autor: Nephilim
Clueless (Bezradnost)
Škola se blížila ke konci. Při procházení chodbami nebylo těžké potkat rozrušené studenty, kteří běhali z jedné třídy do druhé a pokoušeli se o poslední vylepšení svého vysvědčení. Byli tu samozřejmě i tací, kterým to bylo jedno a kteří se už smířili s tím, že si ten rok zopakují, možná už po několikáté. Byli tu i ti, kteří nepřišli vůbec jako Georg, Adam a Sim. Tom byl rád, protože nevěděl, co by to s ním udělalo, kdyby je někdy uviděl před sebou. Jít do vězení za vraždu nepatřilo zrovna k jeho největším touhám.
„Neměl bys do té školy chodit a ty to víš.“
Bill upíral oči na boty, které kvůli svému velkému břichu ani neviděl.
„Ještě musím dohnat chemii.“ Odpověděl naštvaně.
„Měl bys odpočívat.“ Tom odvětil. „Co tu vůbec děláš, když se tu cítíš takhle na hovno?“
Bill si automaticky stáhl mikinu ještě víc dolů, jako by mu to pomohlo, aby jeho břicho zmizelo. Byl jediný, kdo v tomto ročním období nosil tak velkou a teplou mikinu.
„Není mi to nepříjemné,“ koktal. Natáhl ruku po Tomovi a ten mu ji okamžitě podal.
„Dobře, to je fuk,“ odfrkl si a pak se zadíval na tmavovlasého chlapce se skloněným obličejem. „… A stejně jsi krásný,“ dodal rozčileně a chtěl se hned poté pohřbít. Úsměv, který mu Bill věnoval, ho však přiměl k tomu, aby to opakoval znovu a znovu.
„Děkuji, Tomi,“ rychle se rozhlédl a bleskově ho políbil na rty. Tomovi trochu vadila ta nejistota na veřejnosti, připadalo mu, že se Bill bojí nebo stydí, když ho někdo s ním vidí, ale rychle tu myšlenku zahnal s tím, že přece chodí ruku v ruce a že to nemůže být nápadnější.
„Trümpere!“ Vykřikl mladík, který se k nim pohrdavě přiblížil. Bill ho poznal: chodil s nimi do třídy. ´Hledá potíže,´ pomyslel si Tom. Chlapec si Billa prohlížel odshora dolů, takže si připadal jako nahý.
„Páni, ty jsi opravdu holka!“ Uchechtl se, protože při pohledu na Billovu štíhlou postavu bylo těžké si představit, že to břicho je přebytečný tuk. Tmavovlasý chlapec se kousl do rtu, aby se přede všemi nerozbrečel, protože i když věděl, že si dělá legraci a neví, o co tu jde, bolelo to jako čert.
„Je pravda, že jsi mrtvý,“ zasyčel Tom, když se postavil před něj. „O co ti jde? Nemyslíš, že je dneska vhodný den na to, abys umřel?“ Chlapík plivl na podlahu nebezpečně blízko Tomových dokonalých bot. „Už nejsi králem školy, Kaulitzi. Teď jsi jen buzerant s ještě buzerantštějším přítelem. Absolutně se tě nebojím.“
„Vážně ne?“ Tom předstíral, že vyrazil vpřed, jako by ho chtěl chytit, a chlapec při jeho sebemenším pohybu vzal zpátečku nejméně dvacet metrů od něj.
„ … Do prdele,“ zasyčel, protože cítil výsměch všech lidí kolem sebe. Utekl a nadával na Toma.
Rasta se zlomyslně ušklíbl. „Kretén.“
Položil Billovi ruku kolem ramen a šli dál, přičemž Tom zpražil ledovým pohledem každého, kdo se na Billa díval příliš dlouho. „Není tu nic k vidění.“ Zavrčel a dodal: „Já jsem tady pořád král.“
Když Andreas spatřil blížícího se rastu, doslova ztuhl na místě. Stál se zvednutým notebookem ve vzduchu a snažil se ho nacpat do batohu a odejít. Tom se blížil pomalým krokem, jako by cítil Andreasovu hrůzu a chtěl ji ještě trochu prodloužit. Blonďákovi nezbývalo, než čekat a smířit se s osudem.
„Andreasi,“ řekl Tom tónem mezi posměšnou veselostí a něčím jiným, co blonďák nedokázal rozeznat, ale z čeho mu naskočila husí kůže.
„To-Tome… čau,“ vstal a snažil se projevit jistotu, zatímco jeho mozek křičel, aby utíkal.
„Uklidni se, nebo se za chvíli snad i počůráš.“ Tom se přátelsky usmál.
Andreas polkl, ztuhl a otřel si ruce, které se zdály být stále úplně zpocené. „Tome, prosím… Já-já už se omluvil, p-prosím…“ zakoktal se a o krok ustoupil. Rasta najednou zvážněl, postavil se před něj a položil mu ruku na rameno, stiskl ho možná až příliš silně.
„Bill s tebou chce mluvit, čeká tě na dvoře.“
Andreas s úlevou otevřel oči dokořán a zadíval se do Tomových ohnivých očí, které říkaly: Jestli se ho jen dotkneš, zabiju tě. „Dobře…“ zašeptal smutně, než odběhl.
Bill kopl do oblázku a pohladil si břicho. Od té doby, co se dal opět dohromady s Tomem, cítil, jak to malé kope stále častěji, a byl šťastný. Se smutkem a dokonce odporem vzpomínal, jak cítil kopat Konnyho, a přál si jen vrazit si nůž do břicha. Ale Konny mu říkal, že chce žít, a měl pravdu. Podíval se na oblohu a hledal mrak, který by vypadal jako Tom. V jednom poznal tvar jeho čepice, další vypadal jako jeho vlasy, ale žádný nebyl jako jeho portrét. Uviděl jeden ve tvaru malé opičky a s úsměvem ho pojmenoval Tomi.
Tom se rozzlobil, když mu řekl, že si chce s Andreasem promluvit z očí do očí. Bylo zřejmé, že ho nechce nechat o samotě s někým, který ho znásilnil. Snažil se nedat najevo své podráždění, ale Bill si toho stejně všiml. Při pomyšlení na to, jak ho Rasta chrání, mu přeběhl mráz po zádech. Černovlásek byl však přesvědčen, že mu Andreas nic neudělá, a když ho viděl přicházet se sklíčeným výrazem člověka, který se právě čelně srazil s Tomem Kaulitzem, málem se rozesmál.
„Andreasi…“ Blonďák se zastavil několik kroků od něj, držel pohled o něco níž, než byla úroveň Billova obličeje, a tmavovlasý chlapec v jeho očích četl jen hluboký pocit viny. Pomalým krokem se přiblížil. „Ahoj.“
„Ahoj,“ zamumlal blonďák sotva slyšitelným hlasem.
„Chtěl jsem s tebou mluvit, je to v pořádku?“ Snažil se ho uklidnit, mluvil tiše a usmíval se, i když se mu Andreas nedíval do tváře. Blonďák zavrtěl hlavou. „Možná asi tušíš, o čem chci mluvit, že? Jde o Konnyho,“ viděl, jak se zavrtěl. „Je to tvůj syn, rozumíš tomu, že?“ Andreas neodpověděl, jen ještě více sklopil pohled. „Nechci na tebe házet žádnou zodpovědnost… Ale zajímalo mě, jestli s ním nechceš strávit nějaký čas nebo tak něco. Jako otec bys měl plné právo a…“ oči se mu rozšířily, když se Andreas zašklebil a po tváři mu sklouzla slza. Bill zpanikařil a nevěděl, co má dělat, vytáhl kapesník a podal ho plačícímu chlapci před sebou. „A-Andreasi…“
„Je mi to líto!“ Zaskřehotal blonďák a otíral si tvář. „Nechtěl jsem to udělat! Bille, nevěděl jsem, co dělám, nikdy bych to neudělal dobrovolně! Věř mi.“ Andreas se tvářil opravdu ztraceně, jako by si teprve v tu chvíli uvědomil, co udělal.
„Já vím, Andreasi…“ odpověděl Bill tiše a přinutil ho, aby se na něj podíval. „A nechci po tobě, abys převzal zodpovědnost, protože vím, že by to bylo těžké, a stejně to ani nepotřebuju.“
Bill si představil Andrease, jak se potýká s problémy, když má v tomto věku dítě, a pomyslel si, že ze všech zničených životů je ten jeho dost. Obrátil pohled k nádvoří, kde Tom čekal na výsledek schůzky a opíral se o zeď, aby v případě potřeby také okamžitě zasáhl. Předstíral, že se rozhlíží, ale Bill věděl, že ve skutečnosti má všechno pod kontrolou. Usmál se. I Tomovi bylo teprve osmnáct a měl celý život před sebou, přesto měl na svých bedrech víc zodpovědnosti, než by normální osmnáctiletý člověk měl mít. Například dva syny. A u jednoho z nich ani nebyl biologickým otcem. Přesto si nikdy nestěžoval. Vrátil se pohledem k Andreasovi, který si mezitím otřel tvář a snažil se působit důstojněji.
„Tom je otcem mých dětí. Ale jestli chceš čas od času navštívit Konnyho, nebudu ti bránit.“
Andreas přikývl. „Ano…“
„Nebuď takový, odpustil jsem ti. Koneckonců Konny je to nejlepší, co mě mohlo potkat.“ Vytáhl z kapsy peněženku, otevřel ji a vytáhl něco, co vypadalo jako fotka. „Tady… myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit.“
Andreas si ji váhavě vzal. Byla to fotka Konnyho z prvního dne ve školce. Držel si popruhy batohu sevřenými pěstičkami a ukazoval do objektivu své malé bílé zoubky; za ním bylo nádvoří plné dětí a rodičů.
„Nevím, jestli můžu…“ zmateně se zarazil.
Bill položil ruku na jeho. „Můžeš.“
Andreas se kousl do rtu a cítil, že si nic z toho nezaslouží. Opatrně uložil fotografii do kapsy, pak přistoupil blíž a objal Billa, co mu jeho bříško dovolilo. „Děkuju, Bille… a ještě jednou se ti omlouvám.“
Tmavovlasý chlapec objetí opětoval a přes Andreasovo rameno viděl, jak se Tom odlepil od zdi a prudce kopl do plechovky. Náhle se odmlčel.
„Ach, já… teď bych měl…“ rychle se zarazil a přesunul pohled z Andrease na Toma, který byl stále dál a dál.
Andreas se usmál. „Chápu, jen běž.“
„Tome!“ Bill se za ním rozběhl, jak nejrychleji mu to břicho dovolilo.
„Můžeš se vrátit k Andreasovi, jestli chceš,“ vyjel na něj Tom otráveně.
„Tome! Bylo to přátelské objetí! Ty víš, že ano!“
Tom pokračoval v chůzi. Billa přinutila zastavit náhlá bolest v břiše. Neměl se příliš snažit, věděl to. Měl dva kotníky, které vypadaly jako dva malé melouny, a doktorka ho chtěla přivázat k posteli, dokud těhotenství neskončí. Tom otevřel oči dokořán, rozběhl se k němu a vzal ho do náruče. „Sakra, omlouvám se, chovám se jako blbec!“
„N-ne, jsem v pořádku…“ zašeptal a přitiskl se k němu. „Zlobíš se?“ Zeptal se a upřel na něj mírně lesklé oči.
Tom si nervózně přejel rukou po tváři. „Kurva ne, nejsem naštvaný! Vezmu tě domů.“
Bill přikývl a náhle se cítil velmi unavený.
„Tome, je mi špatně,“ zamumlal polohlasně a přiložil si ruku k ústům.
Dredatý muž ho následoval k nejbližšímu keři.
„Uf…“
„Měli jsme jet dneska autem,“ řekl Tom a v duchu si nadával do idiotů.
Bill se znovu postavil a mírně se usmál. „Mluvíš, jako by bylo tvoje… Máma ho taky potřebuje, víš?“ Řekl nešťastně.
Rasta byl v rozpacích jako čert. Neměl ani auto a hrál si na něco, co nebyl. Chtěl se pohřbít.
Bill to poznal, proto ho začal hladit po ruce. „Hej, dělám si srandu. Máma si brzy koupí jiné.“
„Já vím, jsem smolař,“ přerušil ho Tom a pomalu přikývl.
„Ne, Tome, to neříkej!“ Zvolal tmavovlasý chlapec a trochu s ním zatřásl.
„Ano, jsem. Co jsem udělal od našeho setkání? Zbil jsem tě, ublížil jsem ti všemi možnými způsoby, a co pak? Přivedl jsem tě do jiného stavu, způsobil jsem ti další potíže… potíže za potížemi. Neumím nic jiného, než dělat potíže.“ Bill mu vlepil facku. Tvrdě, přes tvář.
„Sklapni… Sklapni!“ Zakřičel. „O čem to, kurva, mluvíš, Tome? O čem to, kurva, mluvíš?! Dělal jsi mi jenom problémy?! Já bez tebe… co bych bez tebe, sakra, byl? Byl bych pořád sám, sám jako pes, proboha! Myslíš si, že milovat mě je nic?! Pokud jsi jediný člověk, který mě snese, musí to mít nějaký důvod! A tohle dítě…“ chytil ho za ruku a jemně si ji přitiskl na břicho, „… tohle dítě je to nejlepší, co mě mohlo potkat, rozumíš? Jestli tě ještě jednou uslyším říkat takové věci, tak tě pošlu do prdele,“ zastavil se a mírně lapal po dechu.
Tom si překvapeně pohladil tvář a přikývl.
„Promiň.“ Oba chlapci se prudce otočili.
Andreas na ně rozpačitě zíral a škrábal se na zátylku.
„Nechtěl jsem poslouchat, ale slyšel jsem začátek té řeči… a pak jsi začal křičet.“
„Co chceš, Andreasi?“ Tom se suše zeptal.
„Slyšel jsem, že potřebuješ auto a… tady, já…“ horečně prohledal kapsu, vytáhl klíčky od Cadillacu a zamával jimi Tomovi před nosem. Rasta se nerozhodně díval tu na klíče, tu na Andrease. Podíval se na Billa, bledého a stále napůl skloněného ke křoví.
„Opravdu?“ Zeptal se podezřívavě.
Blonďák přikývl.
Tom si vzal klíče. „Vrátím ti ho večer.“
Andreas zavrtěl hlavou. „Nech to tak.“
Rasta povytáhl obočí. „Dobře, tak zítra ve škole?“
Blonďák znovu zavrtěl hlavou a usmál se. „V pořádku, Tome.“
Tom to nechápal. „Kdy chceš to auto zpátky?“
Andreas kývl směrem ke klíčům, které Tom držel pevně v ruce. „Je tvoje.“
Bill k němu přistoupil a otevřel oči dokořán ve stejnou chvíli jako Tom.
„Děláš si prdel?“
„Ne, myslím to vážně.“
Tom si povzdechl, znervózněl. „Andreasi, je to zasraný Cadillac Escalade, který mi dáváš. Jsi normální?“
„Ano, Tome.“ Andreas řekl pevně. „Chci, aby byl tvůj. Chci, aby posloužil tobě a Billovi a dítěti a vaší celé rodině. Chci nějak splatit škodu, kterou jsem Billovi způsobil, i když vím, že to není nic ve srovnání s bolestí, kterou musel kvůli mně vytrpět.“
Bill se mírně začervenal. Tom dupl nohou na zem a kousl se do rtu. Chlapík před ním mu prakticky daroval auto jeho snů.
„Kurva, Andreasi, víš, že to nemůžu!“
„Můžeš, říkám ti, že můžeš.“
„Ne! Ne, nemůžu!“
„Tome, ty to potřebuješ víc než já. Mám ještě jedno auto. Co mé rodině nechybí, jsou peníze.“ Usmál se. „Považuj to za předčasný dárek k narozeninám… a taky jako cenu za mou svobodu.“
Tom se zamračil. „Svobodu?“
„Chci opustit tvůj gang. Rozhodl jsem se, že… půjdu vlastní cestou. Je to v pořádku?“
Tom se na Andrease poprvé podíval opravdu pozorně. Blonďák se na něj znovu podíval. Ještě před pár měsíci by zabíjel, kdyby ho Tom takhle sledoval, kdyby si ho považoval, ale teď ho to vůbec neovlivňovalo. Usmál se a Tom si uvědomil, že se v něm něco změnilo, a to k lepšímu. Přikývl, bylo to jediné, co mohl udělat. „Jsi… volný.“
Andreas přikývl. „Myslím, že se příští rok do školy nevrátím. Budu pracovat v jednom z otcových ateliérů. Pokusím se jít vlastní cestou a doufám, že už nikdy nebudu muset použít jeho jméno.“
„Ty se nevrátíš do školy?!“ Bill vykřikl, když se přiblížil.
„Ani nevím, jestli přijdu zítra,“ odpověděl Andreas se smíchem.
Černovlásek se kousl do rtu, podíval se na Toma a znovu blonďáka objal. „Budeš mi chybět.“
„Samozřejmě!“
„Myslím to vážně, Andy,“ přezdívka mu přišla přirozená. „Zavolej nám… zavolej mi… kdybys chtěl vidět Konnyho, kdybys chtěl… já nevím, cokoliv…“ odmlčel se. „Vím, že jsi dobrý člověk.“
Andreas přikývl. „To udělám.“
Tom bojoval sám se sebou. Nebylo mu podobné objímat lidi, výjimkou byli Bill a Dirk. Rozhodl se pro přátelské poplácání po zádech.
„Hej, dávej na sebe pozor, ty kreténe!“
„TOME!“ Vykřikl pohoršeně Bill.
Andreas se zasmál. „Jistě, šéfe,“ naposledy kývl hlavou a vyrazil k bráně.
Bill Tomovi vynadal, že by měl přestat lidem takhle říkat, ale Tom ho neposlouchal. Díval se Andreasovi na záda, když odcházel, a pomyslel si, že už to není ten malý kluk, kterého před třemi lety vzal k sobě, aby se bavil na jeho triko. Vyrostl, dospěl. Všichni dospívají a budou muset čelit skutečnému životu tam venku, což už se mu zdálo, že dělá. Při té myšlence se cítil divně. Slovo „dospělý“ nebylo pro něj.
„Slyšíš?!“ Bill do něj trochu strčil, aby ho vrátil do reality.
„Ano,“ zamumlal bezmyšlenkovitě. Pak se z toho oklepal a otočil se k němu. „Ano, chápu.“
„Vážně?“ Řekl Bill a vykulil oči. „Zapomeň na to… prostě mě odvez domů, už jsem se na jeden den dost vyčerpal a doktorka Adele mě zabije, vím to.“
Tom přikývl, vzal ho za ruku a v druhé svíral klíčky od Cadillacu.
„Takže… to je konec.“
Tom zavrčel a znovu se napil koly. „Sakra, to zní, jako by někdo umřel.“
„No, taky že tak trochu ano. Vždyť už jsou to skoro čtyři roky, co naše parta existuje,“ odpověděl Dirk hluboce zamyšlený.
„Vezmi si to z tý druhý stránky: Georg, Adam a Sim jsou mimo hru, Andreas je pryč. Jsme tu jen my dva a to nedává to smysl.“ Tom se znovu napil. „Kromě toho nemám chuť v tom pokračovat.“
„Jo, rozumím,“ zadíval se Dirk na své pivo a rozhodl se napít. „Teď máš jeho,“ dodal okamžitě a kývnutím ukázal na Billa. Černovlásek vzhlédl od své mega zmrzliny a zíral na ně s tvářemi plnými čokolády a stracciatelly jako křeček.
„Cože jsi říkal?“ Zamumlal a otřel si z brady kapku krému.
Tom se usmál. Příliš ho miloval. Natáhl se a slízl mu z brady další kapku mléčného krému. Bill se začervenal a odfrkl nepřesvědčivé „Tomi“.
Dirk si odkašlal a odvrátil pohled.
„… Každopádně,“ pokračoval, když ti dva přestali flirtovat a mrkat řasami jako dvě zamilované hrdličky. „Bille, chtěl jsem se zeptat, jestli bys mi dal svoje telefonní číslo.“
Černovlásek se usmál a okamžitě přikývl. „Samozřejmě! Říkal jsem ti, že jo.“
Dirk si ho uložil do mobilu. „Děkuju,“ usmál se.
Tom se podíval na hodinky. „Kurva, mám směnu v bazénu!“ Vstal a nechal na stole peníze. „Tohle je na mě.“
Dirk zavrtěl hlavou, vzal peníze a podal mu je. „Já to vezmu.“
„Dirku, sklapni.“
„Pro jednou bys mohl držet hubu ty,“ odvětil Dirk a vstal, aby šel zaplatit.
Tom si povzdechl a nechal ho. Naklonil se nad Billa a políbil ho na rty špinavé od krému.
„Večer ti zavolám.“
„Mám přijít?“ zamručel rozpačitě Bill.
Tom zavrtěl hlavou. „Dneska budu unavený… a musím se učit.“
„Ach,“ bylo vidět, že ho to mrzí. „Okey.“
Tom se usmál a znovu ho políbil, ale tentokrát na hlavu. „Vynahradím ti to, slibuju.“
Bill přikývl a Tom rychle opustil bar.
Dirk se vrátil o několik minut později. „Odešel bez rozloučení. Typické.“
Bill se usmál, když dojedl zmrzlinu. „Kolik ti dlužím?“
Chlapec na něj překvapeně zíral. „Nic, slyšel jsi, že je to na mě.“
„Ano, ale… moje zmrzlina byla obrovská,“ snažil se.
„To je jedno,“ usmál se. „Bohužel taky musím jít. Chceš hodit domů?“
Bill vstal. „Jo, díky.“
Dirk se znovu usmál a pomohl mu vstát, aniž by do něčeho narazil břichem. Billovi bylo zatraceně trapně, ale přesto mu dovolil, aby mu pomohl. Vstal a šel před Dirkem ke dveřím. Tmavovlasý muž se k němu brzy připojil a přiložil mu ruku na bok.
Tu noc seděl Bill ve svém pokoji na posteli a hrál si s přehozem, co visel z postele, jako kotě. K smrti se nudil, navíc měl od rána podivnou „chuť na Toma“. A ještě před několika hodinami si byl jistý, že ji bude moci plně uspokojit dneska v noci. Čas od času měl zvláštní chutě, většinou na jídlo. Nebylo však neobvyklé, že občas chutě zahrnovaly i Toma. A stejně tak často se Bill díval na Toma a představoval si ho přímo bez těch obrovských šatů. Při tom se vztekle začervenal a doufal, že se dole nic nestalo, protože si na něj upřímně řečeno ani neviděl. Bláhově se usmál, když si na ty chvíle vzpomněl, a doufal, že mu zazvoní mobil a Tom mu řekne, že směna přece jen nebyla tak náročná, a tak si může ještě trochu zaposilovat. Zdálo se mu neuvěřitelné, jak změnil názor na sex.
Mobilní telefon skutečně zazvonil. Billovi se rozšířily oči a pak málem spadl z postele, jak spěchal, aby ho popadl a odpověděl.
„Haló?“
Odpověď už dokázal odhadnout. ´Ahoj Bille… rozmyslel jsem si to, mám tě vyzvednout?´
„Ahoj Bille, jak je?“
Černovláskovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že to není Tomův hlas, a jeho úsměv zmizel. Ten cizí hlas nepoznal. „Um… kdo je to?“
„Dirk,“ odpověděl ten na druhé straně a v jeho hlase bylo patrné zmatení.
„Oh!“ Vykřikl Bill a znovu se probral. Dirkův hlas zněl v telefonu jinak. „Ahoj Dirku! Jsem v pohodě, ale docela se nudím. A co ty?“
„Všechno v pohodě, díky. Taky se nudím, tak jsem si řekl, že zajdu na pizzu… Hele, tak proč nejdeš se mnou?“
Bill byl tímto návrhem docela překvapen. Ne, že by byl Dirk nějak nepříjemný, ale nikdy nebyl ani tak přátelský, takže si tu náhlou změnu nedokázal vysvětlit. Rozhlédl se kolem sebe a přemýšlel. Zavolal by Tom? Možná, ale rozhodně se nemohli vidět. A doma se nudil. Konny se díval v televizi na Karate Kida a nechtěl, aby ho rušil ani jeho milovaný táta.
„Jo… to zní dobře.“
„Dobře. Vyzvednu tě za půl hodiny. Ahoj,“ … pak si to rozmyslel. „Počkat. I když je horko, neměl bys chodit jen v krátkém rukávu. Vezmi si bundu.“
Billa napadlo, že si vlastně nechce vzít jedno z těch obrovských triček, které si koupil, aby mu zakryly břicho, a že by si možná mohl vzít docela normální tričko – ne těsné – a přes něj bundu, která by ho stejně zakryla. Jedinou nevýhodou bylo, že ji musel mít neustále zapnutou, ale s tím se dalo žít. A pak by mohli jíst i venku.
„Dobře! Uvidíme se později,“ zavěsil.
Sešel dolů, aby to řekl Simone, a začal se připravovat.
Přesně o půl hodiny později mu přišla esemeska.
Jsem tady venku.
Bill si oblékl bundu – ne jednu ze svých obvyklých kožených bund, bez kterých se bohužel musel obejít až do konce těhotenství – a zamířil ke dveřím. „Mami, ahoj!“
Bill vyšel ven a rozhlédl se, po Dirkovi nebo po jeho autě ale nebylo ani stopy. Nechápavě povytáhl obočí, když jeho pozornost upoutal nějaký hluk. Podíval se dolů na příjezdovou cestu a všiml si toho, co mu předtím uniklo, protože to vůbec nebylo auto. Bill nebyl odborník, ale jeho otec mu předal část své vášně a znalostí o motorkách, takže mohl s jistotou říct, že to byla krásná Honda DN 01, která se proháněla kolem jeho domu. Tmavovlasý muž několikrát zamrkal, okouzlený a zmatený zároveň. Pak si chlápek jedoucí na malém drahokamu sundal helmu a odhalil se tak Dirkův úsměv.
„Ahoj Bille,“ pozdravil a slezl. Otevřel přihrádku pod sedadlem a vytáhl další helmu.
Bill se přiblížil s otevřenými ústy. „Ty… máš… jak…“
„Tohle?“ Řekl a poklepal rukou na sedadlo Hondy. „No… přidal jsem nějaké úspory k úsporám a dalším úsporám,“ zasmál se a Bill si pomyslel, že to, co říká, není tak docela pravda. Dirk byl až příliš tajemný člověk a nejspíš se nikdy nedozví všechna jeho tajemství.
„Ale… Dirku, moje břicho je opravdu velké,“ zamručel Bill, který se na jednu stranu toužil dostat na tu krásku a na druhou stranu – tou větší částí – se bál, že si ublíží.
Dirk mu pohledem ukázal na břicho a Bill se začervenal, aniž by věděl proč.
„Jo, já vím… ale myslím, že to není problém.“ Podal mu přilbu. „No tak, nasedej,“ nasedl zpátky na motorku a nohou sundal stojan. Bill si zmateně nasadil přilbu a s obtížemi se mu podařilo vylézt za Dirka. „Zkus se mě držet, aniž by ses na mě… moc tiskl.“
Bill přikývl a objal Dirka kolem hrudi, přičemž cítil lesklou kůži jeho černé bundy. Zjistil, že má dostatečně dlouhé ruce, aby to zvládl, aniž by si drtil břicho, a spokojeně si povzdechl.
„Jsi v pořádku?“ Pro jistotu se zeptal a nastartoval motor.
„Ano!“ Bill radostně vykřikl. Dirk si sklopil hledí přilby a Bill ho nechal na místě. Dirk se rozjel a od té chvíle Bill cítil na tváři jen letní vánek, když se řítili ulicemi města. Usmál se a bez přemýšlení položil hlavu Dirkovi na rameno. Dirk se také usmál a pomyslel si, že Bill opravdu neví, co se mu může honit hlavou, a že mu to jen usnadňuje.
Bill se ten večer skvěle bavil. Dirkova společnost byla úžasná a on teď chápal, proč je Tomovým nejlepším přítelem. Byl inteligentní, zdvořilý, ohleduplný a umírněný. A taky to byl hezký kluk, ale Bill se snažil tenhle detail ignorovat, protože už byl šťastně zamilovaný.
Koupili si pizzu a jedli ji, zatímco seděli u malého stolku před pizzerií, jak Bill předpokládal. Mluvili spolu o všem možném a i ty nejmenší hlouposti mu připadaly zajímavé, když je s Dirkem probíral. Čas doslova letěl. Bill si nedokázal plně vysvětlit, proč se s ním Dirk najednou chtěl stýkat a byl tak milý a starostlivý. Kdyby to nevěděl jistě – ale věděl to opravdu? – řekl by, že se ho snaží sbalit. Ta myšlenka mu několikrát prolétla hlavou, ale okamžitě ji zavrhl, protože si myslel, že je příliš zlomyslný a že se příliš přetvařuje. Pokud ho Tom dokázal milovat, muselo to mít nějaký důvod.
Kromě toho mu bylo jedno, jestli se do něj Dirk zamiloval. Mohlo mu to být jedno.
Zavrtěl hlavou a vklouzl do pyžamových kalhot. Proč se mu sakra honily hlavou takové myšlenky? Dirk mu poslal zprávu pět minut poté, co ho vysadil před domem. Napsal mu, že se skvěle bavil a že si mohou vyrazit, kdykoli bude chtít. Bill si při čtení těchto slov nemohl pomoci, ale cítil se šťastný.
Poté, co popřál dobrou noc Konnymu, který už spal pevně s panem Chlupáčem, vklouzl pod peřinu. Zavibroval mu mobilní telefon. Bill zívl a trochu otráveně natáhl ruku k nočnímu stolku, kam si ho položil, aby ho nabil. „Kdo to může být v tuhle hodinu,“ zamumlal unaveně. Na číslo se nepodíval. „… Haló?“
„Co se děje?“ Začal Tomův ustaraný hlas.
„Tomi? Tomi?“ Bill se náhle probudil.
„Co se stalo, Bille?“
„Nic…“ zamračil se. „Co by se mělo stát?“
„Už tři hodiny se ti snažím dovolat a ty to nikdy nezvedneš. Vždycky mi to jen řekne, že jsi nedostupný, co jsi dělal?“
„Ach…“ schoulil se pod peřinou. „Omlouvám se, Tomi, ale můj telefon byl bez šťávy… Šlo o něco důležitého?“ Toma ta otázka docela rozčílila a ta rozmrzelost se mu promítla do hlasu. „Ne, jen jsem si chtěl popovídat se svým přítelem. Odkdy ti musím volat, jen když jde o něco naléhavého?“
Bill zamrkal. Rozzlobil ho? To nebyl jeho záměr!
„Dobře Tomi… promiň.“
Chvíli mlčeli, pak si Tom povzdechl a Bill se zamračil.
„Ne, omlouvám se… Jsem unavený a zřejmě jsem znervózněl. Jen jsem měl strach, to je všechno,“ neřekl mu, že volal domů a Simone mu řekla, že Bill si vyšel s kamarádem a že z jeho řeči bylo jasné, že to není Gustav. Čekal, až mu to Bill řekne sám.
„To je v pořádku, Tomi,“ Bill se jemně usmál. „Jsem strašně unavený… Chtěl jsem jít spát, nevadí?“
„Ne, taky jsem už v posteli.“
A tu se Billovy myšlenky vrátily k zakázaným věcem, aniž by to chtěl. Zrudl.
„Dobře… tak se uvidíme zítra,“ políbil sluchátko. „Miluji tě.“
„Taky tě miluju. Uvidíme se zítra.“
Bill zavěsil telefon a usnul klidným spánkem.
Tom také zavěsil, ale trvalo mu mnohem déle, než usnul.
Tom byl dost nervózní a Dirk to jasně vycítil. Nikdo by se s ním v tomto stavu neodvážil mluvit, ale on to udělal.
„Co se děje?“ Zeptal se nenuceně a zadíval se na mraky, které se honily na obloze nad nimi. Od té doby, co přestal kouřit, si musel najít nějakou jinou činnost, když stáli nekonečně dlouho na nádvoří a opírali se o malou zídku.
„Nic,“ řekl rasta suše.
„Dobře, co se děje, když se nic neděje?“ Trval na svém Dirk bezvýrazně, jako by to byl již napsaný scénář, který byl tisíckrát opakován, dokud hercův hlas zcela neztratil svou barvu. Skutečně tomu tak bylo. Tom nikdy neřekl víc na první otázku a vy jste se museli trochu posnažit, abyste to z něj vytáhli.
„ … Jsem nervózní kvůli Billovi,“ přiznal po dlouhé minutě mlčení.
Dirk se odlepil od stěny a nechápavě se na něj zadíval. Tohle ho zajímalo. „Co se stalo?“
„Nevím, to je ten problém,“ praštil pěstí do zdi. „Včera si s někým vyšel, nevím, kdo to byl, ale Gustav to určitě nebyl. A pokud vím, Bill s nikým jiným nikam nechodí. A když jsem mu volal, mluvil, jako by byl celou noc doma, o tomhle rande se mi vůbec nezmínil,“ posadil se a dal si hlavu do dlaní. „Myslíš, že si dělám zbytečný starosti?“
„Možná,“ Dirk odpověděl okamžitě. „Koneckonců je to i normální, protože Bill nikdy nechodil s nikým jiným než s tebou a ty sis zvykl myslet si, že když nechodí s tebou, nemůže chodit s nikým jiným. Je to dost nepříjemná představa, ale dá se pochopit.“
„Takže? Závěr je?“ Zeptal se Tom netrpělivě, protože už byl na Dirkovy rady při řešení problémů tak zvyklý, že chtěl přejít rovnou k věci.
„Já nevím,“ Dirk zamumlal, jako by nepřemýšlel. „Nevím… Nemyslím si, že by ses toho měl bát, i když, člověk nikdy neví.“
„Co tím myslíš? Cože?“
„Protože Bill si včera večer vyšel se mnou,“ náhle zvážněl.
Tomova hlava se k němu otočila a chlapec s dredy se postavil a zmateně na něj zíral. „Cože? A proč jsi mi to neřekl?“
„Možná jsem nechtěl, abys to věděl. Vlastně jsem rád, že Bill mlčel, ale moje role nejlepšího kamaráda vyžaduje, abych ti to řekl, když o tom tak přemýšlím,“ odpověděl nenuceně.
Tom přimhouřil oči. „Co to meleš? Nemám problém s tím, že jsi byl venku s Billem, ale mohl jsi mi to říct.“
„Nemáš s tím problém?“ Dirk se usmál a Tomovi přeběhl mráz po zádech. Cítil, že se situace nějak vyhrocuje. Co se děje? „Vážně bys s tím neměl problém? Ani kdybych ti ho přebral?“
„… Dirku, o čem to sakra mluvíš?“ Řekl to jako v transu. „Ty… ty, nikdy bys tohle neudělal. A teď se chováš jako debil? Do včerejška ti to bylo jedno!“
„Možná mě přestalo bavit být dobrým přítelem. Možná mám Billa taky rád. Možná se mi Bill vždycky líbil.“ A pak tváří v tvář Tomově stále více šokovanému výrazu dodal se smíchem. „Myslel sis, že jen ty vidíš, jak je krásný a sladký? I ostatní lidé mají oči a uši, Tome.“
„Ale… ty…“ pak se náhle vzpamatoval, jako by mu někdo vrazil facku. „O čem to, kurva, mluvíš?! Je se mnou těhotný! Chodí se mnou! Miluje mě!“ A opravdu si byl jistý tím, co říká.
Až na to, že si vzpomněl na dobu, kdy měl pocit, že Billovi záleží jen na tom, aby nebyl sám.
Byl si však stejně jistý jeho city k němu jako těmi vlastními. Ano, byl.
… Ano?
´Nesmím kurva zaváhat.´
V té situaci se mu však vybavilo tolik „nejistých“ okamžiků a všechno ho to nesmírně mátlo.
Dirk se znovu usmál a vydal se k bráně.
„Opravdu jsi si jistý tím, co říkáš? Ne, protože víš… zdá se mi, že mi včera na rameni spočívala jeho sladká něžná hlavička.“
Tom ztuhl.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
