autor: Nephilim
Expressionless (Bezvýrazný)
Tom si nikdy neuvědomil, jak důležité je mít přátele. Nebo dokonce jednoho věrného přítele.
Když se během další bezesné noci po hádce s Billem převaloval mezi přikrývkami, napadlo ho, že by potřeboval oporu, přítele, jako je Dirk. Nebo spíš jako byl Dirk ještě před pár dny.
Rasta se přes to nedokázal přenést. Jeho srdce bylo pokryto jizvami, ranami, které se otevíraly a zavíraly a někdy se znovu otevíraly, aby se zase zavřely. Už si vytrpěl dost, nepotřeboval si přidávat další krvácející ránu mezi staré jizvy z minulosti. Ani nevěděl, jestli to zvládne.
Ze všeho nejvíc mu unikalo Billovo chování. Věděl, že černovlásek je křehký a nebylo těžké s ním manipulovat, ale i s jeho city? S jejich vztahem? Když to byl on, kdo se s ním rozešel, protože nedokázal říct „miluji tě“, když to byl on, kdo se naštval, když chodil s Bet? Když to byl on, kdo ho přiměl pochopit pravý význam slova „láska“? Pro Toma to bylo nepochopitelné. Skoro až do zbláznění si říkal, že to musí být jenom fáze, že Bill je jenom otřesený, protože si ho nikdo nikdy nevšiml, a teď má dokonce dva nápadníky.
Ale jeden z nich byl chlap, který pro něj riskoval svou tvář a život, který se obrátil proti svým „přátelům“, otec dítěte, které nosil. Ten druhý… no, Dirk nemohl v jeho prospěch nic konkrétního říct. Dobře, na Billa nikdy nevztáhl ruku, ale jinak? Bylo by přece logičtější, kdyby zůstal s ním!
´Ale co si mám myslet…´ Tom si rukou promnul obličej a posadil se. Prostěradlo se mu lepilo na zpocenou kůži, a to bylo nepříjemné, takže se ho rasta snažil sundat. Ani tu noc nemohl usnout, ne s těmito myšlenkami v hlavě. S povzdechem vstal, přejel si rukou hruď, roztržitě se po ní poplácal, a zamířil do koupelny. Opláchl si obličej, aby si pročistil mysl, a v zrcadle viděl jen odraz chlapce vyčerpaného životem, city, vlastním srdcem. Měl ošklivé tmavé kruhy pod očima, které by nezmizely ani po čtyřiadvaceti hodinách spánku. Myslel si, že musí udělat něco, aby se rozptýlil. Najít si jinou zábavu. Možná by mohl v práci pracovat na dvě směny.
Slíbil Billovi, že bude pracovat jen minimálně, aby mu mohl být během těhotenství co nejvíce po boku, ale teď nevěděl, co si má myslet. Mohl jen čekat na výsledek jeho volby. Bože, ale tohle bylo opravdu šílené! S Billem byli spolu už několik měsíců, a najednou se objevil kdokoli a Bill ztratil hlavu! Ale přece to takhle rychle nešlo, to nebylo možné! Dobře, možná Dirk nebyl jen tak nějaký chlap, ale… Bill a Dirk? No tak, to bylo nepředstavitelné!
Tom poklepal rukou na zrcadlo a zazubil se. ´Jsem jeho přítel, do prdele… Miluje mě.´
Nikdy ta věta nezněla hloupěji.
„Opravku z chemie mám za sebou,“ vykřikl Bill vesele a nedbal na moučkový cukr, který mu na nose dodal jemný bílý nádech. Gustav se na něj nechápavě díval. „Učitelka byla ráda, že se vážně snažím, představ si to!“ Bill pokračoval a ukousl si další kousek croissantu s krémem. „Takže se přes léto nebudu muset učit tenhle debilní předmět.“ Gustav na něj dál nechápavě hleděl. „Pořád mám trochu obavy z filozofie… ale myslím, že jsem prošel. Taky proto, že si mě profesor oblíbil, nebo tak něco.“ Gustavův výraz zůstal netečný. „V létě chci jet k moři. Chci jet na výlet na pobřeží. Mohli bychom jet spolu. Byla by to zábava a…“
„Bille, co se děje?“ Rozhodl se blonďák s povzdechem zeptat.
Tmavovlasý chlapec se zdál být otázkou překvapen. Až moc.
„Nic! Ne, ne, vůbec nic! Proč se mě na to ptáš, Gusi?“
Chlapec si povzdechl. „No… nechci být nezdvořilý, ale zaprvé, voláš mi, jen když se ti to hodí, a většinou máš buď problémy, nebo mi chceš říct něco zajímavého… vzhledem k tomu, že už půl hodiny mluvíš a jíš na můj účet a pořád ses nezmínil o Tomovi, rozhodně volím tu první možnost. Takže co se děje?“
Bill si myslel, že by se měl obklopit méně náročnými přáteli. Posledních pár dní přemýšlel a přehodnocoval slova Simone a věděl, že jeho matka má pravdu, ale nedokázal se přinutit, aby si to přiznal. Upřímně řečeno, ani on sám tomu úplně nerozuměl, ale myslel si, že je v pořádku být v takové situaci zmatený. Snad by mu mohl Gustav, nejmoudřejší přítel – jediný, kterého měl – osvětlit jeho myšlenky. Povzdechl si. „Jde o Toma…“
„Ale, to je mi novinka!“ vykřikl Gustav a rozvalil se na židli. „Dobře?“
„Pamatuješ si na Dirka, jeho nejlepšího kamaráda? No…“ zčervenal. „Řekl, že mě má rád.“
„… Ale ty už dávno víš, že tě má Tom rád, myslel jsem, že ses přes to přenesl už před několika prehistorickými roky,“ odpověděl Gustav naivně, protože jeho mysl opravdu neuvažovala o hypotéze, že by tenhle seriózní chlap, který mu byl představen jako Dirk, mohl Tomovi udělat takovou věc.
Bill zavrtěl hlavou. „Dirk mě má rád,“ upřesnil.
„Děláš si legraci?!“ Gustav vyskočil. „V žádném případě!“ A když viděl Billův ublížený výraz, pospíšil si s vysvětlením: „Ne proto, že by se do tebe někdo nemohl zamilovat, stačí se podívat na Toma a ta srdíčka, co mu doslova vyskakují z očí, jasně říkají, že to možné je, ale nemyslel jsem si, že chlap jako ten Dirk… chci říct… jsi si jistý?“
„Řekl mi to před Tomem,“ zamumlal Bill tiše.
„Blbost,“ Gustav se neudržel a komentoval to, jen aby se z toho dostal. „V čem je ale problém? Když jsi ho odmítl, nedal ti pokoj?“
Bill zaváhal, než odpověděl, protože měl pocit, že Gustav nakonec pronese stejnou řeč jako Simone.
„Neodmítl jsem ho…“
Gustav zamrkal. „Můžeš mi vysvětlit, proč?“
Bill pokrčil rameny a snažil se tvářit, jako by se ho to netýkalo, což se mu vůbec nedařilo. Jeho tvář byla jako otevřená kniha. „Jsem zmatený, Gusi…“
„Ale co je na tom zmateného?!“ Vykřikl Gustav, který z nich dvou byl nakonec ten skutečně zmatený.
Bill si povzdechl. Stejná reakce jako u Simone.
„Snad si nemyslíš, že…“ kousl se do rtu. „Dirk se mě nikdy ani nedotkl… Nemyslíš si, že mě možná miloval ještě dřív než Tom?“
„No a co?“ Gustav povytáhl obočí a zatvářil se šokovaně, ale velmi vtipně. „Sakra, Bille, co to blábolíš? Tohle není obchod s potravinami, není to tak, že ten, kdo dostane lístek jako první, dostane přednost u pultu s lahůdkami. Ano, vím, že je to hrozné přirovnání,“ řekl před kamarádovým znechuceným obličejem. „Chci tím říct, že v lásce neexistují žádná pravidla. Byl do tebe Dirk zamilovaný? Mohl ti to dát vědět! Několik možností měl, že? Tom se za tebe postavil! Vzpomínám si, jak sis stěžoval, že se s tebou zdráhá ukazovat po škole, protože se bojí, že se mu rozpadne pověst. Mně to připadá, že je v prdeli, ne? Myslím, že přebírá zodpovědnost, že? Pořád je tady, zatímco jiný nedospělý kretén by utekl, jakmile by se dozvěděl o tvém… jiném stavu. Co teď ten Dirk, sakra, chce? Co si, sakra, myslíš?“
Bill nevěděl, co má říct. Čím déle to trvalo, tím hloupější mu jeho váhání připadalo. Nemluvě o tom, že kdykoli se mu zdálo, že se jeho myšlenky náhodou přiklonily až příliš na Dirkovu stranu, dítě začalo zuřivě kopat, jako by mu chtělo připomenout, který z nich je jeho táta.
„Tom tě miluje. Ty miluješ jeho. Není o čem přemýšlet ani čemu rozumět. Nevím, co je sakra s tím Dirkem, ale… je mi to jedno,“ Vážně se na něj zadíval a naklonil se k němu. „Nenech si utéct nejdůležitější osobu ve svém životě, Bille. Pokud ho ztratíš, už ho nikdy nezískáš zpátky.“
Bill se ušklíbl a na rty mu tiše sklouzla slza. Kurva, Gustav měl pravdu. Na co sakra celou tu dobu myslel?
„Ano… miluju Toma…“ odfrknul si. „Ale… ale co když mě už teď nechce…? Co mám dělat, Gusi?“
Gustav vstal, aby ho objal. „Neboj se… jen mu musíš říct, co k němu cítíš. Tom ti odpustí, určitě na to čeká…“
Bill zuřivě přikývl a nechal se sevřít v přítelově silné náruči. Musel prostě jít za Tomem a říct mu pravdu. Musel mu říct jen to, že ho miluje víc než svůj vlastní život.
Tom se podíval na jasně osvětlenou ceduli nad sebou. V klubu nebyl už několik měsíců, ale ten večer ho tam něco táhlo. Vydal se někam projít, aby si srovnal myšlenky, a místo toho ho kroky zavedly do toho klubu. Muselo to být znamení. Strčil si ruce do kapes a vešel dovnitř.
Bill se odvážil vzít do ruky telefon téměř po týdnu, kdy tak neučinil. V hloubi duše doufal, že dostal nějakou zprávu od jisté osoby, takže by snad bylo snazší se omluvit a znovu se udobřit, ale na displeji se samozřejmě nic neobjevilo. Tom se na něj na pozadí usmál a Bill si bolestně vzpomněl, proč se rozhodl nechat si telefon vypnutý. Zhluboka se nadechl a vytočil číslo, které znal nazpaměť.
Tom se rozhlédl. Bylo to stejné, jak si to tu pamatoval. Světla, pohovky, dokonce i lidé mu byli něčím povědomí. Na tom místě nebyl od jarního plesu. Vzpomněl si na okamžik, kdy Billa uviděl, a poprvé pocítil až příliš skutečnou touhu zatáhnout ho na záchody a ošukat ho na všech dostupných místech. Kdyby se soustředil, stále by si pamatoval chuť jeho rtů té noci.
Možná je pravda, že na konci se člověk vrací k přemýšlení o začátku. Zavrtěl hlavou. Nebyly to zrovna myšlenky, které by měl v takové chvíli mít.
Dopil další skleničku a jeho pohled upoutala drobná postava sedící na vzdáleném konci místnosti. Podle toho, co odtamtud viděl, měla dvě dlouhé štíhlé nohy, rovné černé vlasy a na sobě koženou bundu.
„Bille…?“ Mumlal si pro sebe a nespouštěl z postavy oči.
„Říkal jsi něco? Další gin?“ Zeptal se barman a Tom přikývl, aniž by ho skutečně slyšel. I ten vypil a cítil se ještě lépe. Dobře se držel, a to, co vypil, ho docela uvolnilo a příjemně otupilo natolik, že uspokojivým způsobem ztratil kontakt s realitou. V tu chvíli ten kontakt nepotřeboval. Jeho realita nestála za nic. Už se skoro rozhodl vstát a přisednout si k němu, aby zkontroloval, jestli tam opravdu sedí Bill, když si vzpomněl, že Bill má jeden rozpoznatelný znak: těhotenské bříško. Něco nesrozumitelného zavrčel, když se otočil k baru, a v tu chvíli ucítil, jak mu někde u kotníků zavibroval mobil. Strčil ruku do kapsy a vytáhl malé zařízení. „Haló?“ Řekl jízlivě, aniž by si ověřil, kdo ho obtěžuje.
Billovi poskočilo srdce, když uslyšel Tomův hlas. Ale proč zněl tak rozčileně? Ztratil i tu trochu odvahy, kterou sebral, aby s ním promluvil. A kde proboha byl? V pozadí byl takový hluk.
„Tome…? Tady… tady Bill,“ řekl slabým hlasem.
Nebyl si jistý, jestli ho Tom slyšel.
„Co? Kdo, kurva, jsi?“ Podrážděně vykřikl. Ten člověk mluvil tak potichu, že by si musel nasadit naslouchátko, aby ho slyšel. Mohl prostě zavěsit, protože se mu v tu chvíli opravdu nechtělo mluvit, ale něco mu říkalo, že pokud hovor ukončí, bude toho dlouho litovat.
„Bi-Bill! Bi-Bill!“ Opakoval černovlásek o něco hlasitěji, zaskočen Tomovým tónem.
„Bille?“
„Tome, kde jsi? Neslyším tě, je tam spousta hluku!“ Přitulil se k čelu postele. Tahle situace se mu nelíbila.
„Bille?“ Opakoval Tom nedůvěřivě, když se mu vrátilo trochu rozumu. Ten na telefonu byl vážně Bill? Proč mu zavolal? Rozhodl se? A pokud mu chtěl své rozhodnutí sdělit po telefonu, mohlo to znamenat jediné: neměl odvahu udělat to tváří v tvář, takže se musel rozhodnout… Zaťal pěsti.
„Tome, kde jsi? Neslyším tě, je tam spousta hluku!“
Zavrčel.
„Co chceš? Co je ti do toho, kde jsem?!“ Odplivl si. „Vrať se ke své nové lásce! Dirk bude mít radost!“
„Ne, Tome, není to tak, jak si myslíš!“ Billovi se rozšířily oči. To nebyl jeho Tom. Musel být… opilý nebo tak něco. „Ne, Tome, není to tak, jak si myslíš!“ Zoufale zakňučel. „Musím s tebou mluvit! Chci tě vidět, musím s tebou mluvit! Kde jsi teď?“
Tom se zatvářil. „Mám teď lepší věci na práci, sorry.“ Pak si řekl, že by nevadilo, kdyby mu to řekl. „Jsem v klubu BB a dobře se bavím.“
„Dobře… nikam nechoď.“
Zavěsil.
Tom odtáhl mobil od ucha a podíval se na něj, jako by to bylo něco abstraktního. Proč mu Bill zavěsil? Nebyl to on, kdo chtěl mluvit? Tohle byl způsob, jak říct: „Hej, Tome, dávám ti kopačky“? A proč mu vlastně řekl, aby nikam nechodil? Zasténal, málem se svalil přes bar a objednal si další drink.
Bill si natáhl mikinu, vzal si jen telefon a klíče od domu, a pak se nepozorovaně vytratil.
Věděl, že by neměl chodit ven, ne v tuhle hodinu a ne ve svém stavu. Ne sám. S námahou se dostal na autobusovou zastávku a byl vděčný, že ještě není tak pozdě. Příjezd autobusu netrval dlouho a Bill se posadil za řidiče, aby si ho nevšimlo těch pár cestujících. Pohrdavé pohledy byly to poslední, co v tuto chvíli potřeboval. Přemýšlel, jestli dělá správnou věc, ale od chvíle, kdy si začal volat s Tomem, ho to dítě nepřestávalo každých pár minut kopat, a to mu stačilo, aby věděl, že ano, dělá správnou věc.
Když dorazil do klubu, začal se bát. Nevěděl přesně, jak si s Tomem poradit, nevěděl, v jakém stavu ho tam najde. Rasta řekl, že se dobře baví. Najednou se Billovi v mysli objevila představa Toma rozvaleného na pohovce, obklopeného krásnými dívkami, které mu věnují veškerou pozornost, a to ještě zvýšilo tíhu, kterou nosil v srdci.
Ne, to by Tom nikdy neudělal…
Roztřeseně vešel do klubu.
Bylo tam plno lidí, bude těžké tu Toma najít. Začal se opatrně prodírat mezi lidmi a rukama si chránil břicho. Všechno tam páchlo alkoholem a kouřem a z nepříjemných pachů se mu točila hlava. Snažil se mezi všemi těmi tvářemi rozpoznat Tomovu, ale neviděl ho, a mezitím se mu zrak střídavě měnil. Najednou se cítil slabý, pobyt uvnitř mu nedělal dobře, chyběl mu vzduch. Dvě silné paže ho uchránily před pádem na zem, když o něco roztržitě zakopl.
„Hej, zlato, buď opatrná,“ řekl mu asi třicetiletý muž, který na něj zíral s neveselým úsměvem a podivným leskem v očích.
Bill byl opravdu vyděšený. „Jsem-jsem…“ zamumlal a snažil se z toho vykroutit. „Děkuji vám za pomoc, pane…“
„Není kam spěchat, zlato,“ řekl muž, jako by ho neslyšel. A když se Bill rozhlédl, že by utekl, uviděl, že je obklopen třemi dalšími muži, pravděpodobně jeho přáteli. „Proč nejdeš na chvíli k nám? Pobavíme se.“
Bill zavrtěl hlavou. Že by si nevšimli, že má velké břicho? Nečekal, že si uvědomí, že je těhotný, a ani nevěděl, jestli to něco změní, ale doufal alespoň, že ho budou litovat natolik, aby ho nechali na pokoji. Podíval se jim do tváří. Byli opilí a strašně páchli kouřem. Nakrčil nos.
„Prosím… nech mě… prosím, nic jsem ti neudělal…“
„To můžeme napravit!“ Vykřikl jeden z nich a hlasitě se zasmál. Billovi se rozšířily oči. Dobře, musel odtamtud hned vypadnout.
„N-ne…“ pokusil se vyprostit ještě prudčeji, ale byli čtyři proti jednomu a bylo to ztracené.
Nechtěl plakat. S ironií si pomyslel, že na podobné situace už musí být zvyklý, protože se v jeho životě zřejmě opakují. Nechtěl plakat, ne. To nejmenší, co mohl udělat, bylo neposkytnout těmto energickým mužům tu radost. Naštěstí to ani nemusel dělat, protože mu přišel na pomoc hlas jeho anděla.
„Ruce pryč od mého přítele,“ zasyčel Tom, když se přiblížil ke skupině. Věděl, že kdyby se poprali, neměl by šanci, ale doufal, že jsou dost opilí na to, aby mohli bez povyku odejít jinam.
„Přítel?“ Koktal jeden z nich nezřetelným hlasem.
„Ano, je to kluk. Copak to nevidíš?“ Vyhrkl, když se natáhl a vzal Billa za paži. „Jsme gayové, jasný?“
Čtyři muži okamžitě znechuceně ustoupili. „Co to kurva… chtěli jsme šukat buznu!“ vykřikl první, který se k Billovi přiblížil, a odešel s ostatními.
Bill ani na okamžik nezaváhal a vrhl se Tomovi do náruče. „Tomi,“ řekl vyděšeně a s úlevou zároveň.
Tom se prudce odtáhl a chytil ho za zápěstí. „Vezmu tě domů,“ zamumlal téměř neochotně a táhl ho ven z klubu.
„Tome, já…“
„Nechci o tom mluvit.“ Tom ho okamžitě zastavil. „Jak ses sem, kurva, dostal?“
Bill zalapal po dechu. Tom se zlobil.
„Autobusem.“
„Okey, okey.“
Tom ho odvedl na autobusovou zastávku, kde měli štěstí, že stihli poslední autobus. Celou cestu spolu nemluvili, částečně proto, že se Bill skrčil na sedadlo a zakryl si břicho. Tom pak vstal a postavil se před něj, téměř jako by ho chránil, a Bill mu byl nesmírně vděčný. Teď, když Toma po všech těch dnech odloučení znovu viděl, cítil, jak mu divoce buší srdce, a to ho utvrzovalo v tom, že byl hloupý, když si byť jen na okamžik pomyslel, že by možná měl zůstat s Dirkem.
Když dorazili ke vchodovým dveřím domu Trümperových, Bill si pomyslel, že cesta zpátky se mu zdála mnohem kratší než cesta tam, a nebyl si jistý, jestli je připraven Toma pustit.
„Tome,“ zašeptal a přitiskl se k jeho tričku. „Promluvme si, prosím.“
„Co sis, kurva, myslel, když ses rozhodl, že můžeš jít v tuhle noční dobu sám do takového klubu!“ Tom zvedl ruku s úmyslem dát mu facku, což Bill dobře pochopil, protože vydal pronikavý zvuk a přimhouřil oči. Tom několik vteřin stál s rukou ve vzduchu a vztekle vrčel. Bill byl nezodpovědný a zasloužil si facku. Ale on mu ji nedal. Pomalu spustil ruku a otřel si čelo.
„Ty… jsi nedospělý. Vrať se dovnitř.“
Bill znovu otevřel oči a přemýšlel, proč ho Tom neuhodil. V hloubi duše věděl, že si to zaslouží.
Zavrtěl hlavou. „N-ne, Tome… prosím…“
„Nebudu tady stát a poslouchat tě.“
Bill ho sledoval, jak rychle kráčí po příjezdové cestě, a věděl, že ho nemůže zastavit. A tak se prostě vrátil do domu, když mu kluk s dredy zmizel ze zorného pole, a pak se rozplakal. Nestyděl se pro Toma plakat.
Dirk se zhoupl na židli. Měl pocit, že nic nejde podle plánu. Nebo spíš nečekal Billovu reakci. Chtěl jen zkontrolovat, jestli celý ten šílený plán uskutečnil. Tom ani Bill se neukázali. Škola už skončila, takže na ně nemohl narazit ani mezi hodinami. Přemýšlel, jak se Bill rozhodl, a z celého srdce doufal, že se rozhodl správně. Tom by to jinak nezvládl. Povzdechl si a řekl si, že láska je ta nejkrásnější, nejošklivější a nejsložitější věc ve vesmíru a že možná proto zůstal svobodný.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
