj mandant se pouze bránil, přiznává, že použil pěsti jako obranu, ale skutečně to bylo z toho důvodu, že chtěl ubránit sebe a svého přítele před agresivním útokem pana navrhovatele.“ Soudce si něco zapsal do poznámek a potom upřel oči na Toma. Ten nasucho polkl.

„Pane odpůrce, postavte se prosím, shodujete se s panem navrhovatelem, že jste se potkali na maturitním večírku jeho syna Billa Kaulitze, potom se však rozcházíte. Řekněte mi svými slovy, co se podle vás stalo.“

„Vážený soude, my s Billem jsme si chtěli užít jeho ples. Nic víc. Rozhodně jsem neplánoval se s kýmkoli prát, ani jsem neměl úmysl někoho zabít. Bill na večírek rodiče nezval přesně z těchto důvodů. Přišli tam sami a už od začátku byl pan navrhovatel docela opilý. Bill se rodičům snažil vysvětlit, aby odešli a nechali nás být, pan navrhovatel byl však agresivní a když jsem se mu snažil vysvětlit, aby vážně odešel, praštil mě. Potom úplně přesně nevím, co se stalo. Prostě jsem byl v afektu.“ Slyšel, jak si Jörgen odfrkl a zasmál se. Přivřel oči a snažil se klidně dýchat.

„Takže chcete říct, že vás pan navrhovatel udeřil jako první?“

„Ano, přesně tak. Myslím, že to může říct kdokoli ze svědků, že on byl první, kdo udeřil mě.“

„Dobře, víte, zaráží mě, že jste to nebyl vy, kdo zavolal záchrannou službu, jak to vysvětlíte?“ Tom si povzdechl a podíval se na svoje ruce.

„Víte, já jsem v tu chvíli vůbec nevěděl, co se stalo. Probral mě z tranzu až výkřik Billovy matky. Byl jsem naprosto v šoku, nikdy jsem nic podobného neudělal.“ Tom byl upřímný, rozhodně nechtěl žádné špinavé hry před soudem jako Jörgen.

„To mi bude prozatím stačit, posaďte se.“ Tom si oddechl a posadil se. Poté dal soud slovo právnímu zástupci navrhovatele. Tom se znovu postavil a snažil se odpovídat na jeho nesmyslné otázky. Až příliš okatě jej tlačil, aby se přiznal k úmyslu Jörgenovi ublížit, dokonce ho zabít, což Tomovi přišlo neskutečně směšné, a dokonce i pan Müller vznesl pár námitek k nátlaku na odpůrce. Tomovi se rosilo čelo a párkrát se opravdu musel pevně chytit desky stolu, aby nezačal po Jörgenovu právníkovi křičet.

Potom Jörgenův právník dostal prostor pro výslech svého mandanta, ze kterého udělal úplného chudáka. Jen pouhou oběť. Nechápal, jak Jörgen dokáže hrát takové divadlo o tom, že mu na Billovi záleží a že ho nadevšechno miluje a Tom je jen vetřelec, co jejich rodinu rozdělil. Samozřejmě, že se snažil obměkčit a nahrát tuhle komedii pouze na soud. Tomovi se dělalo špatně. Když se konečně dostal ke slovu jeho právník, aby Jörgena vyslechl, Tom už ani neposlouchal. Müllerovi věřil a věděl, že dělá tu nejlepší práci, co může. Přesto se bál, bál se snad ještě víc než před jednáním. Jediné, co pochytil, bylo napadení Jörgenovy lékařské zprávy, na což samozřejmě neměli důkaz. Jörgen měl asi více známých na více místech. Tom se smiřoval s tím nejhorším. Když přišli na řadu svědci, Tom doufal ve svědectví v jeho prospěch. Ale marně. Ta dívka, co přišla svědčit Jörgenovi, na večírku nebyla, viděla tedy jen to, co se stalo venku. Když se ke slovu dostal opět Tomův právník, Tom zpozorněl.

„Takže vy jste celý ten incident neviděla od začátku?“

„Ne, bohužel. Byla jsem celou dobu venku, takže nevím, co tomu předcházelo. Vím jen, tedy viděla jsem… jak ho… pan odpůrce poslal na zem pěstí a pak jej zuřivě bil. Víc nevím, pak až začala křičet nějaká žena, tak jsem zavolala záchranku.“ Tom sklopil hlavu, byl v prdeli. Kompletně. Když přišel na řadu i Bill, trochu pookřál. On byl jediná jeho spása, aby nešel do vězení. Soudce mu položil jen pár otázek, nic velkého, zato Jörgenův právník ho podroboval docela dlouhému výslechu. Ptal se na věci, které ani nesouvisely s tímto případem. Snažil se dokázat, že Tom Billa unesl ještě v době, kdy mu nebylo osmnáct. Bill to statečně popíral a snažil se Jörgena vykreslit v jeho pravé tváři. Těžko říct, jak se k tomu soudce stavěl, ten si zachoval stejnou profesionální tvář bez náznaku emocí. Jakýchkoli emocí. Když konečně výslechy skončily, přišly na řadu závěrečné řeči.

 

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)