The Graveyard 25.

autor: Doris & Lauinka

„Soud prohlašuje dokazování za ukončené. Právní zástupce navrhovatele, předneste, prosím, váš závěrečný návrh.“

„Vážený soude, můj mandant na návrhu trvá, klient unesl důkazní břemeno, když svou výpovědí a svědectvím dokázal, že odpůrce mého mandanta napadl zcela bezdůvodně. Trváme na žalobě v plném rozsahu, děkuji.“

„Právní zástupce odpůrce, váš závěrečný návrh?“

„My trváme na zamítnutí žaloby v celém rozsahu, děkuji.“ Poté se jich soudce zeptal, zda souhlasí s právě přednesenými návrhy a Tom úplně zbledl.

„Soud má již dostatek důkazů, aby rozhodl. Přítomní, povstaňte a vyslechněte rozsudek ve jménu Spolkové země Německo. Thomas Trümper, narozen dne 1. 9. 1989 je vinen ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví a odsuzuje se k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmínečným odkladem na dobu dvou let. Thomasi Trümperovi se rovněž stanovuje povinnost zaplatit navrhovateli částku ve výši 10 000 euro s osmiprocentním ročním úrokem k rukám jeho právního zástupce. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu soudních nákladů. Navrhovatel v řízení prokázal, že mu odpůrce způsobil újmu na zdraví. Posaďte se a vyslechněte si krátké odůvodnění právě vyneseného rozsudku. Soud přihlédl k čistému trestnímu rejstříku pana odpůrce a ke skutečnosti, že vyjádřil lítost nad spáchaným skutkem. Panu navrhovateli byla přiznána jen polovina z žádané částky, co by do částky 20 000 euro soud návrh zamítl jako nedůvodný. Soud skončil, můžete odejít.“

 

Tomovi v ten moment spadl obrovský kámen ze srdce. Pan Müller se k němu nakláněl, třásl mu rukou a s úsměvem mu gratuloval. Tom to ale nedokázal pořádně vnímat. Podmínka… je to jen podmínka. Gratulovat by měl jeho právník hlavně sám sobě. Letmo se podíval po Jörgenovi a uspokojilo ho ještě víc, že on se nadšeně netvářil. Asi mu těch 10 000 euro připadá málo. Tom by si nejraději odplivl přímo Jörgenovi pod nohy, ale rozhodl se už to hodit za hlavu. Alespoň pro tentokrát. Když konečně vyšel i s Müllerem ze soudní síně, Bill mu okamžitě skočil kolem krku a pusinkoval snad každý centimetr Tomova obličeje. Zářil, jako by právě vyhrál ve sportce.

„Tome… Tome… to je úžasný.“ Mumlal pořád dokola a nechtěl se Toma pustit. Celý průběh soudu měl co dělat, aby se udržel. Aby neomdlel, nebo dokonce nezačal křičet. Všechny naděje na úspěch se mu s každou uběhlou minutou víc a víc vytrácely. Závěrečný verdikt pro něj byl proto vysvobozením. Tom nemusí do vězení.

„Myslíš, že zvládnu být dva roky poslušný a hodný?“ Zasmál se Tom. Nechtěl svůj trest nějak zlehčovat. Podmínka byla sice o moc lepší než vězení, ale taky to sranda nebyla. V podstatě dva následující roky bude mít jednou nohou pořád našlápnuto směrem do basy. Sebemenší prohřešek… a bylo jasno. A navíc ještě to odškodné. I když to už nebylo tak hrozné. Tom věděl, že ho to bude stát jeho dosavadní spoření, ale nijak výrazně ho to neomezí.

„Já si tě pohlídám.“ Usmál se Bill.

„Pane Müllere, mockrát vám děkuju. Můžeme vás pozvat na skleničku?“ Obrátil se Tom na svého obhájce. Pan Müller se usmál, ale zakroutil hlavou.

„Ještě nás čeká jedna cesta, oslavíme to až potom. Pěkně všechno naráz. Souhlasíte? Teď už mě prosím omluvte.“ Zamířil k odchodu a po pár krocích se ještě otočil. „A samozřejmě nemáte vůbec zač.“ Dodal ještě a odešel. Mezitím je míjel i Jörgen se svým právníkem a bylo slyšet, že se rozčiluje. Jednu chvíli to vypadalo, že má v plánu napochodovat přímo k Tomovi s Billem, ale jeho právník měl naštěstí dost rozumu, aby mu vysvětlil, že vyvolat konflikt v chodbách soudní budovy opravdu není moudré.

„Jak z toho mohl takhle vyváznout? Měli jsme všechno ošetřený. Měl jít sedět a platit.“ Jörgen prskal jako vzteklý kocour, když se pomalu vydal po boku svého právníka domů. Nechápal to, měli to tak dobře vymyšlené. Pár lživých údajů, trocha práce s lékařskou zprávou, menší divadýlko ve hře na city… mělo to klapnout. Soud jim měl zobat z ruky.

„A ještě si můj vlastní syn na mě dovolí podat žalobu. To má určitě od toho šmejda.“ Jeho dlouholetý kamarád ho poslouchal. Také nebyl nadšený. Už jen z toho důvodu, že Jörgen si musel svoje soudní výlohy zaplatit sám, a jemu bylo jasné, že se tak nestane a všechno bude platit sám, aniž by dostal byť jen euro nazpět.

„Poslyš, kamaráde, s tou žalobou to bude těžký. Nevím, kde ten kluk sehnal takovýho právníka, ale musím říct, že je vážně dobrej. Jseš si jistej, že tvoje žena bude mluvit, jak potřebujeme?“ Nemusel si před Jörgenem na nic hrát. Moc dobře věděl, že Jörgen svoji ženu bije, ale bylo mu to jedno. Přece to nebyl jeho život a teď potřeboval jen jedinou věc. Aby Simone nežvanila a u soudu stála za Jörgenem.

„Neboj, ještě si to nějak posichruju. Bude hodná, uvidíš.“ Mávnul rukou Jörgen na důkaz, že to bude to nejmenší. Vůbec nepochyboval o tom, že jeho žena bude poslušná a udělá přesně to, co jí řeknou. Už jí měl přeci dobře vychovanou.

„Dobrá, ale pamatuj, co jsem říkal. Co nejmíň viditelných stop.“ Připomněl Jörgenovi právník, ale Jörgen už ho zjevně moc nevnímal.

 

„Bille, věřil bys tomu?“ Ozval se Tom po chvíli ticha, když spolu večer leželi v posteli a po dokonalém milování se k sobě tiskli.

„Čemu?“ Zeptal se Bill a dál prstem kroužil kolem Tomovy bradavky.

„Už za pár dní bude tomu všemu konec. Už nikdo nebude stát proti nám.“ Tom políbil Billa do vlasů a černovlásek se jen spokojeně usmál a zavřel oči. Představoval si to. Představoval si, jak konečně půjde kamkoliv ve městě a nebude se rozhlížet na všechny strany, jestli náhodou není jeho otec poblíž. Představoval si, jak spokojený má život s Tomem, který měl to štěstí, že mohl zůstat s ním.

„Zvládli jsme to. Měl jsi pravdu.“ Bill zvedl hlavu a zadíval se Tomovi do očí. Jak ho vůbec kdy předtím mohlo napadnout pochybovat? Teď, když se na Toma díval, připadal si jako hlupák, že nevěřil. Copak by Tom mohl dovolit, aby je něco rozdělilo? Byli stvoření jeden pro druhého.

„Ještě to teprve zvládneme.“ Ubezpečil ho Tom a Bill souhlasně přikývl. Ano, zvládnou to. Zvládnou cokoliv na světě. Dobrý rozsudek, který Toma potkal, dal Billovi novou sílu do přípravy svojí žaloby proti Jörgenovi. Pracoval s Müllerem každý den, na každičkém detailu. Odhodlaně mu popisoval všechny ty výprasky, co kdy dostal a co byl schopen si vybavit. Včetně těch, kdy se obětí stala i jeho matka. I když i Bill byl stále víc a víc nervózní, jak se ten den blížil. Trénoval si řeč před zrcadlem, aby nekoktal, a snažil se představit si všemožné reakce jeho otce, aby na ně byl připravený a nevyvedly ho z míry. Tom ho každý den podporoval a ubezpečoval o úspěchu, ale přestože mu Bill věřil, bylo tam pořád to jedno ale. To jedno hlodavé ale. Ale, co když ho neodsoudí? To jediné teď Billa děsilo.

 

Každý den věnoval přípravě, každý den si opakoval, jak to zvládne. Jak to zvládne, protože má Toma po svém boku, ale když se ráno probudil, už si tím tak jistý nebyl. Bál se. Tom ho podporoval od samého rána až do samotného odjezdu k soudu. Samozřejmě i on byl nervózní, jak tohle celé dopadne. Nepochyboval o Müllerových schopnostech, vždyť ho zachránil od kriminálu, ale taky nepochyboval o tom, že Jörgen udělá cokoliv, aby tento soud vyhrál. Jemu šlo o hodně. Taky doufal ve spásu v podobě Simone. K soudu se dostali vcelku rychle, kupodivu nikde nebyl žádný velký provoz. Bill si rychle ještě upravoval sako obleku, chtěl působit věrohodně.

„Neboj se, okouzlíš toho soudce, jen se na tebe podívá. Věř mi, něco o tom vím.“ Zasmál se, aby odlehčil situaci, a pak černovláska políbil. Ten jen přivřel oči a polibek mu krátce oplatil, než vešli dovnitř. Müller už tu byl, vždycky tu byl jako první. Usmál se na oba přicházející a potřásl si s nimi rukou.

„Dobré ráno, Bille, Tome. Takže… opět platí to samé pro vás, Bille. Zachovejte klid, nereagujte na nic z toho, co bude váš otec říkat. Odpovídejte jen tehdy, když budete tázán.“ Bill nejistě přikývl a Tom mu stiskl rameno.

„Budu tam s tebou celou dobu, rozumíš? Budu tam.“

„Já vím.“ Bill ještě Toma pevně obejmul, ale to už je vyrušil pan Müller, aby si pospíšili a vešli do jednacího sálu. Jejich role se otočily. Tom usedl na lavici svědků a Bill přímo před soudce. A celá ta situace se opakovala přesně stejně jako před tím. Když soudce vešel, všichni se postavili.

 

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)