autor: Nephilim
Soundless (Potichu)
Tom za sebou velice tiše zavřel dveře. Ticho v místnosti přerušovalo jen monotónní, opakující se pípání přístrojů. Na malé bílé posteli u okna ležela nehybná postava chlapce, který vypadal, že spí. Tom nenáviděl nemocnice, všechno bylo naprosto nechutně bílé. V duchu si vybavil matku, jak se na něj usmívá, přestože je napojená na všechny ty přístroje, a spěšně tu vzpomínku vyhnal z mysli. Tom tak strašně nenáviděl nemocnice. Tiše si povzdechl, přistoupil k lůžku a rychle si prohlédl škody. S každou modřinou, kterou viděl, slyšel v duchu Georgovo „prasknutí“ kostí. A cítil se zatraceně dobře.
Bill měl na obou pažích několik modřin a jedno zápěstí obvázané, zatímco druhé bylo napojené na kapačku. Tom kvůli peřině neviděl nic od hrudi dolů, ale černovláskovo tělo se zdálo být poněkud strnulé. Když došel k lůžku, všiml si také velké modřiny na pravé tváři. Zaťal pěsti a vážně se snažil uklidnit.
Bill pomalu otevřel oči a uvědomil si, že v pokoji není sám. Neusnout bylo to poslední, co mohl udělat. „Mami…?“ Pomalu otočil krk a odvrátil pohled od okna. Pohled na Toma mu vyrazil dech. Oči měl tmavé a čelist pevně sevřenou a Bill si na okamžik vzpomněl na dobu, kdy ho ještě mlátil.
Tom nevěděl, co má říct, a tak na něj zíral svýma velkýma očima dokořán a smutně. Rasta se posadil na židli vedle postele, aniž by přerušil oční kontakt. Znovu si povzdechl, odvrátil pohled, nadechl se, zadíval se na své džíny a řekl: „Proč jsi mi to neřekl…?“
Bill okamžitě pochopil, o čem mluví, a cítil by se být odsouzený k záhubě, kdyby byl Tomův tón tak přísný nebo chladný, jak očekával. Ale – k jeho překvapení – zněl rezignovaně, smutně… zklamaně.
„T-Tome, já… přísahám ti…“
„Proč jsi mi to neřekl, Bille?“ Tom zopakoval rozhodněji a přerušil černovláskovo zmatené koktání. „Měl jsi nějaké pochybnosti o tom, kdo je otcem? Myslím, že ne!“ Na chvíli se odmlčel, aby se uklidnil. „Chci jen vědět, co se ti honilo hlavou, když jsi rozhodl, že bych o našem dítěti neměl vědět.“
Bill se rychle posadil na lůžku a ignoroval závrať. „Já-já jsem o ničem nerozhodl!“ Vykřikl roztřeseným hlasem. „Nevěděl jsem, jak ti to říct! Nevěděl jsem, jak to přijmeš, nevím to ani teď! Hledal jsem pouze správný způsob, jak…“
„A myslíš, že tenhle způsob je ten správný?!“
Bill přimhouřil oči, zabořil hlavu mezi ramena a trochu se polekaně stáhl.
Tom si přejel rukou po tváři a zhluboka dýchal. Koneckonců se o tom, že bude otcem, dozvěděl jen náhodou, což bylo běžné, ne? Položil si ruce na kolena a utáhl si poklopec džínů. „Jsi těhotný. Se mnou. Víš, co to znamená?“
Billův pohled potemněl a on sklonil hlavu.
„… jsi blbec,“ řekl tiše. „Je mi líto, ale musím to zopakovat. Jsi blbec.“
Bill se na něj zmateně podíval. „Proč…?“
„Protože ty už jsi celou tu svou krásnou duševní řeckou tragédii, kdy zjistím, že jsem skoro otec, a nechám tě na holičkách, a ty si projdeš dalším těhotenstvím sám a nezvládneš to a možná spácháš sebevraždu, dokončil.“ Billovi se rozšířily oči. Bingo. „Je to tak, že?“ Ušklíbl se. „Protože jsi blbec a to je vše.“
„Přestaň mi tak říkat,“ zamumlal.
„A ty přestaň rozhodovat o mých reakcích, aniž by ses mě zeptal.“ Odpověděl mu hořce.
„Nechci, aby dítě vyrůstalo v domnění, že to byl jen omyl…“ zašeptal a spojil si ruce v klíně.
„Pro tvoji informaci, hodlám převzít odpovědnost.“ Natáhl ruku, položil mu ji na břicho a zadíval se Billovi do očí. „Protože tohle dítě se nikdy – nikdy – nebude muset cítit jako nechtěné. Rozumíš, Bille?“
Tom věděl, jaké to je, cítit se nechtěný. Pro otce téměř nikdy neexistoval. Vždycky si říkal, že pokud bude mít někdy dítě, mělo by mít všechno, co mu chybí, především lásku rodiny. Většinu života strávil tím, že se choval jako hajzl k ostatním, žil jen proto, aby viděl bolest druhých, a doufal, že to nějak zmírní jeho vlastní. Bylo na čase se vykoupit a ukázat, že není jen bezcitný kretén.
Tmavovlasý chlapec se kousl do rtu a jednou rukou si zakryl obličej, zatímco druhou držel Tom. Tiše přikývl, když se mu ramena otřásla malým vzlykem úlevy. „Ano…“
„… Chtěl jsi ho… chceš to dítě, že?“
Další vzlyky. „Pouze pokud ho chceš i ty…“
„Takže kdybych ti řekl, že ho nechci, nechal by sis ho vzít?“ Ptal se stále udiveněji.
Bill několik vteřin mlčel, tiše vzlykal a pak zavrtěl hlavou. „Pořád je to tvoje součást, Tomi… ne, já bych… nemohl bych…“
Tom se usmál, naklonil se k němu a jemně ho objal. „Jsem rád, že to říkáš.“
Bill se přitiskl k jeho hrudi a dával pozor, aby si nevytrhl kapačku ze zápěstí nebo se příliš nenapnul, protože ho všechno bolelo.
Zůstali takhle několik minut, Bill se stále snažil přestat vzlykat a uklidňoval se Tomovým pomalým, klidným dechem a rasta hladil Billa po zádech a snažil se mu neublížit, protože viděl, že je dost pohmožděný.
„Měl jsem s tebou dnes odpoledne zůstat,“ zašeptal a přerušil ticho.
Bill se od něj odtáhl a rozhodně zavrtěl hlavou. „Není to tvoje chyba, Tomi.“
„Ale kdybych zůstal…“ zamumlal a zaťal pěsti. „Kdybych zůstal, nestalo by se to, nebyl bys…“
„Přestaň. Sám se stáváš blbcem.“
Bill byl rád, že Toma rozesmál. Ten smích prolomil nepříliš veselou atmosféru, která se v místnosti vznášela, a Bill na okamžik skutečně uvěřil, že by mohli zapomenout na všechny problémy a těžkosti, které je v budoucnu čekají, a vrátit se do role dvou normálních středoškoláků, kteří prožívají svou lásku jako každý jiný teenager. Tomova teplá ruka na jeho břiše mu však připomněla, že takhle to být nemůže. A koneckonců, kdy byl normální teenager? V patnácti letech byl těhotný! ´A teď v osmnácti taky….´ povzdechl si, ne bez náznaku výčitek. Situace zjevně vypadala lépe, než při prvním těhotenství. Teď měl vedle sebe někoho, kdo nebyl jeho matkou – ne, nic jí nevyčítal, ale nedokázala mu dát lásku, kterou potřeboval, aby se s takovým zážitkem vyrovnal.
„Tomi… zůstaneš po mém boku, že ano?“ Odtušil a opřel si hlavu o jeho rameno.
Tom ucítil Billovy rty přitisknuté na své kůži a nemohl si pomoci, ale slastně vzdychl.
„Ano, navždy…“
***
„Tatínek je v požádku! Tatínek je v požádku,“ trylkoval Konny s rozzářenýma očima a přiběhl k Billovi. Jakmile byl dostatečně blízko, skočil a chytil se otce kolem krku jako malá opička.
„Konny… promiň, musely to být hrozné dva dny,“ objal malého na hrudi a opakovaně ho políbil na hlavičku, pak si ho prohlédl, aby se ujistil, že nemá žádné škrábance nebo modřiny, ne-li něco horšího. Ale Konny se naštěstí zdál být v pořádku.
„Na tom nežáleží, tati… hlavně, že jsi v požádku,“ zacvrlikal a opřel mu hlavičku do krku.
Teprve pak si Bill všiml, že u vchodu do jeho domu je víc lidí, než čekal.
„Jak se máš, Bille?“ Řekl Gustav a přistoupil k němu, aby ho poplácal po rameni.
Tmavovlasý chlapec se smutně usmál. „Mohlo by to být lepší,“ instinktivně pohlédl na Toma, který stál strnule a vážně po jeho boku – pomáhal mu vstát, protože obvázaný kotník ho bolel při každém kroku – a zatínal pěsti. Povzdechl si. „… Ale jsem rád, že je Konny v pořádku. Díky, že sis ho nechal u sebe, Gusi, dlužím ti spoustu laskavostí.“
„O tom ani nežertuj,“ opáčil Gustav a předstíral urážku.
„Čau, Bille,“ z obýváku vyšel tmavovlasý chlapec a za ním Simone.
Bill nevěřil svým očím. „Dirku!“ Vykřikl radostně a Konny také zvedl svůj malý obličej. „Přišel sem, když se dozvěděl, že jsi nemocný,“ vysvětlil a zadíval se na chlapce, který přistoupil k Billovi, aby mu položil ruku na rameno a stiskl ho. „Všichni jsme rádi, že jsi v pořádku.“
Tom se na Dirka podíval a přemýšlel, jaký je skutečný důvod jeho návštěvy. Dirk byl dost samotářský a nikdy si nepřišel hrát k Trümperovým jen proto, aby Billovi řekl, že je rád, že je v pořádku. Ostatně, jak to věděl?
Bill se spokojeně usmál a naklonil se, aby chlapce políbil na tvář. „Děkuju vám všem,“ řekl a položil Konnyho Simone do klína.
„Tome,“ řekl Dirk náhle pevným hlasem. Nemusel už nic dodávat, v jeho tónu hlasu a v jeho pohledu bylo vše, co Tom potřeboval vědět. Rasta na něj neznatelně kývl a přistoupil k Billovi.
„Jdeme si s Dirkem zakouřit na zahradu, uvidíme se za pár minut,“ vtiskl mu polibek na rty a všichni se odvrátili.
Bill nafoukl tváře a zamračil se. „Přestaň kouřit, víš, že to škodí!“ Rozzlobeně protestoval.
Tom se něžně usmál a prohrábl si vlasy jako malé dítě. „Ano, ano… já vím,“ pak vyšel za Dirkem ze dveří.
„Ty to víš, ale nikdy mě neposloucháš…“ zamumlal tmavovlasý chlapec, jakmile Tom vyšel ven.
Simone položila Konnyho na podlahu a klučina si šel hrát do obývacího pokoje, jen se ještě naposledy podíval na tatínka, aby se ujistil, že je stále v pořádku.
„Samozřejmě…“ zašeptala žena a přiblížila se spiklenecky. „Opravdu platí, že přátelé hezkých chlapců jsou hezcí chlapci…“
„Cože?“ Bill se vrátil zpátky na zem.
Simone se rošťácky usmála. „Ten Dirk, chci říct… je to fakt kus.“
„Mami!“
„Omlouvám se,“ zasmála se. „Ale je to pravda,“ povzdechla si. „Kdybych byla o dvacet let mladší…“
„Mami!“ Bill znovu vykřikl, stále více šokovaný.
Simone se synovu výrazu jen zasmála. „No tak, myslím, že bude lepší, když se posadíš. Však víš, ten kotník…“
„Kdo to udělal?“
Toma většinou rozčilovalo, když Dirk bez váhání přešel rovnou k věci. Neuvědomil si ovšem, že totéž dělá i on s ostatními. V tu chvíli byl však rád, že přešel rovnou k věci bez jakýchkoli oklik a zbytečných otázek na počasí nebo na to, kolik má Bill modřin.
„Georg a Sim.“ Odpověděl a vypustil malý obláček kouře. Chuť cigarety se zdála být více hořká než kdy jindy.
„Jsi si tím jistý?“
Tom přikývl a znovu si potáhl. „Bill mi to řekl.“
Dirk zkřížil ruce. „A to ti řekl jen tak sám od sebe?“ Zeptal se skepticky. Nemyslel si, že by tmavovlasý chlapec byl typem člověka, který by o takových věcech žvanil. Kromě toho si byl jistý, že mu Georg a Sim vyhrožovali.
Tom zavrtěl hlavou. „Ne, ale mám své vlastní metody.“
„… jako například?“
„Jako dlouhý proslov o tom, jak moc mi na něm záleží a jak je důležité, aby mi důvěřoval, protože ho vždycky dokážu ochránit, ať se děje cokoli, a bla bla bla…“
Dirk povytáhl obočí. „… Bože, jsi ubohý.“
„Zamilovaný, prosím.“ Tom ho opravil.
„Ano, tak se tomu teď říká,“ ušklíbl se a vypadal, že ví, co to znamená. „To, že přiznáváš, že jsi úplně ztracený, je krok vpřed.“
„Nepředbíhejme.“ Na tvář se mu vrátil šibalský úsměv. Tom si odkašlal, aby skryl rozpaky. „Vraťme se k podstatě rozhovoru…“
„Tvá bezmezná láska k Billovi?“
„Sim a Georg, ty idiote. A přestaň s tím!“ S mírně naštvaným obličejem zasyčel.
„Víš, že s takovými lidmi se dá dělat jen jedna věc.“ Dirk opět zvážněl.
Tom pomalu přikývl a zamyšleně hleděl na malé obláčky kouře z cigarety. „Rychlá hra, dva na dva?“
„Za rychlost neručím. Chtěl bych je zabít a myslím, že ty taky.“
„Ano,“ přikývl. „Rád bych se však vyhnul tomu, aby moje dítě mělo jako první vzpomínku na svého otce to, že je ve vězení,“ odfrkl si.
„Tvoje dítě?“ Dirk obvykle nebýval příliš emotivní, ale nemohl si pomoct, aby mu oči nevypadly z důlků.
„…“
„Tome,“ Dirk řekl suše. „Tvoje dítě? Co tím myslíš? Mluvíš o Konnym?“
Tom se kousl do rtu a zavrtěl hlavou.
Dirk také zavrtěl hlavou. „Ne, to není možné. Řekni mi, že to není tak, jak si myslím. Tome,“ zatahal ho za rukáv, aby ho přinutil podívat se mu do tváře. „Tome, neříkej mi, že s tebou otěhotněl!“
„Ztiš se!“ Nervózně zašeptal.
„Tome, proboha, vždyť je ti osmnáct! Co je to s tebou?“
„Jako bych si to vybral!“ Vytrhl se z jeho sevření. „Co si sakra myslíš, Dirku? Opravdu si myslíš, že jsem se v osmnácti letech najednou rozhodl stát otcem? Samozřejmě to byla nehoda.“
„Radil bych ti, abys tahle nemluvil o dítěti před Billem.“
„Víš, co tím myslím, ne?“
„Jo, ale stejně se to dobře neposlouchá.“
„Říká člověk, který prakticky nazval mé dítě kusem hovna.“
„Jen jsem tvoje chování označil za „blbost“, protože nevím, jestli jsi úplně připravený na to měnit plínky,“ řekl ironicky.
„Naučím se to, děkuji za tvůj zájem. Můžeme se teď vrátit k tomu, co uděláme?“ Vyhrkl, protože už byl unavený z toho, že je středem diskuse.
„Ano,“ odpověděl Dirk rozhodně, bleskovým pohybem popadl dredařovu cigaretu a hodil ji na zem. „Ještě jsme neskončili.“
„Co to, kurva, děláš?“ Vykřikl rasta a zadíval se na Dirka, který nohou típal cigaretu. Chtěl si zapálit další, ale Dirk ho zastavil.
„Musíš přestat kouřit,“ prohlásil rozhodně.
„Och bože, ty taky? Ty taky kouříš, co ode mě, sakra, chceš?“ Odpověděl rozzlobeně a vytáhl z kapsy zapalovač.
„Pro tvoji informaci, právě jsem s tím skončil. Kromě toho nejsem ten, kdo má těhotného přítele,“ řekl kysele.
Tom mlčel a vrátil zapalovač do kapsy.
První zazvonění.
Druhé zazvonění.
Třetí zazvonění.
Čtvrté zazvonění.
„Tomi, vypni si mobil…“ Bill ospale zamručel a přitulil se k jeho hrudi. Rasta se zmateně probudil a otočil se k nočnímu stolku. Malé zařízení vibrovalo jako šílené a hrozilo, že spadne na zem. Natáhl jednu ruku, aby uchopil ďábelský výmysl, zatímco druhou rukou držel Billa.
Tmavovlasého chlapce zajímalo, co si Konny myslí o tom, že u Toma často přespává. Simone si o tom malovala krásné představy, ale krásné na tom bylo to, že on a Tom jen spali. Objímali se a možná jim uniklo i pár vášnivých polibků, ale dredař se nezkoušel dostat dál. A Bill si často nemohl pomoci, ale přál si, aby to tak bylo. Po prvním pokusu to už nedělali, a to už uplynuly skoro dva měsíce.
Tom se tedy v poslední době choval poněkud zvláštně: držel se víc v ústraní než obvykle, pořád mluvil s Dirkem, a když se ho zeptal, co se děje, změnil téma. Bill měl strach. Také proto, že zaslechl část rozhovoru, který rasta vedl s Dirkem v den, kdy se vrátil z nemocnice, a vůbec se mu to nelíbilo. Snažil se nebýt pesimistický, ale bylo to těžké, protože kvůli těhotenství byl citově labilní. Jediným pozitivem bylo, že se Georg a Sim ve škole už neukázali. Zajímalo ho proč.
Tom krátce pohlédl na displej, ale jméno z něj nepřečetl, protože byl příliš ospalý.
„Haló?“ Řekl s hlasem ochraptělým a zastřeným spánkem. Bill cítil, jak ztuhl, a tak znovu otevřel oči a podíval se mu do tváře. „Kde?“ Zamračil se. „Dobře, jo… dobře, už jdu.“
Bill se podíval na hodinky. Jedenáct hodin dopoledne. Kam měl Tom v neděli jít? Kdo to telefonoval? Rasta rychle zavěsil a zvedl se na nohy. Bill ho napodobil a zmateně se na něj podíval.
„Kam jdeš…?“
„Musím se setkat s Dirkem. Je to něco… naléhavého.“ Odpověděl vyhýbavě a svázal si dredy do vysokého ohonu na hlavě.
„Ale Tomi… je neděle. Myslel jsem, že ji strávíme spolu.“
„Bude to rychlé, slibuju.“ To už měl na sobě džíny. Bill se kousl do rtu, natáhl ruce a zezadu Toma objal kolem pasu.
„Nechoď…“ zacvrlikal, a pak přitiskl rty na rastova holá záda. Tom okamžitě ztuhl a zachvěl se, když ucítil Billovy studené rty na své teplé kůži. Kdyby mu Dirk nevolal, možná by se jen otočil, strčil Billa na matraci a zmocnil se ho. Chybělo mu milování s Billem, ale teď, když byl černovlásek těhotný, nevěděl, jak se zachovat. Povzdechl si, otočil se k němu a objal ho. „Brzy se vrátím, ano? A pak budeme dělat, co se ti zlíbí.“
„Tome…“ Bill zasténal. Chtěl se ho zeptat, jestli je pravda, co ho slyšel říkat, že to dítě je vážně jen nehoda. Ale když viděl, jak se rasta usmívá, dodávalo mu to veškerou odvahu, kterou potřeboval, aby se té pravdě postavil čelem. „Budu na tebe čekat, eh…“ zašeptal nakonec a přitiskl se k němu. Tom ho políbil na čelo a nechal ho ve velké posteli samotného.
„Tak co je s nima?“
Dirk se opřel o zeď za sebou a zkřížil ruce.
„Nic, jen přestali chodit do školy. Tak jsem si řekl, že když tu budu v neděli číhat, tak Georga aspoň objevím… a hádej co? Je tam i Sim.“
Tom se usmál. „Teď jsou v prdeli, dostaneme dvě mouchy jednou ranou,“ znovu se podíval na šedé dveře Georgova domu. „Jsi si jistý, že někam vypadnou?“
„Děláš si prdel?“ Dirk odpověděl téměř se smíchem. „Sim nevydrží ani hodinu bez cigaret, a Georg nebude chtít být sám.“
„Nevěděl jsem, že Sim tolik kouří,“ zamumlal a pomyslel si, že musí přestat kouřit. Nebo se o to spíš snažit.
„Je jako tovární komín.“ Potvrdil mu Dirk. „Ale zřejmě sis toho nevšiml, když jsi byl příliš zaneprázdněn kouřením své krabičky.“ Tom se rozhodl na provokaci nereagovat a dál sledoval dům. Uběhla půlhodina, a konečně zaslechli uvnitř nějaký pohyb. „Tady jsou,“ zašeptal Dirk, když se otevřely dveře a před dům vyšel rozesmátý Georg a za ním docela vážný Sim. Tom se ušklíbl a pomyslel si, že kdyby jen tušil, co ho čeká, nebyl by Georg tak veselý. Vyšli z uličky a tiše si šli naproti.
Georg je okamžitě poznal a okamžitě zrudl; Sim se snažil nedat najevo, že je rozrušený.
„Georgu… Sime… Už je to dlouho!“ Řekl Dirk a přátelsky se usmál.
Georg neodpověděl, jen se rozhlédl po únikové cestě. Když žádnou nenašel, otočil se na Sima a očima ho prosil, aby našel řešení, které je nepošle do nemocnice. Georg byl velmi silný, ale Toma se vždycky bál, od chvíle, kdy se poznali. Nebylo to fyzické, ale psychické. Tom byl sebevědomý a pyšný jako lev a Georg si v porovnání s ním připadal jako ovce. Vždycky měl nízké sebevědomí.
U Sima to bylo jinak. Sim byl typický tyran, který uměl skvěle mluvit, ale špatně jednat. Nebyl příliš silný, pod těmi špinavými koženými bundami se skrývala poměrně štíhlá postava. Proto si mohl vybíjet zlost jen na slabších, na rozdíl od Toma, který když vám slíbil lekci, mohli jste si být jisti, že vám ji dá.
Pak tu byl Dirk.
Dirk byl nezávislý a jako jediný poslouchal Toma, jen když se s ním podělil o své myšlenky, a ne bezvýhradně jako všichni ostatní. A úžasné bylo, že Tomovi to vůbec nevadilo. Navíc byl Dirk také jediný, koho Tom poslouchal. Bylo zřejmé, že mezi nimi existuje vztah, který dalece přesahuje vztah šéf – pěšák. Navíc byl Dirk nebezpečný. Už nejednou se pohyboval v okolí s noži nebo něčím podobným, a nebylo to jen proto, aby své oběti vyděsil. Uměl je používat, a to dobře. Ze všech těchto důvodů by Georg a Sim byli raději kdekoli jinde než tam.
„Víte, můj kámoš, kterého, jak věřím, dobře znáte, se trochu rozrušil, protože jeho přítel byl zraněn.“ Dirk pokračoval, jako by to, co říkal, bylo banální. „A nás jen zajímalo, jestli o tom něco nevíte.“ Georg a Sim si vyměnili letmý pohled. „Ne?“ Dirk se zasmál. „To je škoda, protože jeden ptáček nám prozradil, že jste velmi dobře informovaný.“
„Dost řečí, Dirku.“ Tom zavrčel a přiblížil se před Georga. Už jen pohled na ty parchanty ho přiváděl k zoufalství. Myslel si, že stačí natáhnout ruku a uškrtit Georga a bude po všem, ale snažil se ovládat. I když představa Billa pokrytého modřinami na nemocničním lůžku mu nepomohla.
„Zdvořilost, Tome, zdvořilost…“ připomněl mu kamarád nešťastně.
Tom se naklonil ke Georgovi a zasyčel mu do tváře.
„K mrtvým není třeba být zdvořilý.“
Když se Tom vrátil domů, Bill se cpal zmrzlinou a díval se na televizi. Na Simoninu radu se rasta zásobil sladkostmi a nezdravým jídlem, aniž by o tom Bill věděl, protože nevěděl, kdy ho přepadnou chutě. Vyšel na chodbu, vložil klíče do misky na skříni a oznámil, že je zpátky. V odpověď uslyšel z obývacího pokoje výkřik.
„Ne, Marku! Nemůžeš být mrtvý!!! Měl jsi být ženatý s Jaaneeee! Nemůžeš ji nechat Stevovi, nemůžeš ji opustit! A co si teď počnu bez T- TOMI!!!“ Černovlásek vyskočil na nohy jako pružina, když spatřil dredatého muže ve dveřích chodby, a přiskočil těsně k němu.
Tom uviděl na stole obrovskou otevřenou krabici se zmrzlinou a řekl si, že vůbec není přesvědčen o tom, že by Billovo nesmírné obžerství bylo způsobeno jeho těhotenstvím. Černovlásek mu dal lepkavý polibek s příchutí máty a několik vteřin ho k sobě tiskl.
Rasta, když viděl Billa v tom obrovském tričku – samozřejmě jeho – a s pusou od zmrzliny, neodolal a propukl v hlasitý smích. „Co je?“ Zamumlal Bill, který se ihned urazil. Tom vzal jeho obličej do dlaní a olízl z něj všechnu zmrzlinu jako malý pes. Bill zavřel svá malá očka a s potěšením ho nechal, aby to dělal. „Hmm, Tomi… trvalo ti to tak dlouho… kde jste s Dirkem byli?“
„Musel se mnou o něčem mluvit,“ odpověděl vyhýbavě. „Nic důležitého,“ přistoupil ke stolu a vzal poloprázdnou krabici zmrzliny.
„Sníme to společně?“ Vykřikl Bill vzrušeně a skočil zpátky na pohovku. Přitiskl si kolena k hrudi a objal polštář. „No tak, Tomi!“
Tom měl vlastně v úmyslu jít všechnu tu zmrzlinu vrátit zpátky, ale když viděl Billa takhle schouleného na gauči s jeho velkýma prosebnýma očima a obličejem napůl zakrytým polštářem, pocítil náhlou potřebu se přitulit. Znechuceně si odfrkl, ale nakonec si stejně sedl vedle Billa a rukou ho držel za zády.
„Na co to koukáš?“
„Beautiful!“ Bill odpověděl svýma velkýma jiskřícíma očima.
„… Beautiful?“ Odpověděl Tom zmateně.
Bill se na něj skepticky zadíval a pak si povzdechl, jako by musel vysvětlovat příliš jednoduchý pojem malému dítěti. „Tome, kde žiješ? Beautiful… je to příšerně dlouhé, mělo to snad 1240 epizod…“
„Kolikátá je tohle epizoda?“
„Teprve 95.!!!“ Odpověděl vzrušeně a zatleskal rukama.
„Aha,“ odpověděl Tom a rozhodl se vyhnout otázkám o zápletce. Bill se naklonil, aby zvedl krabici se zmrzlinou.
„Chceš taky?“
Tom zavrtěl hlavou. Bill nafoukl tváře, vypustil je, zadíval se na krabici, zadíval se na Toma, znovu se zadíval na krabici, znovu se zadíval na Toma, položil krabici zpátky na stůl a pevně se přitulil k rastově hrudi.
Chvíli tak zůstali, užívali si přítomnost toho druhého a nesledovali téměř nic z té nudné telenovely. Ve skutečnosti si Tom Billovu přítomnost užíval a vzpomínal na krásné ráno, které strávil tím, že Georgovi a Simovi dal pěknou nakládačku, zatímco černovlásek měl na mysli něco úplně jiného. Stále přemýšlel o rozhovoru, který se odehrál mezi Tomem a Dirkem, byl to teď jeho pevný bod. Instinktivně si sáhl na břicho. Musel se zeptat a musel znát odpověď, ať už byla jakákoli.
„Tomi,“ začal nenuceně a pohrával si s jedním z jeho dredů. Věděl, že Tomovi se to líbí, i když mu to nikdy neřekl. Dredař ho vlastně okamžitě poslouchal s jiskřícíma očima. Byl svým způsobem tak něžný, že to Billa přimělo k úsměvu nad jeho chováním. „Slyšel jsem, jak si s Dirkem povídáte, když mě propustili z nemocnice. Teda, jenom trochu, opravdu…
Tomovi se rozbušilo srdce. Ale ne. Ne, ne, ne, ne… Zažil už příliš mnoho podobných situací, než aby si nedělal starosti. Proč, když všechno šlo – více méně – dobře, se vždycky objevilo nějaké hloupé slovíčko nebo věta, která všechno zkazila? A hlavně, proč musel Bill zaslechnout tu pitomou větu?
„Bille, jestli máš na mysli to, co jsem řekl o dítěti, tak…“
„Ano, to,“ potvrdil Bill a podíval se na něj jako spráskané štěně. „Tome, ty to dítě chceš, že ano? Není to… jen „nehoda“… že ne?“
I kdyby Tom to dítě považoval za chybu, před tím ztraceným pohledem by to nikdy nepřiznal.
Pravdou však bylo, že dredař už cítil, že toho malého, který ještě nebyl ani tak velký jako jeho ruka, miluje. Možná jen proto, že byl součástí jeho i Billovou, a proto mohl být jedině milován.
„… Samozřejmě, že ne… já… jen jsem použil špatné slovo… Nechápej to špatně.“
Bill se k němu přitulil a posmrkával. „Tomi, budeme pěkná rodinka… Ty, já, Konny a ten malý nebo dvě…“
„A pes,“ dodal Tom.
„A pes?“
„No, jsem si jistý, že děti budou jednou chtít malé zvířátko,“ moudře vysvětlil a pokýval hlavou.
Bill se na něj téměř šokovaně podíval a pak se zasmál. „Ale to už jsi myslel opravdu na všechno, tatínku!“
„No, skoro… kdo například bude našim dětem vyprávět příběh o včele a květině?“
Řekl to s tak vážným výrazem, že se Bill nemohl ubránit tomu, aby se nesvalil z pohovky v záchvatu bouřlivého smíchu. Mezi smíchem Tom dokázal rozeznat jen koktavé a nebezpečné „ty“.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
