The Graveyard 26. (konec)

autor: Doris & Lauinka

„Zahajuji jednání navrhovatele Billa Kaulitze proti odpůrci Jörgenovi Kaulitzovi v právní věci těžkého ublížení na zdraví dle ustanovení paragrafu 145 trestního zákona, dále ve věci neposkytnutí první pomoci dle ustanovení paragrafu 150 odstavec 1 trestního zákona a dále ve věci náhrady škody ve výši 80 000 euro.“ Bill vydechl, a když byl vyzván, postavil se, aby se vyjádřil souhlasem. Krátce se podíval na chladný pohled Jörgena a rychle sklopil oči. Poté vyzval právního zástupce pana Müllera, aby přednesl návrh. Ten se postavil a začal s přednesem. Docela detailním přednesem všech napadení, které mu Bill popisoval na jejich sezeních. Když to takhle Bill poslouchal, dělalo se mu špatně, jak si přesně ty dny pamatoval. Která jizva na jeho těle byla kdy udělána z toho výčtu. Nasucho polkl a nechal jednu slzu stéct po tváři.

„Pane navrhovateli, jste v pořádku? Můžeme pokračovat?“ Bill zmateně zvedl hlavu a rychle kývl na souhlas.
„Ano, jistě. Omlouvám se.“

„… požadujeme pro odpůrce potrestání na samé horní hranici, dále požadujeme 80 000 euro za ublížení na zdraví a také požadujeme náhradu nákladů řízení. Děkuji.“

Pak byl Bill vyzván soudem k odpovědím. Snažil se všechno popsat, na každou otázku přesně odpovídat, přesně tak, jak si to cvičil před zrcadlem. Jen teď to bylo o dost složitější. Měl chvilkami problém udržet slzy, avšak soud byl shovívavý. Chápal jeho rozpoložení, a když se Jörgen snažil Billa vykolejit nevhodnými poznámkami, soud jej vždy umlčel pod pohrůžkou pořádkové pokuty. I Jörgenův právník se svého mandanta snažil krotit. V Tomovi se opět vařila krev, ale věděl, že nemůže nic udělat, tohle musel Bill zvládnout sám. Mohl mu tak jedině posílat neviditelnou podporu ve své mysli.

 

„Myslím, že soudu to bude prozatím stačit, posaďte se.“ Bill si téměř okamžitě sedl. Pan Müller se k němu naklonil a něco mu krátce pošeptal. Bill se na něj překvapeně podíval, ale už nic neřekl. Tom se snažil rozluštit, o co šlo, co mohlo takhle Billa šokovat. To už však měl slovo právní zástupce odpůrce. Samozřejmě všechno popřeli a ještě to udělali tak, že Bill byl ten, kdo napadl Jörgena rozbitou pivní lahví. Tom se hodně musel ovládat. Tohle bylo tak směšné, že jestli tomuhle soud uvěří, klidně Jörgena zabije vlastníma rukama, aby Billovi už nikdy neublížil. Odfrkl si, až se na něj soudce podíval. Tiše se omluvil.

 

Když se dostal Jörgen ke slovu, barvitě líčil, jak k údajnému napadení došlo. Soudce si zachovával samozřejmě nečitelnou tvář, ale i tak bylo vidět, že mu nevěří ani slovo. Nebo si to jen přál? Vlastně Jörgenův výslech netrval moc dlouho. Jörgen byl chladný a odměřený, i když se neustále snažil tvrdit, že měl o Billa zájem, že se z něj snažil vychovat dobrého člověka a další pohádky. Pak byl vyhrazen prostor pro právní zástupce. Udělali křížový výslech, kde se ani jedna strana nedozvěděla nic nového, bylo to stejné jako výslech soudce. Na nerelevantní otázky okamžitě Müller reagoval a vždy mu bylo vyhověno, což docela znervóznělo stranu odpůrce. V Jörgenovi to vřelo, to bylo vidět na první pohled. Také utrousil pár nemístných poznámek o svém synovi, což absolutně nesedělo s jeho výpovědí o lásce a péči o syna. Bill se snažil být téměř neviditelný. Bylo vidět, že tohle jednání ho hodně psychicky vyčerpává. Když se konečně soud dostal k výslechům svědků, nastoupil Tom jako první. A byl podroben přesnému popisu, jak Billa našel v jeho narozeninový den.

„Oh ano, víte… to bylo na tom to nejhorší, Bill měl ten den narozeniny. Řekněte mi, který otec dá svému synovi takový dárek?“ Tom rozhodil rukama a podíval se i na soudce, který ho zpražil poznámkou, aby nekladl otázky soudu nebo právním zástupcům. Tom se znovu omluvil. „Víte… nejhorší na tom bylo to, že… kdybych ho nehledal nebo kdybych ho nedokázal najít včas, zemřel by. Ani si neumíte představit, co všechno jsem najednou cítil. Jak mi bylo.“ Tom se snažil potlačit slzy, ale jednu rychle setřel. Přišlo ještě pár jasně domluvených otázek a Tom odpovídal přesně tak, jak si s Müllerem domluvili. Když přišly otázky i z druhé strany, musel se ušklíbnout. Jistě, snažili se ho znevěrohodnit, protože Tom byl Billův přítel. Pan Müller ale vznesl námitku, jelikož on byl tím, kdo Billa našel, a jeho výpověď se přesně shodovala s verzí záchranné služby, kterou si Billův právník nechal založit do spisu jako listinný důkaz, což hrálo v Tomův prospěch. Soudce námitku přijal a opět Jörgenova právníka uzemnil. Ten pod tíhou skutečnosti již nedokázal pokládat další relevantní otázky, a tak mu bylo slovo odebráno. Nakonec byl Tom zpátky usazen a do soudní síně byl povolán další svědek. Tom byl překvapený, že tu Simone neviděl, ale když soudce řekl její jméno, udýchaně vešla do místnosti. Všichni se podívali jejím směrem. Byla upravená a v jejím výrazu bylo čitelné odhodlání. Tom si oddechl a usmál se na ni, když šla přímo k výslechu. Jörgen začal něco povykovat, ale právní zástupce ho hned umlčel.

 

„Právní zástupce odpůrce, svědek byl předvolán na vaši žádost, tedy začněte s výslechem.“ Na to se ale místo Jörgenova právníka postavil ten Billův.

„Vážený soude, omlouváme se, ale… právě teď jsme obdrželi zprávu, že svědkyně Simone Kaulitzová se připojila k žalobě proti Jörgenu Kaulitzovi, a to ve věci domácího násilí a týrání osoby žijící ve společné domácnosti.“

„Ty zasraná děvko!“ Jörgen okamžitě zakřičel přes celou síň. Bill se na matku usmál a ona na něj. Jörgenův právník celý zbledl a podíval se na svého mandanta. „Jestli něco kecneš, zabiju tě! Tebe, i toho zkurvenýho zmrda!“ Jörgen byl naprosto nepříčetný. Soudce jej ale postavil na nohy.

„Pane odpůrce, vy tu vyhrožujete paní svědkyni a snažíte se ji ovlivňovat ve výslechu, takže vám v tuto chvíli uděluji pořádkovou pokutu ve výši 400 euro. Pokud se okamžitě nezačnete chovat slušně, nechám přivolat justiční stráž, je vám to jasné? Posaďte se.“ Jörgen zmlkl a zmlkl i jeho právní zástupce, který tím pádem neměl žádné otázky, jež by hrály v jejich prospěch. Věděl, že tenhle soud prohráli na celé čáře.

 

A Tak se slova chopil Müller. Simone vylíčila všechno. Popsala do nejmenšího detailu, jak Jörgen zbil Billa v jeho narozeninový den a nejen v ten. Popsala všechny útrapy, které si s ním prožila. Tom cítil neskutečnou lítost nad tou ženou, Bill nedokázal udržet slzy.

„Jediný, co chci… aby byl Bill v pořádku, aby se ho už Jörgen nikdy nedotkl. Billy, je mi to tak neskutečně všechno líto. Miluju tě, rozumíš, miluju.“

„Mami… já.. tebe taky.“ Zašeptal neschopen slova a sledoval ji. Nikdy by nevěřil, že spolu mohou obnovit rodičovské pouto, ale tím, že hodlala se svým životem něco dělat, byl rozhodnut jí pomoci. Zbytek soudu už Bill nevnímal, až když soudce promluvil, postavil se.

 

„Přítomní, povstaňte a vyslechněte si rozsudek ve jménu Spolkové země Německo. Jörgen Kaulitz, narozen dne 4. 8. 1978, je vinen spácháním trestného činu úmyslné ublížení na zdraví, trestného činu neposkytnutí první pomoci, trestného činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti a odsuzuje se k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let nepodmíněně. Pan odpůrce je dále povinen zaplatit straně navrhovatele částku ve výši 80 000 euro s osmiprocentním ročním úrokem a dále je povinen zaplatit navrhovateli soudní výlohy. Soud skončil, můžete odejít.“

 

O rok později

 

„Zlato… nemyslíš, že už by sis mohl dopřát přeci jen trochu odpočinku?“ Zeptal se Tom, když ze stolu v obýváku odklízel poházené barvy. Bill stál u plátna a maloval.

„Jen jsem si chtěl udělat co nejvíc práce dřív, než mi začne volno. Abych to pak nedoháněl na poslední chvíli před dalším semestrem.“ Uculil se Bill, ale Tomovi začal pomáhat.

„To je chvályhodné, ale první ročník máš úspěšně za sebou. Určitě to ještě nějakou chvilku počká.“ Usmál se Tom a Bill mu radostně vlepil pusu na tvář. Rok mu utekl neskutečně rychle. Na umělecké akademii se mu dařilo a moc ho to bavilo. Což bylo na první pohled poznat díky tomu, jak se teď u nich doma všude válely tužky, skicáky, učebnice umění a ještě nerozbalená plátna. Tom měl ale na dnešek jiný plán. Chtěl si užít první den Billových prázdnin. Počasí jim přálo, a tak se rozhodl uspořádat menší grilovačku. Samozřejmě na odvrácené straně domu, aby u toho nekoukali na pomníky. Bill měl pocit, že všechno v jeho životě má konečně smysl. Že je konečně všechno tak, jak má být. I když zpočátku po proběhnutí soudu mu chvíli trvalo, než si na to zvykl. Než si plně uvědomil, že mu už od Jörgena nic nehrozí. První měsíc byl stále nejistý a raději sám nikam nechodil. Napadaly ho varianty, že třeba Jörgen do vězení nenastoupí a někde si na něj počká. A fakt, že jeho matka od soudu odešla, víc ho nekontaktovala, ho v tom trochu utvrzoval. Po nějaké době se ale smířil s tím, že jejich vztahy jsou natolik narušené, že už je nejspíš nelze dát znovu dohromady.

„Tome… kdo to bude všechno jíst? Myslel jsem, že to je jen pro nás dva.“ Zvolal vyděšeně Bill, když v kuchyni nakoukl pod poklop mísy, kde odpočívalo naložené maso a zelenina. Tom se musel zasmát. Bill vypadal, jako by na lince uviděl klíčky od nového Ferrari a ne jen kus žvance.

„Někoho jsem pozval.“ Odpověděl Tom a vyhnal Billa na terasu odnést pečivo a talířky. Na Billův tázavý pohled nereagoval. Když se rozezněl zvonek u domovních dveří, vyběhl otevřít. Už byl nejvyšší čas. Začínal se bát, že jeho pozvaní hosté snad ani nedorazí.

 „Jsem moc rád, že jste přišel, pane Müllere. A vy samozřejmě taky, paní Kaulitzová.“ Podal oběma příchozím ruku a vedl je na terasu.

„Tome, myslím, že jsem už několikrát v dopise psala, abys mi konečně říkal Simone.“ Usmála se na něj a následovala ho. Bill se otočil přes rameno, když zaslechl, že se blíží kroky, a zůstal ohromeně stát.

„Mami…“ Vydechl a nevěděl, co má říct. Místo toho jen vyskočil a pevně ji objal kolem krku. Odstoupil od ní a prohlížel si ji. Neviděl ji rok, rok neměl žádné zprávy, a teď před ním stála a vypadala úžasně. Trochu se spravila, z čehož Bill usoudil, že nejspíš normálně jí. Měla zdravou barvu v obličeji a vlasy jí nejspíš právě upravil nějaký kadeřník. To byl šok. Celý rok si ji představoval jako člověka, co to nezvládl. Tom se jen spokojeně usmíval.

 „Proč jsi mi to neřekl? Jak jsi věděl, kde je? Jak jsi ji pozval?“ Chrlil Bill jednu otázku za druhou. Tom jen pokrčil rameny. Tohle příslušelo vysvětlit Simone. Pan Müller se zatím taktně vzdálil a usadil se u stolu, aby si vzal nabízenou láhev vychlazeného piva.

„Nesmíš se na Toma zlobit, zlato. To já to takhle chtěla. Nechtěla jsem tě znovu zklamat a nevěřila jsem sama sobě.“ Pohladila svého syna po ramenou a ten se zatvářil ještě zmateněji.

„Víš, když jsem šla k soudu, pan Müller mi pomohl najít léčebnu. Ne v tomhle městě, a hned po soudním přelíčení jsem tam nastoupila. Tom to celou dobu věděl, ale respektoval mé přání, aby ti to neříkal. Moc jsem se bála, že když to nezvládnu, budeš zklamaný, a to už jsem podruhé nechtěla dovolit.“ Bill zalapal po dechu. Tahle varianta ho ani ve snu nenapadla.

„Ale tys to zvládla. Já bych ti přeci věřil. Mohla jsi mi to říct.“ Usmál se Bill. Svým způsobem její rozhodnutí chápal a dojímalo ho to. Opravdu mu nechtěla znovu ublížit případným neúspěchem.

„Já vím, že jsi mi věřil. Tom mi psal každý týden pravidelně dopis, abych věděla, jak se ti daří, a aby mi řekl, že na mě myslíš a věříš mi. Ani nevíš, zlato, jak moc jsi mi tím pomohl. Tím, že jsi byl rozhodnutý mi dát druhou šanci.“ Simone svého syna objala, jak nejpevněji mohla. Uvědomovala si, že naposledy ho takhle objímala, když ještě chodil do školky. Bill byl v naprostém úžasu. Byl na ni tak moc pyšný.

„A… jak dlouho tam ještě budeš?“ Zeptal se a doufal, že neuslyší ještě dlouhé měsíce odloučení. Simone se usmála a políbila ho na čelo. Vzduchem se rozlinula vůně masa, které se začalo právě dělat na grilu, a ona i Bill se náhle cítili naprosto kompletní. Součástí nějaké rodiny. To malé prázdno, které oba v sobě měli, ač Bill měl Toma a byl spokojený, se právě vyplnilo, a oba věděli, že už to tak bude navždy.

„Léčba mi skončila před třemi měsíci a vyhrála jsem sama nad sebou. Už je opravdu po všem. To ti slibuju. Jako MÁMA ti to slibuju.“

 

KONEC

 

autor: Doris & Lauinka

betaread: Janule :o)