autor: Nephilim
Emotionless (Bez Emocí)
Dirk si myslel, že mu Tom rozbije hubu, jakmile ho znovu uvidí. Nejprve to byl jen pocit, který se stal jistotou, když mu Andreas řekl, co udělal.
„Ty jsi Konnyho otec?!“
Blonďák přikývl. „A Bill obvinil Toma… Myslím… Myslím, že se rozešli…“ zamumlal provinile.
A Dirk málem dostal infarkt. Poslední, co si přál, bylo, aby se Tom a Bill rozešli. Pak ho napadlo, že to byla částečně i jeho vina, a tak se na setkání/střet s Tomem psychicky připravil.
A teď tam byl rasta. Ani ne metr od něj se věnoval skříňce. Vůbec si ho nevšímal. Chvíli přemýšlel, jestli ho k tomu vede masochismus, nebo loajalita, ale Dirk se k němu přiblížil.
„Tome…“ řekl a dával pozor, aby se ho nedotkl. Mohl se kdykoli nasrat. Chlapec s dredy neodpověděl, ani se neotočil. „Tome, prosím… promluvme si o tom,“ položil mu ruku na rameno. „Vím, že se na mě teď zlobíš kvůli tomu, co jsem udělal… Omlouvám se, chtěl bych ti to vysvětlit.“
Tom pomalu zavřel skříňku, upravil si popruh batohu a setřásl Dirkovu ruku. Nakonec se na něj otočil a v tu chvíli Bill procházel kolem. Měl na sobě velkou vojenskou zelenou mikinu, aby zakryl břicho, a knihy si držel pevně na hrudi, jako by držel Konnyho. Držel hlavu skloněnou, ale když ji zvedl a jeho pohled se setkal s Tomovým, okamžitě se mu v očích zaleskl výraz plný nenávisti a pohrdání. Tom uslyšel další „prasknutí“ a přitáhl si ruku k hrudi, zatímco Bill kolem něj prošel, aniž by cokoli řekl.
„Tome…?“ začal znovu Dirk, který si všeho všiml a připadal si ještě víc na hovno.
„Dirku…“ Tom konečně zaskučel. Dirk byl překvapen. Byl to Tomův hlas? Byl vždycky tak unavený a nudný? „Dirku… Chtěl jsi někdy… prostě umřít?“
Kráčel chodbou se sklopenou hlavou a šoupal nohama, jako by nic konkrétního neříkal.
Dirk mu byl v patách a dělal si starosti.
Jakmile zazvonil zvonek, Bill se podíval na Konnyho, poznal ho mezi spoustou malých blonďatých hlav. Pomyslel si, že by se ani nemusel snažit, jelikož si ho vždycky našel sám.
„Konny!“ Vykřikl vesele, když viděl, jak k němu malý rychle kráčí. Dřepl si a jako obvykle rozpřáhl ruce. A viděl, jak kolem něj Konny prošel bez jediného pohledu. „Konny?“ Zašeptal a znovu vstal. Upravil si popruh přes rameno a mikinu a následoval ho. „Konny, co to děláš?“
„Jdeme domů.“ Sykl, oči se mu zamračily a ručičky se mu sevřely v pěsti.
„Dobře. Můžeš mi říct, proč jsi takový?“ Tmavovlasý chlapec šel téměř skloněný k dítěti. Věděl, že když bude opravdu milý, dříve či později se dozví, co se děje.
„Ne,“ zněla Konnyho ostrá odpověď. Popotáhl si popruhy batohu, pokračoval v chůzi a raději sledoval svoje boty. Billovi nezbylo než mlčet a následovat ho.
‚Tak jo, něco je špatně,‘ pomyslel si Bill ještě ten večer. Pokud si před tím myslel, že Konnyho špatná nálada je způsobena rozbitou hračkou nebo hádkou s kamarádem, nyní si uvědomil, že se mýlil. Chlapec ho prakticky celý den ignoroval, odmítl jeho nabídku, aby si s ním hrál na koberci, výslovně požádal Simone, aby ho vykoupala, a teď tiše jedl večeři, aniž by zvedl oči od talíře. Bill toho měl dost.
„Konny, no tak! Co je s tebou?“ Vyhrkl náhle a bouchl vidličkou do talíře.
„Bille!“ Simone po něm střelila pohledem. Konny se ani nezachvěl, jen dál smutně jedl polévku. Bill se kousl do rtu. Chtěl ho nakrmit. Chtěl dělat to, co obvykle, starat se o něj jako vždycky. Proč mu to nechtěl dovolit?
„Konny, prosím…“ snažil se jemně. „Můžeš mi říct, co se děje?“
„Můžeš mi žíct, co se děje?“
Tato suchá odpověď se stala standardem.
„Proč mi to neřekneš? Stalo se ti něco? Urazil jsem tě něčím? Prosím, udělám cokoli, abych ti to vynahradil!“
Chlapec bouchl vidličkou do talíře, zvedl se ze židle a vrhl na otce ohnivý pohled.
„Tak se omluv Tomimu.“
Bill ho sledoval, když vyšel po schodech nahoru a zabouchl – co nejsilněji – dveře od svého pokojíku. Nevěděl, co má říct. Nemyslel si, že by se Konny k Tomovi takhle upnul, ale na druhou stranu mu to mělo dojít. Povzdechl si a pokračoval v jídle. Simone ho pozorně sledovala a nakonec si nemohla pomoct a vzala si slovo.
„Bille…“
„Nic neříkej, mami. Prosím tě.“
Simone odložila utěrku na poličku vedle dřezu a zavrtěla hlavou. „Jsem tvoje matka, myslím, že ti můžu poradit. Teď… chápu, co se stalo… a chápu, že jsi naštvaný a rozčilený… Ale Tom? A co Tom, zlato? Podle toho, co jsi mi řekl, si myslím, že o celé věci nevěděl, ale…“
„Neobhajuj ho, mami.“ Bill zasyčel, když se zvedl od stolu. „Nedělej to. To on zorganizoval ten proces, to on vytvořil svůj gang, to on je vinen.“
„Tom nic neudělal,“ odpověděla Simone tiše. „Nic. Nic o tom nevěděl, nikdy by to nedovolil… nikdy. Víš, že on není takový, Bille. Kdo jiný, by ho měl znát líp než ty? Nemyslíš, že ho to teď taky bolí? Miluje tě.“
Bill sevřel ruce v pěsti a sevřel i rty. „Nemiluje mě. Kdyby mě miloval, nedovolil by to. Kontroloval by lépe svoje loutky,“ zamumlal výhružně a vstal od stolu. „Konny se s tím bude muset smířit,“ dodal rychle, když odcházel z kuchyně a mířil do svého pokoje.
Simone si povzdechla a začala sklízet ze stolu.
„Co kdybychom se šli projít?“ Andreas předstíral větší veselost než on a snažil se zahnat tíživou atmosféru, která se nad bandou vznášela. Dirk nic neřekl, vyměnil si rychlý pohled s Adamem a všichni tři se vrátili k pohledu na Toma, který seděl na malé zídce a tupě hleděl do země. Blonďák si povzdechl a prosil Dirka pohledem, jako by brunet mohl něco udělat.
A Dirk se snažil.
„Tome… co kdybychom se šli někam projet? Vezmem auto. Já nevím, kamkoli chceš… Pojďme něco podniknout…“
Rasta pomalu vstal a vyhýbal se všem pohledům, které se na něj upíraly. Cítil se tam příliš sledovaný, příliš středem pozornosti. Chtěl být sám.
„Já… já jdu domů,“ zamumlal, než se vydal přes nyní prázdné nádvoří. Dirk byl okamžitě vedle něj a položil mu ruku na rameno.
„Tome, chceš, abych…“
„Nech mě být,“ přerušil ho okamžitě rasta. „Dejte mi pokoj.“
Poté, co ho sledovali, jak mizí bránou, se Dirk vrátil a posadil se k ostatním.
„Ne, že bych chtěl použít nějakou básnickou frázi, rozhodně ne já, ale… Je to stín svého bývalého já,“ poznamenal Adam bez zvláštních emocí.
„Je to velký zmatek,“ souhlasil Dirk a povzdechl si. „Obrovský průser… Doufám, že to nepodělá.“
„Vypadá jako sebevrah,“ připustil Adam a znovu pokrčil rameny. „Nenechával bych ho samotného. Nechtěl bych ho najít na podlaze jeho pokoje s otevřenou lahvičkou prášků a jejím obsahem rozsypaným po podlaze.“
Andreas nakrčil nos. „Moc sleduješ televizi.“
„Pak doufej, že boss nesleduje ty samý kraviny, co já.“ Adam klidně odpověděl, než vstal. „Jdu domů,“ a po krátkém kývnutí odešel.
„Dirku,“ začal blonďák váhavě. „Posral jsem to, co mám dělat?“
„Hmm, pokud víš, jak sestrojit stroj času, vrať se o čtyři roky zpátky a neposlouchej Georga a Sima,“ odpověděl ironicky, i když si byl jistý, že Bill je rád, že Konnyho má.
Pak ho tam nechal přemýšlet o chybách, které už nešly vzít zpět.
Tom upustil tašku na zem, nevěděl kam, bylo mu to jedno. Pocítil nutkání ji takhle shodit, jako by to bylo nedůležité, jako by už nic nemělo význam. Ano, věděl, že přehání. Nebo spíš starý Tom, ten tvrdý, silný, hrdý šéf, odsunutý do kouta jeho mysli, na něj křičel, aby se zvedl, bojoval, nebo to vzdal, ale aspoň žil dál, jako by na ničem z toho nezáleželo, a nevypadal jako ztroskotanec. Tom, ten pravý Tom se už nestaral o to, že vypadá jako ubožák. Pokud se měl považovat za ztroskotance, protože ztratil jediného člověka, který mu dokonale rozuměl a měl ho za to rád, jediného, který dokázal pochopit jeho problémy lépe než kdokoli jiný, který chápal jeho bolest a s nímž ji mohl také sdílet, jediného, díky němuž se necítil tak osamělý, pak ano, Tom se považoval za největšího ztroskotance na světě.
A bylo mu to jedno.
Bylo mu to jedno, protože od chvíle, kdy mu Bill křičel do obličeje, že ho nenávidí, už mu na ničem nezáleželo.
Jaký byl jeho život před tím, než ho poznal? Bití, vyhrožování, krev a tvrdé výrazy. Ubližoval druhým a svou bolest si vybíjel na nevinných lidech. Páni, jaký zajímavý život.
Vrhl se mrtvý na postel a cítil, jak se jeho unavené tělo boří do záhybů přikrývky. Představoval si, že se záhyby té modré látky promění v pevná chapadla, která popadnou jeho slabé končetiny a stáhnou ho do hlubin nicoty, kde už nebude cítit tu drásavou bolest v hrudi. A možná, možná, kdyby se nad ním někdo tam nahoře smiloval, uviděl by uprostřed té temnoty světlo a objevila by se štíhlá ruka, kterou dobře znal, aby ho z ní vytáhla a zachránila.
Bill ho nějakým způsobem zachránil ze stínů jeho minulosti, a pak ho zase uvrhl do prázdnoty.
Tom chtěl být zachráněn. Znovu se posadil a popadla ho naléhavá, křečovitá touha po nikotinu. Otevřel zásuvku nočního stolku a přehraboval se v ní, dokud nenašel starou krabičku cigaret, kterou nikdy nedokouřil.
Když byl s Billem, nesměl kouřit, protože by to mohlo ublížit dítěti. Ale copak ho Bill neopustil? Neřekl snad, že už ho nechce vidět? Tedy ne výslovně, ale poselství bylo jasné.
Takže na zákaz kouření kašlal. Bylo načase začít znovu.
Vytáhl cigaretu a zapalovač, který byl v krabičce.
´Musíš přestat kouřit.´
Povzdechl si a prudce se otočil ke dveřím pokoje, protože očekával, že tam najde Dirka, protože hlas patřil jemu.
Nikdo tam nebyl.
´Kurva, teď už slyším i hlasy…´
Usoudil, že v tuto chvíli je cigareta nutná, aby se postavil na nohy. Přiložil si ji ke rtům.
´Já nejsem ten, který má těhotného přítele.´
Stáhl cigaretu od rtů a zaklel. „A ty jdi do prdele, Dirkův duchu!“ Vykřikl do prázdna a v příští vteřině si připadal jako naprostý idiot. Opravdu mluvil s hlasy ve své hlavě?
´Všechno je to jen představivost, Tome, čistá představivost… Tvůj mozek se ti snaží říct, že se pomalu vypíná, protože už ho nebaví žít přesně jako ty.´
Povzdechl si a znovu si dal cigaretu mezi rty.
´Tomi, miluji tě!´
„ …“
Ne, to nebyl Dirk. Ten sladký, melodický hlásek patřil někomu, koho Tom až příliš dobře znal. Rozčileně mrštil krabičkou a zapalovačem o zeď. „JDI DO PRDELE!“ Křičel chraplavým, citově zlomeným hlasem. Zakryl si obličej rukama a schoulil se uprostřed postele. „Nemůžu si ani zapálit cigaretu! Ani to ne…!“ Zašeptal a cítil, jak se mu do očí opět tlačí slzy.
´Jsi zamilovaný a nechceš si to přiznat, požádal jsi mě o radu a já ti ji dávám, tak se mnou mluv.´
Po této poslední halucinaci se mu v hlavě opět objevil ten panovačný Tom.
´Vzdáváš se tak snadno?´ Řekl mu.
„ …“
Otřel si z tváří to, co na nich nemělo být, a vstal. Najednou mu bylo jasné, co musí udělat.
Když se takhle vzdal, moc ho to nezajímalo.
Po dalším neúspěšném pokusu promluvit si s Konnym a po dalším rozčilení se Bill dovlekl do kuchyně, aby otevřel další krabici zmrzliny. Bylo to deset dní, co s Tomem přerušil veškeré kontakty, a nikdy se necítil lépe. Nebo spíš to byla oficiální verze, maska, kterou pečlivě nosil každý den už více než týden. Protože bez Toma se mu nedařilo, vůbec ne. A Bill nevěděl, jestli je to proto, že konečně opravdu sám čelí dalšímu těhotenství, nebo proto, že dredař je prostě nepostradatelný. ´Není´ rozhodl se impulzivně, když s příliš velkou silou otevřel krabici se zmrzlinou. Ponořil do ní lžičku a v tu chvíli se ozval zvonek, který přerušil romantickou atmosféru, jež se mezi ním a čokoládovou zmrzlinou vytvořila. ´Zapomněla si máma klíče?´ zeptal se sám sebe zmateně a šel otevřít dveře. Simone měla na sobě barevné extra dlouhé tričko, dredy a dýchala, jako by běžela. Nebyla to Simone, ale Tom. A tato informace se dostala do Billova mozku s několikavteřinovou rezervou.
… Jeden okamžik.
Bill zamrkal a znovu zaostřil na dýchající postavu před sebou.
Tom?
„Bille, musím s tebou mluvit…“ zamumlal rozpačitě a s prosbou v očích na něj hleděl.
Tmavovlasý chlapec se zarazil ve dveřích. Díval se na chlapce s dredy, aniž by ho skutečně viděl, a v hlavě se mu točilo jediné třípísmenné slovo: Tom. Ucítil, jak se mu v břiše zachvělo; dítě se hýbalo, i když jen nepatrně. Cítilo otcovu přítomnost?
„Já… nechci o ničem mluvit,“ s obtížemi ze sebe vypravil a jeho hlas zněl jako hlas někoho jiného.
Tom zavrtěl hlavou a nevzdával se. „Prosím, nech mě mluvit, nech mě to vysvětlit. Nevím…“
„Nechci od tebe slyšet ani slovo!“ Bill se odpíchl, zaťal pěsti a nenávistně na něj hleděl. „Pokud budeš mluvit, nebudu tě poslouchat! Jakým právem jsi po tom všem přišel do mého domu?!“
Viděl, jak se zavrtěl, otevřel oči dokořán, a dokonce ucukl. Zřejmě nečekal, že po něm takhle vystartuje.
„N-ne, poslouchej… Nic jsem o tom nevěděl, přísahám… Nikdy bych nic takového nedovolil, miluju tě! Miluji tě, Bille.“
Bill viděl pod okrajem čepice v jeho očích naprosté zoufalství. Přesto zůstal neoblomný.
„Zkusme Billa uklidnit otřepanými frázemi? Už jsi mi řekl, že s tím nemáš nic společného. Opakuješ se. Už jsem ti řekl, co si myslím: ty a tvoje banda kreténů můžete jít k čertu, se všemi svými dobrými úmysly!“ nadechl se. „Vlastně víš, co si myslím? Myslím, že to byl Dirk, kdo ti poradil, abys sem přišel a modlil se za mé odpuštění, protože ty bys nikdy neměl tak chytrý nápad, ať už je jakkoli zbytečný! Vrať se tedy ke svému kamarádovi a řekni mu, ať si pro příště připraví přesvědčivější řeč, Kaulitzi! Nenávidím tě a nikdy bych nechtěl, abys byl otcem mého dítěte!“ Poslední větu mu prakticky vykřikl do obličeje, takže se odmlčel, aby popadl dech.
Tomovi se udělalo špatně. Tohle bylo zlé. Nemohl dýchat a všechno kolem něj, jako by se točilo. Otevřel ústa, aby promluvil, ale nic z nich nevyšlo. Znovu je zavřel a zůstal stát, díval se na Billa a čekal, až mu zabouchne dveře před nosem, aby scénu ukončil.
Tmavovlasý chlapec se podíval na rastův pohled. Bylo to zvláštní, takový výraz na Tomově tváři ještě neviděl, byl matný, byl… bolestivý? Oči čokoládové barvy, které Bill od začátku považoval za hřejivé a dobré, se teď leskly a… Bill zalapal po dechu. Tomovi se po tváři skoulela slza. ´On… on pláče…?´ pomyslel si šokovaně a ucítil, jak ho píchlo v hrudi.
Dredatý chlapec si toho všiml pozdě, ale rychle se to snažil napravit. Nechtěl před Billem plakat, nechtěl vypadat uboze, i když jeho gesto bylo v tuhle chvíli dost ubohé. Opravdu si myslel, že mu Bill takhle odpustí? Byl blázen.
Utekl.
Běžel, jak nejrychleji mohl, a slz bylo deset, sto, tisíc. Nevěděl kolik, chtěl jen běžet a plakat a dát tomu volný průchod. Chtěl prostě zmizet.
Bill byl ve dveřích stále v šoku.
Rozplakal Toma. Opravdu se mu podařilo…
Cítil se hrozně a bylo mu ze sebe zle.
Snažil se zahnat bolest, která mu tísnila srdce od chvíle, kdy viděl stříbřitý pramínek klouzat po Tomově tváři, vrátil se do domu a zavřel dveře.
Dítě se přestalo hýbat.
Tom od té chvíle přestal chodit do školy. Bill to věděl, protože od jejich posledního „rozhovoru“ ho vždycky očima hledal, aby věděl, jak se mu daří. Dělal to podvědomě, dělal si starosti a říkal si, že jediný důvod, proč se stará o jeho duševní stav, je ten hloupý pocit viny, který mu svírá hruď. Neměl dost odvahy, aby se Dirka zeptal, jestli ví, co se mu stalo. Věděl, že Tom je dost chytrý na to, aby neudělal nějakou hloupost, zvlášť kvůli něčemu takovému, ale v poslední době ho začal podezřívat, že ho vlastně vůbec nezná.
Nikdy například nečekal, že se kvůli jeho slovům rozpláče. Vlastně nikdy nečekal, že bude plakat. Nikdy nečekal, že bude cítit takovou bolest. Pokaždé mu však nezbylo, než si povzdechnout, zavrtět hlavou a povzbudit se myšlenkou, že Dirk je s ním a že se s tím Tom dříve či později smíří.
Koneckonců to byla jeho chyba.
Dirk vyrazil dveře a vešel do domu. Chodil tam celé dny, zvonil, klepal, otravoval a nikdo mu neodpovídal. Měl velké obavy. To poslední, co chtěl, bylo vidět tělo svého nejlepšího přítele viset ze stropu nebo ležet v kaluži krve. Tragické představy, to ano, ale pokaždé, když Tom neotevřel dveře, byly kurevsky reálnější. Konečně použil své „nindža umění“, nebo jak tomu ti ostatní ve skupině říkali, nemluvě o tom, že Dirk byl výborný zloděj. První, co ho při vstupu do domu zarazilo, bylo ticho. ´Do prdele,´ pomyslel si okamžitě. Už tak se mu situace nelíbila.
„Tome?“ Zkusil zavolat jeho jméno do prázdného prostoru. Jeho hlas se rozlehl po schodech.
Očekávat odpověď bylo přehnané, ne? Pečlivě zkontroloval, kam šlapal, a očekával, že každou chvíli uvidí krvavou stopu. Bylo to opravdu hloupé, co dělal, ale starosti mu zatemnily mozek. Nedokázal zůstat v klidu, racionální. Ne, když šlo o Toma. Zvlášť když věděl, že Tom je schopen pokusit se o sebevraždu ještě jednou. Vyšel po schodech nahoru. Dveře do jeho pokoje byly hned nahoře.
„Tome?“ Stále volal. Žádná odpověď nepřišla. Když došel k polootevřeným dveřím, na okamžik zaváhal. Co by tam mohl najít? V nejlepším případě vzkaz, že rasta opustil město, aby začal nový život někde jinde. Uvolnil se. Jo… rozhodně lepší vyhlídka než kaluž krve.
Pomalu otevřel dveře a ovanul ho příšerný zápach. Udělal krok vpřed a na něco šlápl. Zvedl botu.
Prázdná krabička cigaret.
„ …“
Zamračil se. Vedle ní byla další. A vedle ní další a další, všechny prázdné. Pak začaly láhve.
Podlaha byla doslova pokryta prázdnými lahvemi od piva a různých lihovin, střepy, krabičkami cigaret a popelem. A na posteli, přímo uprostřed, ležel Tom.
„Do prdele!“ Zaklel, když se prodíral lahvemi a snažil se nezakopnout. Sledoval postel, došel k nehybně ležícímu blonďákovi a zatřásl s ním. „Tome? Tome! Kurva!“ Upřímně doufal, že neupadl do alkoholického kómatu. Soudě podle všech lahví, které se tu válely prázdné, to klidně možné bylo. Rasta však zavrčel, a dokonce pohnul rukou, aby ho odehnal. Dirk se trochu odmlčel. Pak zakroutil nosem.
Tom strašně smrděl. Soudě podle stavu jeho oblečení se už nejméně pět dní nemyl a všechno – oblečení, přikrývky i Tom sám – bylo prosyceno pachem kouře a alkoholu. Jeho tvář byla přinejmenším zničená. Byl vyzáblý, bledý, jediný náznak barvy mu dodávaly obrovské černé kruhy pod očima. Dirk se rozhodl, že nechce vidět, jak vypadá, když oči otevře. „Kriste…“ zamručel a přejel si rukou po tváři. Tom rozhodně překročil hranici, potřeboval pomoc.
Sundal mu špinavé oblečení a snažil se ho dostat pod peřinu. Pak si vzal tašku a rozhodl se trochu uklidit nepořádek. Když se podíval na ustaranou tvář svého nejlepšího přítele, který měl zřejmě nepříjemný sen, přemýšlel, co horšího se mohlo stát, že skončil takhle.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
